Listopadové povstání: Porovnání verzí

| trvání = [[29. listopad]]u [[1830]] – [[21. říjen|21. října]] [[1831]]

| místo = [[Polsko]] a [[Litva]]

| síla1 = 150 000 mužů

| ztráty1 = 40 000 mrtvých a zraněných

| poznámky =

}}

V Polsku a [[Litva|Litvě]] se postupně formovala vrstva uvědomělé inteligence, ať už z prostředí šlechty nebo měst, která stále naléhavěji volala po dodržování udělených svobod a po rozvoji národního života v rovině školské a kulturní. Studenti univerzit začali zakládat tajné spolky, které měly zpočátku spíše literární a diskusní charakter, ale později se některé změnily na vlivné politické organizace. V litevském městě [[Vilnius]] se například vytvořil ''Spolek filomatů'', jehož členem byl i romantický básník [[Adam Mickiewicz]] (1798–1855). Ruská tajná policie ale začala aktivity těchto spolků sledovat a postupně rozkládat.

 

Polská šlechta žijící v ruské části bývalého Polska byla zpočátku vůči nové vládě loajální, i díky udělené ústavě a možnosti uplatnění v armádě a ve státních úřadech. Ale od 20. let 19. století se začal tento vztah měnit. Už 15. června 1819 byla ruskou vládou v Polsku omezena svoboda tisku a zavedena [[cenzura]]. 10. května 1820 bylo zakázáno svobodné shromažďování se a tajné spolky, což se týkalo i četných [[Svobodné zednářství|zednářských lóží]]. Smutný osud polských zednářů dokládá příběh Waleriana Łukasińskieho (1786–1868), který byl v roce 1822 uvězněn a převezen do pevnosti ve [[Šlisselburg]]u, kde během čtyřicetišestiletého věznění na samotce přišel o rozum. Agilní ministr policie [[Nikolaj Nikolajevič Novosilcev]] (1761–1838) pronásledoval všechny tajné spolky a intelektuály. Začátkem roku 1825 byla carem zakázána i veřejná zasedání polského sněmu (sejmu). Ke zhoršení vzájemných vztahů došlo po smrti Alexandra I. koncem roku 1825. Největší nepokoje panovaly v armádě, jejíž vrchním velitelem byl Alexandrův bratr [[Konstantin Pavlovič]]. Konstantin sídlil ve [[Varšava|Varšavě]] a dokonce zde uzavřel morganatický sňatek s polskou šlechtičnou Joannou Grudzińskou. V polském vojsku však zaváděl pruskou disciplínu a tvrdé tělesné tresty, běžné v ruské armádě. Již v roce 1828 proti němu vzniklo spiknutí důstojníků, v jehož čele stál Piotr Wysocki (1797–1875). Poláci také doufali, že nový car [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláš I.]] (mladší bratr Alexandra a Konstantina) se pokusí získat a připojit zpět k Polsku území, která byla zabrána dalšími dvěma mocnostmi – Rakouskem a Pruskem. To se ale ukázalo být nereálné, což snížilo i tak malou Mikulášovu popularitu.

 

V létě roku 1830 se přehnala [[Paříž]]í tzv. [[Červencová revoluce]], která svrhla z trůnu posledního krále z [[Bourboni|bourbonské dynastie]] [[Karel X.|Karla X.]] a na trůn se dostal liberálněji smýšlející [[Ludvík Filip|Ludvík Filip Orleánský]]. V srpnu a září téhož roku došlo k [[Belgická revoluce|povstání belgického lidu]] proti holandské nadvládě, které vyvrcholilo v listopadu zvolením národní vlády, prohlášením liberální ústavy a zbavením trůnu nizozemského krále [[Vilém I. Nizozemský|Viléma I.]] [[Belgie|Belgii]] byla získaná nezávislost potvrzena 20. prosince 1830 pěti evropskými mocnostmi na diplomatické konferenci konané v [[Londýn]]ě.<ref>Pečenka, M., Luňák, P. a kol .: ''Encyklopedie moderní historie.'' Praha: LIBRI, 1999 (3. vyd.), s. 48–49.</ref> Tyto územně-politické změny byly ale v rozporu se základními ustanoveními jiného spolku evropských mocností, tzv. [[Svatá aliance|Svaté aliance]]. Kolidovaly zejména s prvním a hlavním usnesením, že mocensko-politické změny v Evropě nebudou realizovány revoluční cestou a že neohrozí mocenskou rovnováhu. [[Svatá aliance]], dílo cara Alexandra I. a rakouského ministra [[Klemens Wenzel von Metternich|Klemense Metternicha]], se pod vlivem událostí v [[Řecko|Řecku]] (kde také probíhal úspěšný národněosvobozenecký boj), Francii a Belgii pomalu začala drolit. Mikuláš I., věrný svému ultrakonzervativnímu přesvědčení, se však pokusil sestavit intervenční vojsko, které chtěl vyslat k potlačení revoluce v [[Paříž]]i. Tyto plány ale byly v Polském království negativně přijímány a vlastně přispěly k vypuknutí listopadového povstání.

 

== Vojenský průběh povstání ==

Ve [[Varšava|Varšavě]] v noci z 29. na 30. listopadu nakonec vypuklo povstání měšťanů a vojáků tamní polské [[Posádka|posádky]]. Povstalci ovládli Varšavu, vytvořili prozatímní vládu a za „[[Diktatura|diktátora]]“ zvolili generála [[Józef Chłopicki|Józefa Chłopického]]. Polský sněm 25. ledna 1831 sesadil ruského cara Mikuláše I. z polského trůnu a začala se připravovat volba nového krále. Část šlechty uvažovala i o možnosti kandidatury legitimního syna [[Napoleon Bonaparte|Napoleona Bonaparta]], kterého měl z manželství s [[Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská|Marií Luisou Rakouskou]]. Syn [[Napoleon II.]], který měl přezdívku Orlík, žil na dvoře ve [[Vídeň|Vídni]], ale trpěl tuberkulózou (zemřel v roce 1832).