Renesance: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m editace uživatele 212.96.178.145 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Felix220 značka: rychlé vrácení zpět |
přepracování značka: možné subjektivní formulace |
||
Řádek 1:
{{Různé významy}}
[[Soubor:Florence duomo fc01.jpg|thumb|[[Santa Maria del Fiore|Dóm ve Florencii]] – [[Filippo Brunelleschi|Brunelleschiho]] kopule je jednou z prvních a zároveň nejznámějších renesančních staveb, byla postavena v letech 1420–1434]]
[[Soubor:'David' by Michelangelo Fir JBU005.jpg|thumb|[[David (Michelangelo)|Michelangelův David]], vytesaný v letech 1501–1504, je jedním z proslulých děl renesančního sochařství]]
'''Renesance''' (též '''renezance''') je evropský [[umělecký sloh]], který se rozšířil z Itálie a trval od [[14. století|14.]] do [[16. století]]. Výrazu se užívá také pro tuto historickou epochu jako celek. Renesance navazuje na středověk a završuje ho,<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Monfasani
| jméno = John
| titul = Renaissance Humanism, from the Middle Ages to Modern Times
| vydavatel = Routledge
| místo = London – New York
| rok = 2016
| počet stran = 330
| strany = 166–175
| isbn = 9781351904391
}}</ref> současně se však vůči vrcholně středověkým fenoménům, zejména vůči [[scholastika|scholastice]] a [[gotika|gotickému slohu]], vymezuje. Ekonomický rozvoj západní a jižní Evropy umožnil v tomto období rozkvět umění, především [[renesanční malířství|malířství]], [[renesanční sochařství|sochařství]] a [[renesanční architektura|architektury]]. Renesance a s ní související [[humanismus]] však ovlivnily také dobovou [[renesanční filosofie|filosofii]], [[renesanční hudba|hudbu]], [[renesanční věda|přírodní vědy]] a četné další oblasti.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Burke
| jméno = Peter
| odkaz na autora = Peter Burke
| titul = Italská renesance: kultura a společnost v Itálii
| vydavatel = Mladá fronta
| místo = Praha
| rok = 1996
| počet stran = 319
| strany = 21–26
| isbn = 978-80-204-0589-0
}}</ref>
Výraz „znovuzrození“ („rinascenza“) byl poprvé užit pro období rozkvětu hospodářství, umění a vědy italským historikem [[Giorgio Vasari|Giorgiem Vasari]]m v roce [[1550]]. Výraz „renesance“ („renaissance“) je pak francouzský překlad užitý francouzským historikem [[Jules Michelet|Julesem Micheletem]] a dále rozšířený švýcarským historikem umění [[Jacob Burckhardt|Jacobem Burckhardtem]] v [[19. století]]. Burckhardt považoval renesanci za přelom v lidských dějinách, konec středověku a počátek moderní doby s její vědeckostí a důrazem na samostatnost individua. Burckhardtova vlivná koncepce byla od té doby vyvrácena navazujícími historiky a kritiky, v obecném povědomí však přežívá představa renesance jako návratu k antické vzdělanosti a odklonu od „středověkého tmářství“ a náboženského myšlení.<ref>Burke (1996), s. 172–177</ref> Náboženství však hrálo v renesančním období stejně významnou roli jako ve středověku, přičemž začal být kladen větší důraz na osobní prožitek (především v rámci [[devotio moderna|hnutí nové zbožnosti]]) a později také na snahy o proměnu církevního života. [[Reformace]] a [[protireformace|katolická reformace]] v 16. století probíhaly souběžně s poslední fází renesance a Evropu zasáhly náboženské války.<ref name="spelda8">{{Citace monografie
| příjmení = Špelda
| jméno = Daniel
| titul = Renesanční a novověká filosofie
| vydavatel = Západočeská universita
| místo = Plzeň
| rok = 2009
| počet stran = 185
| strany = 8
}}</ref>
V myšlenkové oblasti se renesanční myšlení pokoušelo vymezit především vůči [[scholastika|scholastice]] vrcholného středověku a převládajícím univerzitním disciplínám jako lékařství nebo právo. Důraz měl být namísto toho kladen na rozvíjení ducha a lidského individua pomocí humanitních věd jako [[filologie]], [[gramatika]], [[etika]], [[rétorika]] či [[poetika]]. Středověké komentáře ke klasickým dílům byly odsunuty stranou ve prospěch přímého zkoumání původních děl, často nově objevených nebo získaných. Heslo „[[ad fontes]]“ („k pramenům“) velelo nejen obrácení se k originálům antických prací, ale též k návratu k [[patristika|církevním otcům]] a ke středověkým filosofickým směrům před nástupem scholastiky. [[aristotelismus|Aristotelskou filosofi]], která dominovala ve středověku, vystřídalo na místě hlavního inspiračního zdroje [[platonismus|Platónovo myšlení]] a [[novoplatonismus]], s čímž se pojil významnější dualismus ducha a těla (s důrazem na nadřazenost ducha) a rozšíření [[hermetismus|hermetismu]], [[astrologie]] a [[alchymie]].<ref name="robichaud182">{{Citace sborníku
| příjmení = Robichaud
| jméno = Denis J.-J
| titul = Renaissance and Reformation
| příjmení sestavitele = Bullivant
| jméno sestavitele = Stephen
| příjmení sestavitele2 = Ruse
| jméno sestavitele2 = Michael
| sborník = The Oxford Handbook of Atheism
| vydavatel = Oxford University Press
| místo = Oxford
| rok vydání = 2013
| isbn = 978-0-19-166739-8
| strany = 182
| počet stran = 784
}}</ref>
K nejvlivnějším spisovatelům řazeným k renesanci patřili na jejím počátku italští autoři [[Giovanni Boccaccio]] a [[Francesco Petrarca]], později pak [[Niccolò Machiavelli]] nebo [[Ludovico Ariosto]]. Ve Francii působil básník [[Pierre de Ronsard]] a prozaik [[François Rabelais]], k velkým jménům nizozemského renesančního myšlení se přiřadil humanista [[Erasmus Rotterdamský]]. Dalšími význačnými badateli a mysliteli byli [[Leonardo da Vinci]], [[Marsilio Ficino]], anatom [[Andreas Vesalius]], na sklonku renesance pak [[Francis Bacon]] a astronomové jako [[Mikuláš Koperník]] nebo [[Galileo Galilei]]. Do výtvarného umění vnesla renesance nové podněty jako [[olejomalba]], [[portrét|portrétní malba]] či [[krajinomalba]]. V Itálii ji reprezentuje [[Giotto]], [[Michelangelo]], Leonardo da Vinci, [[Tizian]], [[Rafael Santi]] a četní další, v Nizozemsku pak například [[Jan van Eyck]] a v Německu [[Albrecht Dürer]]. Sochařství, v renesanci obohacené o tvorbu samostatně stojících soch, ovlivnil kromě Michelangela také [[Donatello]]. Renesanční architektura, v níž se nejsilněji projevil odpor ke „germánské“ gotice a inspirace klasickou řeckou a římskou antikou, je spojována se jmény [[Filippo Brunelleschi]], [[Leon Battista Alberti]] či [[Andrea Palladio]].
Ve 20. století se výraz renesance začal užívat i pro jiná dějinná období, která se vyznačovala ekonomickým a kulturním rozkvětem – po zavedení spojení [[karolinská renesance]] (8. a 9. století, chápaná jako výsledek „řady malých renesancí“ po roce 680)<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Le Goff
| jméno = Jacques
| titul = Kultura středověké Evropy
| vydavatel = Odeon
| místo = Praha
| rok = 1991
| počet stran = 747
| strany = 140
| isbn = 80-207-0206-7
}}</ref> vstoupila do historiografie také [[renesance 12. století]], [[renesance 10. století]] a další. [[Jacques Le Goff]] hovoří o 10. až 14. století jako období víceméně kontinuálního rozvoje západní Evropy, kdy zapouští kořeny „hlubší a delší renesance“.<ref>Le Goff (1991), s. 141.</ref> Dále je výraz užíván ve spojení s národními procesy v tomto období, například [[anglická renesance]], [[italská renesance]] a další, a v přeneseném významu pro jakýkoliv kulturní či jiný rozkvět (například [[harlemská renesance]] v černošské literatuře 20. století).<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Schildgen
| jméno = Brenda Deen
| příjmení2 = Gang
| jméno2 = Zhou
| příjmení3 = Gilman
| jméno3 = Sander L
| titul = Introduction
| příjmení sestavitele = Schildgen
| jméno sestavitele = Brenda Deen
| příjmení sestavitele2 = Gang
| jméno sestavitele2 = Zhou
| příjmení sestavitele3 = Gilman
| jméno sestavitele3 = Sander L
| sborník = Other Renaissances: A New Approach to World Literature
| vydavatel = Palgrave Macmillan
| místo = New York – Houndmills
| rok vydání = 2006
| isbn = 9780230601895
| strany = 6
| počet stran = 305
}}</ref>
== Charakteristika renesance ==
[[Soubor:Houghton_Typ_525_68.864_-_Vasari,_Le_vite_-_Giorgio_Vasari.jpg|thumb|upright=1|Humanistický učenec [[Giorgio Vasari]] (1511–1574) na vyobrazení z roku 1568; svými texty o dějinách umění dal vzniknout myšlence chápat renesanci jako ucelený sloh]]
Pohled na renesanci se v historii proměňoval a její jednoznačná charakterizace je, i vzhledem k délce její trvání, nesnadná, zejména ve vztahu ke středověku. Sami renesanční a humanističtí myslitelé se od svých bezprostředních předchůdců někdy distancovali, jindy otevřeně či skrytě navazovali. Vlivný historik renesance [[Jacob Burckhardt]], autor knihy ''[[Kultura renesance v Itálii]]'' (1860) spolu se svými mnoha následovníky v 19. století pak chápal renesanci jako zásadní opuštění středověkých tradic a hodnot a první fázi moderní éry. V historiografii 20. století se nicméně objevil nový pohled na renesanci jako na přirozené završení středověku. Kritika Burkhardtových pozic vzešla zejména ze skutečnosti, že základní kameny renesanční kultury (náboženství, právo, věda) byly ve své podstatě stále středověké, a ze skutečnosti, že i před „velkou renesancí“ se periodicky objevovaly podobné éry rozkvětu ([[karolinská renesance]], [[renesance 12. století]]). [[Medievalistika|Medievalisté]] jako [[George Sarton]] nebo [[Lynn Thorndike]] se ostře postavili proti zažitým a přetrvávajícím konotacím středověku jako špatného a temného a renesance jako dobré a osvícené; významný historik [[Jacques Le Goff]] pak dokonce prosazoval, vzhledem ke kontinuitě myšlení, koncepci „[[dlouhý středověk|dlouhého středověku]]“ trvajícího až do 18. století.<ref>Monfasani (2016), s. 165–169.</ref>
Renesance a veškeré její výdobytky v oblasti umění a myšlení byly záležitostí především společenských elit: šlechty, duchovenstva a vzmáhajícího se měšťanstva. Přestože možnosti přístupu ke vzdělání a uměleckým dílům postupně rostly, většina venkovského obyvatelstva zůstávala negramotná, pěstovala vlastní lidovou kulturu a způsob jejich života se od středověkého výrazněji nelišil.<ref>Burke (1996), s. 8–9.</ref>
=== Odmítnutí gotiky a „návrat k pramenům“ ===
Výrazným charakteristickým rysem renesance bylo, především v Itálii, odmítání dosavadních vrcholně středověkých postupů a návrat ke starší tradici. Tento pohled se uplatňoval zejména v umění. Humanističtí učenci a tvůrcové, například historik umění [[Giorgio Vasari]] (1511–1574) nebo architekt [[Filarete]] (1400–1469), se vyjadřovali pohrdavě o gotickém („germánském“) a byzantském („řeckém“) slohu. Inspirace antikou byla nejzřetelnější v architektuře, a to především v Itálii, kde gotická architektura nikdy pevně nezakořenila. Malířství či hudba možnost napodobovat postrádaly. Ke starověkým vzorům se sice hlásily, avšak pouze prostřednictvím analogie s básnickou tvorbou, prací s teoretickými díly, jako byla [[Klaudios Ptolemaios|Ptolemaiova]] ''Harmonie'', či opakováním námětů slavných antických tvůrců, kupříkladu řeckého malíře [[Apellés|Apella]], o jehož dílech se dochovaly pouze zmínky. I přes proklamované zavržení vrcholně středověkého vývoje byla ve skutečnosti renesance i v umění syntézou prvků antických, gotických a zcela svébytných.<ref>Burke (1996), s. 24–25.</ref>
[[Soubor:Chateau-Villandry-JardinsEtChateau1.jpg|thumb|vlevo|upright=1|Renesanční zámek [[Zámek Villandry|Villandry]] a jeho zahrada (dokončeno roku 1536)]]
V literatuře a filosofii byla situace nejsložitější. Pod heslem „ad fontes“ („k pramenům“) se renesanční učenci obraceli k latinským, řeckým a hebrejským textům v originální podobě. To bylo provázeno snahou o získání starých rukopisů. Tato tendence byla ještě posílena po [[Pád Konstantinopole|pádu Konstantinopole]] v roce 1453, kdy se část učenců i rukopisů přesunula do Itálie. Do evropské kultury se vrátila část opomíjených děl: některé [[Marcus Tullius Cicero|Ciceronovy]] řeči a [[Titus Maccius Plautus|Plautovy]] komedie, [[Titus Lucretius Carus|Lucretiův]] epos ''[[O přírodě]]'' a četná další díla. Kromě klasické antiky se zkoumala a napodobovala také pozdní antika a texty z období [[patristika|patristiky]] ([[církevní otcové]]) a filosofie 12. století před vzestupem scholastiky ([[Jan ze Salisbury]], [[Chartreská škola]]). V rámci filologických zkoumání začaly vznikat tříjazyčné koleje (latinsko-řecko-hebrejské) – roku 1518 byla založena v rámci [[Katolická univerzita v Lovani|Lovaňské univerzity]], roku 1530 samostatně v Paříži. Díky překladům získali poté k řeckým textům přístup také myslitelé bez znalosti původního jazyka.<ref name="cesarini-martinelli455-456">{{Citace sborníku
| příjmení = Cesarini Martinelli
| jméno = Lucia
| titul = 15. století
| příjmení sestavitele = Leonardi
| jméno sestavitele = Claudio
| sborník = Středověká latinská literatura (6.–15. století)
| vydavatel = Academia
| místo = Praha
| rok vydání = 2014
| isbn = 978-80-200-2387-2
| strany = 455–456
| počet stran = 502
}}</ref>
=== Nové umělecké techniky a žánry ===
Všechny umělecké směry byly v renesanci inovovány nově objevenými a rozšířenými technikami, k proměně umění přispělo také ustanovení nových žánrů. Do výtvarného umění vstoupila [[olejomalba]], [[dřevořez]] a [[mědiryt]]. Začala se užívat pravidla lineární [[perspektiva|perspektivy]], k novým žánrům patřila [[podobizna]], později i [[krajinomalba|krajina]] a [[zátiší]]. Sochařství začalo využívat nové metody odlévání z bronzu a vytváření samostatně stojících soch, jako jsou například jezdecké sochy nebo [[bysta|bysty]]. Architektura byla ovlivněna odmítáním gotických zásad stavitelství, napodobováním řeckých a římských prvků (sloupy, štíty) a urbanistickým plánováním. Literaturu a její šíření pak značně proměnil vynález pohyblivého tiskařského lisu, který se z Německa a Nizozemí rychle rozšířil do zbytku Evropy, včetně Itálie, a pěstování žánrů jako [[tragédie]], [[komedie]] či [[pastorála]].<ref>Burke (1996), s. 23–25.</ref>
=== Realismus v umění ===
[[Soubor:Thesaurus pauperum; treatment of patients, 1497 Wellcome M0011652.jpg|thumb|upright=1|V průběhu renesance došlo k rozšíření [[knihtisk]]u – na obrázku [[inkunábule]] florentského medicínského spisu, asi z roku 1497]]
Jedním z rysů, který bývá renesanci často přisuzován, je realismus. Nebylo by ovšem namístě hledat podobnost s realismem, který se jako umělecký směr se však objevil [[Realismus (výtvarné umění)|ve výtvarném umění]] a [[Realismus (literatura)|v literatuře]] až počátkem 19. století. V renesanční tvorbě nalezneme pouze realistické prvky bez hlubšího ideologického zakotvení. Proti středověkým obrazům se například lze setkat s „realismem všedního dne“, tedy vyobrazováním každodenních předmětů a činností, v renesanci nejčastěji na pozadí náboženských výjevů. Současníky však nebyly tyto detaily vnímány jako žánrová vyobrazení či zátiší, což byly žánry, které se rozvinuly později, nýbrž jako ornamenty či symboly vyplňující jinak prázdný prostor. V literárních textech se tato realističnost projevuje v oblibě [[Novela (literatura)|novely]] (především pod vlivem [[Giovanni Boccaccio|Giovanniho Boccaccia]] (1313–1375)) a [[komedie]] (pod vlivem nově nalezených a přeložených komedií [[Titus Maccius Plautus|Plautových]] a [[Publius Terentius Afer|Terentiových]]), které zachycují události v lidovém prostředí.<ref>Burke (1996), s. 26–27.</ref>
Kritici spojování realismu a renesance uvádějí, že nápodoba přírody je charakteristická pro všechna období uměleckých dějin a nové způsoby zobrazení v renesanci (například užívání lineární perspektivy) jsou pouze novými konvencemi. Zdá se však, že renesanční společnost byla skutečně více nakloněna výtvarnému umění, které zobrazuje věci tak, jak se jeví, bez výraznější stylizace – dobové prameny se vyjadřují negativně o umělcích, kteří pravidla [[mimésis|mimeze]] porušovali.<ref>Burke (1996), s. 28–29.</ref> V literatuře požadavkům realismus v té podobě, jak byly později formulovány v 19. století, odporoval koncept „dekora“, tedy spojení stylu a tématu – vznešená témata jako mytologické příběhy nebo osudy urozených měla být v renesanci zpracovávána ve velkolepém, okázalém stylu, zatímco pro střední a nižší témata jako život obyčejných lidí byl vyhrazen jazyk jednoduchý a obyčejný. Toto rozdělení později vyvrcholilo v [[klasicismus (literatura)|klasicismu]], kdy bylo spojení tématu a stylu ještě přísnější.<ref>Burke (1996), s. 172–173.</ref>
=== Sekularizace a role náboženství ===
Podle starších interpretací byly v renesanci opuštěny dosavadní závazky a jistoty náboženského systému.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Šrámek
| jméno = Jiří
| titul = Panorama francouzské literatury od počátku po současnost
| vydavatel = Host
| místo = Brno
| rok = 2012
| počet stran = 1454
| strany = 92
| isbn = 978-80-7294-565-8
}}</ref> Lze se dokonce setkat, například u romantizujícího [[Ernest Renan|Ernesta Renana]] v 19. století a na něj navazujících myslitelů, s popisem renesance a humanismu jako návratu k světské pohanské morálce a počátku moderního [[sekularismus|sekularismu]] a [[ateismus|ateismu]]. Historik [[Lucien Febvre]] nicméně upozornil, že nevíra v Boha byla pro renesančního člověka nemyslitelnou a označování za ateistu se objevovalo spíše jako zásadní obvinění vůči nepřátelům – [[Francois Rabelais|Rabelais]] (1483 až 1494 – 1553) takto obvinil [[Julius Caesar Scaliger|Scaligera]] (1484–1558), zatímco [[Erasmus Rotterdamský]] (1466–1536) byl obviněn [[Étienne Dolet|Doletem]] (1509–1546), který byl později sám za údajný ateismus upálen. Jako příklady vyostřeného renesančního humanismu bývají uváděni [[Giannozzo Manetti]] (1396–1459), [[Marsilio Ficino]] (1433–1499) nebo [[Giovanni Pico della Mirandola]] (1463–1494). Spíše než o ateismus šlo však o kacířské teologické ideje – Mirandola se neodchyloval od katolického náboženství a papežem [[Inocenc VIII.|Inocentem VIII.]] (1432–1492) exkomunikován za neortodoxní úvahy ohledně lidské podstaty a důstojnosti. Manetti ve svých spisech na jednu stranu kritizoval starší papežský spis ''De Miseria Condicionis Humane'' (1195) [[Inocenc III.|Inocenta III.]], na druhou stranu obhajoval ciceronskými argumenty existenci nehmotné duše a haněl starořecké materialistické filosofy.<ref>Robichaud (2013), s. 180–182.</ref>
[[Soubor:Sandro Botticelli - La nascita di Venere - Google Art Project - edited.jpg|vlevo|thumb|[[Sandro Botticelli|Botticelliho]] ''[[Zrození Venuše (Botticelli)|Zrození Venuše]]'' (asi 1484–1486), obraz s mytologickým námětem]]
Posun ve vnímání světa a zbožnosti spočíval v přistoupení ke křesťanské a antické tradici nově. Renesanční humanisté se, mimo jiné v souvislosti s hnutím [[devotio moderna]], přikláněli k oslabení vlivu církve a společenství a naopak kladli důraz na individualitu náboženského prožitku.<ref>Cesarini Martinelli (2014), s. 456–457.</ref> Také v umění je sekularizace ve smyslu oddělení náboženství od běžného života pozorovatelná jen obtížemi. Na počátku renesance ve 20. letech 14. století bylo v Itálii maleb se světským námětem málo (přibližně 5 %) a za rozvinutého slohu o sto let později šlo stále o značnou menšinu (přibližně 20 %). Určitou míru odklonu od náboženských témat lze pozorovat v typu žánrů, které se rozvíjejí – převážně světskými tématy se zabývala například komedie v literatuře a ke světským příležitostem byly v hudbě skládány [[madrigal]]y. Za projevy skryté sekularizace bývá označována také skutečnost, že postavám světcům se na obrazech dostávalo méně prostoru ve srovnání s pozadím, nebo skutečnost, že docházelo k mísení posvátného a profánního a například u mší byla někdy hrána světská hudba.<ref>Burke (1996), s. 29–31.</ref>
=== Individualismus a antropocentrismus ===
[[Soubor:Michelangelo, ignudo 02.jpg|thumb||Detail jedné z [[Michelangelo Buonarroti|Michelangelových]] fresek v [[Sixtinská kaple|Sixtinské kapli]] (vyzdobena 1508–1512)]]
Renesanční kultuře a umění bývá obecně přisuzováno zaměření na individualitu a jedinečnost autorského stylu – Burkhardt sám považoval ve svém pojetí renesance tuto skutečnost za stěžejní, ještě důležitější než obrat k antickým pramenům, bez kterého by se podle jeho názoru mohla renesance obejít.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Black
| jméno = Robert
| titul = Humanism
| příjmení sestavitele = Allmand
| jméno sestavitele = Christopher
| sborník = The New Cambridge Medieval History: Volume VII, c. 1415 – c. 1515
| vydavatel = Camgridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1995
| isbn = 0-521-38296-3
| strany = 243
| počet stran = 994
}}</ref> Jakkoliv je takto radikální zobecnění zpochybnitelné, určité zrození individuální hodnoty člověka je možné skutečně v renesanci pozorovat, zejména oproti středověku s jeho tendencí k uniformitě výtvarného stylu a jeho úctě vůči klasickým autorům. [[Baldassare Castiglione]] ve svém ''[[Dvořan (Castiglione)|Dvořanovi]]'' (1528) prosazoval názor, že velcí renesanční malíři byli dokonalí každý jiným způsobem, každý ve svém stylu. Jiní tvůrcové, například [[Angelo Poliziano]] (1454–1494), dokonce stavěli sebevyjádření individua nad práci se zavedenými antickými vzory, a to i tak váženými, jako byl [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]]. Schopnost nápodoby ducha však u většiny osobností zůstávala hodnotou vysoce ceněnou i v renesanci.<ref>Burke (1996), s. 31–32.</ref>
Velice viditelné je obrácení k lidskému nitru v náboženství. [[Devotio moderna|Hnutí nové zbožnosti]] a jeho díla jeho představitelů, k nimž patřili [[Mikuláš Kusánský]] (1401–1464) a [[Tomáš Kempenský]] (asi 1380–1471). V 16. století pak [[exercicie|duchovní cvičení]] [[Ignác z Loyoly|Ignáce z Loyoly]] (1491–1556). Rozkvět zaznamenala také [[mystika]]. Už před renesancí se objevovala touha po osobnějším vztahu s Bohem a zlidštění Krista, avšak s osobnostmi jako [[Kateřina Sienská]] (1347–1380), [[Terezie od Ježíše|Terezie z Ávily]] (1515–1582), a především [[Jan od Kříže]] (1542–1591) vstoupil do náboženského prožitku obdiv ke kráse božství a takřka milostný prožitek lásky.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Bolle
| jméno = Kees W
| titul = Structures of Renaissance Mysticism
| příjmení sestavitele = Kinsman
| jméno sestavitele = Robert S
| sborník = The Darker Vision of the Renaissance: Beyond the Fields of Reason
| vydavatel = University of California Press
| místo = Berkeley – Los Angeles – LOndon
| rok vydání = 1974
| isbn = 9780520022591
| strany = 129–131
| počet stran = 320
}}</ref>
[[Soubor:BLW_Betrothal_Goblet.jpg|thumb|vlevo|Benátský svatební pohár z poslední čtvrtiny 15. století]]
[[Antropocentrismus]] pak znamená postavení člověka do středu všech věcí. Někteří badatelé umisťují právě do renesance vznik moderního oddělování člověka a přírody – na sebepojetí člověka jako bytosti působí od renesance nové technologie a kulturní instituce. Mezi „lidským“ (obec) a „přírodním“ (divočina) není již primárně zeměpisná hranice, jak tomu bylo dříve, nýbrž hranice filosofická – člověk je zásadně jiné podstaty než zbytek světa a lidské vlastnosti by neměly být přisuzovány přírodním jevům. Toto „odlidštění“ přírody je podle těchto tezí prapočátkem a předpokladem pozdější [[průmyslová revoluce|průmyslové revoluce]].<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Sax
| jméno = Boria
| titul = What Is This Quintessence Of Dust? The Concept of the Human and Its Origins
| příjmení sestavitele = Boddice
| jméno sestavitele = Rob
| sborník = Anthropocentrism: Humans, Animals, Environments
| vydavatel = Brill
| místo = Leiden – Boston
| rok vydání = 2011
| isbn = 9789004187948
| strany = 22–31
| počet stran =
}}</ref> Rozdíl v pohledu na svět tkví především v rozbití středověkého universalismu, spojeného se scholastikou. Namísto velkých sjednocujících teorií se humanističtí učenci soustředili výhradně na člověka a jeho kultivaci. Pozdní scholastika se však na univerzitách rozvíjela i nadále a humanistickému myšlení konkurovala – a právě období italské renesance bývá někdy označováno za dobu paradoxně největšího scholastického rozkvětu.<ref>Monfasani (2016), s. 173–174.</ref>
=== Dualismus těla a duše ===
Společně se středověkým universalismem došlo také k oslabení [[Aristoteles|Aristotelova]] vlivu na dobovou filosofii. Namísto něj začal být jako inspirativní pociťován jiný řecký filosof, [[Platón]], také v souvislosti s novým získáním, studiem a překladem jeho dialogů. [[Platonismus]] se svým oddělením hmotného světa od [[platónská idea|světa idejí]], jakož i [[novoplatónismus|novoplatónské]] tradice, které tento dualismus dále rozvíjely, vedly v renesančním myšlení ke zdůrazňování role ducha. Snaha odhalit „vyšší tajemství“ a „duchovní smysl“ světa napomohly zejména v 15. století prudkému vzestupu zájmu o [[hermetismus]], [[alchymie|alchymii]] a [[astrologie|astrologii]]. Humanistické vzdělání pak znamenalo odklon od středověké univerzitní tradice zejména ve svém důrazu na obory, které člověka zušlechťují a rozvíjejí, zejména jazykovědného a literárněvědného typu.<ref>Cesarini Martinelli (2014), s. 451–456.</ref> Založení humanitního vzdělání na klasické a jazykové průpravě se následně udrželo až do 19. století. Slovo humanismus, které je pro renesanční pohled na svět běžně užíváno, pochází v tomto významu až od [[Friedrich Immanuel Niethammer|Friedricha Immanuela Niethammera]], který jej v roce 1808 použil pro reformu německého školství.<ref name="robichaud182" />
[[Soubor:Cappella_brancacci,_Cacciata_di_Adamo_ed_Eva_(restaurato),_Masaccio.jpg|thumb|Freska ''Vyhnání z ráje'' (1424), autorem je [[Masaccio]] (1401–1428), první z velkých malířů [[quattrocento|quattrocenta]]]]
Tělesnost a s ní i sexualita začaly být naopak častěji pociťovány jako nečisté a nevhodné, což se začalo pojit i s posílením cenzury v této oblastech – papež [[Pavel IV.]] (1476–1559) uvalil [[klatba|klatbu]] na díla [[Poggio Bracciolini|Poggia Braccioliniho]] (1380–1459), [[Pietro Aretino|Pietra Aretina]] (1492–1556), [[Luigi Pulci|Luigiho Pulciho]] (1432–1484) a [[Francesco Berni|Francesca Berniho]] (1497/98–1535).<ref>Burke (1996), s. 177–178.</ref> Podvratná tělesnost a groteskní karnevalovost ovšem na druhou stranu začaly přecházet z lidového prostředí i do oficiální tvorby, například do [[François Rabelais|Rabelaisova]] oblíbeného románu ''[[Gargantua a Pantagruel]]'' (1532–1564) – ruský literární vědec [[Michail Michajlovič Bachtin]] hovořil v této souvislosti o „smíchové kultuře“.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Bachtin
| jméno = Michail Michajlovič
| odkaz na autora = Michail Michajlovič Bachtin
| titul = François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
| vydavatel = Argo
| místo = Praha
| rok = 2007
| počet stran = 489
| strany = 27–33
| isbn = 978-80-7203-776-6
}}</ref> V malířství a sochařství byl střet tělesného a duchovního také vyostřený. Na jednu stranu byly s oblibou zobrazovány nahé postavy (a to jak biblické postavy jako [[král David]] nebo [[Ježíš Kristus]], tak pohanská bohyně [[Venuše]]) a ušlechtilá nahota byla chápána jako odznak bohulibého zdraví a ctnosti, na druhou stranu bylo zobrazování nahoty, či dokonce erotismu nebo tělesné grotesknosti často prakticky znemožňováno. [[Tridentský koncil]] přikázal, aby nahota postav na Michelangelově [[Poslední soud (Michelangelo)|Posledním soudu]] byla zakryta listím a malíř [[Paolo Veronese]] (1528–1588) musel před inkvizicí vysvětlovat, proč na poslední večeři zařadil „postavy šašků, opilců, Germánů, trpaslíků a podobné vulgárnosti“.<ref>Burke (1996), s. 144.</ref> Odpor navíc nepřicházel pouze z církevních kruhů. Michalengovu sochu Davida házel během přesunu dav kameny, patrně právě kvůli její nahotě, a musela být posléze na patřičných místech zakryta zlatým listím.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Geese
| jméno = Uwe
| titul = Sochařství italské renesance
| příjmení sestavitele = Toman
| jméno sestavitele = Rolf
| sborník = Umění italské renesance
| vydavatel = Slovart
| místo = Praha
| rok vydání = 2000
| isbn = 80-7209-252-9
| strany = 220
| počet stran = 464
}}</ref>
=== Vzestup národních jazyků ===
Ač bývá latinská kultura spojována především se středověkem, byla latina v evropské kultuře živá i po jeho skončení a její vytlačení národními jazyky postupovalo jen velmi zvolna – například ve Francii byla až do 1539 jazykem soudních jednání. Žáci v evropských školách četli nejen antické autory, ale také středověké latinské básníky 12. století, renesančními učenci často odsuzované jako „špatné“, a ve Španělsku, kde renesance nezapustila příliš hluboké kořeny, ovlivňovala středověká latina národní kulturu až do 19. století <ref>{{Citace monografie
| příjmení = Curtius
| jméno = Ernst Robert
| titul = Evropská literatura a latinský středověk
| vydavatel = Triáda
| místo = Praha
| rok = 1998
| počet stran = 738
| strany = 37–38
| isbn = 978-80-86138-07-7
}}</ref>
[[Soubor:El Greco 12.jpg|thumb|vlevo|[[El Greco]] – ''Klanění pastýřů'' (1570–1572), španělská renesační malba]]
„Návrat k pramenům“ znamenal u humanistických učenců – kromě studia řečtiny a hebrejštiny – především odmítnutí středověké latiny, považované za příliš modernizovanou a „barbarskou“. Obrácení k antické latině [[Marcus Tullius Cicero|ciceronských]] řečí, důkladné studium antických textů a důraz na schopnost kultivovaného vyjádření vedlo, zejména v 15. století v Itálii, k dočasnému znovuzrození stylisticky vytříbené latinské produkce. Stále více důležitých děl ovšem vznikalo ve [[vernakulární jazyk|vernakulárních jazycích]]. Boccaccio a Petrarca psali již ve 14. století oběma jazyky, italsky i latinsky, a v 16. století pak začala mít italština definitivně navrch.<ref>Cesarini Martinelli (2014), s. 455.</ref>
=== Sběratelství ===
Zájem o antické umění vedl k popularizaci sběratelství – významné osobnosti shromažďovaly a vystavovaly získané starověké památky. Tyto snahy se pojí se zrodem [[archeologie]], v rámci vykopávek pak byly nalezeny některé nejcennější a pro dobové umění nejvlivnější skulptury jako ''[[Apollón Belvedérský]]'' nebo ''[[Láokoón a jeho synové]]''. Nejdůležitějším sběratelem přelomu 15. a 16, století byl papež [[Julius II.]] (1443–1513), který svou rozsáhlou kolekcí silně přispěl k dalšímu růstu zájmu, a to již nejen o antické kusy, nýbrž také o dobová díla.<ref name="geese212-214">Geese (2000), s. 212–214.</ref> V 16. století se patroni již pravidelně pokoušeli do svých sbírek získávat obrazy a sochy oceňovaných renesančních mistrů.<ref>Burke (1996), s. 263.</ref>
=== Postavení umělce a mecenášství ===
Během renesance se změnilo i postavení umělce. Ve středověku byli tvůrcové považováni za pouhé řemeslníky, nikoliv umělce, proto jsou jejich jména často neznámá a bývají označováni podle svých nejvýznamnějších děl (například [[Mistr vyšebrodského oltáře]]). V souvislosti s rozvojem umění začali být umělci zejména v Itálii nejen velkoryse finančně oceňováni, takže mohli nastřádat značný majetek (jako se to podařilo [[Raffael Santi|Raffaelovi]] (1483–1520) a mnohým jiným), ale rostli i jejich společenský status. [[Gentile Bellini]] (1426/29–1507) získal hraběcí titul od [[Fridrich III. Habsburský|Fridricha III.]], malíři [[Tizian]]ovi (1488/90–1576) jej udělil [[Karel V.]]., papež [[Lev X.]] pasoval na rytíře [[Giovanni Antonio Bazzi|Sodomu]] (1477–1549). Stoupající prestiž umění dokazuje vznik představy, že průprava v kreslení a malbě měla podle dobových dvorských příruček příslušet i šlechtě. Mimo Itálii však prestiž umělců stoupala pouze pozvolna, což reflektoval i německý malíř [[Albrecht Dürer]] (1471–1528), když navštívil Benátky a srovnal tamější situaci s tím, co znal z rodné země.<ref>Burke (1996), s. 85–87.</ref>
[[Mecenáš]]ové a patroni byli pro život umělců a jejich tvorbu nepostradatelným zdrojem prostředků a zakázek. V některých případech byli tvůrci vydržováni přímo v domácnosti, jindy jim byly zadávány objednávky nebo se kupovala hotová díla. Investice do umění byly dány zájmem o zvýšení prestiže, ale často také proto, že sám kupující prošel humanistickým vzděláním. Zájemci přitom pocházeli z řad šlechty i duchovenstva, jen v Itálie byli významnými patrony například papežové [[Martin V.]] (1368–1431), [[Evžen IV.]] (1383–1447) nebo [[Mikuláš V.]] (1397–1455), dále v [[Milán]]ě [[Filippo Maria Visconti]] (1392–1447), [[Francesco Sforza]] (1401–1466) a v [[Neapol]]i [[Alfons V. Aragonský]] (1396–1458) nebo [[Ferdinand I. Aragonský]] (1380–1416).<ref>Burke (1996), s. 100–112.</ref>
[[Soubor:Uomo_Vitruviano.jpg|thumb|upright=1|[[Vitruviánský muž]] (asi 1490) je kresba, v níž [[Leonardo da Vinci]] zachytil harmonické proporce lidského těla, byl přitom inspirován [[Marcus Vitruvius Pollio|římským architektem Vitruviem]]]]
Umění rovněž začalo být využíváno k politickým a propagandistickým účelům. Malby měly často za úkol oslavovat vládce města, popřípadě se vztahovaly k dobovým událostem – kupříkladu [[Masaccio]]va freska ''Peníz daně'' vznikla v době, kdy se debatovalo i zavedení daně [[catasto]]. Ještě silnější vliv měla literatura, která umožňovala legitimizovat režim pomocí historiografických spisů, básní a dalších textů. Dokonce i významný básník [[Ludovico Ariosto]] (1474–1533) vložil do svého ''[[Osvobozený Jeruzalém|Osvobozeného Jeruzaléma]]'' výzvu Španělům a Francouzům, aby namísto válek v Itálii upřeli pozornost k Orientu. S rozvojem knihtisku a stoupající možností šíření tiskovin pak nabývala literární produkce stále větší důležitosti – nejvíce pak v 16. století, kdy se jak církev, tak jednotlivé státy začaly uchylovat k zavádění přísnější [[cenzura|cenzury]].<ref>Burke (1996), s. 150–153.</ref>
== Chronologie ==
=== Počátky ===
Počátky renesance bývají obvykle kladeny do střední Itálie na přelomu 13. a 14. století. Není však možné jednoznačně stanovit okamžik zrodu, jelikož vývoj byl pozvolný a v různých oblastech života a umění rozdílný. Přestože vzestup renesančního malířství a sochařství byl tradičními dějinami umění datován přibližně rokem 1420, pozdější bádání od tohoto vymezení upustilo a začalo kořeny renesanční tvorby hledat mnohem hlouběji v historii. Z malířů bývají jmenováni [[Cimabue]] (asi 1240 – asi 1302) a [[Giotto di Bondone]] (asi 1267–1337).<ref name="toman7">{{Citace sborníku
| příjmení = Toman
| jméno = Rolf
| titul = Úvod
| příjmení sestavitele = Toman
| jméno sestavitele = Rolf
| sborník = Umění italské renesance
| vydavatel = Slovart
| místo = Praha
| rok vydání = 2000
| isbn = 80-7209-252-9
| strany = 7
| počet stran = 464
}}</ref> Jako první renesanční sochař je někdy vnímán [[Niccolò Pisano]] (asi 1207–1278). V roce 1260 dokončil kazatelnu s antikizujícími figurami v baptisteriu v Pise, někdy uváděnou jako počátek sochařské renesance a ovlivněnou patrně předchozí prací v jihoitalské dílně [[Fridrich II. Štaufský|Fridricha II. Štaufského]], který návrat ke klasické architektuře systematicky prosazoval, a posléze se přesunul do Toskánska.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Perrig
| jméno = Alexander
| titul = Malířství a sochařství pozdního středověku
| příjmení sestavitele = Toman
| jméno sestavitele = Rolf
| sborník = Umění italské renesance
| vydavatel = Slovart
| místo = Praha
| rok vydání = 2000
| isbn = 80-7209-252-9
| strany = 46
| počet stran = 464
}}</ref>
[[Soubor:Púlpit_del_baptisteri_de_Pisa.JPG|thumb|vlevo|upright=1|Detail [[Niccolò Pisano|Pisanovy]] výzdoby kazatelny v baptisteriu v Pise, dílo je považováno za prapočátek renesance v sochařství]]
V literatuře je situace o něco jasnější – [[Dante Alighieri|Dantova]] ''[[Božská komedie]]'' (1320) bývá považována za završení středověku a současně dílo na prahu renesančního písemnictví. [[Giovanni Boccaccio]] a [[Francesco Petrarca]], kteří přicházejí po něm, jsou už vnímáni jako tvůrcové plně humanističtí. V architektuře je pak dokonce možné pojem renesance rozšířit na 11. až 16. století a popsat jako projev kontinuální katolické snahy o sebeoslavení a upevnění víry rozvíjejících se městských vrstev. Již v 11. století byly protorenesančními kameníky ve Florencii (ale i dalších městech jako Řím nebo Pisa) zavedeny prvky jako přísně geometrické členění, [[polychromie]] a antikizující přístup – v dalších staletích docházelo k neustálým stavebním úpravám a rozvíjení těchto tendencí. Italská renesance 14. a 15. století poté nebyla revolučním přerodem, nýbrž dalším plynulým pokračováním, s tím, že díky zvýšené aktivitě majetkově silných rodů a jedinců rostl počet kostelů, městských paláců i venkovských vil.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = McLean
| jméno = Alick
| titul = Italská architektura pozdního středověku
| příjmení sestavitele = Toman
| jméno sestavitele = Rolf
| sborník = Umění italské renesance
| vydavatel = Slovart
| místo = Praha
| rok vydání = 2000a
| isbn = 80-7209-252-9
| strany = 13–14
| počet stran = 464
}}</ref>
Předpokladem utvoření renesanční kultury byly postupné ekonomické změny. Od 11. století zažívala Evropa, a především italské oblasti, setrvalý hospodářský, technologický a myšlenkový rozkvět. Spolu s intelektuální [[renesance 12. století|renesancí 12. století]] přišel značný rozvoj [[scholastika|scholastiky]] a univerzitní vzdělanosti. Mětské státy se těšily značné míře politické samostatnosti a utvářela se nová společenská vrstva – bohatí obchodníci, bankéři a měšťané. K roku 1300 mělo dvacet tři měst v severní a střední Itálii minimálně dvacet tisíc obyvatel.<ref>Burke (1996), s. 7.</ref>
[[Soubor:Litomyšl Schloss.JPG|thumb|upright=1|Renesanční [[Litomyšl (zámek)|zámek v Litomyšli]], postavený v letech 1568–1581]]
Italské městské státy byly nejen místem prudkého ekonomického rozvoje, ale také politického a často i válečného neklidu. Vzhledem k významu Apeninského poloostrova jakožto obchodní spojnice mezi Evropou a zbytkem Středomoří budila oblast zájem cizích mocností, zejména pak francouzských králů a říšských knížat. Střední a severní Itálie s výjimkou Benátska byla sice součástí [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]], ale – podobně jako ve středověku – zde málokterý z císařů dokázal prosadit svou moc, a pokud ano, pak pouze dočasně. Příkladem může být tažení [[Jindřich VII. Lucemburský|Jindřicha VII. Lucemburského]] z roku 1310. Přestože dosáhl korunovace v Římě, jeho počáteční úspěchy se v dalších letech značně zkalily neustávajícím odporem [[guelfové a ghibellini|guelfských]] měst, a především Florencie a Janova. Po Jindřichově smrti v roce 1313 pak císařský vliv v Itálii opět poklesl.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Law
| jméno = John
| titul = Italy in the age of Dante and Petrarch: The Italian north
| příjmení sestavitele = Jones
| jméno sestavitele = Michael
| sborník = The New Cambridge Medieval History: Volume VI, c. 1300 – c. 1415
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 2000
| isbn = 0-521-36290-3
| strany = 440–445
| počet stran = 1076
}}</ref>
[[Soubor:Giotto,_Lower_Church_Assisi,_The_Visitation_01.jpg|thumb|vlevo|[[Giotto]] bývá označován za přímého předchůdce renesančních mistrů – na obrázku jeho freska ''Navštívení'' (10. léta 14. století)]]
S nastupující renesancí začala mocnější města upevňovat svoji pozici a zmocňovat se stále rozsáhlejších venkovských území a jiných, menších měst. Kolem roku 1200 ještě existovalo přibližně dvě stě až tři sta italských městských států, ale do roku 1500 většina z nich nezávislost ztratila. Nejdůležitější síly začaly v Itálii představovat dvě republikánská města: [[Florencie]], nestabilní stát s častou obměnou zákonů i úřednictva (lze dokonce spekulovat, že umělecká vynalézavost byla touto nestabilitou významně podpořena), a politicky klidnější [[Benátky]]. K dalším vlivným státům patřily dvě dědičné monarchie ([[Milán]], [[Neapol]]) a jedna volební monarchie ([[Papežský stát]]), ale pozici si udržely i některé menší státy jako [[Bologna]], [[Ferrara]], [[Mantova]], [[Urbino]] a další.<ref>Burke (1996), s. 230–232.</ref> Přestože v pozdním středověku vzrostl význam úřednictva, neexistovala dosud výkonná byrokracie. Úřady se dědily, kupovaly se nebo se udělovaly na základě známostí, neboť většina významných obyvatel měst se osobně znala. Dokonce i italská města byla z pohledu moderního člověka malá, jakkoliv patřila k nejlidnatějším v Evropě – pouze Benátky a Neapol přesáhly hranici 100 000 obyvatel. Dobové politické konflikty byly často místního charakteru, mezi stranami, které si vydržovaly vlastní tvůrce a střetávaly se jak na poli válečném, tak ideologickém a uměleckém. Nejvýznamějším střetem bylo soupeření mezi [[guelfové a ghibellini|guelfy a ghibelliny]] (původně propapežská a procísařská strana).<ref>Burke (1996), s. 237–239.</ref>
===
14. století, italsky [[trecento]], je obdobím rané renesance, zpočátku zejména v [[Toskánsko|Toskánsku]], a především pak ve [[Florencie|Florencii]]. Psanou tvorbu v této době formují dvě velká jména, [[Giovanni Boccaccio]] (1313–1375) jako autor sbírky novel zvané ''[[Dekameron]]'' a básník [[Francesco Petrarca]] (1304–1734), jako autor milostné lyriky a popularizátor [[sonet]]u. Ve Florencii působil v tomto období také malíř a architekt [[Giotto di Bondone]], jehož díla jsou často chápána jako předzvěst či raný projev renesance ve výtvarném umění a stavitelství. Již doboví autoři si vážili jeho „naturalismu“, který byl pro něj stejně důležitý jako nápodoba starých mistrů. [[Giorgio Vasari]] (1511–1574), autor, který poprvé popsal renesanci jako koncepci, stanovil jako počátek „znovuzrození“ právě Giottovu tvorbu.<ref name="toman7" />
[[Soubor:Sandro Botticelli - Idealized Portrait of a Lady (Portrait of Simonetta Vespucci as Nymph) - Google Art Project.jpg|thumb|upright=1|[[Sandro Botticelli]] – ''Portrét dámy'' (1480–1485)]]
Postup renesance zpomalily četné pohromy, které Evropu (a především střední Itálii) zasáhly v polovině století. Po morové epidemii v roce 1340 zkrachovaly florentské a sienské banky, v letech 1346 a 1347 postihla Evropu neúroda a o rok později zničující epidemie [[černá smrt|černé smrti]]. Od šlechtických magnátů převzaly moc řemeslnické cechy a vylidněná města se začala zalidňovat nově příchozími z venkova. Vliv získaly moralistní a kajícnické tendence a nové způsoby malby byly dočasně opuštěny ve prospěch návratu k vzorům 13. století. Po odeznění epidemie se zdálo, že v oblasti florentského umění začíná nový rozkvět, ten byl však přerušen novými katastrofami – válkou s Pisou, konfliktem s papežem a celkovým hospodářským úpadkem. Období mezi léty 1369 a 1400 je proto popisováno jako období stagnace.<ref>Perrig (200), s. 73–86.</ref>
=== 15. století ===
15. století, v Itálii také označované jako [[quattrocento]], bylo obdobím rozšířování renesančního myšlení a umění po celé Itálii. Florencie na přelomu 14. a 15. století prošla nebezpečným střetem s [[Miláno|Milánem]], který byl florentským kancléřem [[Leonardo Bruni|Leonardem Brunim]] (asi 1370–1444) prezentován jako válka mezi tyranií a svobodou a později označen za „krizi rané renesance“. Je možné, že krize a politické reakce na ni dále akcelerovaly umělecký obrat k antickému umění, jelikož Florencie se považovala za dědičku starověké římské republiky.<ref>Burke (1996), s. 254–255.</ref>
[[Soubor:Leonardo da Vinci - Lady with an Ermine.jpg|thumb|vlevo|[[Leonardo da Vinci]] – ''[[Dáma s hranostajem]]'' (asi 1488–1490)]]
Druhým významnou událostí 15. století byl [[pád Konstantinopole]] v roce 1453, který vedl k přesídlení části učenců a jejich sbírek do Itálie. Ovlivňování z východu bylo nicméně dlouhodobou záležitostí a už před tímto datem docházelo k návštěvám nebo působení byzantských filosofů.<ref>Burke (1996), s. 255–256.</ref> Ve filosofii se pak také díky byzantskému vlivu prosadil [[platonismus]], spojený například s [[Marsilio Ficino|Marsiliem Ficinem]] (1433–1499). V architektuře a vznikla stěžejní raná renesančního díla jako [[Filippo Brunelleschi|Brunelleschiho]] kupole [[Santa Maria del Fiore|dómu ve Florencii]] (1436). Malbu ovlivnil v sochařství byl revolucionářem [[Donatello]] (1386–1466) Naproti tomu krásná literatura žádná významná jména nezrodila – období mezi lety 1375 a 1475 bývá v Itálii nazýváno „stoletím bez poezie“, zejména proto, že humanisté před italštinou dávali přednost latině.<ref>Burke (1996), s. 22.</ref>
Kromě intelektuálních posunů se 15. století vyznačovalo i dalšími technologickými objevy. [[Johannes Gutenberg|Gutenbergův]] [[knihtisk|pohyblivý knihtisk]] se od 40. let 15. století rozšířil z Německa nejprve do Nizozemí, později také do Itálie a dalších zemí. Italská města na oplátku zásobovala ostatní země zbrojemi, zbraněmi (včetně [[artilerie]]), loďmi, ale také zkušenými řemeslníky a architekty. Roku 1416 byl v Benátkách udělen první známý patent (na nový typ [[valcha|valchovacího mlýna]]. Rychle vznikala nová aplikovaná odvětví, například [[optika]] – v polovině 15. století se Florencie stala velmocí v broušení čoček a florentské brýle se staly žádaným vývozním artiklem.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Dobson
| jméno = Barrie
| titul = Urban Europe
| příjmení sestavitele = Allmand
| jméno sestavitele = Christopher
| sborník = The New Cambridge Medieval History: Volume VII, c. 1415 – c. 1515
| vydavatel = Camgridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1995
| isbn = 0-521-38296-3
| strany = 130
| počet stran = 994
}}</ref>
Závěr 15. století se ovlivnily dvě události: evropské objevení Ameriky (1492), které později umožnilo na Novému světě zbohatnou koloniální politikou, a definitivní ustavení mocenských center, která pak hrála první housle v průběhu celého [[raný novověk|raného novověku]]. Katolická církev se konsolidovala po zažehnání schismatu na [[Kostnický koncil|Kostnickém]] (1414–1418) a [[Basilejský koncil|Basilejském koncilu]] (1431–1449) a ze zmatků a válek pozdního středověku rovněž povstaly tři silné, sjednocené monarchie. Tyto obrovské velmoci (Anglie se třemi miliony obyvatel, Francie a Španělsko se šesti miliony) se staly místy centralizovaného bohatství, což jim umožnilo snazší přebírání renesančních a humanistických ideálů a uměleckých tendencí v následujícím věku.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Potter
| jméno = G. R
| spoluautoři = a kol.
| titul = The New Cambridge Modern History: Volume I, The Renaissance, 1493–1520
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok = 1975
| počet stran = 319
| strany = 50–52
| isbn = 0-521-04541-X
}}</ref>
=== 16. století ===
[[Soubor:L_Fontana_Gesù_appare_Maddalena.jpg|thumb|''Noli me tangere'' (1581) první profesionální malířky [[Lavinia Fontana|Lavinie Fontany]] (1571) je typickou ukázkou výtvarného manýrismu]]
16. století, v Itálii známé jako [[cinquecento]], je obdobím nejsilnějšího rozmachu humanistických hodnot a idejí. V této době působili někteří z nejvlivnějších renesančních umělců – [[Michelangelo Buonarotti]] (1476–1564) a [[Leonardo da Vinci]] (1452–1519). Z Itálii se renesance a humanismus rozšířily do zaalpských zemí (Francie, Německo, Nizozemsko, Anglie a další oblasti) a přetvořily kultury celé rozvinuté Evropy. Pronikání italských vlivů na sever bylo způsobeno rozvojem cestování, poutěmi do Itálie a výměnou řemeslníků, ale také válečnými střety – do Francie se renesance rozšířila zčásti i vlivem [[Italské války|francouzsko-italských válek]] (1494–1559). Někteří autoři, jako například [[Ernst Robert Curtius]] nicméně odmítají tvrzení, že i zaalpské země měly svou renesanci, a změny v jejich kultuře popisuje jako vlny „italianismu“.<ref>Curtius (1998), s. 44.</ref>
[[Soubor:Albrecht_Dürer_061.jpg|thumb|vlevo|''Madona s dítětem'' (1526) [[Albrecht Dürer|Albrechta Dürera]], významného autora německé renesance]]
V jednotlivých zemích se renesance uzpůsobila místním podmínkám. Také výtvarné umění si podrželo lokální zvláštnosti a stylizace. V Německu obzvláště vynikl [[Albrecht Dürer]] (1471–1528) či [[Lucas Cranach starší]] (1472–1553), ve Francii [[Jean Clouet]] (1480–1541), v nizozemských a vlámských oblastech především [[Hieronymus Bosch]] (1450–1516) a [[Pieter Bruegel]] (1525 až 1530 – 1569). Také v literatuře se na sever od Alp objevila velká jména: [[François Rabelais]] (1483 až 1494 – 1553), [[Michel de Montaigne]] (1533–1592) a [[Pierre de Ronsard]] (1524–1585) ve Francii a [[William Shakespeare]] (1564–1616) v Anglii. Vůdčí literaturou 16. století se však stala literatura španělská ([[Amadís Waleský]] (nejstarší dochovný výtisk 1508), později díla [[Miguel de Cervantes y Saavedra|Cervantesova]] (1547–1616)), jejíž znalost se stala pro evropské vzdělance klíčovou – stejně jako znalost španělského malířství (jejž reprezentuje zejména [[El Greco]]).<ref>Curtius (1998), s. 44–45.</ref>
16. století znamenalo také rozkvět humanistického myšlení a literatury, mnohdy v souvislosti s [[reformace|reformací]] a [[protireformace|katolickou reformací]], která na ni reagovala, mimo jiné působením nově vzniklého [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitského řádu]]. Na kulturu má díky reformaci vliv étos „evangelické čistoty“, koncept [[sola scriptura]], individuální zbožnosti a výzvy ke studiu Písma svatého – překlad bible do národních jazyků pak vede ke standardizaci národních (vernakulárních jazyků) a rozkvětu humanistického písemnictví.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Tretera
| jméno = Ivo
| titul = Nástin dějin evropského myšlení (od Thaléta k Rousseauovi)
| vydavatel = Paseka
| místo = Praha
| rok = 1999
| počet stran = 374
| strany = 255
| isbn = 80-7185-243-0
}}</ref> 16. století však přineslo také některé fenomény vnímané jako negativní: bylo obdobím utužování a centralizace státní moci, [[čarodějnické procesy|čarodějnických procesů]], náboženských válek (v souvislosti s probíhající [[reformace|reformací]] a počínajícího [[kolonialismus|kolonialismu]], který přinesl zánik mnoha původním americkým kulturám.<ref name="spelda8" />
Konec 16. století byl pak svědkem postupného přechodu renesance do [[manýrismus|manýrismu]]. Ten bývá někdy chápán jako přechod mezi renesancí a [[baroko|barokem]], popřípadě dokonce jako předehra baroka, častěji však jako vrcholná renesance. Pojem vytvořil [[Giorgio Vasari]] (1511–1574), když hovořil o umělcích tvořících ve stylu (alla maniera) Michelangela, rané manýristické tendence se však začaly projevovat už ve 20. letech 16. století ve Florencii. Ve výtvarném umění byla opuštěna řešení, které renesance dovedla k dokonalosti (perspektiva, [[sfumato]], kompoziční principy), místo toho se vyobrazovaly „šroubovité“ postavy a tajuplné a stísňující prostory, snové efekty a spletité, komplikované a obsahově takřka nesrozumitelné scény.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Rauch
| jméno = Alexander
| titul = Malířství vrcholné renesance a manýrismu v Římě a střední Itálii
| příjmení sestavitele = Toman
| jméno sestavitele = Rolf
| sborník = Umění italské renesance
| vydavatel = Slovart
| místo = Praha
| rok vydání = 2000a
| isbn = 80-7209-252-9
| strany = 343–344
| počet stran = 464
}}</ref>
== Renesanční umění ==
=== Renesanční malířství ===
{{Podrobně|Renesanční malířství}}
[[Soubor:Tizian 102.jpg|thumb|upright=1|[[Tizian]]ova [[Urbinská Venuše]] (asi 1534) je významným malířským dílem vrcholné renesance]]
Základy pro nástup renesanční malby v Itálii položilo již 13. století, kdy se pod vlivem [[Řád menších bratří|františkánského řádu]] města, především Benátky a Siena, přiklonila ke snaze napodobovat „autentické umění prvních křesťanů“ a začalo docházet k napodobování byzantských ikon.<ref>Perrig (2000), s. 40–41.</ref> Další krok udělal v roce 1268 františkánský mnich [[Roger Bacon]] svým požadavkem na to, aby umění bylo realistické (naturalistické), a dokázalo tudíž poučit lid.<ref>Perrig (2000), s. 49–50.</ref> Naturalistické pojetí, jež umožňovalo oprostit se od kombinování hotových vzorů a motivů a zdalších zavedených dílenských postupů, dokázal naplnit na konci 13. století především [[Giotto]] (asi 1267 – 1337), považovaný za nejvýznamnější osobnost malířské protorenesance.<ref>Perrig (2000), s. 58.</ref>
[[Soubor:Fra Angelico 006.jpg|thumb|vlevo|upright=1|[[Fra Angelico]] využíval gotických prvků, ale současně pracoval s renesančním perspektivně vyjádřeným prostorem, jako zde na fresce Zvěstování (1438–1450)]]
V 15. století se postavení malířů v mnoha ohledech změnilo. Své umělecké úsilí často napínali i do jiných oblastí jako sochařství nebo architektura, předpokládalo se, že budou soutěžit s ostatními malíři (dokonce i u návrhu na splnění stejné zakázky) a z postavení pouhých řemeslníků byli vyzdviženi na úroveň myslitelů a filosofů. Kromě toho pokračovaly snahy o co nejrealističtější napodobení přírody. Významným přelomem, kterým se renesanční umění začalo odlišovat od starších epoch, bylo využívání [[perspektiva|lineární perspektivy]]. Nauku o proporčnosti a perspektivě poprvé malířům objasnil ve svých Třech knihách o malířství (1436) všestranný myslitel [[Leon Battista Alberti]] (1404–1472). Na severu Itálie patřil k prvním významným malířům, kteří se programu přizpůsobili, [[Pisanello]] (před 1395 – 1455).<ref>Rauch (2000a), s. 350–353.</ref> Začátek [[quattrocento|quattrocenta]] však zplodil mnoho výrazných tvůrců a Giorgio Vasari jej označil za druhý stupeň obrody umění, po Giottovi. Schopností využívat perspektivu, individualizovat duševní hnutí postav a komponovat obraz či fresku jako dramatický příběh se zakladatelem a inspirátorem další renesanční malby stal [[Masaccio]] (1401–1428). Současně s ním působil například [[Fra Angelico]] (1395–1455), lyrický malíř, který dokázal spojit ideály mezinárodní gotiky s konceptem perspektivy a dalšími novátorskými idejemi renesance.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Deimling
| jméno = Barbara
| titul = Malířství rané renesance ve Florencii a střední Itálii
| příjmení sestavitele = Toman
| jméno sestavitele = Rolf
| sborník = Umění italské renesance
| vydavatel = Slovart
| místo = Praha
| rok vydání = 2000
| isbn = 80-7209-252-9
| strany = 241–247
| počet stran = 464
}}</ref>
Druhá polovina 15. století a počátek 16. století pak znamenaly vrchol malířské renesance, kdy vedle sebe působily nejvýznamnější osobnosti celé epochy. Pro florentské patrony i papeže tvořil [[Sandro Botticelli]] (1445–1510), který je známý zejména svými mytologickými výjevy (například [[Zrození Venuše]]), v nichž zachytil ficinovskou novoplatónskou ideu lásky.<ref>Deimling (2000), s. 277–284.</ref> [[Leonardo da Vinci]] (1452–1519) vynikal již od mládí a stal se autorem proslulých děl jako [[Madona ve skalách]] nebo [[Mona Lisa]]. Otázky perspektivy byly již vyřešeny, a tak se věnoval novým uměleckým problémům, především pohybu. Aby uspěl, ve svých náčrtcích zkoumal mimo jiné uspořádání a fungování svalstva. Na rozdíl od některých svých vrstevníků, kteří vycházeli ze sochařství a jeho póz, se Leonardo pokoušel o zachycení okamžiku pohybu, jenž bude mít přirozené pokračování.(310-316) V první řadě sochařem byl [[Michelangelo Buonarroti]] (1475–1564). Když jej však papež [[Julius II.]] v roce 1505 povolal do Říma, aby pro něj vytvořil náhrobek, zadal mu posléze také práci na freskách na stropě [[Sixtinská kaple|Sixtinské kaple]], jež se staly jedním z Michelangelových nejobdivovanějších děl.<ref>Rauch (2000a), s. 317–321.</ref> [[Raffael Santi]] (1483–1520), poslední z velikánů přelomu století, dokázal ve svých portrétech vyobrazit niterné pocity, současně však proslul jako autor rozsáhlých fresek ve [[Chrám svatého Petra|Svatopetrském chrámu]], obzvláště známou se stala [[Athénská škola]].<ref>Rauch (2000a), s. 332–336.</ref> [[Tizian]] (asi 1488/90–1576) je pak považován za autora, který renesanční ideály již překročil. Za protobarokní lze označit jak jeho dynamickou, živoucí kompozici, tak naprosté opuštění linií, jež jsou nahrazeny nezřetelností obrysů a rozvolněním barevných přechodů.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Rauch
| jméno = Alexander
| titul = Renesanční malířství v Benátkách a severní Itálii
| příjmení sestavitele = Toman
| jméno sestavitele = Rolf
| sborník = Umění italské renesance
| vydavatel = Slovart
| místo = Praha
| rok vydání = 2000b
| isbn = 80-7209-252-9
| strany = 393–396
| počet stran = 464
}}</ref>
=== Renesanční sochařství ===
{{Podrobně|Renesanční sochařství}}
[[Soubor:Donatello - David - Florença.jpg|thumb|[[Donatello|Donatellův]] ''[[David (Donatello)|David]]'' (asi 40. léta 15. století) byl prvním samostatně stojícím sochařský aktem]]
Principy renesančního sochařství poprvé využil [[Nikola Pisano]] (asi 1206–1276) při vytváření kazatelny v baptisteriu v [[Pisa|Pise]] (1260), později i na dalších místech. Dalším přelomovým dílem byly dveře do [[baptisterium sv. Jana|baptisteria sv. Jana]] ve [[Florencie|Florencii]], které [[Lorenzo Ghiberti]] (1378–1455) postupně navrhoval a odléval na počátku 15. století.<ref>Geese (2000), s. 176–184.</ref> V průběhu renesance začali být umělci postupně schopni vytvářet nejen reliéfy, ale také samostatně stojící sochy. Skulptury se osamostatňovaly od architektonických prvků, zejména od [[výklenek|niky]], do níž bývaly dříve umisťovány; začaly se objevovat také sochy, které neměly za úkol zpodobňovat konkrétní osobu, událost či ideu.<ref>Burke (1996), s. 32.</ref> Pod osvobození soch z vazeb na architekturu se podepsal především [[Donatello]], jehož [[David (Donatello)|David]] (40. léta 15. století) byl prvním samostatně stojícím aktem.<ref>Geese (2000), s. 195.</ref>
Fascinace starověkých sochařstvím vedla renesanční šlechtice, učence a církevní hodnostáře k tomu, aby skulptury a jejich fragmenty sbírali a zkoumali, často ve zvláštních místnostech k tomu určených („studiolo“). Papež [[Julius II.]] od roku 1503 shromažďoval antickou produkci ve vatikánském [[Cortile del Belvidere]] (belvedérském dvoře) – soubor soch dále podněcoval návštěvníky ke sběratelství a inspiroval dobovou produkci. Klíčovou roli v recepci antiky sehrála především socha [[Apollón Belvederský]] nalezená v roce 1489 a sousoší [[Láokoón a jeho synové]] objevené v roce 1506. Antické práce byly nejen napodobovány, ale přímo kopírovány – [[Pier Jacopo Alari Bonacolsi]] přezdívaný L'Antico (asi 1460–1528) vynalezl odlévání při zachování formy a vytvářel zmenšené bronzové kopie starověkých originálů. Nové metody odlévaní z bronzu umožnily také rozšíření drobných výrobků – odlitků ješterek, žab, pařátovitých stojanů lamp a dalších drobných bronzů.<ref>Geese (2000), s. 212–214.</ref>
Patrně nejvýraznější osobu pozdějších fází renesančního sochařství byl [[Michelangelo]]. Svou sochou [[David (Michelangelo)|Davida]], dokončenou v roce 1504, vyjádřil heroickou tělesnost a započal éru kolosálních skulptur. Jiným monumentálním Michelangelovým dílem byly skulpturami ozdobené hrobky [[Medicejové|Medicejských]], které byly konstruovány v letech 1520 až 1534.<ref>Geese (2000), s. 220–225.</ref>
=== Renesanční architektura ===
{{Podrobně|Renesanční architektura}}
Předvojem renesanční architektury byla Florencie, kde v 15. století došlo k obnovení zájmu o klasické antické stavitelství. Nejednalo se však o pouhý přenos starověkých tradic – z antických předloh si stavitelé kriticky vybírali pouze ty prvky, které odpovídaly jejich představám o klasickém stavitelství a bylo možné je kombinovat se středověkými stavebními technikami a možnostmi vlastních inovací. Antické prvky se propojovaly s podněty z protorenesance a 14. století. Čteno byl především ''Deset knih o architektuře'' římského stavitele [[Marcus Vitruvius Pollio|Vitruvia]] – dílo bylo sice ve středověku známé, ale teprve na počátku 15. století vstoupilo do hlavního proudu. Revoluční pojetí poprvé přinesl [[Filippo Brunelleschi]] (1377–1446), když navrhl pro florentský dóm [[Santa Maria del Fiore]] kupoli značných rozměrů se samonosnou konstrukcí. Přitom spolupracoval se dvěma z nejzdatnějších dobových sochařů, [[Donatello|Donatellem]] a [[Nanni di Banco|Nannim di Banco]].<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = McLean
| jméno = Alick
| titul = Architektura rané renesance ve Florencii a střední Itálii
| příjmení sestavitele = Toman
| jméno sestavitele = Rolf
| sborník = Umění italské renesance
| vydavatel = Slovart
| místo = Praha
| rok vydání = 2000b
| isbn = 80-7209-252-9
| strany = 98–100
| počet stran = 464
}}</ref> K pozdějším významným architektům patřil [[Donato Bramante]] (1444–1514) a [[Michelangelo Buonarroti]] (1475–1564). Oba jmenovaní působili v Římě, kde se církev snažila o vyjádření své světské moci nápodobou monumentality antických staveb a kde vznikla například [[Sixtinská kaple]] a od začátku 16. století budovala [[Bazilika svatého Petra]].<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Jung
| jméno = Wolfgang
| titul = Architektura vrcholné renesance v Římě a střední Itálii
| příjmení sestavitele = Toman
| jméno sestavitele = Rolf
| sborník = Umění italské renesance
| vydavatel = Slovart
| místo = Praha
| rok vydání = 2000
| isbn = 80-7209-252-9
| strany = 130
| počet stran = 464
}}</ref>
[[Soubor:Palazzo_Farnese_Fassade.jpg|thumb|vlevo|[[Palác Farnese]], římský vrcholně renesanční palác budovaný v letech 1514–1589]]
Zatímco v Itálii bylo stavitelství nejrevolučnější renesanční oblastí, v jiných zemích, kam sloh pronikl, často ještě dlouho vyrůstaly konzervativní gotické stavby – příkladem může být [[lovaňská radnice|radnice]] ve vlámské [[Lovaň|Lovani]] (dnešní Belgie).<ref>Burke (1996), s. 268.</ref> Renesanční stavitelství se různilo podle oblastí a tradic, a to i v samotné Itálii – zatímco v toskánských městech byl důraz kladen na čistotu a jednoduchost, v Lombardii preferovali zadavatelé zakázek ornamentálnost.<ref>Burke (1996), s. 33.</ref> Architektura nebyla v renesanci chápána jako samostatný obor (Brunelleschi se například vyučil zlatníkem) a stavitelé vystupovali více jako řemeslníci než jako umělci. Prakticky stála architektura na rozhraní mezi přírodní vědou (vzhledem k nutnosti pracovat s mechanickými zákony), sochařstvím (vzhledem k práci s kamenem) a humanismem (vzhledem k nutnosti orientovat se v klasickém slovníku).<ref>Burke (1996), s. 72.</ref>
[[Soubor:France Loir-et-Cher Chambord Chateau 03.jpg|thumb|[[Chambord (zámek)|Chambord]], jeden z renesančních [[Seznam zámků na Loiře|na Loiře]], vystavěn v letech 1519–1547]]
U renesančních staveb se hojně uplatňovala [[klasická řádová architektura]], sloupořadí, klenba a kupole, schodiště se stalo samostatným architektonickým prvkem. Vznikl též nový druh výzdoby fasády zvaný [[sgrafito]]. Hromadění majetku v soukromých rukách vedlo k výstavbě městských paláců a městských i předměstských vil – život patriciů se z veřejných míst přenesl do uzavřených vnitřních nádvoří, sálů a odlehlých zahrad. Ovládnutí urbanistického plánování ze strany městských samospráv či despotů současně vedlo k navrhování celých nových čtvrtí podle představ o [[Nebeský Jeruzalém|Nebeském Jeruzalémě]] pocházejících ze středověku.<ref>McLean (2000b), s. 124–125.</ref> Kromě církevních budov a obytných staveb se renesanční rozkvět podepsal také na vojenském stavitelství. Opevnění byla od počátku renesance upravovány v návaznosti na rozvoj válečných technologií, zejména artilerie – hradby byly doplňovány o [[bastion]]y, které dělostřelectvu dokázaly lépe čelit a bylo z nich možné ze strany pálit na útočníky u hradeb.<ref>McLean (2000b), s. 98–99.</ref>
=== Renesanční literatura ===
{{Podrobně|Renesanční literatura}}
Renesanční literatura navazuje na středověkou v uznávání antické tvorby jakožto závazných vzorů, které je nutné studovat a napodobovat.<ref>Curtius (1998), s. 60–63</ref> Písemnictví v renesanci nicméně pod heslem „ad fontes“ (k pramenům) začalo vycházet z důkladnějšího studia starověkých pramenů – texty byly filologicky analyzovány, byly čteny řecké originály (nikoliv překlady do latiny) a některá ztracená či opomíjená díla významných autorů vstoupila opět do obecného povědomí. K velkým objevům patřilo například nalezení některých [[Marcus Tullius Cicero|Ciceronových]] řeči, nalezeny byly i neznámé [[Titus Maccius Plautus|Plautovy]] komedie, [[Titus Lucretius Carus|Lucretiův]] epos ''[[O přírodě]]'' a jiné texty.<ref name="cesarini-martinelli455-456" />
[[Soubor:Orlando_Furioso_1516.jpg|thumb|upright=1|vlevo|Titulní strana prvního vydání ''[[Zuřivý Roland|Zuřivého Rolanda]]'' (1516), rytířského eposu [[Ludovico Ariosto|Ludovica Ariosta]]]]
Renesance přinesla také silnější důraz na teoretické uvažování o literatuře a pokusy o stanovení všeobecně platných konceptů. Renesanční [[literární kritika]] vyžadovala od psaných děl „dekorum“ (vznešenost formy odpovídající obsahu), velkolepost (vysoký, monumentální styl a námět), půvab (líbeznost a elegance vyžadovaná u děl středního a nižšího stylu), rozmanitost (schopnost autorů pracovat s rozličnými jazykovými i motivickými variantami) a podobnost (ve smyslu nápodoby ducha klasických antických děl).<ref>Burke (1996), s. 172–177.</ref> Kromě toho požadovala kritika u veršovaných děl bezchybnost [[metrum|metra]] a až geometrický řád v kompozici.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Gaede
| jméno = Friedrich
| titul = Renesance a reformace
| příjmení sestavitele = Bahr
| jméno sestavitele = Ehrhard
| sborník = Dějiny německé literatury 1
| vydavatel = Karolinum
| místo = Praha
| rok vydání = 2005
| isbn = 978-80-246-0642-2
| strany = 222–223
| počet stran = 382
}}</ref>
K významným italským renesančním autorům patřil ve 14. století [[Giovanni Boccaccio]] (1313–1375), autor ''[[Dekameron]]u'' (1353)<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Stewart
| jméno = Pamela D.
| titul = The Trecento – Boccaccio
| příjmení sestavitele = Brand
| jméno sestavitele = Peter
| příjmení sestavitele2 = Pertile
| jméno sestavitele2 = Lino
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1996
| isbn = 978-0-521-43492-8
| strany = 76–79
| počet stran = 673
}}</ref> a básník [[Francesco Petrarca]] (1304–1374).<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Took
| jméno = John
| titul = The Trecento – Petrarch
| příjmení sestavitele = Brand
| jméno sestavitele = Peter
| příjmení sestavitele2 = Pertile
| jméno sestavitele2 = Lino
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1996
| isbn = 978-0-521-43492-8
| strany = 89–96
| počet stran = 673
}}.</ref> 15. století je v Itálii popisováno jako „století bez poezie“, vzhledem k tomu, že učenci dávali před italštinou přednost latině a produktivní byli spíše ve filosofické a úvahové sféře. K velkým tvůrcům a šiřitelům nových idejí patřili [[Marsilio Ficino]] (1433–1499), [[Leon Battista Alberti]] (1404–1472), [[Leonardo da Vinci]] (1452–1519) a mnozí další humanisté.<ref>Burke (1996), s. 27.</ref> Z 16. století pak tradici humanistického bádání rozšířil svými politickými úvahami [[Niccolò Machiavelli]] (1469–1527), pisatel příručky ''[[Vladař]]'' (tiskem 1532),<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Richardson
| jméno = Brian
| titul = The Cinquecento – Prose
| příjmení sestavitele = Brand
| jméno sestavitele = Peter
| příjmení sestavitele2 = Pertile
| jméno sestavitele2 = Lino
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1996
| isbn = 978-0-521-43492-8
| strany = 188–193
| počet stran = 673
}}</ref> K velkým jménům se v tomto období zařadil rovněž epický básník [[Ludovico Ariosto]] (1474–1533), známý svým dílem ''[[Zuřivý Roland]]'' (první verze 1516).<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Marinelli
| jméno = Peter
| titul = The Cinquecento – Narrative poetry
| příjmení sestavitele = Brand
| jméno sestavitele = Peter
| příjmení sestavitele2 = Pertile
| jméno sestavitele2 = Lino
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok vydání = 1996
| isbn = 978-0-521-43492-8
| strany = 234–239
| počet stran = 673
}}</ref>
Ve Francii se renesanční písemnictví rozvíjelo později. V oblasti básnictví vynikl zejména [[Pierre de Ronsard|Pierra de Ronsard]] (1524–1585) a básnická skupina [[Plejáda (básnická skupina)|Plejáda]], mezi autory prózy má nejvýznamnější pozici [[François Rabelais]] (1483 až 1494 – 1553), autor rozsáhlého parodického románu ''[[Gargantua a Pantagruel]]'' (1532–1564). Zakladatelem a nejoblíbenějším tvůrcem žánru eseje se stal [[Michel de Montaigne]] (1533–1592).<ref>Šrámek (2012), s. 97–110.</ref> Anglická renesance je spojena s osobností [[Tomáš More|Thomase Mora]] (1478–1535), autora ''[[Utopie (kniha)|Utopie]]'' (1516), básníkem [[Edmund Spenser|Edmundem Spenserem]] (1552/53–1599). Závěr anglické renesance je spojen s fenoménem [[alžbětinské divadlo|alžbětinského divadla]], pro které psali tvůrcové jako [[Thomas Kyd]] (1558–1594), [[Christopher Marlowe]] (1564–1593), a především [[William Shakespeare]] (1564–1616), k jehož nejslavnějším tragédiím patří ''[[Romeo a Julie]]'' (1595), ''[[Hamlet]]'' (1604) či ''[[Král Lear]]'' (1606).<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Sanders
| jméno = Andrew
| titul = The Short Oxford History of English Literature
| vydavatel = Clarendon Press
| místo = Oxford
| rok = 1994
| počet stran = 678
| strany = 93, 145–173
| isbn = 978-0-19-811202-0
| url-access = registration
| url = https://archive.org/details/shortoxfordhisto0000sand
}}</ref>
Německé renesanční písemnictví bylo značně ovlivněno šířením náboženské reformace, k významným dílům patří tvorba [[Martin Luther|Martina Luthera]] (1483–1546). Populární však byly také lidové a erotické frašky [[Hans Sachs|Hanse Sachse]] (1494–1576).<ref>Gaede (2005), s. 235–245.</ref> [[Erasmus Rotterdamský]] (1466–1536), pisatel ''[[Chvála bláznovství|Chvály bláznovství]]'' (1511), byl původem z Nizozemska, jeho vliv však dalece překročil hranice země.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Engelbrecht
| jméno = Wilken
| spoluautoři = a kol.
| titul = Dějiny nizozemské a vlámské literatury
| vydavatel = Academia
| místo = Praha
| rok = 2015
| počet stran = 631
| strany = 76
| isbn = 978-80-200-2476-3
}}</ref> Ve Španělsku je prvním velkým renesančním dílem hra ''[[La Celestina|Celestina]]'' (1499), oblíbené byly také [[rytířský román|rytířské romány]] jako ''[[Amadís Waleský]]'' (první dochovaný výtisk 1508). Na sklonku renesance psal [[Miguel de Cervantes y Saavedra]] (1547–1616), autor ''[[Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha|Dona Quijota]]'' (1605, 1615), jenž je často popisován jako první moderní román. Na poli dramatu uzavírá renesanční období [[Lope de Vega]] (1562–1635), který již vnášel do her prvky označované za barokní.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Bělič
| jméno = Ondřej
| titul = Španělská literatura
| vydavatel = Orbis
| místo = Praha
| rok = 1968
| počet stran = 401
| strany = 47–121
}}</ref>
== Renesanční filosofie ==
{{Podrobně|Renesanční filosofie}}
[[Soubor:Marsilius Ficinus. Line engraving after P. Galle, 1572. Wellcome V0001914.jpg|thumb|[[Marsilio Ficino]], jeden z nejvýznamnějších platoniků 15. století, podle [[Philipp Galle|Galleho]] vyobrazení z roku 1572]]
Přestože renesanční humanismus značně oslabil vliv [[Aristotelés|Aristotela]], nebyl tento filosof, jenž měl pro středověké myšlení zcela určující vliv, zcela zavržen. [[Aristotelismus]] scholastického typu přežíval na univerzitách (až do 17. století byl hlavním náplní univerzitní výuky filosofie) a někteří z humanistů se Aristotela pokusili uchopit nově, s důrazem na etiku a politickou filosofii. [[Leonardo Bruni]] (1370–1444) nově přeložil Aristotelovy texty do latiny. [[Aldus Manutius]] (1449–1515) vydal v letech 1495–1498 dochované spisy v řeckém originále a konstantinopolští uprchlíci v dalších letech dodali dosud neznámé nebo málo známé texty. K významným renesančním aristotelikům patřil [[Pietro Pomponazzi]] (1462–1525), který rozvíjel Aristotelovo pojetí duše, a [[Jacopo Zaberella]] (1532–1589). Někteří z myslitelů se hlásili k [[averroismus|averroismu]], formě aristotelského učení rozvinuté arabským filosofem [[Ibn Rušd|Ibn Rušdem]] (latinsky Averroes).<ref>Špelda (2009), s. 27–28.</ref>
[[Soubor:1518 Thomas More Utopia (Alphabet November edition) (Biblioteca nacional de Portugal).jpg|thumb|vlevo|Utopická abeceda z knihy ''[[Utopie]]'' (1516) [[Thomas More|Thomase Morea]], výtisk z roku 1518]]
V pozici středobodu filosofické inspirace však v renesanci Aristotela vystřídal [[Platón]]. Velkou roli ve změně sehráli byzantští učenci, kteří v průběhu 15. století přijížděli do Itálie, po [[Pád Konstantinopole|dobytí Konstantinopole]] v roce 1453 obvykle natrvalo. K významným byzantským platonikům patřili [[Georgios Gemistos Pléthón]] (asi 1355–1452) nebo jeho žák [[Basilius Bessarion]] (1403–1472). V Itálii obhajovali tito teologové Platónovu nadřazenost, přičemž hlavním argumentem bylo Platónovo učení o nesmrtelnosti duše a další údajně křesťanské prvky v jeho učení. Renesanční humanisté se k Platónovi, platonismu a novoplatonismu skutečně přiklonili, ve Florencii byla založena [[Platónská akademie]] a významní filosofové Platónovo dílo dále rozpracovávali. Nejvýznamněji se pod rozvoj renesančního platonismu podepsali [[Marsilio Ficino]] (1433–1499), autor obsáhlých komentářů k Platónovým dialogům, [[Mikuláš Kusánský]] (1401–1464) či [[Pico della Mirandola]] (1463–1494). Novoplatónské motivy (různé úrovně bytí, očišťování od tělesnosti, návrat k duchovnímu prapočátku) se v křesťanském platonismu pojily s důrazem na výstup duše k Bohu.<ref>Špelda (2009), s. 34–36.</ref>
Významnou roli hrál [[hermetismus]], tedy tradice údajně staroegyptská a pro své stáří mimořádně vážená. Vycházela z náboženských, mystických, filosofických a okultních děl, která řeckou filosofii měly propojovat s egyptskými a blízkovýchodními představami vycházejícími z dob, kdy byla moudrost lidstva ještě nezkažená a původní. K významným hermetickým památkám patřila [[Smaradgová deska]], soubor alchymistických textů přisuzovaných [[Hermes Trismegistos|Hermu Trismegistovi]]. Jiný hermetický korpus přeložil Marsilio Ficino jakožto [[Pimander]]. Existovala představa, že „dávná teologie“ ([[prisca theologia]]) pochází od egyptského Herma, který žil v Mojžíšových dobách, a přes [[Orfeus|Orfea]], [[Pýthagorás|Pýthagora]] a [[Filoláos|Filoláa]] nalezla vyvrcholení v Platónovi.<ref>Špelda (2009), s. 39–40.</ref>
Renesanční [[přírodní filosofie]] vystupovala převážně proti aristotelismu. Nauku o bytí jako spojení hmoty a formy ([[hylomorfismus]]) nahradil [[Bernardino Telesio]] (1509–1588), zakladatel [[italská škola|italské školy přírodní filosofie]], představou o hmotě přetvářené působení principu tepla a chladu. Na něj pak navázal [[Francesco Patrizzi]] (1529–1597) se svou představou „prastaré moudrosti“ ([[prisca sapientia]]), kombinací platonismu, novoplatonismu a hermetismu, a [[Tommaso Campanella]] (1568–1639), který pracoval s [[panspychismus|panpsychismem]]. Známý je také [[Giordano Bruno]] (1548–1600), který uvažoval o světové duši a tvrdil, že existuje pouze jediná substance, jež je současně Bůh, příroda a universium. Jeho koncepce nekonečného vesmíru, která teologicky vychází z nekonečnosti Boha, je pak někdy romantizujícím způsobem chápána jako předzvěst moderního pohledu na svět.<ref>Špelda (2009), s. 51–58.</ref>
V oblasti sociální a politické filosofie vznikala díla jak utopická, tak realistická. Označení utopických textů pochází z nejslavnější práce tohoto typu [[Utopie]] (1516) anglického myslitele [[Thomas More|Thomase Morea]] (1478–1535), který popsal vzor smyšleného společenského uspořádání, ctnostného a šťastného. Naopak [[Niccolò Machiavelli]] je typickou ukázkou pragmatičtějšího pohledu. Ve svém ''[[Vladař]]i'' (1513) nabídl praktické rady k vládnutí a udržení moci, a v Rozpravách o deseti knihách Tita Livia (1521) uvažoval o obecnějších, neměnných zásadých lidské přirozenosti, které neustále vedou k vzestupům a pádům vládců a říší.<ref>Špelda (2009), s. 43–46.</ref>
== Reference ==
<references />
== Literatura ==
=== Literatura v češtině ===
*{{Citace monografie
| příjmení = Ball
| jméno = Philip
| titul = Ďáblův doktor: Paracelsus a svět renesanční magie a vědy
| vydavatel = Academia
| místo = Praha
| rok = 2009
| počet stran = 487
| isbn = 978-80-200-1676-8
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Burke
| jméno = Peter
| titul = Italská renesance: kultura a společnost v Itálii
| vydavatel = Mladá fronta
| místo = Praha
| rok = 1996
| počet stran = 319
| isbn = 978-80-204-0589-0
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Garin
| jméno = Eugenio
| titul = Renesanční člověk a jeho svět
| vydavatel = Vyšehrad
| místo = Praha
| rok = 2003
| počet stran = 279
| isbn = 80-7021-653-0
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Kalina
| jméno = Pavel
| titul = Benedikt Ried a počátky záalpské renesance
| vydavatel = Academia
| místo = Praha
| rok = 2009
| počet stran = 299
| isbn = 978-80-200-1744-4
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Kristeller
| jméno = Paul Oskar
| titul = Osm filosofů italské renesance
| vydavatel = Vyšehrad
| místo = Praha
| rok = 2007
| počet stran = 203
| isbn = 978-80-7021-832-7
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Leonardi
| jméno = Claudio
| titul = Středověká latinská literatura (6.–15. století)
| vydavatel = Academia
| místo = Praha
| rok vydání = 2014
| isbn = 978-80-200-2387-2
| počet stran = 502
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Plumb
| jméno = John Harold
| titul = Renesance
| vydavatel = Odeon
| místo = Praha
| rok vydání = 1969
| počet stran = 430
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Sypher
| jméno = Wilie
| titul = Od renesance k baroku: proměny umění a literatury 1400–1700
| vydavatel = Odeon
| místo = Praha
| rok = 1971
| počet stran = 244
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Toman
| jméno = Rolf
| titul = Umění italské renesance
| vydavatel = Slovart
| místo = Praha
| rok vydání = 2000
| isbn = 80-7209-252-9
| počet stran = 464
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Vlček
| jméno = Pavel
| titul = Dějiny architektury renesance a baroka
| vydavatel = Česká technika – nakladatelství ČVUT
| místo = Praha
| rok = 2006
| počet stran = 286
| isbn = 80-01-03407-0
}}
=== Cizojazyčná literatura ===
*{{Citace monografie
| příjmení = Davis
| jméno = Robert Charles
| příjmení2 = Lindsmith
| jméno2 = Beth
| titul = Renaissance People: Lives that Shaped the Modern Age
| vydavatel = Thames & Hudson
| místo = London
| rok = 2011
| počet stran = 336
| isbn = 9780500251775
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Monfasani
| jméno = John
| titul = Renaissance Humanism, from the Middle Ages to Modern Times
| vydavatel = Routledge
| místo = London – New York
| rok = 2016
| počet stran = 330
| isbn = 9781351904391
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Patrick
| jméno = James
| titul = Renaissance and Reformation, Volume 1–6
| vydavatel = Marshall Cavendish
| místo = Singapore
| rok = 2007
| počet stran = 1663
| isbn = 9780761476511
}}
*{{Citace monografie
| příjmení = Ruggiero
| jméno = Guido
| titul = The Renaissance in Italy: A Social and Cultural History of the Rinascimento
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = Cambridge
| rok = 2015
| počet stran = 635
| isbn = 9780521895200
}}
* {{Commonscat}}
* {{Otto|heslo=Renaissance}}
| |||