Barokní literatura: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m Prohození šablon; kosmetické úpravy
rozšíření úvodu, charakteristika, rozšíření Itálie
Řádek 20:
| strany = 18
| isbn = 978-80-7319-011-8
}}</ref> Někteří moderní badatelé, například [[Miloš Sládek]] nebo [[Jan Malura]], také upozornili na značnou kontinuitu mezi obdobím [[humanismus|humanismu]] a barokem, například ve způsobu rozšiřování literárních textů, tématech děl, silném vlivu [[antika|antiky]] nebo převládajících [[literární žánr|žánrech]]. Malura proto za vhodnější označil pojem '''literatura raného novověku''', do nějž lze zahrnout díla vzniklá zhruba mezi lety 1550 a 1750.<ref name="malura2005">{{Citace periodika
| příjmení = Malura
| jméno = Jan
Řádek 32:
}}</ref>
 
Barokní literatura navazuje na antické a humanistické písemnictví, což ve spojení s důrazem na náboženství často vede k fantastickým analogiím a mísení motivů nebo postav klasického starověku či [[pohanství]] a motivů křesťanských. Jedním z klíčových motivů je [[vanitas]], marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Často se objevuje rovněž obraz světa jako divadla, iluze nebo snu. Významnou hodnotou je pro barokní spisovatele vynalézavost, nejčastěji v oblasti jazyka ([[anagram]]y, [[akrostich]]y, [[onomatopoeia|zvukomalebnost]] textů) a obraznosti (prácemi s metaforami, [[alegorie]]mi, [[podobenství]]mi, [[emblém (žánr)|emblematikou]] a podobně).<ref name="borso-travnicek61">{{Citace sborníku
Kromě antických a humanistických zdrojů čerpala barokní literatura silně také ze [[středověk]]ého písemnictví. K nejvýznamnějším žánrům patřila [[legenda]], [[duchovní píseň]] a [[kázání]], objevovaly se podrobné [[historiografie|historiografické]] spisy, rozvíjela se duchovní i světská [[Lyrická poezie|lyrika]]. Obzvláštní důraz byl kladen na vynalézavost a dokonalost formy. Po celé Evropě vznikal typ poezie vystavěný na rafinovanosti, nepřímém naznačování a složitých [[metafora|metaforách]]: v Itálii [[marinismus]], ve Španělsku [[kulteranismus|góngorismus]], v Anglii [[metafyzická poezie|metafyzické básnictví]], ve Francii [[preciózní literatura]].<ref>Černý (2009), s. 33–35.</ref> Rétorická obratnost, důvtip a schopnost nalézání překvapivých vztahů se uplatňovala také v [[kázání]]ch, v jejichž [[konceptismus|konceptuální]] poloze šlo o nalézání nečekaných souvislostí a jiskřivou rozumovou argumentaci.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Vašica
| jméno = Josef
| titul = Eseje a studie ze starší české literatury
| vydavatel = Verbum
| místo = Opava
| rok = 2001
| počet stran = 359
| strany = 220
| isbn = 978-80-238-7570-6
}}</ref>
 
== Charakteristika ==
Barokní literatura navazuje na antické a humanistické písemnictví, což ve spojení s důrazem na náboženství často vede k fantastickým analogiím a mísení motivů nebo postav klasického starověku či [[pohanství]] a motivů křesťanských. Jedním z klíčových motivů je [[vanitas]], marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Často se objevuje rovněž obraz světa jako divadla, iluze nebo snu. Významnou hodnotou je pro barokní spisovatele vynalézavost, nejčastěji v oblasti jazyka ([[anagram]]y, [[akrostich]]y, [[onomatopoeia|zvukomalebnost]] textů) a obraznosti (prácemi s metaforami, [[alegorie]]mi, [[podobenství]]mi, [[emblém (žánr)|emblematikou]] a podobně).<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Borsò
| jméno = Vittoria
Řádek 65 ⟶ 52:
| strany = 61
| počet stran = 912
}}</ref>
}}</ref> Miloš Sládek však upozornil, že tato témata, pojímivost a divadelnost světa, jsou spjatá nejen s barokním myšlením, ale přinejmenším ve stejné míře také s pozdním humanismem. Dynamičnost a překvapivost, často uváděné jako typické atributy literárního baroka, jsou podle něj typické až pro pozdější fáze této epochy, v českém prostředí od 80. a 90. let 17. století. Významnou roli má tak spíše postupné rozbití objektivního humanistického ideálu krásy, k němuž spisovatel směřuje: nově se prosadivší pojetí estetiky chápe krásu jako relativní kategorii, odvislou od lidského vkusu, očekávání a vztahu k autoritám.<ref>{{Citace periodika
 
Kromě antických a humanistických zdrojů čerpala barokní literatura silně také ze [[středověká literatura|středověkého písemnictví]]. K nejvýznamnějším žánrům patřila [[legenda]], [[duchovní píseň]] a [[kázání]], objevovaly se podrobné [[historiografie|historiografické]] spisy, rozvíjela se duchovní i světská [[Lyrická poezie|lyrika]]. Obzvláštní důraz byl kladen na vynalézavost a dokonalost formy. Po celé Evropě vznikal typ poezie vystavěný na rafinovanosti, nepřímém naznačování a složitých [[metafora|metaforách]]: v Itálii [[marinismus]], ve Španělsku [[kulteranismus|góngorismus]], v Anglii [[metafyzická poezie|metafyzické básnictví]], ve Francii [[preciózní literatura]].<ref>Černý (2009), s. 33–35.</ref> Rétorická obratnost, důvtip a schopnost nalézání překvapivých vztahů se uplatňovala také v [[kázání]]ch, v jejichž [[konceptismus|konceptuální]] poloze šlo o nalézání nečekaných souvislostí a jiskřivou rozumovou argumentaci.<ref name="vasica220">{{Citace monografie
| příjmení = Vašica
| jméno = Josef
| titul = Eseje a studie ze starší české literatury
| vydavatel = Verbum
| místo = Opava
| rok = 2001
| počet stran = 359
| strany = 220
| isbn = 978-80-238-7570-6
}}</ref>
 
Ve Španělsku, kde barokní tvorba získala silnou pozici, tvořili v 17. století dramatikové [[Lope de Vega]] a [[Pedro Calderón de la Barca]], básník [[Luis de Góngora y Argote]] a jeho následovníci či filosof a teoretik [[Baltasar Gracián]]. V Itálii literaturu ovlivnili básníci [[Giambattista Marino]] a [[Gabriello Chiabrera]], [[heroikomika|směšnohrdinský]] epik [[Alessandro Tassoni]], jakož i produkce dobrodružných románů a [[commedia dell'arte]]. Německé barokní písemnictví zastupuje [[Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen]], autor [[pikareskní román|pikareskního románu]] ''[[Dobrodružný Simplicius Simplicissimus]]'', básník a dramatik [[Andreas Gryphius]] či mystik a básník [[Angelus Silesius]]. V některých západoevropských zemích se baroko jako literární fenomén dlouho nebral v potaz, moderní literární historie však za barokní začala označovat i některé autory ve Francii (kde je hlavním představitelem dramatik [[Pierre Corneille]] se svým ''[[Le Cid|Cidem]]'') a v Anglii (kde je takto popisován [[John Milton]], autor ''[[Ztracený ráj|Ztraceného ráje]]''). Česká barokní literatura byla ovlivněna politickou a kulturní situací [[doba pobělohorská|po bitvě na Bílé hoře]]. Do exilu odešli významní nekatoličtí myslitelé, zejména myslitel a pedagog [[Jan Amos Komenský]], ale i mnozí další, například historik [[Pavel Skála ze Zhoře]]. Domácí, rekatolizovanou tvorbu pak reprezentuje [[Adam Michna z Otradovic]] se svými písněmi, básník [[Bedřich Bridel]] či autoři rozvíjejícího se dějepisectví, v němž k významným tvůrcům patřil jezuitský historik a jazykovědec [[Bohuslav Balbín]].
 
== Vymezení vůči renesanci a klasicismu ==
 
Ve většině zemí je přechod mezi renesančním humanistickým písemnictvím a barokní literaturou velmi pozvolný. Pro popis tohoto přechodného období se obvykle užívá výraz [[manýrismus]] – ten je vnímán současně jako dovršení renesančních ideálů a jako období, kdy do umělecké tvorby začínají vstupovat prvky, naplno rozvinuté v baroku. Přestože v českém prostředí je jako přirozený politicko-kulturní předěl vnímána [[třicetiletá válka]], literární tendence pozdního humanismu jsou podobné barokní tvobě. Někteří čeští badatelé, například [[Jan Malura]], proto navrhují tato dvě období nerozdělovat, místo toho zkoumat a popisovat jejich produkci společně jakožto „literaturu raného novověku“.<ref name="malura2005" />
 
Ještě problematičtější je poměr baroka a [[klasicismus|klasicismu]], směru, jenž po něm podle tradičních koncepcí dějin umění následuje.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Černý
| jméno = Václav
| titul = Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti 3. Baroko a klasicismus
| vydavatel = H & H
| místo = Jinočany
| rok = 2005
| počet stran = 678
| strany = 20
| isbn = 978-80-7319-011-8
}}</ref> Vztah těch dvou období, která se částečně překrývají, je obzvláště v oblasti literatury obtížně vymezitelný. Ve Francii bývají za barokní označována díla, která vznikala v letech 1590 až 1660, o klasicismu se však hovoří již od 30. let 17. století. Některá z významných děl této epochy mohou být proto označena jak za barokní, tak za klasicistní – příkladem může být [[Pierre Corneille|Corneillovo]] drama ''[[Le Cid|Cid]]'' (1637), postavené na oblíbeném barokním střetu střetu lásky a cti, nebo ''[[Kněžna de Clèves]]'' (1678) [[Marie-Madeleine de La Fayette|markýzy de La Fayette]], barokní svou milostnou zápletkou, avšak přesahující baroko svou románovou psychologizovaností. Kromě toho jsou klasicizující tendence jevem původně renesančním a v průběhu 16. a 17. století docházelo v zemích jako Itálie nebo Francie k jejich nepřerušenému rozvíjení.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Pelán
| jméno = Jiří
| titul = Klasicismus: geneze a vývoj
| příjmení sestavitele = Tureček
| jméno sestavitele = Dalibor
| příjmení sestavitele2 = Zajac
| jméno sestavitele2 = Peter
| spoluautoři = a kol.
| sborník = Český a slovenský literární klasicismus
| vydavatel = Host
| odkaz na vydavatele = Host (nakladatelství)
| místo = Brno
| rok vydání = 2017
| isbn = 978-80-7577-186-5
| strany = 28–52
| počet stran = 616
}}</ref> Podle názoru některých badatelů může být klasicismus 17. století ve skutečnosti tlumenou variantou baroka, jak o francouzském klasicismu tvrdil [[Leo Spitzer]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Wellek
| jméno = René
| titul = Koncepty literární vědy
| vydavatel = H&H
| místo = Jinočany
| rok = 2005
| počet stran = 229
| strany = 42
| isbn = 978-80-7319-037-8
}}</ref> Naopak v českém prostředí bývá za barokní často označována i literatura druhé poloviny 18. století, byť šlo o tvorbu doznívající a málo osobitou; klasicistní tendence začínají převládat teprve na jeho sklonku.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Stich
| jméno = Alexandr
| odkaz na autora = Alexandr Stich
| titul = Rané obrození
| příjmení sestavitele = Lehár
| jméno sestavitele = Jan
| příjmení sestavitele2 = Stich
| jméno sestavitele2 = Alexandr
| odkaz na sestavitele2 = Alexandr Stich
| příjmení sestavitele3 = Janáčková
| jméno sestavitele3 = Jaroslava
| odkaz na sestavitele3 = Jaroslava Janáčková
| příjmení sestavitele4 = Holý
| jméno sestavitele4 = Jiří
| odkaz na sestavitele4 = Jiří Holý (literární teoretik)
| sborník = Česká literatura od počátků k dnešku
| vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny
| odkaz na vydavatele = Nakladatelství Lidové noviny
| místo = Praha
| rok vydání = 2006
| isbn = 978-80-7106-308-7
| strany = 152–153
| počet stran = 1058
}}</ref>
 
Problematický je rovněž výraz [[rokoko]], který se ve většině zemí pro popis literatury běžně nepoužívá, italské prostředí jej však přijímá a vůči baroku rokoko vymezuje jeho galantní milostnou hravostí. Ta je spojena především s [[Arcadia (akademie)|literární akademií Arcadia]], jež byla založena v roce 1690.<ref name="cherchi301">{{Citace sborníku
| příjmení = Cherchi
| jméno = Paolo
| titul = The Baroque
| příjmení sestavitele = Brand
| jméno sestavitele = Peter
| příjmení sestavitele2 = Pertile
| jméno sestavitele2 = Lino
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1999a
| isbn = 978-0-521-66622-0
| strany = 301
| počet stran = 699
}}</ref>
 
== Charakteristika ==
 
=== Inspirační zdroje ===
 
Barokní literatura se poměrně otevřeně hlásí ke svým předchůdcům. Hojně čerpá z antické literatury i mytologie, v textech se běžně objevují starověká božstva či hrdinové. Mnohé klasické antické spisovatele, například [[Marcus Valerius Martialis|Martiala]], vnímá jako závazné vzory, pracuje se středověkými motivy a žánry a rozvíjí také četné impulsy z období renesančního humanismu, například [[emblém (žánr)|emblematiku]].<ref name="borso-travnicek61" />
 
Zatímco renesanční humanismus oceňoval nadvládu ducha a idealistické myšlení, na počátku baroka znovu zesílil náklonnost k univerzitnímu [[aristotelismus|aristotelismu]] s jeho zájmem o přírodu. Badatelé jako [[Johannes Kepler]] (1571–1630), [[Galileo Galilei]] (1564–1642), [[René Descartes]] (1596–1650) či [[Francis Bacon]] (1561–1626) formulovali nové myšlenky, zejména na poli [[fyzika|fyziky]] ([[astronomie]], [[mechanika]], [[optika]]), matematiky a filosofie. První polovina 17. století bývá proto popisována jako klíčové období [[vědecká revoluce|vědecké revoluce]]. Po polovině 17. století pak aristotelská tradice znovu začala ustupoval, byť na univerzitách stále zůstávala jádrem výuky. Jako vůdčí intelektuální proud ji v souvislosti s novými objevy a zejména s rozpadem předkoperníkovské [[kosmologie]], nahrazuje [[Mechanismus (filosofie)|mechanistické filosofie]], tedy výklad světa jako výslednice působení mechanických sil. Filosofie, do té doby víceméně jednotná, se stále ostřeji rozpadá na jednotlivé dílčí a specializované obory, zárodky moderních věd.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Schuster
| jméno = John A
| titul = What Was the Relation of Baroque Culture to the Trajectory of Early Modern Natural Philosophy?
| příjmení sestavitele = Gal
| jméno sestavitele = Ofer
| příjmení sestavitele2 = Chen-Morris
| jméno sestavitele2 = Raz
| sborník = Science in the Age of Baroque
| vydavatel = Springer
| místo = Dordrecht – Heidelberg – New York – London
| rok vydání = 2012
| isbn = 9789400748071
| strany = 20–21
| počet stran = 314
}}</ref>
 
Současně došlo k oživení myšlenek starořeckého [[atomismus|atomismu]], který pro nově zkoumané fyzikální zákony a nový pohled na vesmír představoval výrazně lepší podloží než aristotelovská fyzika. Problém představovaly [[ateismus|ateistické]] možnosti, které tento materialistický pohled na věci skýtal – myslitelé jako Descartes nebo později [[Isaac Newton]]) se s touto skutečností vyrovnávali tak, že Bohu přiřkli roli stvořitele atomů, které se ovšem následně pohybují a chovají podle daných fyzikálních zákonitostí.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Guthke
| jméno = Karl S
| titul = The Last Frontier: Imagining Other Worlds from the Copernican Revolution to Modern Science Fiction
| vydavatel = Cornell University Press
| místo = Ithaca – London
| rok = 2005
| počet stran = 416
| strany = 159–160
| isbn = 9781501745874
}}</ref>
 
=== Pomíjivost ===
 
[[Soubor:Allegory_of_death_as_crossbowman_Wellcome_L0014665.jpg|náhled|Alegorické vyobrazení smrti (před rokem 1673), rytina [[Gerhard Altzenbach|Gerharda Altzenbacha]]]]
 
Fyzikální objevy a úvahy formovaly nejen dobové filosofické spisy, ale nepřímo ovlivňovaly také uměleckou tvorbu. Postavení člověka v post-koperníkovském, atomistickém světě, navíc plném válek, epidemií a společenských změn, bylo pociťováno jako vratké. Jedním z klíčových motivů je [[vanitas]], marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života.<ref name="borso-travnicek61" /> Barokní éra byla v mnoha ohledech epochou úzkosti a odcizení. Důraz na pomíjivost a prchavost světa se často projevoval jeho zobrazením coby divadla, iluze nebo snu – emblematickým dílem je vlivné [[Calderón de la Barca|Calderónovo]] drama ''[[Život je sen]]'' (1635), ale i další texty jako [[Pierre Corneille|Corneillova]] ''Illusion comique'' (1636) nebo rozjímání postav v [[William Shakespeare|Shakespearových]] hrách.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Lyons
| jméno = John D
| titul = Introduction: The Crisis of the Baroque
| příjmení sestavitele = Lyons
| jméno sestavitele = John D
| sborník = The Oxford Handbook of the Baroque
| vydavatel = Oxford University Press
| místo = Oxford
| rok vydání = 2019
| isbn = 9780190678470
| strany = 8
| počet stran = 856
}}</ref> Vyostřená protikladnost životní pesimismu na jedné straně a touhy po nalezení univerzálních řešení a absolutních pravd na druhé straně se projevovala i v užívání vyhrocených [[stylistický prostředek|stylistických prostředků]] – barokní autoři s oblibou užívali figury tematizující rozpor, například [[paradox]], [[oxymóron]] nebo [[antiteze|antitezi]].<ref name="britton14">{{Citace sborníku
| příjmení = Britton
| jméno = R. K
| titul = Introduction
| příjmení sestavitele = de Quevedo
| jméno sestavitele = Francisco
| sborník = Dreams: Sueños y discursos
| vydavatel = Oxbow Press
| místo = Eastbourne
| rok vydání = 2008
| isbn = 978-0-85668-353-4
| strany = 14
| počet stran = 360
}}</ref>
 
Typickým obrazem byl jedinec odtržený od společnosti, tíživě pociťující samotu a rozjímající nad tématy zkázy, úpadku a smrti. Melancholický životní pocit byl reflektován dobovou vědou, jak dokazuje úspěch [[Robert Burton|Burtonovy]] filosoficko-lékařské knihy ''[[Anatomie melancholie]]'' (1621), jedné z nejpopulárnějších anglických knih 17. století, a rovněž se často stával námětem uměleckých děl. S pocitem nejistoty a zmaru se pak pojily i další oblíbené obrazy: labyrint, knihovna či [[Saturn (planeta)|planeta Saturn]], jež v barokním astrologickém myšlení symbolizovala melancholii.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Turner
| jméno = Bryan S
| titul = Introduction
| příjmení sestavitele = Buci-Glucksmann
| jméno sestavitele = Christine
| sborník = Baroque Reason: The Aesthetics of Modernity
| vydavatel = SAGE Publications
| místo = London – Thousand Oaks – New Delhi
| rok vydání = 1994
| isbn = 9781446223321
| strany = 318–325
| počet stran = 192
}}</ref> O barokní literatuře jako průsečíku zmatků, bolestí a melancholie uvažovali především němečtí myslitelé a spisovatelé jako [[Walter Benjamin]] nebo [[Günter Grass]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Weber
| jméno = Alexander
| titul = Günter Grass's Use of Baroque Literature
| vydavatel = W. S. Maney & Son
| místo = Leeds
| rok = 1995
| počet stran = 191
| strany = 23
| isbn = 9780901286505
}}</ref>
 
Miloš Sládek však upozornil, že tato témata, pojímivost a divadelnost světa, jsou spjatá nejen s barokním myšlením, ale přinejmenším ve stejné míře také s pozdním humanismem. Dynamičnost a překvapivost, často uváděné jako typické atributy literárního baroka, jsou podle něj typické až pro pozdější fáze této epochy, v českém prostředí od 80. a 90. let 17. století. Významnou roli má tak spíše postupné rozbití objektivního humanistického ideálu krásy, k němuž spisovatel směřuje: nově se prosadivší pojetí estetiky chápe krásu jako relativní kategorii, odvislou od lidského vkusu, očekávání a vztahu k autoritám.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Sládek
| jméno = Miloš
Řádek 75 ⟶ 254:
| strany = 311–313
| issn = 0009-0468
}}</ref>
 
=== Barokní zbožnost ===
 
Významným inspiračním zdrojem bylo i nadále křesťanství. V 17. století pokračovalo soupeření mezi [[římskokatolická církev|římskokatolickou církví]] a [[protestantismus|protestantskými církvemi]], a to jak na válečném poli, tak v rámci kulturního a intelektuálního střetávání. Pod vlivem [[Tridentský koncil|Tridentského koncilu]], který usiloval o pevnější sblížení církve a věřících, posiloval dohled nad každodenností. Ten existoval jak v podobě sociálního ukázňování, byrokratizace a regulace všech událostí lidského života (křest, sňatek, pohřeb) a důkladné kontroly prováděné v součinnosti se státem, tak v podobě snah o udržování hluboké a „racionální“ zbožnosti širokých mas. 17. století, období [[konfesionalizace]], bývá dokonce označováno za období, kdy došlo k reálné christianizaci Evropy – ve srovnání s „pohanskou“, lidovou a nekontrolovanou zbožností středověku.<ref name="spelda8">{{Citace monografie
| příjmení = Špelda
| jméno = Daniel
| titul = Renesanční a novověká filosofie
| vydavatel = Západočeská universita
| místo = Plzeň
| rok = 2009
| počet stran = 185
| strany = 73–74
}}</ref>
 
[[Soubor:Abraham Janssens - Allegory of Joy and Melancholy.jpg|vlevo|náhled|[[Abraham Janssens]] – ''Alegorie radosti a melancholi'' (1628)]]
 
Důraz na kultivaci zbožnosti se kromě zvýšené produkce náboženské, modlitební a rozjímavé literatury (zejména ze strany [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitů]] a nekatolických autorů), projevil i rozvojem žánru [[kázání]]. Zatímco v 16. století ještě převládalo kompozičně poměrně jednoduché a na vzdělání a morální poučení posluchačů zaměřené humanistické kázání, v 17. století se postupně prosadilo [[konceptuální kázání]]. Tento typ kázání, k jehož rozšíření silně přispěl [[Baltasar Gracián]], užíval k zaujetí posluchařů posílené estetické a zábavní složky – jeho obraznost využívala například slovníku a obraznosti italské milostné lyriky 14. a 15. století. Nebylo založeno pouze na výkladu jednotlivých, po sobě jdoucích biblických veršů, jak tomu bylo dříve, ale na nalezení nečekané, často vtipné a překvapivé souvislosti, elegantně formulované. Do kázání tak pronikala pravidla žánrů jako [[epigram]] nebo emblém.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Sládek
| jméno = Miloš
| titul = Láska jakožto žinka štěbetavá a švitorná ani huby nezavírala aneb Několik slov úvodem o raně novověkých kázáních a bezuzdné obraznosti
| příjmení sestavitele = Sládek
| jméno sestavitel = Miloš
| sborník = Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století
| vydavatel = Argo
| místo = Praha
| rok = 2005
| počet stran = 27–29
| isbn = 525
}}</ref> Konceptuální kázání kladlo na intelekt kněží vyšší národy: vyžadovalo znalost [[řečnictví|rétoriky]], důkladnou přípravu a schopnost vynalézavé rozumové argumentace.<ref name="vasica220" />
 
=== Emblematika a alegorie ===
 
Neobyčejně populárním barokním žánrem, který si začal získávat oblibu již v období humanismu, byl [[emblém (žánr)|emblém]]. Sestával ze tří částí, obrazu (kresby), nápisu (lemmatu) a veršovaného vysvětlení ([[epigram]]u). Emblémy vycházely v obsáhlých sbírkách a sloužily jako základ [[alegorie|alegorického]] pohledu na svět a zdroj mravního ponaučení.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Petrů
| jméno = Eduard
| titul = Vzdálené hlasy: studie o starší české literatuře
| vydavatel = Votobia
| místo = Olomouc
| rok = 1996
| počet stran = 443
| strany = 331–334
| isbn = 80-7198-162-1
}}</ref> Příčina této značné obliby je předmětem úvah literárních historiků – [[Walter Benjamin]] se domníval, že vzestup emblémů souvisí s fascinací mysliteli 16. a 17. století [[egyptské hieroglyfy|egyptskými hieroglyfy]] a snahou o jejich rozluštění a napodobení. Prostřednictvím zmenšených výseků reality a komentářů k nim měla být odhalena podstata věcí. Zlidověním emblematiky však došlo od odklonu od posvátných konotací a zrodu moderního, sekulárního pojetí mnohoznačných symbolů.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Machosky
| jméno = Brenda
| titul = Structures of Appearing: Allegory and the Work of Literature
| vydavatel = Fordham University Press
| místo = New York
| rok = 2013
| počet stran = 259
| strany = 163
| isbn = 9780823242849
}}</ref>
 
[[Soubor:Monforte_Malagon_Madrid_1666.jpg|náhled|Emblém z roku 1665, autorem je [[Pedro Rodriguez de Monforte]]]]
 
Emblémy nabývaly nejrůznějších podob. Někdy se tiskly bez obrázku, jindy se naopak stávaly rozsáhlejšími, než velela norma – anglický jezuitský autor [[Henry Hawkins (spisovatel)|Henry Hawkins]] ve své sbírce ''Partheneia Sacra'' předložil čtenářům emblémy o devíti částech: dvě byly obrazové („emblém“ a „odkaz“), sedm textových (včetně dvanáctiveršového „epigramu“). Starší emblémy byly někdy přepracovávány. [[George Wither]] spojil starší vyobrazení z knihy [[Crispin de Passe|Crispina de Passe]] a každý z nich doplnit rozsáhlým, třicetiřádkovým popisem, čímž z obrazu učinil pouhé východisko pro text, jenž se stal hlavní součástí.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Russell
| jméno = Daniel
| titul = The genres of epigram and emblem
| příjmení sestavitele = Norton
| jméno sestavitele = Glyn P.
| sborník = The Cambridge History of Literary Criticism: Volume III. The Renaissance
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1989
| isbn = 9780521300087
| strany = 280–281
| počet stran = 782
}}</ref> Obliba emblémů vedla k jejich vlivu i na jiné žánry, například na konceptuální kázání nebo na [[barokní divadlo]]. V něm se běžně vedle „reálných“ postav objevovaly alegorické postavy (Láska, Strach a podobně), které odpovídaly obrazu svým vzezřením, nápisu svým jménem a epigramu svou deklamací.<ref>Petrů (1996), s. 332.</ref>
 
Tím, že alegorické postavy vystupovaly po boku nealegorických postav, se barokní alegorie odlišovala od alegorie středověké, kde se objevovaly postavy realistické a figurativní současně. Typická byla také vysoká míra standardizace: alegorické postavy měly nést stejné atributy napříč různými uměleckými díly – Vítězství bylo označeno vavřínem, Rozkoš líčením tváře, Pravda slunečním šatem, křídly a hadem v ruce a podobně.<ref>Petrů (1996), s. 331–332.</ref>
 
=== Prožitek ohromení ===
 
Barokní tvorba bývá spojována se záměrem ohromit a dojmout svého diváka či čtenáře. Důraz na prožitek se v literatuře 17. století projevuje patrně nejsilněji oblibou prvků přemrštěných, senzačních, fantastických a tajemných. Tento aspekt zkoumal literární historikové [[José Antonio Maravall]], který ho kladl do souvislosti s postupným soustředěním kultury na masového spotřebitele. Navazující badatelé, například [[Henry Ettinghausem]], pak dokonce vnímali barokní texty, které stavěly na spojení fascinace a hrůzy, jako ranou formu [[bulvární médium|bulváru]] a laciných „[[rodokaps]]ových“ krváků. Tyto tendence existovaly v lidové tvorbě vždy, baroko je však výjimečné bohatstvím nestvůrných a hrůzostrašných detailů a rovněž jejich pronikáním do většiny žánrů – nejde pouze o [[leták]]ovou produkci, ale i o mnohé novely (ve Španělsku tvorba [[María de Zayas|Maríe de Zayas]]) či legendy (ve Španělsku díla [[Cristóbal Lozano|Cristóbala Lozana]]).<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Castillo
| jméno = David
| titul = Baroque Horrors: Roots of the Fantastic in the Age of Curiosities
| vydavatel = University of Michigan Press
| místo = Ann Arbor
| rok = 2011
| počet stran = 177
| strany = 77–79
| isbn = 9780472034918
}}</ref>
 
[[Soubor:Quodlibets_Epigrams.JPG|náhled|vlevo|Kniha epigramů ''Quodlibets'' (1628) anglického kolonisty a básníka [[Robert Hayman|Roberta Haymana]]]]
 
Jiní badatelé, jako Frank J. Warnke nebo R. K. Britton, však interpretovali barokní důrazy právě opačně. Extrémně [[hyperbola|hyperbolické]] a pokřivené vyjadřování, jež mělo ohromit, podle nich patřilo ke strategiím didaktických, náboženských a filosofických textů, jejichž cílem bylo poučení a ovlivnění, nikoliv pouhá zábava, a množství čistě zábavní literatury naopak v období baroka pokleslo.<ref name="britton14" />
 
=== Záliba ve spletitosti ===
 
Barokní texty se vyznačují zálibou ve vynalézavosti a složitosti, která díla činila po nezasvěceného mnohdy až nesrozumitelnými. Čtení a psaní poezie se do značné míry stalo rafinovanou, intelektuální zábavou – styly jako [[kulteranismus|góngorismus]] či [[marinismus]] si cenily složité obraznosti a užívalo se složitých [[metafora|metafor]] a [[alegorie|alegorických]] prvků. Vtip byl ceněn rovněž v oblasti práce s jazykem: vznikaly [[anagram]]y, [[akrostich]]y, uplatňovala se [[onomatopoeia|zvukomalebnost]] textů a další strategie.<ref name="borso-travnicek61" /> Žánrem, ve kterém se myšlenková vynalézavost uplatňovala obzvláště silně, byl [[epigram]], krátký básnický žánr postavený na [[rétorika|rétoricky]] obratném a stručném nalézání nečekaných souvislostí. Nemuselo se nutně jednat o [[satira|satirické]] texty, existovaly též epigramy moralizující nebo náboženské, důležité bylo pouze vyvolání údivu či ohromení nečekaným, avšak promyšleným propojením dvou prvků. Vzorem byl římský básník [[Marcus Valerius Martialis]]. Epigramy byly často skládány v latině a měly mezinárodní dosah – například texty skotského básníka [[John Owen|Johna Owena]] značně ovlivnily německou epigramatiku.<ref>Russell (1989), s. 282.</ref>
 
Spletitost barokního myšlení se demonstrovala také v oblibě [[labyrint|labyrintu]] jako obrazu světa. [[Gustav René Hocke]] uvádí, že motiv labyrintu, populární ve starověkém a středověkém myšlení, se znovu „explozivně“ vynořil v 16. a 17. století. Šlo nejen o labyrinty jako součást zahradní a jiné architektury, ale také o literární zpracování tohoto komplikovaného symbolu: z české literatury je známý Komenského ''[[Labyrint světa a ráj srdce]]'' (1631), podobně laděné texty však vznikaly po celé Evropě. [[Baltasar Gracián]] využil obraz matoucího labyrintu plného falešných, nikam nevedoucích bran ve svém alegorickém románu ''Kritikon'' (1651–1657) a barokní próza jako taková bývá někdy charakterizována jako „labyrintická“.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Hocke
| jméno = Gustav René
| titul = Svět jako labyrint: manýrismus v literatuře
| vydavatel = Triáda
| místo = Praha
| rok = 2001
| počet stran = 599
| strany = 133–135
| isbn = 80-86138-21-6
}}</ref>
 
== Zkoumání barokní literatury ==
 
Povahou a vymezením baroka se v rámci moderní české literární vědy zabývali především [[Václav Černý]] a [[Zdeněk Kalista]]. Jako vykladači a kritikové barokních textů se uplatnili také [[František Xaver Šalda]], [[Arne Novák]], [[Herbert Cysarz]], [[Antonín Škarka]], [[Josef Válka]], [[Zdeněk Rotrekl]] a [[Alexandr Stich]]. K důležitým editorům výborů barokních textů lze zařadit především [[Josef Vašica|Josefa Vašicu]] a [[Vilém Bitnar|Viléma Bitnara]].<ref name="borso62">Borsò, Trávníček (2006), s. 62.</ref>
Až do první světové války bylo baroko chápáno českými literárními historiky, v souladu s [[české národní obrození|obrozenským]] naladěním, [[doba temna|období „temna“]], spojeného s literárním a intelektuálním úpadkem, z uměleckého hlediska málo zajímavé. Teprve v období první republiky došlo k přehodnocení jednoznačného odsouzení a k novému docenění barokní estetiky a tvorby, mimo jiné pod vlivem snah o obranu pobělohorského období ze strany katolické inteligence. Po roce 1948 však bylo zkoumání barokní literatury znovu na dlouhou dobu potlačeno a k déletrvajícímu oživení došlo až po roce 1989.(125-126) Povahou a vymezením baroka se v rámci moderní české literární vědy zabývali především [[Václav Černý]] a [[Zdeněk Kalista]]. Jako vykladači a kritikové barokních textů se uplatnili také [[František Xaver Šalda]], [[Arne Novák]], [[Herbert Cysarz]], [[Antonín Škarka]], [[Josef Válka]], [[Zdeněk Rotrekl]] a [[Alexandr Stich]]. K důležitým editorům výborů barokních textů lze zařadit zejména [[Josef Vašica|Josefa Vašicu]] a [[Vilém Bitnar|Viléma Bitnara]].<ref name="borso-travnicek62">Borsò, Trávníček (2006), s. 62.</ref>
 
Také němečtí badatelé se k baroknímu písemnictví dlouho stavěli velmi skepticky – v 18. století estetik a historik umění [[Johann Winckelmann]] postavil do kontrastu nádhernou antickou prostotu na jedné straně a vyumělkovanou, [[dekadence|dekadentní]] [[marinismus|marinistickou]] tvorbu na straně druhé. Také v německém romantickém pojetí vycházejícím z [[Johann Gottfried Herder|Herderových]] tezí bylo baroko odsuzováno – jakožto fenomén spojený s dvorskou kulturou, univerzitním intelektuálství, a především jako cizorodý (francouzský, španělský) prvek v organismu německého písemnictví. 19. století pak přidalo fascinaci renesančními díly, která byla, zejména [[Jacob Burckhardt|Jacobem Burckhardtem]], chápána jako antiteze barokního tvoření. Teprve ve 20. století začalo být baroko znovu oceňováno a ve 30. letech se karta dokonce dočasně zcela obrátila. V souladu s představou historie jako vývoje, kdy je slabší vytlačováno silnějším, bylo [[národní socialismus|národními socialisty]] vnímáno baroko jako silné, germánské a mužné hnutí, přirozeně překonávající ne-germánskou, slabošskou renesanci. Na konci 20. století začala být literatura 17. století v Německu zkoumána jako složitý, obtížně zobecnitelný fenomén, jen s obtížemi vystihnutelný výrazem „baroko“. Část německých badatelů začala baroko chápat především jako hnutí vybraných autorů, od [[Martin Opitz|Martina Opitze]] k [[Christian Weise|Christianu Weiseovi]], spojených se snahami o literární a jazykové reformy; jiná část badatelů označení zcela zavrhla a volí méně problematický popis „literatura 17. století“.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Reinhart
| jméno = Max
| titul = Baroque
| příjmení sestavitele = Konzett
| jméno sestavitele = Matthias
| sborník = Encyclopedia of German Literature Literature
| vydavatel = Fitzroy Dearborn Publishers
| místo = Chicago – London
| rok vydání = 2015
| isbn = 9781135941222
| strany = 70–71
| počet stran = 1136
}}</ref>
 
== Barokní literatura v jednotlivých zemích ==
 
=== České zeměČesko ===
{{Podrobně|Česká barokní literatura}}
 
[[Soubor:Jan_Vilímek_-_Jan_Amos_Komenský.jpg|náhled|upright|vpravo|[[Jan Amos Komenský]], představitel české exilové barokní literatury]]
V české literatuře se barokní tendence začínají naplno projevovat po [[bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]] (1620), v souvislosti s [[rekatolizace|rekatolizací]] a emigrací nekatolické inteligence. Václav Černý české baroko rozdělil na předbarokní generaci (protobaroko), čtyři barokní generace v letech 1620 až 1740 a takzvané baroko po baroku. K předbarokní generaci (před rokem 1620) se řadí [[renesancerenesanční literatura|renesanční]] a [[humanismus|humanističtí]] spisovatelé, kteří baroko připravovali (například [[Karel starší ze Žerotína]]), jakož i raná tvorba [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitského řádu]] v českých zemích. Nejvýznamnějším tvůrcem první barokní generace (1620–1650) byl [[Adam Michna z Otradovic]], autor [[kancionál]]ů, mezi protestantskými exulanty pak myslitel [[Jan Amos Komenský]] a historikové jako [[Pavel Stránský ze Zap]] nebo [[Pavel Skála ze Zhoře]]. Druhou barokní generaci (1650–1680) reprezentuje jezuitský historiograf [[Bohuslav Balbín]] a básníci [[Bedřich Bridel]] a [[Felix Kadlinský]]. K třetí generaci (1680–1710) se řadí kupříkladu historik [[Jan František Beckovský]] nebo kazatel [[Matěj Václav Šteyer]]. Ze čtvrté barokní generace (1710–1740) je nejznámější jezuitský [[cenzura|cenzor]] a básník [[Antonín Koniáš]]. K pobarokní tvorbě (1740–1780) se řadí zejména lidové texty.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Černý
| jméno = Václav
Řádek 99 ⟶ 400:
 
=== Itálie ===
 
V italské literatuře bylo baroko tradičně ohraničováno smrtí [[Torquato Tasso|Torquata Tassa]] (1595), znamenající konec [[manýrismus|manýrismu]], a založením [[Arcadia (akademie)|literární akademie Arcadia]] (1690), se kterou začalo [[rokoko]]. Literární historikové se této části dějin italské literatury věnovali nejméně, neboť byla dlouho považováno za nejúpadkovější.<ref>{{Citace sborníku
V italské literatuře bylo baroko tradičně ohraničováno smrtí [[Torquato Tasso|Torquata Tassa]] (1595), znamenající konec [[manýrismus|manýrismu]], a založením [[Arcadia (akademie)|literární akademie Arcadia]] (1690), se kterou začalo [[rokoko]]. Literární historikové se této části dějin italské literatury dlouho věnovali nejméně, neboť byla považována za nejúpadkovější. Kromě údajné umělosti a „neupřímnosti“ vyvolávala zejména mezi romantiky odpor i samotná doba vzniku – 17. století ([[seicento]]) bylo spojováno s politickou i kulturní nesamostatností pod španělskou nadvládou.<ref name="cherchi301" /> [[Jiří Pelán]] uvedl, že jako první a klíčovou osobnost italského baroka by měl být z [[literární komparatistika|komparatistického]] pohledu přijímán již samotný Tasso, obvykle chápaný jako reprezentant závěrečné fáze [[renesance]] nebo představitel [[manýrismus|manýrismu]]. Teprve v kontextu Tassovy tvorby, zejména jeho nábožensko-hrdinské [[epopej]]e ''[[Osvobozený Jeruzalém]]'' (1580), je podle Pelána možné uchopit vnitřní dynamiku italského baroka. Ta je založena na marinistickém přetvoření tassovského odkazu tím, že byla potlačena síla jeho obsahu (svár pravdy a bludu, mravního kladu a záporu, touhy a povinnosti) a nahrazena vynalézavou hrou s formou. Tassovy mučivě erotické a tělesné důrazy se například proměnily v galantní milostná dobrodružství.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Cherchi
| jméno = Paolo
| titul = The Baroque
| příjmení sestavitele = Brand
| jméno sestavitele = Peter
| příjmení sestavitele2 = Pertile
| jméno sestavitele2 = Lino
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1999
| isbn = 978-0-521-66622-0
| strany = 301
| počet stran = 699
}}</ref> Italská barokní kultura 17. století byl určována především [[marinismus|marinismem]]. Vychází z díla básníka [[Giambattista Marino|Giambattisty Marina]] (1569–1625) a desítek jeho [[epigon]]ů, píšících složitou a vyumělkovanou poezii.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Pelán
| jméno = Jiří
Řádek 122 ⟶ 409:
| rok = 2007
| počet stran = 621
| strany = 352352–353
| isbn = 978-80-246-1299-7
}}</ref>
}}</ref> Nejnapodobovanějším dílem se stal Marinův ''Adonis'' (1623), vzor vytříbenosti a preciznosti. Poetické i prozaické texty tohoto období byly proto často spíše [[řečnictví|řečnickými]] cvičeními.<ref>{{Citace monografie
 
[[Soubor:Giovan Battista Marino.jpg|vlevo|náhled|[[Giambattista Marino]], nejvlivnější italský básník 17. století]]
 
Italská barokní kultura 17. století byla určována především [[marinismus|marinismem]]. Ten vycházel z díla básníka [[Giambattista Marino|Giambattisty Marina]] (1569–1625) a desítek jeho [[epigon]]ů, píšících složitou a vyumělkovanou poezii.<ref>Pelán (2007), s. 352.</ref> Nejnapodobovanějším dílem se stal Marinův ''Adonis'' (1623), vzor vytříbenosti a preciznosti. Poetické i prozaické texty tohoto období byly proto často spíše [[řečnictví|řečnickými]] cvičeními.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Procacci
| jméno = Giuliano
Řádek 134 ⟶ 425:
| strany = 175–176
| isbn = 978-80-7106-152-6
}}</ref> Italské baroko však zplodilo i originální tvůrce. Patřil k nim básník [[Gabriello Chiabrera]] (1552–1638), v mládí ovlivněný jak antickou tradicí, tak francouzským stylem [[Pierre de Ronsard|Pierra de Ronsard]] a skupiny [[Plejáda (básnická skupina)|Plejáda]]. Umně napodoboval formy starověkých vzorů ([[Pindaros]], [[Anakreón]], [[Alkaios z Mytiléné|Alkaios]], [[Quintus Horatius Flaccus|Horatius]]), spojoval je však se [[strofa|strofickými]] a [[metrum|metrickými]] inovacemi a zaměřoval se na muzikální kvalitu veršů. Značně tím ovlivnil některé z oblíbených dobových hudebních žánrů, například [[canzonetta|canzonettu]] nebo [[madrigal]]. Chiabrerovi následovníci [[Antonio Muscettola]] (1628–1679) a [[Francesco Lemene]] (1634–1704) později jeho typ [[anakreontika|anakreontské poezie]] spojili s galantními motivy, a předznamenali tak rokokový vkus akademie Arcadia.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Cherchi
| jméno = Paolo
| titul = Lyric Poetry
| příjmení sestavitele = Brand
| jméno sestavitele = Peter
| příjmení sestavitele2 = Pertile
| jméno sestavitele2 = Lino
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1999b
| isbn = 978-0-521-66622-0
| strany = 301
| počet stran = 699
}}</ref>
 
[[Soubor:Alessandro Tassoni.jpg|náhled|[[Alessandro Tassoni]], autor často napodobovaného heroikomického ''Uloupeného kbelíku'' (1622)]]
[[Jiří Pelán]] nicméně uvedl, že jako první a klíčovou osobnost italského baroka by měl být z [[komparatistika|komparatistického]] pohledu přijímán [[Torquato Tasso]], obvykle chápaný jako reprezentant závěrečné fáze [[renesance]] nebo představitel [[manýrismus|manýrismu]]. Teprve v kontextu Tassovy tvorby, zejména jeho nábožensko-hrdinské [[epopej]]e ''[[Osvobozený Jeruzalém]]'' (1580), je pak možné uchopit vnitřní dynamiku italského baroka. Ta je založena na marinistickém přetvoření tassovského odkazu tím, že byla potlačena síla jeho obsahu (svár pravdy a bludu, mravního kladu a záporu, touhy a povinnosti) a nahrazena vynalézavou hrou s formou. Tassovy mučivě erotické a tělesné důrazy se například proměnily v galantní milostná dobrodružství.<ref>Pelán (2007), s. 352–353.</ref>
 
Proti marinismu s jeho rozmáchlým stylem a extravagantními metaforami se stavěla část „klasicizujících“ básníků, kteří prosazovali nápodobu antických literárních vzorů a marinistickou rozpustilost nahrazovali moralizujícím a [[vlastenectví|patriotickým]] patosem. Takovým tvůrcem byl diplomat [[Fulvio Testi]] (1593–1646), autor anonymního ''Pianto d'ltalia'' (Žalozpěvu Itálie), v němž tepal úpadek země pod španělskou nadvládou. Ve druhé polovině 17. století pak psali [[Vincenzo da Filicaia]] (1642–1707) a [[Alessandro Guidi]] (1650–1712). Přestože však odsuzovali přemrštěnost marinistických básní, sami využívali značnou míru patosu a až teátrální rétoriku.<ref>Cherchi (1999b), s. 308–309.</ref>
 
Významnou roli hrála také humorná díla. Největším jménem italské barokní [[satira|satiry]] byl neapolský básník [[Salvator Rosa]] (1615–1673), ještě hojněji však satirická tvorba v [[Toskánsko|Toskánsku]], kde působil [[Giovanni Battista Ricciardi]] (1623–86) a další básníci. Dříve velmi populární hrdinská a rytířská epická poezie byla [[parodie|parodována]] [[heroikomika|směšnohrdinskou tvorbou]]. Prvním významným představitelem se stal [[Alessandro Tassoni]] (1565–1635), jehož ''La secchia rapita'' (Uloupený kbelík) se stal žánrovým vzorem. Mezi Tassoni následovníky lze počítat [[Francesco Bracciolini|Francesca Braccioliniho]] (1566–1645), který zesměšňoval mytologická témata, nebo [[Carlo de' Dottori|Carla de' Dottori]] (1618–68), který se kromě parodického zpracování sporů mezi italskými městy stal i autorem jedné z nejvýznamnějších divadelních her v seicentu, tragédie ''[[Aristodemo]]''.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Cherchi
| jméno = Paolo
| titul = Mock-epic and Satire
| příjmení sestavitele = Brand
| jméno sestavitele = Peter
| příjmení sestavitele2 = Pertile
| jméno sestavitele2 = Lino
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1999b
| isbn = 978-0-521-66622-0
| strany = 310–311
| počet stran = 699
}}</ref> Za nejnadanějšího autora tragédií však bývá označován [[Federico Delia Valle]] (asi 1560–1628), skladatel biblických a dvorských dramat. Rovněž komedie byla po polovině století oživena impulsy ze španělských komedii romantických intrik – do italské tvorby je uvedl zejména [[Iacopo Cicognini]] (1577–1633). Doba mezi lety 1570 a 1630 byla v neposlední řadě zlatým obdobím [[Commedia dell'arte|commedie dell'arte]], napůl improvizované komedie vyznačující se značnou energií až obscenitou. Ve druhé polovině století získaly italské herecké společenosti commedie dell'arte úspěch i jinde v Evropě, především ve Francii, v samotné Itálii však začala vitalita žánru v této době již upadala.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Mancini
| jméno = Albert N
| titul = Theatre
| příjmení sestavitele = Brand
| jméno sestavitele = Peter
| příjmení sestavitele2 = Pertile
| jméno sestavitele2 = Lino
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1999a
| isbn = 978-0-521-66622-0
| strany = 327–332
| počet stran = 699
}}</ref>
 
V oblasti prózy je italské baroko spojeno s prudkým rozvojem [[román]]u, byť se produkce tohoto nového žánru po jeho značném úspěchu v 60. letech 17. století téměř zastavila. Jako prototypická díla tohoto žánru plného milostných a válečných dobrodružství lze uvést román [[Luca Assarino|Assarinův]] (1602–1672) ''Stratonica'' (1635) či [[Bernardo Morando (spisovatel)|Morandův]] (1589–1656) román ''La Rosalinda'' (1650). Sladký milostný život až [[libertin]]ského ražení popisoval [[Girolamo Brusoni]] (1614–86). Existovaly však též romány zbožné a moralizující, autorem takových děl byl například [[Anton Giulio Brignole-Sale]]. I nadále se pokračovalo v psaní a shromaždování [[Giovanni Boccaccio|boccacciovských]] novel – v [[Janov]]ě takto působil [[Anton Giulio Brignole Sale]] (1605–1665), v [[Benátky|Benátkách]] [[Giovanni Sagredo]] (1617–82). [[Giambattista Basile]] (1575–1632) sebral první italskou pohádkovou sbírku (''Cunto de li cunti'', vydána posmrtně mezi lety 1634 a 1636). Oblíbený byl rovněž žánr cestopisu. Florentský obchodník [[Francesco Carletti]] (asi 1573–1636) vydal své zápisky z patnáctileté cesty kolem světa, zatímco [[Pietro Delia Valle]] (1586-1652) zachytil putování po [[Blízký Východ|Blízkém Východě]] a [[Indie|Indii]] v dopisech. Své memoáry publikovali četní významní členové dobového kulturního života: kromě jiných básník Gabriello Chiabrera, dramatik Carlo de' Dottori či kardinál a historik [[Guido Bentivoglio]] (1577–1644).<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Mancini
| jméno = Albert N
| titul = Prose
| příjmení sestavitele = Brand
| jméno sestavitele = Peter
| příjmení sestavitele2 = Pertile
| jméno sestavitele2 = Lino
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1999b
| isbn = 978-0-521-66622-0
| strany = 318–325
| počet stran = 699
}}</ref>
 
=== Španělsko ===
 
Španělské baroko je spojeno především s neobyčejným rozkvětem [[drama]]tu. Na hranici renesance a baroka stojí [[Lope de Vega]], autor více než dvou tisíc dramat, oblibu získal především ''[[Ovčí pramen]]'' (1619). K Lopeově škole se řadí také [[Tirso de Molina]]. Nejproslulejším dobovým španělským dramatikem se však stal [[Pedro Calderón de la Barca]], intelektuálně založený tvůrce milostných komedií, krvavých dramat pohaněné cti a her zkoumajících duchovní a mravní zákonitostí lidských osudů. Napsal dramata jako ''[[Znamení kříže (drama)|Znamení kříže]]'' (asi 1625), ''[[Život je sen]]'' (1635) nebo ''[[Lékař své cti]]'' (1637). Také on dal vzniknout celému dramatickému směru, Calderónově škole.<ref>Černý (2009), s. 77–100.</ref>
 
Nejvýznamnějším španělským barokním básníkem je [[Luis de Góngora y Argote]], spojující silnou citovost s neobyčejnou schopností vynalézavé básnické konstrukce pohybující se na hranici srozumitelnosti. ObjeveníJeho četnýpoezie napodobitelůzískala jehoznačné poeziemnožství napodobitelů, což vedlo k vzestupu [[kulteranismus|góngorismu]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Černý
| jméno = Václav
Řádek 165 ⟶ 523:
 
=== Německo ===
 
[[Soubor:Der_Abenteuerliche_Simplicius_Teutsch_1668.jpg|náhled|upright|vpravo|Frontispis barokního románu [[Dobrodružný Simplicius Simplicissimus]] (1668)]]
 
{{Podrobně|Německá barokní literatura}}
 
[[Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen]], nejvýznamnější prozaik německé barokní literatury, využil ve svých textech osobní zážitky z [[třicetiletá válka|třicetileté války]]. Jeho nejslavnějším dílem je ''[[Dobrodružný Simplicius Simplicissimus]]'' (1668), lidově laděný [[román]] s [[pikareskní román|pikareskními]] a nevybíravě [[satira|satirickými]] prvky.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Stromšík
Řádek 194 ⟶ 555:
 
=== Anglie ===
 
Britští badatelé dříve zahrnovali anglickou literaturu první poloviny 17. století do klasicismu nebo užívali označení „pozdní renesance“, s tím, že renesance končila teprve [[John Bunyan|Bunyanovým]] alegorickým románem ''Poutníkova cesta'' (1678).<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Friederich
Řádek 235 ⟶ 597:
}}</ref> K barokní literatuře bývá ale někdy zařazován také [[John Milton]], známý jako autor duchovního eposu ''[[Ztracený ráj]]'' (1667), rozsáhlé skladby tematizující svobodnou vůli, hřích a mravní zápas člověka se zlem. Václav Černý nazývá Miltona představitelem atletického a militantního baroka.<ref>Černý (1967), s. 277.</ref>
 
== Baroko jako časově neohraničený literární fenomén ==
 
Protiklad k badatelům, kteří vidí barokní literaturu (či umění vůbec) jako v minulosti uzavřenou a zkompletovanou epochu, tvoří myslitelé vnímající baroko jako obecnější jev, který může mít nové projevy v různých dobách. Švýcarský historik umění [[Heinrich Wölfflin]] zavedl v roce 1915 myšlenku klasicismu a baroka jako neustále se vracejících podob umění, přičemž klasicismus označuje vrcholnou fázi, zatímco baroko úpadkovou. Tato úvaha není obecně přijímána, silně však úvahy o baroku ovlivnila.<ref>Borsò, Trávníček (2006), s. 59.</ref> [[Robert Pynsent]] chápal českou literaturu jakožto určovanou barokním duchem, jako barokní kontinuum od středověku po 20. století.<ref name="borso62" /> [[Zdeněk Rotrekl]] ve studii ''Barokní fenomén v současnosti'' (1995) zdůraznil přítomnost zřetelných stop barokního dědictví dlouho po skončení historického baroka, například u [[Jakub Deml|Jakuba Demla]], [[Jan Zahradníček|Jana Zahradníčka]] nebo [[František Halas|Františka Halase]], a to mimo jiné v jejich zkratkovitých [[genitiv]]ních metaforách („hrad smrti“, „jílec myšlenky“, „rakev stínů“ apod.).<ref>{{Citace monografie
Protiklad k badatelům, kteří vidí barokní literaturu (či umění vůbec) jako v minulosti uzavřenou a zkompletovanou epochu, tvoří myslitelé vnímající baroko jako obecnější jev, který může mít nové projevy v různých dobách. Švýcarský historik umění [[Heinrich Wölfflin]] zavedl v roce 1915 myšlenku klasicismu a baroka jako neustále se vracejících podob umění, přičemž klasicismus označuje vrcholnou fázi, zatímco baroko úpadkovou. Tato úvaha není obecně přijímána, silně však úvahy o baroku ovlivnila.<ref>Borsò, Trávníček (2006), s. 59.</ref> Jiní autoři, jako [[Gustav René Hocke]] nebo [[Ernst Robert Curtius]], také pracovali s podobným konceptem dvou estetických koncepcí, jedné koncepce technické a klasicizující a druhé koncpce pravidla porušující a přetvářející. Druhé směřování však neoznačovali jako barokní, nýbrž jako manýristické.<ref>Pelán (2017), s. 17.</ref>
 
[[Robert Pynsent]] chápal českou literaturu jakožto určovanou barokním duchem, jako barokní kontinuum od středověku po 20. století.<ref name="borso-travnicek62" /> [[Zdeněk Rotrekl]] ve studii ''Barokní fenomén v současnosti'' (1995) zdůraznil přítomnost zřetelných stop barokního dědictví dlouho po skončení historického baroka, například u [[Jakub Deml|Jakuba Demla]], [[Jan Zahradníček|Jana Zahradníčka]] nebo [[František Halas|Františka Halase]], a to mimo jiné v jejich zkratkovitých [[genitiv]]ních metaforách („hrad smrti“, „jílec myšlenky“, „rakev stínů“ apod.).<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Rotrekl
| jméno = Zdeněk
Řádek 247 ⟶ 612:
| isbn = 978-80-7108-268-2
}}</ref> Barokní fenomén je podle Rotrekla diskontinuitně rozprostřen po celé české kultuře a v podobě existenciálních a vroucně duchovních pocitů vyšlehává v dílech autorů, kteří o historickém baroku třeba ani nevědí.<ref>Rotrekl (2005), s. 321.</ref>
 
Úvahy o návratu baroka či barokních způsobů psaní se objevují také mimo české země. V anglické literatuře vidí literární kritika „novobarokní“ estetiku vidí například u katolických básníků 19. století, kteří na ideje 17. století navazují – například u jezuitského autora [[Gerard Manley Hopkins|Gerard Manleyho Hopkinse]] (1844–1889) nebo u mystika [[Francis Thompson|Francise Thompsona]] (1859–1907).<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Moran
| jméno = Maureen
| titul = Catholic Sensationalism and Victorian Literature
| vydavatel = Liverpool University Press
| místo = Liverpool
| rok = 2007
| počet stran = 320
| strany = 248
| isbn = 9781781386293
}}</ref>
 
== Reference ==
Řádek 252 ⟶ 629:
 
== Literatura ==
 
* [[Zdeněk Kalista|KALISTA, Zdeněk]]: ''České baroko''. Praha: Evropský literární klub, 1941.
=== Výbory ===
* [[Miloš Sládek|SLÁDEK, Miloš]] (ed.): ''Malý svět jest člověk, aneb Výbor z české barokní prózy''. Jinočany: H&H, 1995. {{ISBN|80-85787-84-9}}.
 
* [[Josef Vašica|VAŠICA, Josef]]: ''České literární baroko.'' Praha: Atlantis, 1995. {{ISBN|80-7108-123-X}}.
*{{Citace monografie
| příjmení = Černý
| jméno = Václav
| odkaz na autora = Václav Černý
| titul = Kéž hoří popel můj: z poezie evropského baroka
| vydavatel = Mladá fronta
| místo = Praha
| rok = 1967
| počet stran = 280
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Dvořáčková
| jméno = Vlasta
| titul = Zahrada, ale nevypletá: verše básníků polského baroka
| vydavatel = Pistorius & Olšanská
| místo = Příbram
| rok = 2013
| počet stran = 116
| isbn = 978-80-87053-92-8
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Hron
| jméno = Zdeněk
| odkaz na autora = Zdeněk Hron
| titul = Co Bůh není, mrzí mne
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok = 2005
| počet stran = 135
| isbn = 80-7341-633-6
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Hron
| jméno = Zdeněk
| odkaz na autora = Zdeněk Hron
| titul = Co jsme my lidé zač: německá barokní poezie
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok = 2001
| počet stran = 89
| isbn = 80-7257-592-9
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Malura
| jméno = Jan
| příjmení2 = Kosek
| jméno2 = Pavel
| titul = Čistý plamen lásky: výbor z písní pobělohorských exulantů ze Slezska
| vydavatel = Host
| místo = Brno
| rok = 2004
| počet stran = 360
| isbn = 80-7294-116-X
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Novák
| jméno = Jaroslav
| titul = Kapka rosy tekoucí: malý výbor z barokní poezie
| vydavatel = Blok
| místo = Brno
| rok = 1968
| počet stran = 75
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Pelán
| jméno = Jiří
| odkaz na autora = Jiří Pelán
| titul = Hvězda v noci, duha ve dne / Gabriello Chiabrera, George Herbert, Jean-Baptiste Chassignet, Paul Fleming
| vydavatel = Opus
| místo = Zblov
| rok = 2015
| počet stran = 135
| isbn = 978-80-87048-44-3
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Sládek
| jméno = Miloš
| odkaz na autora = Miloš Sládek
| titul = Malý svět jest člověk, aneb Výbor z české barokní prózy
| vydavatel = H&H
| místo = Jinočany
| rok = 1995
| počet stran = 255
| isbn = 80-85787-84-9
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Sládek
| jméno = Miloš
| odkaz na autora = Miloš Sládek
| titul = Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století
| vydavatel = Argo
| místo = Praha
| rok = 2005
| počet stran = 525
| isbn = 80-7203-709-9
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Tichá
| jméno = Zdeňka
| titul = Růže, kterouž smrt zavřela: výbor z české poezie barokní doby
| vydavatel = Odeon
| místo = Praja
| rok = 1970
| počet stran = 699
}}
 
=== Literatura v češtině ===
*{{Citace monografie
| příjmení = Bočková
| jméno = Hana
| titul = Knihy nábožné a prosté: k nábožensky vzdělávací tvorbě doby barokní
| vydavatel = Matice moravská
| místo = Brno
| rok = 2009
| počet stran = 256
| isbn = 978-80-86488-58-5
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Kalista
| jméno = Zdeněk
| odkaz na autora = Zdeněk Kalista
| titul = České baroko
| vydavatel = Evropský literární klub
| místo = Praha
| rok = 1941
| počet stran = 351
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Malura
| jméno = Jan
| titul = Meditace a modlitba v literatuře raného novověku
| vydavatel = Ostravská univerzita v Ostravě
| místo = Ostrava
| rok = 2015
| počet stran = 278
| isbn = 978-80-7464-698-0
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Martinek
| jméno = Libor
| odkaz na autora = Libor Martinek
| titul = České a polské literární baroko / Czeski i polski barok literacki
| vydavatel = Slezská univerzita v Opavě
| místo = Opava
| rok = 2021
| počet stran = 319
| isbn = 978-80-7510-435-9
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Sládek
| jméno = Miloš
| odkaz na autora = Miloš Sládek
| titul = Vítr jest život člověka aneb Život a smrt v české barokní próze
| vydavatel = H&H
| místo = Jinočany
| rok = 2000
| počet stran = 323
| isbn = 80-86022-47-1
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Vašica
| jméno = Josef
| odkaz na autora = Josef Vašica
| titul = České literární baroko
| vydavatel = Atlantis
| místo = Praha
| rok = 1995
| počet stran = 360
| isbn = 80-7108-123-X
}}
 
=== Cizojazyčná literatura ===
*{{Citace monografie
| příjmení = Schöne
| jméno = Albrecht
| titul = Emblematik und Drama im Zeitalter des Barock
| vydavatel = C. H. Beck
| místo = München
| rok = 1993
| počet stran = 279
| isbn = 3-406-37113-2
}}
 
{{Literární epochy, proudy a směry}}