Přemysl Otakar II.: Porovnání verzí

| titul = [[Seznam představitelů českého státu|Český král]]{{#tag:ref|Až do své korunovace roku 1261, s výjimkou roku 1248 a jedné listiny z roku 1254, se však tituloval pouze jako pán nebo dědic Království českého.<ref name=POII91>{{Citace monografie | příjmení = Žemlička | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Žemlička | titul = Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 2011 | strany = 91 | počet stran = 721 | isbn = 978-80-7422-118-7 | poznámka = [dále jen Přemysl Otakar II.]}}</ref><ref name=ČdIV20>{{Citace monografie | příjmení = Novotný | jméno = Václav | odkaz na autora = Václav Novotný (historik) | titul = České dějiny I./IV. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253−12711253–1271) | url = http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:4d2eba00-100c-11e8-8485-5ef3fc9ae867?page=uuid:1ea04380-37e8-11e8-a7aa-005056825209 | vydavatel = Jan Laichter | místo = Praha | rok = 1937 | počet stran = 499 | strany = 20 | poznámka = [dále jen České dějiny I./IV.]}}</ref>|group="pozn."}}

| předchůdce = −–

| nástupce = −–

| předchůdce = −–

| nástupce = −–

| předchůdce = −–

| nástupce = −–

Přemysl Otakar II. se narodil jako druhorozený syn českého krále [[Václav I.|Václava I.]] a jeho manželky [[Kunhuta Štaufská|Kunhuty Štaufské]] zřejmě roku 1233, přesné datum však není známo.<ref name="POII88−89POII88–89">Přemysl Otakar II., s. 88−8988–89.</ref><ref name="ČDIII784−785ČDIII784–785">{{Citace monografie | příjmení = Novotný | jméno = Václav | titul = České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I | url = http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:a2e77260-1008-11e8-8485-5ef3fc9ae867?page=uuid:9ebd9bb0-2efd-11e8-b257-005056825209 | vydavatel = Jan Laichter | místo = Praha | rok = 1928 | strany = 784−785784–785 | počet stran = 1085 | isbn = | poznámka = [dále jen České dějiny I./III.]}}</ref> V&nbsp;monografii ''Přemyslovci. Budování českého státu'' autoři uvedli, že se Přemysl narodil 1. srpna 1233.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Sommer | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Sommer | příjmení2 = Třeštík | jméno2 = Dušan | odkaz na autora2 = Dušan Třeštík | příjmení3 = Žemlička | jméno3 = Josef | odkaz na autora3 = Josef Žemlička | spoluautoři = a kol. | titul = Přemyslovci. Budování českého státu | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 2009 | strany = 567 | počet stran = 779 | isbn = 978-80-7106-352-0 | poznámka = [dále jen Přemyslovci]}}</ref> [[Václav Novotný (historik)|Václav Novotný]] se domníval, že Přemyslovo narození spadá buď do konce roku 1232, či do roku 1233.<ref name=ČDIII784−785ČDIII784–785 /> [[Josef Pekař]] jako datum Přemyslova narození uvedl rok 1230.<ref name="Opk">{{Citace monografie | příjmení = Pekař | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Pekař | titul = O povstání kralevice Přemysla proti králi Václavovi I | url = http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:c5affb20-db53-11e3-b110-005056827e51?page=uuid:837e1de0-fed0-11e3-97de-5ef3fc9ae867 | vydavatel = Katolický Literární Klub | místo = Praha | rok = 1941 | vydání = | strany = 7−87–8 | počet stran = 25 | poznámka = [dále jen O povstání kralevice Přemysla]}}</ref> Podle pověsti, jak ji uvádí spisovatel [[Jan František Beckovský]] v&nbsp;''Poselkyni starých příběhův českých'', se Přemysl narodil v&nbsp;[[Městec Králové|Městci Králové]]:

Přemyslův otec král Václav I. se ke sklonku života obklopil úzkou skupinou svých oblíbenců, stále více se izoloval od veřejného života a začaly se u&nbsp;něj projevovat podivínské vlastnosti. Hlavní příčinou změny jeho chování byl především skon jeho prvorozeného syna, moravského markraběte a rakouského vévody [[Vladislav Český|Vladislava]] v lednu 1247,<ref>České dějiny I./III., s. 787−789787–789.</ref><ref>O povstání kralevice Přemysla, s. 7−117–11.</ref> kterému coby následníkovi trůnu král věnoval velkou pozornost. Tu naopak poněkud upíral mladšímu, ale ambicióznímu Přemyslu Otakarovi, jenž byl, spolu s bratrancem [[Filip Salcburský|Filipem Sponheimským,]] původně zřejmě připravován na církevní dráhu, a o jehož narození, ani dětství, nemáme v pramenech žádné zmínky.<ref name=Opk />

Roku 1247 získal Přemysl od otce Moravu a hodnost [[Seznam vládců Moravy|moravského markraběte]]; vděk však neprojevil.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Vaníček | jméno = Vratislav | odkaz na autora = | titul = Velké dějiny zemí Koruny české II. 1197−12501197–1250 | vydavatel = Paseka | místo = Praha | rok = 2000 | strany = 371 | počet stran = 582 | isbn = 80-7185-273-2 | poznámka = [dále jen Velké dějiny II.]}}</ref><ref>O povstání kralevice Přemysla, s. 8.</ref> Mladým Přemyslem se totiž zaštítili šlechtici, nespokojení s&nbsp;vládou Václava I. Jejich odboj začal tím, že si 31. července 1248 zvolili Přemysla za „mladšího krále“. Hlavou spiknutí se stal sudí [[Ctibor zvaný Moudrá hlava|Ctibor, zvaný Moudrá hlava]], se synem Jarošem. Stalo se tak bez vědomí Václava, který se s&nbsp;nastalou situací zdánlivě smířil a Přemyslovi ponechal převážný vliv na správu země. Tajně však připravoval odvetu. Když v&nbsp;únoru 1248 selhal Václavův pokus s&nbsp;moravskými jednotkami znovu ovládnout Prahu, drženou Přemyslem, přesunul se do severozápadních Čech a hledal podporu u&nbsp;papeže [[Inocenc IV.|Inocence IV.]] a severoněmeckých spojenců. Přemyslova strana o&nbsp;pomoc naopak žádala u&nbsp;římského krále [[Konrád IV. Štaufský|Konráda IV.]] a bavorského vévody [[Ota II. Bavorský|Oty II.]]{{#tag:ref|V Přemyslově blízkosti v tu dobu vynikal především [[Vítek z Hradce]], [[Bavor I. ze Strakonic]], [[Mikuláš z Újezda a Riesenburka]] či [[Konrád z Friedberka]]. Po boku Václava I. stál [[Boreš z Rýzmburka]], [[Bruno ze Schauenburku]], [[Havel z Lemberka]], [[Jaroš ze Slivna]], [[Ojíř z Friedberka]], [[Heřman ze Šumburka]], [[Ronovci]], [[páni ze Švamberka]] a jiní.<ref>České dějiny I./III., s. 794−795794–795.</ref>|group="pozn."}} Na podzim roku 1248 se Přemysl zmocnil téměř celé země a začal se titulovat českým králem. Václav I. byl donucen uprchnout do [[Míšeň|Míšně]]. Boje pokračovaly pouze v&nbsp;severozápadních Čechách. Zvrat nastal, když [[Boreš z Rýzmburka]] v&nbsp;polovině listopadu 1248 porazil Přemyslova vojska, obléhající [[Most (město)|Most]]. Následovalo uzavření dohody, podle níž se měl Přemysl opět spokojit s&nbsp;titulem mladší král. Následovalo rozdělení země mezi staršího a mladšího krále. Na podzim 1249 se Václav odebral do [[Litoměřice|Litoměřic]], odkud vytáhl na Prahu, jež byla v&nbsp;Přemyslových rukou. Dne 5. srpna 1249 se Václav, patrně pomocí zrady některých měšťanů, zmocnil Prahy. Přemyslovi zůstal pouze Pražský hrad, kterého se však po obléhání a uzavření míru musel vzdát, stejně jako titulu mladšího krále. Václav synovi ponechal pouze titul moravského markraběte. V&nbsp;září 1249 pozval Václav Přemysla a jeho důvěrníky, bývalé povstalce, k&nbsp;návštěvě hradu [[Týřov]]a. Hned po příjezdu však byli zatčeni a uvězněni. Přemysl byl brzy propuštěn, ale hlavní podněcovatelé vzpoury zůstali v&nbsp;kobkách dlouho a někteří byli popraveni. Přemysl musel své bývalé důvěrníky nahradit lidmi, oddanými Václavovi, a vrátil se na Moravu. Spiknutí tak bylo definitivně zažehnáno.<ref>České dějiny I./III., s. 792−817792–817.</ref><ref>Velké dějiny II., s. 371−388371–388.</ref> [[Václav Novotný (historik)|Václav Novotný]] spatřoval v&nbsp;Přemyslově porážce vítězství [[Guelfové a ghibellini|guelfské]] strany v&nbsp;Čechách, a celý konflikt považoval za guelfsko-ghibellinský zápas.<ref>České dějiny I./III., s. 817.</ref> [[Josef Žemlička]] hledal příčiny vzpoury ve střetu [[Beneficium|beneficiářů]], nižších úředníků hradního správního systému, s&nbsp;rodící se pozemkovou šlechtou.<ref>{{Citace periodika

| titul = Odboj kralevice Přemysla v letech 1248−12491248–1249 a jeho sociální zázemí

| strany = 564−586564–586

| titul = České země za posledních Přemyslovců: Cestou proměny společnosti k vrcholně středověké monarchii. I. díl (1192−12531192–1253)

V říjnu 1250 zemřel rakouský a štýrský vévoda, [[Heřman VI. Bádenský]], čímž se znovu otevřel nástupnický problém o&nbsp;[[Rakouské vévodství|Rakousy]] a [[Štýrské vévodství|Štýrsko]]. Rakous se chtěl zmocnit bavorský vévoda [[Ota II. Bavorský|Ota II.]] se synem [[Ludvík II. Hornobavorský|Ludvíkem]], narazil však na odpor Václava a Přemysla, kteří se rozhodli, že Rakousy tentokrát získají za každou cenu. Přemyslovci se Rakousy totiž pokoušeli nabýt už roku 1246 po vymření tamějšího vládnoucího rodu [[Babenberkové|Babenberků]]. Přemyslův starší bratr Vladislav se sice stal rakouským vévodou, avšak pár měsíců poté nečekaně skonal, čímž Přemyslovci Rakousy opět ztratili.<ref name="Zzbd57">Zisk zemí babenberského dědictví, s. 57.</ref><ref>{{Citace monografie | příjmení = Vaníček | jméno = Vratislav | odkaz na autora = | titul = Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250−13101250–1310 | vydavatel = Paseka | místo = Praha | rok = 2002 | strany = 38−4038–40 | počet stran = 760 | isbn = 80-7185-433-6 | poznámka = [dále jen Velké dějiny III.]}}</ref> Ještě v říjnu 1250 do Rakouska vpadla vojska bavorského vévody Oty II. a uherského krále [[Béla IV.|Bély IV.]], který zemi krutě poplenil. Uherské oddíly z Rakous odtáhly až po vojenském zásahu Václava I.<ref name=Zzbd57 /> V&nbsp;lednu 1251 vpadl Václav I. s&nbsp;vojskem do Bavor, ale krátce nato se vrátil do Prahy a vedení války ponechal Přemyslovi, jenž vpád opakoval.<ref>Velké dějiny III., s. 39.</ref><ref>České dějiny I./III., s. 821.</ref> Většina rakouských šlechticů se přiklonila k&nbsp;vládě Přemyslovců a na podzim 1251 vojska Přemysla Otakara II. překročila česko-rakouské hranice. Obsazení Rakous proběhlo bez problémů a Přemysl se po jednání rakouského zemského sněmu v&nbsp;prosinci roku 1251 stal vévodou rakouským. Pozici si zde upevnil sňatkem s&nbsp;padesátiletou dcerou zesnulého [[Leopold VI. Babenberský|Leopolda VI. Babenberského]] [[Markéta Babenberská|Markétou]], který proběhl 11. února 1252 v&nbsp;[[Hainburg an der Donau|Hainburku]].<ref>Zisk zemí babenberského dědictví, s. 57−6057–60.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 40−4540–45.</ref> Obřad vykonal biskup [[Berthold z Pietengau|Berthold Pasovský]].<ref>České dějiny I./III., s. 830.</ref> V dubnu téhož roku obdržel Přemysl léno řezenského biskupství z rukou biskupa [[Albert I. z Pietengau|Alberta]].<ref>Velké dějiny III., s. 45.</ref>

Nároků na Rakousy se však nevzdal ani uherský král [[Béla IV.]], který proti Přemyslovcům vytvořil silnou koalici, s&nbsp;bavorským vévodou Otou II., krakovským vévodou [[Boleslav V. Stydlivý|Boleslavem Stydlivým]], opolským knížetem [[Vladislav I. Opolský|Vladislavem]] a s&nbsp;haličským knížetem [[Daniel Romanovič Haličský|Danielem]].<ref>České dějiny I./III., s. 842.</ref><ref>{{Citace monografie | příjmení = Žemlička | jméno = Josef | odkaz na autora = | titul = Století posledních Přemyslovců | vydavatel = Melantrich | místo = Praha | rok = 1998 | počet stran = 412 | strany = 77 | isbn = 80-7023-281-1 | poznámka = [dále jen Století posledních Přemyslovců]}}</ref> Tuto koalici podpořil rovněž papež Inocenc IV., a vdova po Heřmanovi Bádenském a dědička rakouského i&nbsp;štýrského vévodství, [[Gertruda Babenberská (1226–1288)|Gertruda Babenberská]].<ref>Století posledních Přemyslovců, s. 76−7776–77.</ref>{{#tag:ref|Ještě v roce 1252 slavila Gertruda svůj třetí sňatek s [[Roman Haličský|Romanem Haličským]] z rodu [[Rurikovci|Rurikovců]], synem Daniela Haličského a příbuzným Bély Uherského. Tento sňatek měl posloužit k ospravedlnění Bélových nároků na Rakousy a Štýrsko.<ref>České dějiny I./III., s. 837.</ref><ref>Století posledních Přemyslovců, s. 76.</ref> Roman se zároveň začal titulovat jako rakouský vévoda.<ref>Velké dějiny III., s. 38.</ref> Již roku 1253 Roman však Gertrudu opustil a více se o ni nestaral.<ref>České dějiny I./III., s. 840.</ref>|group="pozn."}} V&nbsp;červnu 1252 proběhl první, neúspěšný uherský útok na Přemyslovo panství. V&nbsp;létě 1253 zaútočila na Opavsko polsko-ruská vojska, vedená Danielem Haličským a jeho synem [[Lev Galicijský|Lvem]], Vladislavem Opolským a Boleslavem Stydlivým. Tento útok Přemyslovce zaskočil, očekávali totiž spíše útok na Rakousy. Po dvou neúspěšných útocích na Opavu a nepovedeném pokusu o&nbsp;ovládnutí [[Hlubčice|Hlubčic]] se polsko-ruská vojska pustila do krutého plenění země. Následně se prohlásili za vítěze a se zajatci odtáhli. Mezitím na Moravu udeřili [[Kumáni]] a do jižního Štýrska pronikali Uhři. Čeští vojáci byli poraženi 25. června 1253 v&nbsp;bitvě u&nbsp;Olomouce, načež na Moravu dorazil hlavní Bélův voj. Zatímco byla Morava krutě drancována,<ref>Velké dějiny III., s. 44−5144–51.</ref><ref>České dějiny I./III., s. 837−845837–845.</ref> pokusil se Přemysl o&nbsp;protiofensivu, ale Bélova vojska byla ve velké přesile. Václav I. syna nepodpořil a česká strana musela vyčkávat v&nbsp;naději, že vyhladovělí Uhři sami ustoupí.<ref>Století posledních Přemyslovců, s. 77.</ref><ref>České dějiny I./III., s. 846.</ref> Nyní se však ozval papež, který i&nbsp;přesto, že dříve podporoval Bélu, vyzval obě strany k&nbsp;ukončení bojů a začal zprostředkovávat mírová jednání. Uherská a polská vojska byla nucena ustoupit z&nbsp;Moravy.<ref>České dějiny I./III., s. 846−849846–849.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 51−5251–52.</ref> Přemysl následně spěchal k&nbsp;převzetí vlády do Štýrska, kde ho část místní šlechty uznala štýrským vévodou.<ref>Zisk zemí babenberského dědictví, s. 61.</ref><ref name="VdzKč44">Velké dějiny III., s. 44.</ref>{{#tag:ref|V čele šlechty, která Přemysla uznala vévodou, stáli [[Oldřich z Pfannberka]] a [[Oldřich z Lichtenštejna]].<ref name=VdzKč44 />|group="pozn."}}

Dne 17. září 1253 v&nbsp;[[Kremže|Kremži]] odpřisáhl Přemysl do rukou papežského legáta Velasca věrnost církvi a římskoněmeckému králi [[Vilém II. Holandský|Vilémovi Holandskému]]. Rovněž přislíbil, že se dostaví k&nbsp;Vilémovi, aby z&nbsp;jeho rukou přijal své země v&nbsp;léno.<ref>České dějiny I./III., s. 850.</ref><ref name="VdzKč52">Velké dějiny III., s. 52.</ref> Mezitím se uskutečnil další uherský a bavorský vpád do Rakous, který však Přemysl ustál.<ref name=VdzKč52 /><ref>Století posledních Přemyslovců, s. 77−7977–79.</ref>

Dne 22. září 1253 náhle zemřel Václav I.<ref>České dějiny II./III., s. 851−852851–852.</ref><ref name="VdzKč53">Velké dějiny III., s. 53.</ref> Přemysla tato zpráva zastihla v&nbsp;Rakousích, do Čech přijel až za měsíc.<ref name=VdzKč53 /><ref>Století posledních Přemyslovců, s. 79.</ref> Jeho nástup na český trůn proběhl hladce a bez problémů.<ref name=POII91 /><ref>České dějiny I./IV., s. 12.</ref> Až do korunovace roku 1261 se Přemysl, s výjimkou jedné listiny z roku 1254,<ref name=ČdIV20 /> nenazýval králem, nýbrž pánem, nebo dědicem českého království<ref name=POII91 /><ref name=ČdIV20 /> ({{Cizojazyčně|la|''dominus regni Boemie''}}<ref>Přemyslovci, s. 312</ref>). Dne 8. listopadu 1253 Přemysl obnovil do rukou legáta Velasca svůj slib věrnosti církvi a králi Vilémovi.<ref name="POII95">Přemysl Otakar II., 95.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 54.</ref>{{#tag:ref|Dne 16. března 1254 získal od papeže Inocence IV. výsadu, že jej nikdo bez papežova svolení nemůže uvrhnout do klatby nebo exkomunikovat.<ref name=POII95 /><ref>České dějiny I./IV., s. 17.</ref> Tuto výsadu zanedlouho obnovil [[Alexandr IV.]]<ref name=POII95 /><ref>Velké dějiny III., s. 73.</ref> Inocenc do Čech souběžně vyslal legáta Bernarda, zvoleného neapolského biskupa, který měl odstranit překážky bránící Přemyslovi v korunovaci (tradiční koronátor českých králů mohučský arcibiskup byl tou dobou v klatbě). Z korunovace roku 1254 ale nakonec stejně sešlo.<ref name=POII95 /><ref>České dějiny I./IV., s. 17−1917–19.</ref>|group="pozn."}} V&nbsp;Přemyslově okolí se na počátku jeho vlády nacházeli především bývalí stoupenci Václava I., kteří si podrželi úřady, jež do této doby zastávali.<ref name="POII91" /><ref name="ČdIV14">České dějiny I./IV., s. 14.</ref> V&nbsp;lednu 1254 byl uvězněn a záhy propuštěn Boreš z&nbsp;Rýzmburka.<ref>Přemysl Otakar II., 91−9291–92.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 55−5855–58.</ref> Podle [[Vratislav Vaníček|Vratislava Vaníčka]] takto Přemysl vyslal varovný signál šlechtě.<ref>Velké dějiny III., s. 58.</ref>

Hlavními zahraničními spojenci nového krále se stala [[Braniborské markrabství|braniborská]] a [[Míšeňské markrabství|míšeňská markrabata]],{{#tag:ref|S braniborskými [[Askánci]] i míšeňskými [[Wettinové|Wettiny]] byl Přemysl příbuzný. Jedna z jeho sester [[Božena Česká|Božena]] byla provdána za braniborského markraběte [[Ota III. Braniborský|Otu III.]] a s jeho další sestrou [[Anežka Přemyslovna (1268)|Anežkou]] se oženil míšeňský markrabě [[Jindřich III. Míšeňský|Jindřich Jasný]].<ref>Století posledních Přemyslovců, s. 111</ref>|group="pozn."}} slezští Piastovci a Přemyslovi sponheimští bratranci, korutanský a kraňský vévoda [[Oldřich III. Korutanský|Oldřich]] a salcburský arcibiskup [[Filip Salcburský|Filip]]. Přemysl své bratrance ochraňoval i&nbsp;přesto, že Filip vedl prostopášný a světský způsob života, úřad přijal bez vyššího svěcení a jeho postavení v&nbsp;Salcburku bylo značně pochybné.<ref name="SpP111−112SpP111–112">Století posledních Přemyslovců, s. 111−112111–112.</ref> Podle slov [[František Palacký|Františka Palackého]] byl Filip ''„…osoba zlověstná, ať nedíme příšerná, jejíž to všechny pochyby a styky vedou jen k&nbsp;záhubě…“''.<ref>{{Citace monografie| příjmení = Palacký | jméno = František | odkaz na autora = František Palacký | titul = Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě | url = https://cs.wikisource.org/wiki/D%C4%9Bjiny_n%C3%A1rodu_%C4%8Desk%C3%A9ho_v_%C4%8Cech%C3%A1ch_a_v_Morav%C4%9B/Kr%C3%A1le_P%C5%99emysla_Otakara_II._v%C3%BD%C5%A1e_a_p%C3%A1d | vydavatel = Odeon |svazek = 2 | místo = Praha | rok = 1968 | isbn = | strany = 73 | poznámka = [Dále jen Dějiny národu českého]}}</ref> V&nbsp;neposlední řadě našel mladý král příznivce v&nbsp;papežovi a [[Seznam pasovských biskupů|pasovském]], [[Seznam řezenských biskupů|řezenském]] i&nbsp;jiných biskupech.<ref name="SpP111−112SpP111–112" />

Poté, co Přemysl nastoupil na český trůn, začala jednání s&nbsp;uherským králem Bélou. Oba králové na mírové jednání v&nbsp;[[Budín (Budapešť)|Budíně]] delegovali své arbitry. Svůj výrok arbitři ohlásili 3. dubna 1254. Oba králové dohodu ratifikovali 3. května v&nbsp;[[Bratislava|Bratislavě]]. Přemysl se v&nbsp;Bélův prospěch vzdal Štýrska a Béla naopak Rakous. Severní část Štýrska si měl i&nbsp;přesto podržet Přemysl, který nyní ztratil titul štýrského vévody. Takzvaný budínský mír neopomenul ani Gertrudu a Markétu Babenberkovny, jimž bylo přesně vymezeno dědictví.<ref>Přemysl Otakar II., 95−9695–96.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 54−5554–55.</ref>

V&nbsp;roce 1254 schválil Přemysl nové zásady zemského práva a míru pro Rakousy, které jsou obsaženy v&nbsp;[[landfrýd]]u ''Pax Austriatica''. Tento dokument zajišťoval ochranu před zneužitím fojtských práv. [[Ministerialita|Ministeriálové]] se v&nbsp;závažnějších případech mohli obracet na vyšší zemské soudy. Zavedly se také funkce ''consiliares'' (radů, rádců), kteří představovali personálně institucionalizované poradní grémium panovníka. Zároveň vznikl úřad čtyř zemských sudí. Ti podle potřeb v&nbsp;místech spojených s&nbsp;právní tradicí vykonávali soudy na panovnické úrovni.<ref>Velké dějiny III., s. 58−5958–59.</ref>

V&nbsp;letech 1254 až 1255 se Přemysl účastnil [[Pruská křížová výprava|křížové výpravy do Pruska]], kterou zorganizoval olomoucký biskup [[Bruno ze Schauenburku]], tvůrce královy zahraniční politiky. Cílem výpravy bylo podpoření křesťanské strany v&nbsp;pohanském [[Malá Litva|Prusku a Litvě]], zároveň se však Přemysl snažil ukázat v&nbsp;co nejlepším světle před kurií a také upevnit svůj vliv na severovýchodě, jehož vládci se přidávali na Bélovu stranu do protičeských koalic.{{#tag:ref|Cíl upevnit si svůj vliv v Polsku spojil Přemysl roku 1253 s ochranou nově kanonizovaného polského světce [[Stanislav I. ze Szczepanowa|Stanislava]], jehož ostatky byli z popudu Boleslava Stydlivého a krakovského biskupa [[Jan I. Prandota|Jana I. Prandoty]] přeneseny z Krakova do Prahy.<ref>Přemysl Otakar II., s. 98−9998–99.</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 27−2827–28.</ref>|group="pozn."}} Ve výpravě byla vojska pánů z&nbsp;Čech, Moravy i&nbsp;Rakous. Vánoce 1254 strávil Přemysl ve [[Vratislava|Vratislavi]], kde upevnil přátelské vztahy se svými slezskými příbuznými. K&nbsp;výpravě se zde rovněž připojil braniborský markrabě [[Ota III. Braniborský|Ota III.]] se svým vojskem. V&nbsp;polovině ledna 1255 se křížové vojsko spojilo v&nbsp;[[Elbląg]]u s&nbsp;vojskem řádového velmistra [[Řád německých rytířů|německých rytířů]], [[Poppo z Osterny|Poppa z&nbsp;Osterny]].<ref>České dějiny II./IV., s. 22−2422–24.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 64−6964–69.</ref>{{#tag:ref|Poppo z Osterny zde hlavní velení výpravy přenechal Přemyslovi. Ten řád přijal pod svou ochranu a potvrdil jeho svobody.<ref>Přemysl Otakar II., s. 99.</ref>|group="pozn."}} Následně se Přemyslovi podařilo náhlým útokem překvapit pruskou [[Medenau]]. Druhý den podobným nečekaným útokem padla [[Rudava (hrad)|Rudava]] v&nbsp;takzvané [[Bitva u Rudavy|bitvě u&nbsp;Rudavy]].<ref>České dějiny II./IV., s. 24.</ref> Po symbolickém křtu pruských náčelníků si křížové vojsko podmanilo velkou část [[Sambijský poloostrov|Sambijského poloostrova]]. Moc si zde Přemysl upevnil založením strategické pevnosti Královec (dnešní [[Kaliningrad]]); samotné stavby pevnosti se však neúčastnil, protože se navracel do Čech.<ref>České dějiny II./IV., s. 24−2624–26.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 70−7170–71.</ref>

{{Citát|Zatím mocní a starší předáci země pruské, zastrašeni – jak věříme – božským strachem a uslyševše jméno knížete českého, přišli k témuž knížeti se vší poníženosti a poddali se jemu a křesťanské víře se všemi svými. Velmi zbožný kníže, přijav je laskavě, pozval je k milosti křtu, jednoho mocnějšího z nich sám kníže vyzvedl ze svatého pramene a pojmenoval ho svým jménem, nazývaje jej Otakarem, jiného vyzdvihl z pramene markrabě braniborský a nazval ho svým jménem. Potom vyzdvihli ještě několik urozených z lůna matky církve, nazvali je svými jmény a obdařili je svými oděvy, byť byli sebecennější. Potom přišedše k jedné hoře, kterou nazvali Královou horou, vystavěli hrad k většímu utvrzení víry křesťanské.|Pokračovatelé Kosmovi<ref>Pokračovatelé Kosmovi, s. 114−115114–115.</ref>|200}}

Podle nepříliš věrohodných formulářů vzniklých v kanceláři [[Arcidiecéze bamberská|bamberského biskupství]] přišla na jaře roku 1255 Přemyslu Otakarovi od některých říšských knížat, především od hraběnky [[Markéta II. Flanderská|Markéty II. Flanderské]], výzva, aby kandidoval na římskoněmeckého krále. Situace v&nbsp;říši byla totiž již dlouho vrtkavá a německá knížata se stále pokoušela najít silného panovníka, který by v&nbsp;říši nastolil pořádek. Přemysl byl této myšlence nakloněn, ale nejprve žádal podporu od papeže [[Alexandr IV.|Alexandra IV.]] a rezignaci římskoněmeckého krále Viléma. Ani jedno, ani druhé se nestalo, na Vilémovu stranu se navíc mezitím přiklonili [[Wittelsbachové]], čímž se situace v&nbsp;říši stabilizovala. Přemysl proto o&nbsp;kandidatuře přestal uvažovat.<ref>{{Citace sborníku | příjmení = Šusta | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Šusta | titul = Přemysl Otakar II. a římská koruna v roce 1255 | sborník = Od pravěku k dnešku: sborník prací z dějin československých: k šedesátým narozeninám Josefa Pekaře vydal Historický klub Díl I | vydavatel = Historický klub | místo = Praha | rok = 1930 | strany = 126 | url = http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:eb105b90-1257-11e4-8f64-005056827e52?page=uuid:5414dcc0-28e6-11e4-90aa-005056825209}}</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 37−4637–46.</ref>

Kralování Viléma Holandského však trvalo pouze do ledna 1256, kdy padl v&nbsp;bitvě s&nbsp;[[Frísko|Frísy]]. Ke kandidatuře na římskoněmeckého krále se nyní přihlásili kastilský a leónský král [[Alfons X. Kastilský]] a bratr anglického krále, [[Richard Cornwallský]]. Ozývaly se také výzvy ke kandidatuře [[Konradin]]a, syna zesnulého [[Konrád IV. Štaufský|Konráda IV. Štaufského]], tu však papež výslovně zakázal. Selhaly rovněž pokusy dosadit na římský trůn [[Ota III. Braniborský|Otu III. Braniborského]]. Přemysl Otakar tentokrát zůstal v&nbsp;pozadí. Dne 13. ledna 1258 byl. před hradbami [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurtu nad Mohanem]], který obsadili stoupenci Alfonse Kastilského, kurfiřty kolínským arcibiskupem [[Konrád z Hochstadenu|Konrádem]], falckrabím Ludvíkem a mohučským arcibiskupem [[Gerhard I. z Daun-Kirbergu|Gerhardem]] za římskoněmeckého krále, na protest, prohlášen Richard Cornwallský. Přemysl Otakar tuto volbu prostřednictvím svého poselstva vzápětí uznal. Avšak krátce nato, 1. dubna 1258, proběhla volba druhá, v&nbsp;níž byl králem zvolen Alfons X. Kastilský, pro něhož se vyslovil braniborský markrabě Ota III., saský vévoda [[Albrecht I. Saský|Albrecht I.]] a trevírský arcibiskup Arnold. Český král se prostřednictvím svého zástupce, jímž byl patrně špýrský biskup Jindřich, kupodivu i&nbsp;tentokrát vyslovil pro. Přemysl tak svůj hlas postupně odevzdal oběma kandidátům. Nicméně výsledkem nakonec bylo bezvládí, které v&nbsp;římskoněmecké říši fakticky trvalo až do roku 1273.<ref>Velké dějiny III., s. 74−7574–75.</ref><ref>České dějiny II./IV, s. 53−6753–67.</ref>

Po uzavření míru s&nbsp;Bélou roku 1254 přišli na řadu bavorští vévodové. V&nbsp;otázce Bavorska mohl Přemysl počítat s&nbsp;podporou svého bratrance, již zmíněného salcburského arcibiskupa Filipa Sponheimského, a řezenského i&nbsp;pasovského biskupa. Roku 1256 byl Filip, kvůli svému světskému a prostopášnému způsobu života, většinou kanovníků zavrhnut a papež Alexandr proti němu zahájil kárné řízení. Novým salcburským arcibiskupem byl zvolen sekovský biskup [[Oldřich Sekovský|Oldřich]], který se však salcburského arcibiskupství nedokázal zmocnit a arcibiskupem zůstal jen titulárně. Filip věděl, že v&nbsp;Přemyslovi nalezne zastánce. V&nbsp;dubnu 1256 byla ve [[Vídeň|Vídni]] písemně potvrzena spojenecká dohoda mezi českým králem, Filipem, pasovským biskupem [[Otto z Lonsdorfu|Otou]] a řezenským biskupem [[Albert I. z Pietengau|Albertem]], namířená proti bavorským Wittelsbachům.<ref>České dějiny II./IV., s. 69−7269–72.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 102−107102–107.</ref>

V&nbsp;srpnu 1257 vpadla Přemyslova vojska do Bavorska. Využila při tom okolnosti, že hornobavorský vévoda a falckrabě Ludvík odjel do Poryní. Rakousko-české vojsko za hrozného plenění postupovalo do nitra země a proniklo až za [[Landshut]]. Ludvíkův starší bratr, dolnobavorský vévoda [[Jindřich XIII. Dolnobavorský|Jindřich XIII.]], se však nenechal zaskočit, navíc se nečekaně vrátil Ludvík, a Přemysl tak musel ustoupit na salcburské území. Poblíž [[Mühldorf (Dolní Rakousy)|Mühldorfu]] čekala na Přemyslovo vojsko katastrofa – pod návalem českých bojovníků se prolomil most přes [[Inn]] a mnoho vojáků utonulo. Dalších 400 vojáků údajně uhořelo v&nbsp;jakési věži, kde hledali úkryt. Ustupující vojsko se uchýlilo do Mühldorfu, kde bylo několik dní obléháno. Město Přemysl ubránil a následně se s&nbsp;potupou vrátil do Čech. Vpád do Bavorska skončil vojenským fiaskem.<ref>Přemysl Otakar II., s. 107−109107–109.</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 73−7473–74.</ref> V&nbsp;listopadu 1257 došlo k setkání Přemyslových předních rádců a obou Wittelsbachů v&nbsp;[[Cham (Německo)|Koubě]]. Výsledkem jednání bylo, že obě strany přistoupily na mírové řešení a Přemysl Otakar se musel vzdát některých pohraničních oblastí.<ref>Velké dějiny III., s. 79−8079–80.</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 75.</ref>

Koncem roku 1258 selhal pokus titulárního salcburského arcibiskupa Oldřicha a uherského prince Štěpána obsadit Salcburk, který byl v&nbsp;držení Filipa Sponheima. Na jejich porážce se podílel i&nbsp;Přemysl, který následně nešťastného Oldřicha zajal. Rozlícený Štěpán roku 1259 vpadl do Korutan a poplenil je, což bylo porušení budínského míru z&nbsp;roku 1254, který se vztahoval i&nbsp;na Sponheimy. Když štýrská šlechta roku 1260 nabídla Přemyslovi vévodský stolec a pozvala ho do Štýrska, které bylo v&nbsp;držení Uhrů, neváhal. Vytlačil ze země uherské jednotky a opět přijal hodnost štýrského vévody. Válka s&nbsp;Uherskem byla neodvratná.<ref>Přemysl Otakar II., s. 109−110109–110.</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 80−8280–82.</ref>

Počátek roku 1260 probíhal v&nbsp;Uhersku i&nbsp;Čechách ve znamení intenzivních válečných příprav. Obzvláště početné vojsko shromáždil Béla, v&nbsp;jeho oddílech byli bojovníci haličsko-volyňského krále Daniela Haličského, krakovského knížete Boleslava V. Stydlivého a [[Lešek II. Černý|Leška II. Černého]]. K&nbsp;uherským a polským vojskům se družili divocí Kumáni, Chorvati, Valaši, Srbové, Bosňáci, Bulhaři a dokonce i&nbsp;Tataři a jiné východní národy. Přemyslovo vojsko tvořili bojovníci z&nbsp;Čech a Moravy a pomoc dále přišla ze Štýrska, od některých slezských Piastovců, z&nbsp;Braniborska od Oty III. a od sponheimských bratrů. Oba Wittelsbachové zachovali neutralitu.<ref>Přemysl Otakar II., s. 110−112110–112.</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 82−8682–86.</ref>{{#tag:ref|Ze slezských Piastovců přišla Přemyslovi pomoc od vratislavského knížete [[Jindřich III. Bílý|Jindřicha III. Bílého]] a opolského knížete [[Vladislav I. Opolský|Vladislava I.]]<ref>České dějiny II./IV., s. 84.</ref>|group="pozn."}}

Tažení pro českou stranu nezačalo příliš povzbudivě. Zatímco Uhři již dorazili k&nbsp;řece Moravě, Přemysl se při shromažďování vojska zdržel v&nbsp;[[Laa an der Thaya|Lávě]], kde udělil [[hrabství Rakous|hrabství Raabs]] (Rakous) „dědičně a věčně“ českému pánovi [[Vok I. z Rožmberka|Vokovi z&nbsp;Rožmberka]]. V&nbsp;první větší šarvátce se oddíl rakouských pánů nechal zahnat do léčky a v&nbsp;masakru, který následoval, padlo více než 400 vojáků. Zazněly i&nbsp;hlasy volající, aby se od tažení upustilo. Přemysl se však nenechal odradit a s&nbsp;vojskem táhl po rakouském břehu [[Morava (řeka)|Moravy]] k&nbsp;místu zvanému Kresenbrunn u&nbsp;[[Engelhartstetten]]u, kde dosáhl úrovně uherských vojsk. Béla a Štěpán se zmocnili druhého břehu řeky. Jelikož obě armády od sebe dělila Morava, nezbylo nic jiného než vyčkávat. Nakonec se vůdci obou stran domluvili, že Přemysl nechá 12. července Štěpána překročit řeku, aby v&nbsp;poledne druhého dne mohla začít rozhodující bitva. Štěpán nedbaje úmluvy, na Přemyslovo vojsko zaútočil už 12. července hned po překročení řeky. Lehká uherská jízda však nevydržela nápor českých jízdních těžkooděnců. Mezitím se sešikovaly a zaútočily další české oddíly. V&nbsp;uherském vojsku zavládl zmatek a útok se rázem změnil v&nbsp;útěk. Ztráty Uhrů byly obrovské a ještě druhý den pokračovalo pronásledování prchajících uherských vojsk. Tato slavná bitva vstoupila do dějin jako [[Bitva u Kressenbrunnu|bitva u&nbsp;Kresenbrunnu]]. Do rukou české strany spadlo obrovské množství kořisti.<ref>České dějiny II./IV., s. 85−9085–90.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 112−114112–114.</ref> Tento nejpravděpodobnější průběh bitvy však nepotvrzují některé uherské kroniky, podle nichž úmluvu mezi oběma stranami naopak nedodržel Přemysl.<ref>Velké dějiny III., s. 87.</ref>

Přemyslova vojska Uhry pronásledovala až k&nbsp;Bratislavě, kterou obsadila. Béla okamžitě nabídl mírové řešení, jež Přemysl rád přijal. Béla se zřekl všech nároků na Štýrsko a byl domluven sňatek jeho mladšího syna [[Béla Uherský|Bély]] s&nbsp;Přemyslovou neteří [[Kunhuta Braniborská|Kunhutou]], dcerou braniborského markraběte Oty III. V&nbsp;srpnu 1260 se Přemysl triumfálně navrátil do Prahy a v&nbsp;prosinci téhož roku navštívil Štýrsko, aby si zde upevnil vládu. Za věrné služby se při této návštěvě odvděčil Vokovi z&nbsp;Rožmberka, kterého jmenoval štýrským hejtmanem. Koncem března 1261 se ve Vídni ladily detaily mírové smlouvy. Pasovský, olomoucký a pražský biskup se zavázali, že pokud Přemysl dohodu poruší, uvalí na něj klatbu.<ref>Přemysl Otakar II., s. 115−117115–117.</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 91−9491–94.</ref>

Vzápětí po vítězství u&nbsp;Kressenbrunnu začal Přemysl řešit další neodkladné problémy. Zestárlá Markéta totiž Přemyslovi nemohla dát to, po čem toužil – dědice. Přemysl měl pouze nemanželské potomky s&nbsp;dvorní dámou královny Markéty [[Anežka z Kuenringu|Anežkou z&nbsp;Kuenringu]], a to syna [[Mikuláš I. Opavský|Mikuláše]] a dcery Anežku a Elišku. Přemysl usiloval o&nbsp;to, aby papež uznal dědičný nárok Mikuláše i&nbsp;obou dcer na český trůn. V&nbsp;listinách z&nbsp;6. a 7. října 1260 papež Alexandr uvedl, že nemanželský původ Mikuláše a obou dcer nemůže být překážkou pro dosahování jakýchkoli světských hodností. O&nbsp;pouhé dva týdny později 21. října však zaslal prostřednictvím [[Bernard z Furconie|Bernarda z&nbsp;Furconie]] dodatečné upřesnění, že nárok na český trůn Přemyslovy nemanželské děti nabýt nemohou.<ref>Přemysl Otakar II., s. 116.</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 96−10196–101.</ref>

Vývoj událostí směřoval k&nbsp;rozvodu s&nbsp;Markétou. Jako záminka Přemyslovi posloužil nedodržený Markétin slib čistoty, který složila, když chtěla po smrti prvního manžela [[Jindřich VII. Štaufský|Jindřicha VII. Štaufského]] vstoupit do kláštera v&nbsp;[[Trevír]]u. Markéta se odluce nebránila. Manželství bylo prohlášeno za neplatné a 18. října 1261 se Markéta odebrala do Rakous. Tento krok byl proveden bez souhlasu kurie a nový papež [[Urban IV.]] byl postaven před hotovou věc. Následoval Přemyslův druhý sňatek s&nbsp;Bélovou asi sedmnáctiletou vnučkou [[Kunhuta Uherská|Kunhutou]], dcerou haličského knížete [[Rostislav Haličský|Rostislava]] z rodu [[Rurikovci|Rurikovců]]. Svatba proběhla 25. října 1261 v&nbsp;Bratislavě.<ref>Přemysl Otakar II., s. 117−118117–118.</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 102−107102–107.</ref>{{#tag:ref|Podle [[Václav Chaloupecký|Václava Chaloupeckého]] měl Přemysl původně v úmyslu se oženit s nejmladší Bélovou dcerou a řeholnicí [[Markéta Uherská|Markétou]], byl však odmítnut.<ref>{{Citace sborníku | příjmení = Chaloupecký | jméno = Václav | odkaz na autora = Václav Chaloupecký | titul = Uherská politika Přemysla Otakara II. | sborník = Od pravěku k dnešku: sborník prací z dějin československých: k šedesátým narozeninám Josefa Pekaře vydal Historický klub Díl I | vydavatel = Historický klub | místo = Praha | rok = 1930 | strany = 130 | url = http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:f8dec2d0-2156-11e4-8f64-005056827e52?page=uuid:ccb678c0-34ab-11e4-a8ab-001018b5eb5c | poznámka = [dále jen Uherská politika]}}</ref> Toto tvrzení však odmítl Václav Novotný.<ref>České dějiny II./IV., s. 106.</ref>|group="pozn."}} Kurie Přemyslův rozvod a druhý sňatek papežským dispenzem uznala až 20. dubna 1262.<ref>České dějiny II./IV., s. 109.</ref>

Po svatbě Přemysl spěchal do Prahy, kde ho čekala korunovace na českého krále. Až do roku 1261 totiž nebyl korunován a tituloval se pouze jako pán nebo dědic českého království. Korunovace se uskutečnila v&nbsp;[[Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha|katedrále svatého Víta]] za přítomnosti pražského, olomouckého, pasovského a dvou pruských biskupů. Byl zde i&nbsp;mohučský arcibiskup [[Werner II.]], který Přemysla pomazal na krále a z&nbsp;jehož rukou Přemysl přijal korunu.{{#tag:ref|Koronátorem se stal arcibiskup mohučský i přesto, že 6. října 1260 udělil Alexandr IV. právo korunovat českého krále olomouckému a pražskému biskupovi (mohučský metropolita tou dobou ještě nebyl potvrzen kurií).<ref>České dějiny II./IV., s. 98−9998–99 a 107.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 116−118116–118.</ref>|group="pozn."}} Společně s&nbsp;Přemyslem byla korunována i&nbsp;jeho nová manželka Kunhuta. Po korunovaci následovala dvoudenní hostina.<ref>Přemysl Otakar II., s. 119−121119–121.</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 107−109107–109.</ref> Při této příležitosti Přemysl potvrdil právo mohučského arcibiskupa korunovat české panovníky, zároveň uhradil všechny náklady spojené s&nbsp;cestou a slíbil ochranu před eventuální nevolí kurie.<ref>Přemysl Otakar II., s. 120.</ref>

Jakkoli měla říše od roku 1258 dva krále, prožívala období [[Interregnum|interregna]]. Zatímco [[Alfons X. Kastilský|Alfons Kastilský]] o&nbsp;dění v&nbsp;Německu zájem nejevil vůbec, jeho sok [[Richard Cornwallský]] sice říši pozornost věnoval, ale byl příliš zatížen záležitostmi anglickými. Přemysl nejprve nestranil ani jednomu z&nbsp;králů, teprve v&nbsp;létě 1262 se vyslovil pro Richarda Cornwallského. Brzy se dočkal odměny – v&nbsp;listině vydané 9. srpna 1262 v&nbsp;Cáchách mu Richard z&nbsp;titulu římskoněmeckého krále propůjčil v&nbsp;léno české království, moravské markrabství a rakouské i&nbsp;štýrské vévodství. Učinil tak snad na Přemyslovu žádost. Tento Přemyslův náhle vzbuzený zájem o&nbsp;říšskou politiku se klade do souvislosti s&nbsp;obnovenou agitací pro Konradinovu římskou volbu. Tento poslední Štauf, syn zesnulého Konráda IV. Štaufského, vyrůstal v&nbsp;péči svých strýců, bavorských vévodů Ludvíka a Jindřicha. Mladý Konradin se měl stát „beranidlem“, jímž se chtěli oba Wittelsbachové domoci předních míst v&nbsp;říši. Vzestup Wittelsbachů by však okamžitě obnovil spor o&nbsp;dědictví po Babenbercích – Rakousy a Štýrsko. Z&nbsp;toho důvodu Otakar podpořil Richarda Cornwallského a nechal si své země udělit v&nbsp;léno.<ref>Přemysl Otakar II., s. 122−123122–123.</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 111−123111–123.</ref>

Další znepokojující zprávou pro Přemysla bylo, že syn Gertrudy Babenberské, dědičky Rakous a Štýrska, a zesnulého Heřmana Bádenského [[Fridrich I. Bádenský (markrabě)|Fridrich Bádenský]] uprchl v&nbsp;druhé polovině roku 1261 od Přemyslova dvora k&nbsp;Wittelsbachům, začal se titulovat jako rakouský a štýrský vévoda a navázal přátelské styky s&nbsp;Konradinem. Přestože se Přemysl snažil s&nbsp;jeho matkou Gertrudou udržovat dobré vztahy, ona se přiklonila na stranu svého syna.<ref>Přemysl Otakar II., s. 122−123122–123.</ref><ref>České dějiny II./IV., s. 117−119117–119.</ref>

Z&nbsp;korespondence mezi Přemyslem a Richardem, který se tou dobou zdržoval v&nbsp;Anglii, je vidno, že Přemysl přislíbil ovlivnit braniborského a saského kurfiřta, aby se přiklonili na Richardovu stranu. Dále Přemysl Richarda upozornil, že dochází k&nbsp;rozchvacování říšských majetků. Richard proto roku 1265 Otakarovi udělil hodnost ochránce korunního jmění na východ od Rýna;<ref name="POII125">Přemysl Otakar II., s. 125.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 106−107106–107.</ref> tyto informace však nejsou podloženy z&nbsp;bezpečného zdroje.<ref name=POII125 /> Ve stejné době možná Richard rovněž vydal privilegium o&nbsp;nástupnictví žen na český trůn, ale i&nbsp;o&nbsp;existenci tohoto dokumentu vedou historikové spory.<ref>Přemysl Otakar II., s. 126.</ref>{{#tag:ref|Vratislav Vaníček,<ref>Velké dějiny III., s. 107.</ref> [[Josef Šusta]],<ref>{{Citace sborníku | příjmení = Šusta | jméno = Josef | titul = K volbě roku 1306 | příjmení sestavitele = Friedrich | jméno sestavitele = Gustav | odkaz na sestavitele = Gustav Friedrich | příjmení sestavitele2 = Krofta | jméno sestavitele2 = Kamil | odkaz na sestavitele2 = Kamil Krofta | sborník = Sborník prací historických | vydavatel = Historický klub | místo = Praha | rok vydání = 1906 | strany = 153−160153–160 | url = http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:aea055c0-998a-11e8-8b19-005056825209?page=uuid:6bdec560-9b0a-11e8-93fd-5ef3fc9bb22f}}</ref> Václav Novotný,<ref>{{Citace periodika | příjmení = Novotný | jméno = Václav | titul = Přemysl Otakar II., kurie a říše v l. 1268−12711268–1271 | periodikum = Matice moravská | místo = Brno | rok vydání = 1914 | ročník = 38 | číslo = 1−21–2 | strany = 24−2524–25 | url = http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:aea055c0-998a-11e8-8b19-005056825209?page=uuid:6bdec560-9b0a-11e8-93fd-5ef3fc9bb22f | issn = 0323-052X}}</ref> [[Irena Prokopová]]<ref>{{Citace periodika | příjmení = Prokopová | jméno = Irena | titul = Ženy a politická moc (zejména) ve vrcholném středověku | periodikum = Muzejní a vlastivědná práce/Časopis Společnosti přátel starožitností | ročník = 41/111 | číslo = 3 | rok vydání = 2003 | strany = 141−142141–142 | issn = 0027-5255

}}</ref> a částečně i [[Marek Starý]]<ref>{{Citace sborníku | příjmení = Starý | jméno = Marek | příjmení sestavitele = Malý | jméno sestavitele = Karel | příjmení sestavitele2 = Soukup | jméno sestavitele2 = Ladislav | titul = K právním aspektům nástupnictví na knížecí stolec a královský trůn v Čechách za vlády Přemyslovců | sborník = Právněhistorické studie | vydavatel = KAROLINUM | místo = Praha | rok vydání = 2005 | strany = 46 | počet stran = 372 | isbn = 8024609452 | url = https://www.academia.edu/11583786/STAR%C3%9D_Marek._K_pr%C3%A1vn%C3%ADm_aspekt%C5%AFm_n%C3%A1stupnictv%C3%AD_na_kn%C3%AD%C5%BEec%C3%AD_stolec_a_kr%C3%A1lovsk%C3%BD_tr%C5%AFn_v_%C4%8Cech%C3%A1ch_za_vl%C3%A1dy_P%C5%99emyslovc%C5%AF}}</ref> pokládají toto privilegium za skutečné. Připouští to i Kateřina Telnarová.<ref>{{Citace periodika | příjmení = Telnarová | jméno = Kateřina | titul = Anna, královna česká: nejstarší dcera Václava II. a její osudy | periodikum = Mediaevalia Historica Bohemica | vydavatel = Historický Ústav | místo = Praha | rok vydání = 2010 | ročník = 13 | číslo = 1 | strany = 84−8584–85 | issn = 0862-979X}}</ref> Existenci tohoto privilegia oproti nim popírá [[Martin Wihoda]].<ref>{{Citace sborníku | příjmení = Wihoda | jméno = Martin | odkaz na autora = Martin Wihoda | titul = …nec petiuimus nec habemus…“ Zlatá bula sicilská v královské volbě roku 1306 | sborník = Ad vitam et honorem: profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám | vydavatel = Matice moravská | místo = Brno | rok vydání = 2003 | strany = 261−267261–267 | počet stran = 796 | isbn = 9788086488134}}</ref>|group="pozn."}}

Když byl sekovský biskup Oldřich usilující o&nbsp;salcburský arcibiskupský stolec propuštěn z&nbsp;českého zajetí, obrátil se s&nbsp;žádostí o&nbsp;pomoc na bavorského vévodu Jindřicha, který v&nbsp;roce 1262 zorganizoval dva vpády do Salcburska. Přemysl se opět přiklonil na stranu Oldřichova soka Filipa, jehož pozici na salcburském metropolitním stolci upevnil vojenskou výpravou. I&nbsp;přesto se Filip Přemyslovi situaci nesnažil ulehčit – již dlouho odkládal vyšší svěcení a kurii i&nbsp;kapitulu stále dráždil svým prostopášným chováním. Přemysl se v&nbsp;reakci na to přestal za Filipa zasazovat, načež Filip roku 1263 rezignoval na post salcburského arcibiskupa a uchýlil se do Korutan. O&nbsp;rok později se Salcburku zmocnil Jindřich Dolnobavorský s&nbsp;Oldřichem Sekovským; ne však na dlouho. Hodnosti salcburského arcibiskupa se totiž téhož roku vzdal i&nbsp;Oldřich a papež Urban IV. ochranou salcburských území pověřil Přemysla, do jehož rukou tak Salcbursko znovu přešlo.<ref>České dějiny I./IV., s. 123−125123–125.</ref> Mezitím byl po smrti pasovského biskupa [[Ota z Lonsdorfu|Oty z&nbsp;Lonsdorfu]] na biskupský stolec v&nbsp;Pasově delegován Přemyslův bratranec [[Vladislav Slezský]], syn [[Anna Lehnická|Anny České]] a [[Jindřich II. Pobožný|Jindřicha II. Vratislavského]]. Vzápětí však na základě volby kapituly a papežského rozhodnutí nastoupil na uvolněný metropolitní stolec do Salcburku. Přemysl s&nbsp;Vladislavem udržoval dobré vztahy, a i&nbsp;proto zůstalo Salcbursko nadále pod českým dohledem. Na utvrzení spojenectví propůjčil Přemysl Vladislavovi proboštství vyšehradské, s&nbsp;čímž se pojil úřad králova kancléře. Pasovským biskupem se nakonec stal další Přemyslův stoupenec vratislavský kanovník [[M. Petr]].<ref>České dějiny I./IV., s. 131−135131–135.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 105−106105–106.</ref> Od roku 1266 byl Vladislav po smrti svého bratra vratislavského knížete [[Jindřich III. Bílý|Jindřicha III. Bílého]] rovněž poručníkem nového, nezletilého vratislavského knížete [[Jindřich IV. Probus|Jindřicha IV. Proba]], čímž se de facto stal vládcem Vratislavska.{{#tag:ref|Často se v literatuře objevuje tvrzení, že Probus mezi lety 1266 a 1270 prodléval na pražském dvoře.<ref>České dějiny I./IV., s. 166.</ref><ref>{{Citace monografie | příjmení = Šusta | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Šusta | titul = České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví | url = http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:8b6109b0-100a-11e8-8485-5ef3fc9ae867?page=uuid:39b3fcd0-3792-11e8-b001-5ef3fc9bb22f | vydavatel = Jan Laichter | místo = Praha | rok = 1935 | strany = 36 | počet stran = 803 | isbn = | poznámka = [dále jen Soumrak Přemyslovců]}}</ref> [[Přemysl Bar]] však ukázal, že pro tento pobyt neexistuje žádné svědectví.<ref>{{Citace periodika | jméno = Přemysl | příjmení = Bar | titul = Král a kníže Přemysl Otakar II. a Jindřich IV. Probus | periodikum = Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university | url = https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102597/C_Historica_52-2005-1_5.pdf?sequence=1 | rok = 2006 | ročník = C 54 | strany = 61 | issn = 0231-7710 | poznámka = [dále jen Král a kníže]}}</ref>|group="pozn."}} Aby toho nebylo málo, roku 1268 dosadil papež [[Klement IV.|Kliment IV]]. Vladislava na post administrátora vratislavského biskupství, které bylo tou dobou uprázdněné.<ref>České dějiny I./IV., s. 134 a 165−166165–166.</ref><ref>Král a kníže, s. 60−6160–61.</ref>

Dne 5. října 1264 proběhla s&nbsp;neobvyklou okázalostí poblíž Bratislavy svatba uherského prince Bély s&nbsp;Přemyslovou neteří Kunhutou Braniborskou. Fakticky byl tento sňatek slavnostní manifestací česko-uherského přátelství a síly i&nbsp;moci obou králů.<ref>České dějiny I./IV., s. 126.</ref><ref>Uherská politika, s. 132.</ref> V&nbsp;květnu roku 1266 obsadila Přemyslova vojska Chebsko, které považoval za věno své matky.<ref name="POII128">Přemysl Otakar II., s. 128.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 107−108107–108.</ref> Některé chebské pevnosti a města Přemysl zřejmě získal koupí.<ref name=POII128 /> Následně místním měšťanům stvrdil starší privilegia a udělil nové výsady.<ref name=POII128 /><ref name="VdzKč108">Velké dějiny III., s. 108.</ref> Obsazením Chebska si Přemysl zajistil pevný bod pro další válku s&nbsp;Bavorskem a začal se titulovat jako „pán Chebu“.<ref name=POII128 /> Správu nově nabytého území i&nbsp;sousedního [[Loket (hrad)|Loketska]] předal český král do rukou Jaroše ze Slivna.<ref name=VdzKč108 />

| sborník = Česko-rakouské vztahy ve 13. století: Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II.: sborník příspěvků ze symposia konaného 26.−27–27. září 1996 ve Znojmě

}}</ref>|group="pozn."}} Přemysl nakrátko ovládl i&nbsp;[[Řezno]], ale kvůli nedostatku potravin bylo jeho vojsko donuceno ustoupit do Chebska. Neúspěšně skončil i&nbsp;Bruno, jehož vojsko Jindřich Dolnobavorský vytlačil do Salcburska. Poté co na podzim utichly válečné akce, udeřil koncem listopadu Jindřich na Pasov. Následoval toho roku už druhý český vpád do Bavorska, při kterém česká vojska dobyla Ried. K&nbsp;zastavení bojů došlo až v&nbsp;zimě. Mír byl uzavřen za nejasných okolností roku 1267.<ref>Velké dějiny III., 108−111108–111.</ref><ref>České dějiny I./IV., s. 143−147143–147.</ref>

Počátkem jara 1267 dorazil do Vídně papežský legát Guide a svolal zde koncil salcburské církevní provincie.<ref>České dějiny I./IV., s. 147−148147–148.</ref><ref name="POII129">Přemysl Otakar II., s. 129.</ref>{{#tag:ref|Volba synodního místa souvisela s Přemyslovou snahou vytvořit ve Vídni biskupství.<ref name=POII129 />|group="pozn."}} Po pozvání pražského biskupa se však setkání de facto proměnilo ve shromáždění prelátů území pod českým vlivem. Kromě čistě církevních záležitostí se zde projednávala příprava další křížové výpravy do Pruska, kde se situace po smrti [[Mindaugas|Mindauga]] (1263) a Daniela Haličského (1264) rapidně zhoršovala.<ref>Přemysl Otakar II., s. 129−130129–130.</ref> V&nbsp;otázce, zda měl Guide vliv na Přemyslovo smíření s&nbsp;Wittelsbachy, nemají historici jednotný názor.{{#tag:ref|Václav Novotný předpokládal, že Guide do politických záležitostí vůbec nezasahoval a podporou míru by překročil své pravomoce.<ref>České dějiny I./IV., s. 149.</ref> Josef Žemlička Guideho naopak považuje za jednoho ze strůjců uzavření míru mezi Wittelsbachy a Přemyslovci.<ref>Přemysl Otakar II., s. 130.</ref>|group="pozn."}} Mír s&nbsp;Wittelsbachy se každopádně v&nbsp;žádné podobě nezamlouval kurii – snažila se napnout všechny síly proti štaufsko-wittelsbašské straně. Poté co papež umlčel hlasy volající po Konradinově římské volbě, vyhlásil Konradin svá práva k&nbsp;sicilskému království a s&nbsp;pomocí obou Wittelsbachů, Fridricha Bádenského a tyrolsko-gorického hraběte [[Menhard II. Tyrolský|Menharda II.]] vytáhl s&nbsp;vojskem proti [[Karel I. z Anjou|Karlovi I. z&nbsp;Anjou]], který Sicílii okupoval. Pokud by byla tato výprava úspěšná, ohrozila by Přemyslovu pozici v&nbsp;Rakousích a Štýrsku – společně s&nbsp;vzestupem Konradina by následoval vzestup Wittelsbachů a Fridricha Bádenského, který se chtěl domoct svých práv k&nbsp;rakouskému a štýrskému vévodství. I&nbsp;přesto se však Přemysl nenechal zatáhnout do protištaufské koalice.<ref>České dějiny I./IV., s. 135−141135–141 a 170−177170–177.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 111−114111–114.</ref>

}}</ref> Václav Novotný<ref>České dějiny, s. 156.</ref> a Vratislav Vaníček<ref>Velké dějiny III., s. 115−116115–116.</ref> však nic takového neuvádí.|group="pozn."}} S&nbsp;tím souvisel plán povýšit olomoucké biskupství na metropoli a podřídit mu biskupství ve vyjmenovaných oblastech.<ref>České dějiny I./IV., s. 151−157151–157.</ref><ref>Druhá výprava křížová, s. 107.</ref> V&nbsp;literatuře se často objevuje tvrzení, že Přemysl chtěl své země vymanit z&nbsp;vlivu Mohuče a olomoucké metropoli podřídit i&nbsp;Čechy a alpské země, Václav Novotný však ukazuje, že Přemysl měl v&nbsp;záměru olomoucké arcidiecézi podřídit pouze nově obsazené pruské a litevské území. Zároveň si mohla Mohuč podle plánu udržet svrchovanost nad Olomoucí.<ref>České dějiny, s. I./IV., s. 157−158157–158.</ref>

Křížové tažení proběhlo na přelomu let 1267 a 1268. Vojsko vyrazilo v&nbsp;listopadu 1267 a opět dříve než jeho vůdcové. Ještě v&nbsp;prosinci prodléval Přemysl v&nbsp;Praze.<ref>České dějiny I./IV., s. 160.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 31.</ref> Počátkem ledna již v&nbsp;Chelmnu sjednával mír mezi pomořanským vévodou [[Městvín Pomořanský|Městvínem Pomořanským]] a řádovým mistrem Ludvíkem. Náhlé tání ledu na brodech Visly a zároveň papežovo odmítnutí Přemyslových plánů s&nbsp;povýšením Olomouce na metropoli a rozšíření české moci do Pruska a Litvy donutilo křížovou výpravu k&nbsp;předčasnému ústupu.<ref>České dějiny I./IV., s. 160−162160–162.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 116−117116–117.</ref> Podle [[Krakovské anály|krakovských análů]] neplenil na křížové výpravě český král pohany, ale křesťany. [[Anály krakovské kapituly]] dodávají, že Přemysl škodil zemím Boleslava V., s&nbsp;nímž byl ve sváru.<ref>Přemysl Otakar II., s. 32.</ref> Již v&nbsp;polovině února byl král v&nbsp;Praze.<ref>Velké dějiny III., s. 117.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 32.</ref>

I&nbsp;přesto, že křížová výprava, kterou si měl Přemysl rozšířit svoji moc v&nbsp;Polsku a Prusku, skončila neúspěchem, stále si v&nbsp;těchto oblastech udržoval značný vliv. K&nbsp;polským a především slezským knížatům měl Přemysl protektorský vztah. V&nbsp;těchto územích se však střetávaly zájmy českých a uherských králů. Zatímco ve [[Vratislavské knížectví|Vratislavsku]], [[Opolsko|Opolsku]], [[Hlohovské knížectví|Hlohovsku]], [[Lehnické knížectví|Lehnicku]] a jinde platilo slovo českého krále,{{#tag:ref|Což, mimo jiné, dokazují časté pobyty slezských knížat na pražském dvoře.<ref>Přemysl Otakar II., s. 155.</ref>|group="pozn."}} na stranu uherského krále se přiklonilo především [[Velkopolsko (historické území)|Velkopolsko]], [[Krakovsko]], [[Kujavsko]] a jiné země.<ref>Přemysl Otakar II, s. 153−155153–155.</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 33−3733–37.</ref> Vrcholem polsko-české spolupráce bylo za Přemyslovy protekce roku 1267 dosažení svatořečení [[Hedvika Slezská|Hedviky Meránské]], babičky většiny dolnoslezských knížat, a přenesení jejích ostatků do [[Klášter Třebnice|kláštera v&nbsp;Třebnici]].<ref>České dějiny I./IV., s. 168−169168–169.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 113.</ref>

Poté co Konradinův pokus dobýt z&nbsp;rukou Karla I. z&nbsp;Anjou Sicílii selhal a Konradin byl spolu s&nbsp;Fridrichem Bádenským popraven, začal papež nabízet zprostředkování sňatku Přemyslovy první dcery [[Kunhuta Přemyslovna|Kunhuty]] s&nbsp;Karlovým synem. Přemysl však odmítl, neboť Kunhuta již byla zasnoubena s&nbsp;[[Fridrich I. Míšeňský|Fridrichem I. Míšeňským]], synem durynského [[Lankrabě|lantkraběte]] [[Albrecht II. Míšeňský|Albrechta II. Míšeňského]] z&nbsp;rodu Wettinů. Fridrich Míšeňský byl vnukem zesnulého Fridricha II. Štaufského; Přemysl proto pojal plán dosadit Fridricha na římskoněmecký a sicilský trůn. Avšak tento návrh nejenže rázně odmítla kurie a setkal se s&nbsp;nelibostí Karla z&nbsp;Anjou, ale postavil se proti němu i&nbsp;Richard Cornwallský, náhle probuzený z&nbsp;dlouhé letargie. K&nbsp;Richardovi se po Konradinově smrti přidali Wittelsbachové, kteří po posledním Štaufovi zdědili všechny jeho majetky. Návrh volby Fridricha Míšeňského na římský a sicilský trůn naopak uvítali italští ghibellini. Začalo se mluvit o&nbsp;novém tažení na Sicílii a Fridrich se počal titulovat jako sicilský král. Přemysl, jenž stále neměl mužského potomka, ve Fridrichovi také viděl potencionálního nástupce na českém trůně. Z&nbsp;Fridrichova sňatku s&nbsp;Kunhutou a z&nbsp;jeho volby římskoněmeckým králem nakonec sešlo; z&nbsp;části kvůli velmi neobratné politice lantkraběte Albrechta a také kvůli narození Přemyslova syna [[Václav II.|Václava II.]] roku 1271. Oba pokusy povznesení štaufských dědiců tak ztroskotaly.<ref>České dějiny I./IV., s. 172−197172–197.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 135−139135–139.</ref>

V&nbsp;říjnu roku 1268 pobýval Přemysl opět ve slezské [[Trzebnica|Třebnici]] a pozval sem předáky štýrského panstva. Vzápětí je zajal, obvinil ze zrady a požadoval vydání nebo zboření některých hradů. Štýrští šlechtici, mezi něž patřili například [[Bernard z Pfannberka|Bernard]] a [[Jindřich z Pfannberka]], [[Fridrich z Ptuje]], Oldřich z&nbsp;Lichtenštejna, [[Herant II. z Wildonu]] či [[Wulfing ze Stubenberka]], obvinění odmítli a následně byli uvězněni na hradech [[Křivoklát]]ě, [[Zvíkov (hrad)|Zvíkově]], [[Veveří (hrad)|Veveří]] a [[Vranov (hrad)|Vranově]]. Současně byla ze Štýrska brněnským proboštem Konrádem vyhoštěna Gertruda, která se následně uchýlila do kláštera v&nbsp;Míšeňsku. Zajaté šlechtice Přemysl propustil až 17. března 1269 poté, co dali souhlas k&nbsp;tomu, aby byly některé jejich hrady obsazeny nebo zbořeny. Plněním tohoto rozkazu Přemysl pověřil štýrského hejtmana Bruna Olomouckého.<ref>České dějiny I./IV., s. 167−168167–168 a 197.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 120−121120–121.</ref> Ten se však ještě toho roku vzdal hodnosti štýrského hejtmana a spolu s&nbsp;ním ze Štýrska odešel i&nbsp;jeho osobní zástupce [[Herbord z Fulštejna]]. Důvod odstoupení těchto dvou velkých opor Přemyslovy vlády ve Štýrsku je neznámý, snad byla příčinou nechuť štýrské šlechty s&nbsp;Brunem nadále spolupracovat. Do země byl vzápětí vyslán rakouský sudí [[Ota z Haslova]] a později i&nbsp;Oldřich z&nbsp;Lichtenštejna. Oba Rakušané místní situaci opět uklidnili.<ref>Velké dějiny III., s. 123−124123–124.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 174.</ref>

Začátkem prosince 1268 se do [[Poděbrady|Poděbrad]] dostavil králův bratranec, korutanský vévoda a kraňský markrabě Oldřich Sponheimský. S&nbsp;odkazem na svou bezdětnost a s&nbsp;výhradou, že pokud do své smrti nezplodí dědice, ustanovil Přemysla Otakara II. univerzálním dědicem všech svých zemí a majetků. Ve [[Smlouva z Poděbrad|smlouvě]] však chyběla jakákoli zmínka o&nbsp;svolení římského krále, ať už Richarda, nebo Alfonse, a smlouvu neodsouhlasil ani právoplatný dědic po Oldřichovi, jeho bratr a bývalý salcburský arcibiskup Filip, který tak byl fakticky vyděděn.<ref>Přemysl Otakar II., s. 139−140139–140.</ref><ref>České dějiny I./IV., s. 197−200197–200.</ref>

V&nbsp;červnu 1269 hostil český král ve [[Znojmo|Znojmě]] bavorské biskupy. V&nbsp;září téhož roku zemřel akvilejský patriarcha [[Řehoř z Montelonga]], kterého se Přemysl několikrát zastal před tyrolsko-gorickými hrabaty a roku 1264 od něj získal honorární funkci číšníka akvilejského kostela. Řehořovy smrti využil Oldřich Sponheimský, který se okamžitě zmocnil [[Furlánsko|Furlánska]] a ujal se ochrany akvilejských práv. Pod nátlakem českého krále i&nbsp;korutanského vévody zvolila akvilejská kapitula novým patriarchou Filipa Sponheimského.<ref>Přemysl Otakar II., s. 140−141140–141.</ref><ref>České dějiny I./IV., s. 149−150149–150, 201−202201–202 a 205.</ref>

Dne 27. října 1269 zemřel Oldřich Sponheimský a Přemysl se na základě poděbradské smlouvy zmocnil Korutan i&nbsp;Kraňska. Pravým dědicem a pánem Oldřichových zemí se však cítil být Filip, nynější zvolený, avšak z&nbsp;důvodu papežské sedisvakance nepotvrzený akvilejský patriarcha. V&nbsp;roli obhájce akvilejské církve se Přemysl ujal dohledu nad Furlánskem a okolím města [[Pordenone]], podle kterého se později nazýval jako pán Pordenone. Koncem roku 1269 se Filip v&nbsp;[[Lublaň|Lublani]] prohlásil korutanským vévodou a ve snaze získat mocného spojence proti Přemyslovi se přimkl k&nbsp;uherskému princi Štěpánovi. V&nbsp;reakci na to si Přemysl začátkem února roku 1270 nechal od frisinského a brixenského biskupa propůjčit v&nbsp;léno majetky jejich biskupství v&nbsp;Korutanech a Kraňsku a v&nbsp;květnu uzavřel spojenectví s&nbsp;akvilejskou kapitulou. Trhlinou v&nbsp;jeho plánu však bylo selhání brněnského probošta Konráda, kterého si Přemysl vyhlédl jako svého zástupce v&nbsp;Korutanech a jenž jej náhle zradil. Korutanským hejtmanem se proto stal [[Oldřich z Heunburgu]], brzy poté byl však Přemyslem odvolán a nahrazen [[Oldřich z Drnholce|Oldřichem z&nbsp;Drnholce]]. <ref>Přemysl Otakar II., s. 141−144141–144.</ref><ref>České dějiny I./IV., s. 202−207202–207.</ref>

Na jaře 1270 zastihly Přemysla Otakara dvě velmi nepříjemné zprávy. Koncem dubna zemřel Vladislav Slezský, skrze kterého si český král udržoval slovo v&nbsp;Salcbursku a Vratislavsku, kde Vladislav působil jako poručník mladého knížete Jindřicha Proba. Kontrolu nad územím salcburského arcibiskupství Přemysl sice ztratil,<ref>Přemysl Otakar II., s. 144−145144–145.</ref><ref>České dějiny I./IV., s. 207−208207–208.</ref> ale dohled nad Vratislavským knížectvím si prostřednictvím Jindřicha Proba udržel.<ref>České dějiny I./IV., s. 208.</ref><ref>Král a kníže, s. 62−6362–63.</ref> Druhou nepříjemností byl skon uherského krále Bély IV. 3. května 1270. Na uvolněný trůn nastoupil Bélův syn Štěpán V., jeden z&nbsp;nejnebezpečnějších Přemyslových nepřátel. Zatímco Béla po bitvě u&nbsp;Kressenbrunnu zastával vůči českému králi umírněné stanovisko, Štěpán se ještě za otcova života zasazoval pro razantnější politiku.{{#tag:ref|„Mladší uherský král“ Štěpán uzavřel ještě před otcovou smrtí 15. září 1269 spojeneckou smlouvu se sicilským králem Karlem z Anjou, čímž Přemysl v Karlovi de facto ztratil potencionálního spojence.<ref>Uherská politika, s. 140−143140–143.</ref><ref>České dějiny I./IV., s. 212−215212–215.</ref>|group="pozn."}} Jak v&nbsp;Uhrách na sklonku Bélova života postupně slábl tábor umírněných, nabýval na moci tábor Štěpánův, který se s&nbsp;Bélou často dostával do sporů. Svědčí o&nbsp;tom list, který Béla před smrtí zaslal do Čech. Žádá v&nbsp;něm Otakara, aby se ''„ujal jeho choti, dcer i&nbsp;všech baronů, kteří setrvali ve věrnosti“''.<ref>České dějiny I./IV., s. 209−210209–210.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 144−146144–146.</ref> Pravost tohoto listu je nejistá, ale v&nbsp;souvislosti s&nbsp;tím, co následovalo po Bélově smrti, se zdá být věrohodný.<ref>Přemysl Otakar II., s. 146.</ref> Vzápětí po Bélově skonu se totiž pod Přemyslova křídla uchýlila část uherské emigrace, v&nbsp;jejímž čele stála Bélova dcera Anna, matka Přemyslovy choti Kunhuty. Doprovázela ji řada magnátů, mezi nimiž byl uherský velmož [[Jindřich z Kyseku]]. Do Prahy si Anna s&nbsp;sebou odvezla [[Uherská koruna|uherské korunovační klenoty]], které jí prý před svou smrtí svěřil do opatrování sám král Béla.{{#tag:ref|Václav Chaloupecký se domníval, že Anna korunovační klenoty odvezla pro svého syna [[Béla Mačevský|Bélu Mačevského]], aby mu s Přemyslovou pomocí zajistila nástupnictví na uherském trůnu.<ref>Uherská politika, s. 145.</ref> Tuto domněnku odmítl Josef Žemlička.<ref>Přemysl Otakar II., s. 147.</ref>|group="pozn."}} Tento krok pobouřil širokou uherskou veřejnost a Otakarovo soustátí se opět ocitlo na prahu války s&nbsp;Uherskem. Zvláště nebezpečné pro Přemysla bylo spojení Štěpána s&nbsp;akvilejským patriarchou Filipem Sponheimským, který stále usiloval o&nbsp;dědictví po starším bratrovi, Korutanech a Kraňsku. V&nbsp;polovině října 1270 se Přemysl se Štěpánem setkal na dunajském ostrově poblíž Bratislavy a výsledkem tohoto summitu bylo dvouleté příměří.<ref>České dějiny I./IV., s. 210−212210–212 a 215−218215–218.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 129−131129–131.</ref>

Koncem roku 1270 se Otakar urychleně vydal na jih upevnit svoji vládu v&nbsp;Korutanech i&nbsp;Kraňsku. V&nbsp;listopadu obsadil Lublaň, hlavní oporu Filipa, který byl donucen přijmout realitu a spokojit se s&nbsp;Přemyslem uznanými důchody. Zatímco Přemysl řešil situaci v&nbsp;Korutanech a Kraňsku, vpadl Štěpán i&nbsp;přes trvající příměří do Rakous a Štýrska, což byl další podnět pro eskalaci válečných příprav. V&nbsp;polovině dubna 1271 vtrhlo silné Otakarovo vojsko přes řeku Moravu do Uher. Vojsko obsahovalo sbory ze všech částí Přemyslova soustátí a podpořili jej i&nbsp;[[Albrecht I. Brunšvický]], braniborská markrabata, slezská knížata a švábští rytíři. Štěpán se opíral o&nbsp;podporu východních zemí, na pomoc mu přispěchaly mnohé balkánské národy a podpořil ho pravděpodobně i&nbsp;Boleslav V. Stydlivý. Opět padla Bratislava a následovaly [[Jur nad Hronom|Jur]], [[Trnava]], [[Nitra]] a další města. Král si na dobytých územích vynucoval sliby poslušnosti a věrnosti. Není vyloučeno, že zamýšlel tyto území (dnešní [[Burgenland]] a jihozápadní [[Slovensko]]) trvaleji anektovat. Mezitím co Přemysl přemosťoval Dunaj, se válčilo o&nbsp;uherské hrady u&nbsp;hranic s&nbsp;Rakouskem. V&nbsp;tuto chvíli se však zprávy kronikářů rozcházejí – zatímco uherské prameny hovoří o&nbsp;slavném vítězství Štěpána nad Otakarem u&nbsp;říčky [[Répce|Rábnice]], [[Friedrich von Sonnenburg]] a [[Jindřich z Isernie]] tvrdí pravý opak. Každopádně je jisté, že koncem května 1270 Přemyslovo vojsko snad kvůli problémům se zásobováním a vyčerpávajícím bojům z&nbsp;Uher ustoupilo. Následovaly bleskové uherské útoky do rakousko-uherského pohraničí. Přemyslem dobyté hrady se vracely do uherských rukou.<ref>České dějiny I./IV., s. 219−238219–238.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 147−150147–150.</ref>

Přemyslovy zaneprázdněnosti využil Jindřich Dolnobavorský, který Štěpána podpořil vpádem do Rakous. Mezitím byla zahájena smírčí jednání pod Bratislavou. Štěpán byl oproti Přemyslovi v&nbsp;nevýhodě; v&nbsp;Uhrách měl řadu oponentů a někteří uherští magnáti zůstávali pod ochranou českého krále. V&nbsp;dohodě mezi Štěpánem a Přemyslem ze 3. července 1271 se Štěpán zřekl Filipa Sponheimského a korutanských rebelů proti českému králi. Rovněž uznal Přemyslova práva ke Korutanům, Kraňsku, Štýrsku a Furlánsku. Otakar se na oplátku zavázal, že nebude podporovat Štěpánova stejnojmenného strýce [[Štěpán Pohrobek|Štěpána Pohrobka]] v&nbsp;jeho snaze obsadit uherský trůn. V&nbsp;neposlední řadě se Štěpán vzdal nároků na uherské korunovační klenoty, které byly v&nbsp;českých rukou.<ref>České dějiny I./IV., s. 239−245239–245.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 150−151150–151.</ref>

Dne 1. září 1271 byl po tříleté [[Sedisvakance|sedisvakanci]] zvolen nový papež [[Řehoř X.]], razantní zastánce křížového tažení k&nbsp;osvobození Jeruzaléma.<ref>České dějiny I./IV., s. 256.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 140.</ref> Brzy poté 27. září 1271 Kunhuta porodila Přemyslovi vytouženého dědice&nbsp;– budoucího krále Václava II.<ref>České dějiny I./IV., s. 255−256255–256.</ref><ref>{{Citace monografie | jméno = Kateřina | příjmení = Charvátová | odkaz na autora = Kateřina Charvátová | titul = Václav II. Král český a polský| vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 2007 | jazyk = | strany = 18 | isbn = 978-80-7021-841-9 | poznámky = [dále jen Václav II.]}}</ref> Po uzavření míru Otakar odcestoval do Korutan, kde znovu upevnil svoji moc a převzal salcburská léna do své péče. Řešil zde také otázku Filipa Sponheimského, který nakonec neuspěl ani v&nbsp;Akvileji a ztratil hodnost akvilejského patriarchy. Poté co se v&nbsp;květnu 1272 korutanský hejtman Oldřich z&nbsp;Drnholce zmocnil Filipem drženého [[Cividale del Friuli|Cividale]], akvilejská kapitula jmenovala Přemysla Otakara generálním správcem patriarchátu po dobu, kdy zůstane úřad neobsazen. Ke zvolení nového patriarchy došlo až příštího roku. Filip se vzdal všech svých nároků na Korutany, Furlánsko i&nbsp;Kraňsko a od Přemysla obdržel titul správce Korutan a statky v&nbsp;Rakousích. Přemysl se nyní ocitl na samém vrcholu své moci.<ref>Přemysl Otakar II., s. 150−152150–152.</ref><ref>České dějiny I./IV., s. 245−253245–253.</ref> Mezitím co se řešila otázka Furlánska, byl na přelomu roku 1271 a 1272 na Přemyslův popud bez soudu zajat a umučen štýrský šlechtic a bývalý Gertrudin a Štěpánův přívrženec [[Siegfried z Mahrenberka]].<ref>Velké dějiny III., s. 138−139138–139.</ref><ref>České dějiny I./IV., s. 251−252251–252.</ref>

Roku 1272 musela Přemyslova zahraniční politika čelit novým problémům. Začátkem dubna 1272 zemřel Richard Cornwallský a německá knížata i&nbsp;nový papež Řehoř X. začali volat po nové elekci, která měla ukončit dvojvládí, respektive mezivládí, trvající od roku 1257. Již teď velmi složitou situaci v&nbsp;Uhrách zkomplikovala v&nbsp;srpnu 1272 Štěpánova smrt. Na trůn nastoupil desetiletý Štěpánův syn [[Ladislav IV. Kumán|Ladislav IV.]] a vypukly kruté boje o&nbsp;moc, ve kterých hrála zásadní roli vdova po Štěpánovi [[Alžběta Kumánská]]. Do Čech brzy dorazila další vlna uherských imigrantů v&nbsp;čele s&nbsp;[[Jiljí Bratislavský|Jiljím]], bývalým důvěrníkem zesnulého Štěpána. Přemysl ho vřele uvítal, což popudilo [[Jindřich z Kyseku|Jindřicha Kyseckého]], uherského magnáta v&nbsp;českém exilu a Jiljího soupeře. Ještě v&nbsp;roce 1272 se Jindřich vrátil zpět do Uher a nechal brutálně zavraždit Přemyslova švagra a Štěpánova synovce [[Béla Mačevský|Bélu Mačevského]], což vztahy s&nbsp;Českým královstvím ještě vyostřilo. Jindřicha navíc nestihl žádný trest, panovnickým rodem byl vzat na milost a jmenován slavonským bánem. Přemysl začal připravovat tažení do Uher a Bélova vražda mu posloužila jako záminka; jeho skutečným cílem však bylo získat zpět ztracený vliv v&nbsp;zemi. Aby zajistil západní hranice, uzavřel na počátku ledna 1273 smír s&nbsp;Jindřichem Dolnobavorským. Tato dohoda rovněž řešila některé otázky česko-bavorského pohraničí.<ref>Přemysl Otakar II., s. 389−390389–390.</ref><ref>České dějiny I./IV., s. 257−264257–264.</ref>

Ještě než se tažení do Uher rozeběhlo, český tábor opustil i&nbsp;Jiljí, čímž Přemysl ztratil podporu hradů, které měl Jiljí v&nbsp;držení. Tažení předcházely oboustranné ničivé vpády do pohraničí, při kterých Kumáni poplenili Moravu a alpské země; brzy poté Přemyslova vojska vydrancovala Nitru a nějaký čas držela [[Győr|Ráb]]. Samotné tažení začalo v&nbsp;létě 1273. Do českých rukou opět padla Bratislava, Jur, Trnava a další města, poté vojsko přešlo Dunaj. V boji s muži Jindřicha Kyseckého padl Přemyslův zeť a přední opora v Korutanech Oldřich z Drnholce. I&nbsp;přes velké ztráty byly úspěchy české strany značné. Kruté boje provázené loupením a pálením se následně přesunuly k&nbsp;rakouské hranici, kde opět propukly boje o&nbsp;Ráb. Přemysl chtěl celé tažení ukončit dobytím [[Šoproň|Šoproně]], při jejím obléhání jej však zastihla velká novina. V&nbsp;jeho nepřítomnosti byl římskoněmeckým králem zvolen [[Rudolf I. Habsburský|Rudolf Habsburský]]. Tažení bylo předčasně ukončeno a již 14. října byl český král v&nbsp;Kremži.<ref>Přemysl Otakar II., s. 391−394391–394.</ref><ref>České dějiny I./IV., s. 265−270265–270.</ref>

}}</ref> Josef Šusta,<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 89.</ref> Josef Žemlička<ref>Přemysl Otakar II., s. 395.</ref> a další.<ref name=Pekař />|group="pozn."}} Zatímco drama se blížilo k&nbsp;vrcholu a Řehořova nedočkavost stoupala, český král válčil v&nbsp;Uhrách. Pod nátlakem papeže, který vyhrožoval, že v&nbsp;případě selhání elektorů nového krále ustanoví sám s&nbsp;kardinály, určil mohučský arcibiskup Werner volební akt na září 1273. Společně s&nbsp;falckrabětem Ludvíkem, jehož kandidatura se ukázala jako neprůchodná, vybral Werner dva kandidáty: [[Siegfried I. Anhaltský|Siegfreida z&nbsp;Anhaltu]] a Rudolfa Habsburského. Po dohodě duchovních kurfiřtů s&nbsp;falckrabětem Ludvíkem dne 11. září 1273 v&nbsp;[[Boppard]]u se výběr omezil pouze na Habsburka.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 82−11582–115.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 394−397394–397.</ref>

Dne 29. září se ve Frankfurtu sešlo šest ze sedmi kurfiřtů – falckrabě rýnský Ludvík, braniborský markrabě Ota V., saský vévoda Jan, mohučský arcibiskup Werner II., trevírský arcibiskup [[Jindřich I. z Finstingenu|Jindřich]] a kolínský arcibiskup [[Engelbert II. z Falkenburgu|Engelbert]]. Chyběl zde však český král Přemysl, jehož hlas byl rozdělen mezi oba bavorské vévody, takže Ludvík disponoval jedním a půl hlasu. Český hlas marně hájil Přemyslův zástupce bamberský biskup Berthold, který rovněž poukazoval na legitimitu vlády Alfonse Kastilského. Všichni elektoři následně přenesli své hlasy na Ludvíka, který 1. října 1273 prohlásil Rudolfa Habsburského za římskoněmeckého krále. Již 24. října proběhla okázalá Rudolfova korunovace v&nbsp;[[Cáchy|Cáchách]].<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 115−121115–121.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 397−399397–399.</ref> Rudolf Habsburský pocházel ze starého hraběcího rodu Habsburků. I&nbsp;přestože nepatřil do říšské knížecí elity, rozhodně se nejednalo o&nbsp;chudého hraběte, jak často zaznívá v&nbsp;literatuře, ale o&nbsp;jednoho z&nbsp;nejmocnějších a nejzámožnějších mužů na jihozápadu říše. Kurfiřti si ho za krále zvolili především kvůli jeho rázné povaze a válečnické i&nbsp;zeměpanské schopnosti, díky které by kolem sebe dokázal shromáždit velké množství přívrženců Štaufů a nastolit v&nbsp;říši pořádek.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Krieger | jméno = Karl-Friedrich | odkaz na autora = | titul = Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493) | vydavatel = Argo | místo = Praha | rok = 2003 | počet stran = 254 | isbn = 80-7203-453-7 | strany = 15−1815–18 a 24}}</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 399−401399–401.</ref>

Přemysl Otakar byl rychlou volbou Rudolfa Habsburského zaskočen, očekával totiž, že se elektoři na jednotné volbě nedokážou shodnout. Okamžitě po návratu z&nbsp;Uher začal frankfurtskou volbu zpochybňovat a odvolávat se k&nbsp;papeži Řehořovi. Znění listu, zachované v&nbsp;kronice Jindřicha z&nbsp;Isernie, které Přemysl odeslal Řehořovi, je sice fikce, ale ukazuje, jaká nálada panovala na pražském dvoře po zvolení Rudolfa římskoněmeckým králem. Podle Jindřicha z&nbsp;Isernie v&nbsp;Přemyslově listu papeži stálo, že „zaslepení kurfiřti zvolili římským králem jakéhosi pokoutního hraběte, tíhou chudoby stíženého“.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 122−128122–128.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 399−403399–403.</ref> Přemyslova a Brunova kampaň namířená proti Rudolfovi se však nedočkala ze strany německých knížat patřičné odezvy. Jako jeden z&nbsp;mála ji podporoval Jindřich Dolnobavorský, se kterým Přemysl navazoval spojenecké styky. Dříve se přátelil spíše s&nbsp;jeho bratrem Ludvíkem, teď se ale strany prohodily. Jindřichovi se totiž stejně jako Přemyslovi frankfurtská volba nezamlouvala a dostával se do závažných sporů s&nbsp;bratrem. V&nbsp;polovině března 1274 se Přemysl s&nbsp;Jindřichem setkal v&nbsp;Domažlicích a stvrdil s&nbsp;ním přátelský vztah.<ref>Přemysl Otakar II., s. 404.</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 129 a 160.</ref>

Ačkoli se Rudolf kurii snažil zalíbit a slíbil podniknout křížovou výpravu k&nbsp;osvobození Svaté země, Řehoř k&nbsp;němu přistupoval rezervovaně. Vzápětí po nástupu na trůn ohlásil Habsburk v&nbsp;prosinci roku 1273 na sněmu ve [[Špýr]]u říšské nároky na země zcizené během interregna a vyzval Přemysla, aby říši vrátil Rakousy, Štýrsko, Chebsko, Korutany a Kraňsko. Rudolf tím v&nbsp;prvé řadě sledoval vlastní zájmy, neboť zabavené země mohl udělit svým potomkům a stoupencům. Přemysl se hájil tím, že Rakousy a Štýrsko mu stvrdil a udělil v&nbsp;léno Richard Cornwallský (i&nbsp;přestože chyběl souhlas říšských knížat a udělení proběhlo bez osobní účasti); s&nbsp;Korutany, Kraňskem a Chebskem to však bylo složitější.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 132−134132–134 a 139−140139–140.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 403−407403–407.</ref> Rudolfova propaganda Přemysla prezentovala jako pyšného Slovana, který si podmanil německé země, a jeho vládu vykreslovala jako zločinnou tyranidu. Přemyslovo bohatství Rudolfovi stoupenci odsoudili jako hodné božího hněvu a náležící hříšnému světu. Hlavní zbraní Přemyslových odpůrců se však stalo odmítání legitimity jeho vlády v&nbsp;alpských zemích i&nbsp;Chebsku.<ref>Velké dějiny III., s. 152−153152–153.</ref>

O&nbsp;regulérnosti frankfurtské volby a nastolení Rudolfa Habsburského na římský trůn měla církev rozhodnout na [[Druhý lyonský koncil|druhém lyonském koncilu]].{{#tag:ref|Toto téma bylo však pro celý koncil jen vedlejší.<ref>Přemysl Otakar II., s. 404.</ref>|group="pozn."}} Zájmy českého krále zde hájili biskupové Bruno Olomoucký a [[Wernhard z Marsbachu|Wernhard Sekovský]]. Svou pozici na koncilu obhajoval i&nbsp;Alfons Kastilský, který se začal spojovat s&nbsp;českým králem proti Rudolfovi a posílil své styky s&nbsp;italskými ghibelliny. Teprve zde Rudolf definitivně získal Řehořovu přízeň, ač se kurie stále snažila o&nbsp;Rudolfovo smíření s&nbsp;Otakarem.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 135−139135–139.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 404−405404–405.</ref> Posléze se Řehoř prostřednictvím biskupů Bruna Olomouckého a Wernharda Sekovského obrátil na českého krále s&nbsp;žádostí, aby uznal Rudolfa římským králem. Uvedl rovněž, že pokud by tak učinil, na oplátku bude působit jako rozhodčí ve sporech ohrožující Přemyslovo panství. Přemysl však Řehořovu nabídku 12.&nbsp;července 1274 zdvořile odmítl. Prohlásil při tom, že se rozhodčímu výroku podrobí teprve po vykonání křížové výpravy do Svaté země.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 141−142141–142.</ref> Habsburské vítězství na lyonském koncilu bylo potvrzeno až 26.&nbsp;září 1274, kdy Řehoř aproboval Rudolfův titul římskoněmeckého krále.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 144−145144–145.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 405.</ref>

Zatímco se Přemysl dále sbližoval s&nbsp;Jindřichem Bavorským v&nbsp;říjnu 1274 na setkání v&nbsp;[[Písek (město)|Písku]], Rudolf do protičeské koalice zatáhl jak salcburského arcibiskupa Fridricha, tak Menharta a Alberta Tyrolsko-Gorického. K&nbsp;Rudolfovi se přiklonil i&nbsp;akvilejský patriarcha [[Raimondo della Torre]]. Vlády v&nbsp;Uhrách se mezitím na úkor protičesky naladěných velmožů Jindřicha Kyseckého a Jáchyma Gutkeleda chopil rod [[Čákovci|Čákovců]], což vyhovovalo Přemyslovým zájmům. Následovaly smírné přísahy mezi Přemyslem a uherským králem Ladislavem IV. V&nbsp;listopadu roku 1274 svolal Rudolf do [[Norimberk]]a říšský sněm, na který se Přemysl nedostavil osobně ani prostřednictvím zástupce. Habsburk na tomto sněmu Přemysla nařkl z&nbsp;neposlušnosti, neboť nesložil povinný hold a nenechal si své země udělit v&nbsp;léno. Následně Přemysla vyzval, aby se začátkem roku 1275 dostavil na další říšský sněm, tentokrát ve [[Würzburg]]u, kde se měl hájit.<ref>Přemysl Otakar II., s. 407−409407–409.</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 149−165149–165.</ref>

Český král však výzvu přešel mlčením a sněm učinil další ústupek a Přemyslovi prodloužil lhůtu do dalšího sněmu v&nbsp;[[Augsburg]]u. Již v&nbsp;únoru 1275 Rudolf vyzval korutanské i&nbsp;kraňské pány k&nbsp;neposlušnosti a udělil Korutany i&nbsp;Kraňsko v&nbsp;léno Filipovi Sponheimskému, který se po třech letech znovu objevil na politické scéně. Přemysl reagoval dosazením českého šlechtice Miloty z&nbsp;Dědic na místo štýrského hejtmana a vzpouru v&nbsp;alpských zemích krutě potlačil. Jediný arcibiskup Fridrich Salcburský setrval ve svém odboji. Milota z&nbsp;Dědic v&nbsp;březnu 1275 vojensky zasáhl i&nbsp;proti němu a brzy poté žádal Fridrich v&nbsp;Praze o&nbsp;mír. Přemysl se znovu obrátil k&nbsp;papeži – v&nbsp;listu z&nbsp;9.&nbsp;března 1275 si Řehořovi stěžoval na Rudolfova nespravedlivá opatření, a dokonce mu nabídl uskutečnit do čtyř let křížové tažení do Svaté země. Počátkem května 1275 však Řehoř Přemyslovu nabídku odmítl. Na říšský sněm v&nbsp;Augsburgu, který se konal v&nbsp;květnu 1275, vyslal Otakar jako svého zástupce biskupa Wernharda Sekovského. Ten zde podobně jako na lyonském koncilu usiloval o&nbsp;zneplatnění frankfurtské volby. Rozlícený Rudolf zbavil Přemysla nejen alpských zemí a Chebska, ale za neplnění lenního holdu mu upřel i&nbsp;dědičné právo k&nbsp;Čechám a Moravě. Dne 24. června Rudolf nad Přemyslem vyhlásil říšskou klatbu a prohlásil ho veřejným nepřítelem říše. Přemysl tak byl římskoněmeckým králem zbaven vlády a jeho poddaní byli vyzváni k&nbsp;neposlušnosti. Následně Přemysla exkomunikoval jeho koronátor arcibiskup Werner Mohučský.<ref>Přemysl Otakar II., s. 409−414409–414.</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 165−173165–173.</ref>

Také vývoj v&nbsp;Itálii byl pro českou stranu nepříznivý. V&nbsp;červnu roku 1275 pod nátlakem kurie rezignoval na římský trůn Alfons Kastilský. Na podzim roku 1275 se k&nbsp;Přemyslovi donesla další špatná zpráva&nbsp;– v&nbsp;Uhrách se moci opět chopil Jáchym Gutkeled a zatáhl Uhry do protičeské koalice.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 174−186174–186.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 410 a 417.</ref>

Po smrti papeže Řehoře v&nbsp;lednu 1276 začal Rudolf připravovat tažení proti českému králi, aby ho zbavil jeho zemí. Zároveň se pokoušel smířit bavorské bratry Ludvíka a Jindřicha, protože Jindřich byl na rozdíl od Ludvíka Přemyslovým spojencem. V&nbsp;červnu 1276 se v&nbsp;Norimberku začaly scházet říšské síly s&nbsp;úmyslem udeřit na Přemyslovo soustátí ze západu. Ani český král však nezahálel&nbsp;– podporoval Rudolfovy odpůrce v&nbsp;Německu, nově opevňoval Vídeň, rakouské hrady předával spolehlivým Čechům a vymáhal dětské rukojmí od šlechty i&nbsp;měšťanů. Ve Štýrsku ho zastupoval Milota z&nbsp;Dědic, v&nbsp;Kraňsku Oldřich z&nbsp;Habsbachu, v&nbsp;Korutanech Jindřich z&nbsp;Pfannberka, v&nbsp;Dolních Rakousích Jindřich z&nbsp;Kuenringu a v&nbsp;Horních Rakousích [[Purkart z Janovic]]. Rudolfa na tažení podpořili především falckrabě Ludvík, Werner Mohučský a [[Fridrich III. Norimberský|Fridrich Norimberský]], ale přesto bylo jeho vojsko poměrně malé. Rudolfovým plánem bylo nejprve napadnout Čechy, avšak v&nbsp;září 1276 nasměroval svou armádu na Rakousy. Přispěla k&nbsp;tomu okolnost, že Jindřich Dolnobavorský, až do této chvíle Přemyslův spojenec, se nechal zlákat Rudolfovou nabídkou, že za výpomoc v&nbsp;tažení proti českému králi obdrží Horní Rakousy.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 188−201188–201.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 417−419417–419.</ref> Přemysl mezitím ztratil i&nbsp;většinu polských spojenců a jedinou jeho oporou ve Slezsku zůstal vratislavský kníže Jindřich IV. Probus.<ref>Král a kníže, s. 65.</ref>

V&nbsp;srpnu 1276 zaútočila z&nbsp;jihu na Přemyslovo soustátí tyrolsko-gorická hrabata Menhart a Albert. Albert vpadl s&nbsp;pomocí akvilejského patriarchátu do Kraňska a narazil tu na odpor Přemyslova hejtmana Oldřicha z&nbsp;Habsbachu, který jeho vojsku společně s&nbsp;jednotkami bamberského biskupa způsobil velké škody. Oldřich z&nbsp;Habsbachu však v&nbsp;těchto bojích padl. Současně na Kraňsko zaútočil Albertův bratr Menhart, na jehož stranu se okamžitě přidal jak Oldřich z Heunburgu, tak Jindřich z Pfannberka. Tito dva bývalí přívrženci Přemysla Otakara zorganizovali 19.&nbsp;září setkání některých předních šlechticů alpských zemí v&nbsp;[[Klášter Rein|klášteře Rein]] nedaleko Štýrského Hradce, kde [[Reinská přísaha|přísahali]] věrnost Rudolfovi Habsburskému. Po opanování Korutan a Kraňska vpadli tyrolští bratři do Štýrska, kde i&nbsp;přes odpor jednotek Miloty z&nbsp;Dědic dobyli [[Judenburg]]. Na Rudolfovu stranu postupně přecházelo mnoho bývalých opor zdejšího Přemyslova panství, včetně Wernharda Sekovského. Mezitím na počátku října 1276 překročila Rudolfova vojska bavorsko-rakouské hranice a vpadla do Horních Rakous. Již v&nbsp;prvních dnech tažení se Rudolf zmocnil Lince. Postupně mu brány otevírala [[Enže]], [[Ybbs]] i&nbsp;[[Tulln]] a na jeho stranu přeběhli Ota z&nbsp;Haslova, Ota z&nbsp;Perchtolsdorfu, [[Oldřich z Capellen]] a jiní, čímž se proti Přemyslově vládě v&nbsp;alpských zemích obrátilo celé zemské panstvo. Postup na Vídeň říšským jednotkám znesnadnila jízdní četa biskupa Bruna, která obsadila Klosterneuburk. Poté co se 16. října tento hrad podařilo dobýt falckraběti Ludvíkovi, cesta na Vídeň byla otevřená. O&nbsp;dva dny později stál již Rudolf před Vídní, kde se spojil s&nbsp;Menhartem Tyrolským. Vídeň však českému králi zůstala věrná a Rudolf musel přistoupit k&nbsp;obléhání. Ve stejnou dobu k&nbsp;pobřeží Dunaje dorazil s&nbsp;vojskem samotný Přemysl Otakar, posílený bojovníky Oty V. Braniborského. Zde se český král spojil také s&nbsp;armádou Miloty z&nbsp;Dědic, jenž byl donucen ustoupit ze Štýrska. Přejít řeku a vyprostit Vídeň z&nbsp;obležení se však český král neodhodlal.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 201−205201–205.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 163−167163–167.</ref>

Důvodů, proč rakouští, štýrští, kraňští a korutanští šlechtici po Menhartově a Albertově útoku Přemysla zradili, je patrně více. Vztah se mezi mimočeskou šlechtou a Přemyslem totiž už od 60. let významně zhoršoval, mimo jiné kvůli Otakarovým krutým zákrokům, jako bylo zajetí štýrských předáků roku 1268 nebo brutální zabití vlivného štýrského ministeriála Sigfrieda z Mahrenberku na přelomu let 1272 a 1273. Český král si zároveň nedokázal udržet sympatie svých někdejších přívrženců. Od počátku 70. let, kdy znovu vypukly boje s Uhry, rakouské a štýrské pohraničí opět trpělo, jakkoli se rakouské země uchýlily pod ochranu českého krále. S novými uherskými válkami rovněž rostl tlak na vévodské zdroje a výnosy. Otakarova vláda v mimočeských zemích s prvky autoritářství a přehlížení místních zvyklostí tak na počátku 70. let vyplouvala na mělčinu. Z těchto důvodů šlechta alpských zemí Přemysla v roce 1276 zradila.<ref>Přemysl Otakar II., s. 172−177172–177</ref>

Před Dunajem zastavila Přemysla nepříjemná zpráva, v&nbsp;Čechách totiž vypukl odboj šlechty. Nemělo význam bojovat proti Rudolfovým vojskům s&nbsp;odbojem v&nbsp;zádech. Navíc Habsburkovi na pomoc spěchali Uhři. Přemysl přistoupil na mírová jednání. Jako vyjednavače Přemysl vyslal Otu V. Braniborského a biskupa Bruna Olomouckého, Rudolf nominoval falckraběte Ludvíka a biskupa Bertholda Würzburského. Dne 21. listopadu byla mezi oběma králi uzavřena výchozí arbitrážní smlouva. Jejím hlavním bodem bylo, že Přemysl se vzdává Rakous, Štýrska, Kraňska, Korutan, Chebska, Vindické marky a Furlánska. Rudolf měl Přemyslovi na oplátku udělit v&nbsp;léno Čechy i&nbsp;Moravu. Přemysl Rudolfa zároveň uznal za římského krále a Rudolf z&nbsp;Přemysla sňal říšskou klatbu. Jako stvrzení míru bylo dohodnuto zasnoubení Rudolfova syna [[Hartmann Habsburský|Hartmana]] s&nbsp;Přemyslovou dcerou Kunhutou a budoucího krále Václava II. s&nbsp;některou Habsburkovou dcerou. Dne 25. listopadu 1276 udělil Rudolf Přemyslovi v&nbsp;léno Čechy i&nbsp;Moravu. Smlouva znamenala úplnou ztrátu všech dosavadních zisků českého státu, avšak s&nbsp;důležitou výjimkou. Českému králi bylo formou svatební zástavy zajištěno kromě Kremže a [[Stein an der Donau|Steinu]] celé rakouské území od Cáhlova po [[Marchegg]].<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 227−229227–229.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 168−171168–171.</ref>

| strany = 45−6045–60

}}</ref> Josef Šusta se přiklonil k&nbsp;názoru, že se snažili odtrhnout své majetky od českého království a stát se svobodnými říšskými pány.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 224.</ref> Tento názor však odmítl Josef Žemlička, který předpokládá, že spory mezi králem a Vítkovci pramenily z&nbsp;Přemyslových fundačních akcí, kladoucích meze teritoriálním ambicím Vítkovců. Jmenovitě to bylo založení [[Klášter Zlatá Koruna|kláštera Zlaté Koruny]] v&nbsp;roce 1263 a o&nbsp;dva roky později založení [[České Budějovice|Českých Budějovic]]. Pohnutky Borešova odboje jsou podle Žemličky podobné jako v&nbsp;případě Vítkovců, totiž zesílená králova fundační aktivita v&nbsp;oblasti Borešova panství, díky které vzniklo například [[Ústí nad Labem]], [[Most]] nebo [[Kadaň]] a celkově zde zesílila role královských měst ([[Litoměřice]], [[Žatec]]).<ref>Přemysl Otakar II., s. 428−429428–429.</ref> Josef Žemlička podobně jako Josef Šusta však nevylučuje možnost, že Borešův odboj proti králi byla pomsta za příkoří, kterých se Přemysl na Borešovi dopustil brzy po nástupu na český trůn roku 1254.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 215.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 429.</ref> Vůdcem vítkovské rebelie se stal charismatický krumlovský pán [[Záviš z Falkenštejna]], strhávající s&nbsp;sebou celé příbuzenstvo.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 222−224222–224.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 429.</ref> Jak celý odboj probíhal, není známé. Podle Josefa Žemlička mohly na jeho začátku probíhat útoky na zranitelnou Zlatou Korunu a následně se bouře šířila dále. Není jisté ani to, zda Vítkovci své akce sladili s&nbsp;Borešem. Další účastníci odboje nejsou s&nbsp;jistotou identifikovatelní, ale zdá se, že mezi nimi byli [[Hroznata z Úžic]], [[Ojíř z Lomnice]], [[Jindřich z Lichtenburka]], [[Albrecht ze Žeberka]] či [[Fridrich ze Šumburka]].<ref>Přemysl Otakar II., s. 429−430429–430.</ref>

Poté co v&nbsp;listopadu roku 1276 uzavřel Přemysl mír s&nbsp;Rudolfem Habsburským a ztratil všechny své alpské země, mohl se věnovat otázce Vítkovců. Již na jaře 1277 proti nim podnikl odvetné tažení do jižních Čech. Oporou mu zde byly písecké, zvíkovské a budějovické posádky. Jeho vojsko se rázem zmocnilo hlavních sídel vítkovské moci, jako byl [[Jindřichův Hradec]] nebo [[Český Krumlov]]. Sám Záviš z&nbsp;Falkenštejna uprchl za hranice. S&nbsp;žádostí o&nbsp;pomoc se Vítkovci obrátili na Rudolfa Habsburského. Roku 1277 se ukázala vratkost vídeňských ujednání, což dokazuje například Přemyslovo opožděné hájení Chebska i&nbsp;levobřeží Rakous nebo vojenské střety na Moravě, kde [[Drnholec]] nebo [[Martinice (okres Kroměříž)|Martinice]] přešly do rukou Rudolfových spojenců. V&nbsp;únoru 1277 Přemysl do své titulatury dokonce nakrátko pojal země, kterých se musel po vídeňských jednáních vzdát.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 230−234230–234.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 433−435433–435.</ref>

O&nbsp;postavení Vítkovců a otázce vlastnictví některých oblastí se začalo jednat na jaře roku 1277. Hlavními vyjednavači byl biskup Bruno Olomoucký za českého krále a purkrabí Fridrich Norimberský za římskoněmeckého krále. K&nbsp;uzavření takzvané první dodatkové smlouvy došlo ve Vídni 6. května 1277. Přinesla zejména ustanovení, že Přemysl musí odevzdat všechny hrady a města, které drží v&nbsp;Rakousích, a zároveň má všechny zabavené majetky v&nbsp;jižních Čechách vrátit Vítkovcům.<ref>Přemysl Otakar II., s. 436.</ref><ref>Velké dějiny III., s. 177−178177–178.</ref> Nepokoje mezitím propukaly i&nbsp;ve Slezsku. Vratislavský kníže Jindřich IV. Probus, Přemyslův významný spojenec, byl totiž zajat Rudolfovým přívržencem a svým strýcem [[Boleslav II. Lysý|Boleslavem Rogatkou]] Lehnickým. Poté co byl mladý kníže propuštěn, zvítězil Rogatka 24. dubna 1277 nad jeho vojsky v&nbsp;bitvě u&nbsp;Procen.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 235.</ref><ref>Král a kníže, s. 65−6665–66.</ref>

I&nbsp;po první dodatkové smlouvě pokračovali Vítkovci v&nbsp;odboji proti českému králi. Přemysl hledal zastání u&nbsp;norimberského purkrabí Fridricha, jemuž si v&nbsp;listinách stěžoval na Záviše i&nbsp;Rožmberky, že neustávají v&nbsp;loupení a žhářství na králových statcích. Zmiňoval také Ojíře z&nbsp;Lomnice, který napadl České Budějovice.<ref>Přemysl Otakar II., s. 436−437436–437.</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 235.</ref> V&nbsp;reakci na to zavítal v&nbsp;září 1277 do Prahy Rudolfův nejstarší syn [[Albrecht I. Habsburský|Albrecht Habsburský]]. Výsledkem jeho vyjednávání byla takzvaná druhá dodatková smlouva z&nbsp;12. září 1277. Český král se podle ní měl na rozkaz římského krále dostavit s&nbsp;vojenskou pomocí a osobně se s&nbsp;doprovodem účastnit Rudolfovy římské jízdy, nebo alespoň vyslat vojenskou pomoc. Velmi významným bodem této smlouvy bylo uznání Přemyslovy svrchovanosti nad odbojníky. Přemysl jim sice musel odpustit, pokud by ale pokračovali v&nbsp;odboji, mohl proti nim vojensky zakročit. Smlouva dále pověřovala římského krále, aby české království hájil proti všem škůdcům a nepřátelům.<ref>Velké dějiny III., s. 179−181179–181.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 437−438437–438.</ref>

I&nbsp;přes velké naděje vkládané do druhé dodatkové smlouvy se vztahy mezi českým a římským králem nezlepšily a zároveň neustávaly ani rozmíšky s&nbsp;Vítkovci, kteří se opět dovolávali Rudolfa.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 241.</ref><ref name="POII443">Přemysl Otakar II., s. 443.</ref> V&nbsp;září roku 1277 vstoupila princezna Kunhuta do [[Anežský klášter|anežského kláštera]] v&nbsp;Praze, a zrušila tak své zasnoubení s&nbsp;Hartmanem Habsburským.<ref name=POII443 /><ref>Velké dějiny III., s. 179.</ref> Mezitím probíhalo sbližování římskoněmeckého a uherského krále. Rudolf nepřestal vybízet k&nbsp;odporu v&nbsp;Čechách a Vítkovců se stále zastával. Přemysl nyní zaujal nesmlouvavý postoj, rozhodl se, že odboj již nadále nebude snášet, a přistoupil k&nbsp;represivním opatřením. Nejprve zasáhl proti Borešovi, který byl přemožen, zajat, odsouzen a popraven. Také Záviš s&nbsp;Ojířem z&nbsp;Lomnice museli opět prchnout z&nbsp;Čech, bratrům [[Jindřich I. z Rožmberka|Jindřichovi I. z&nbsp;Rožmberka]] a [[Vítek II. z Příběnic|Vítkovi II. z&nbsp;Příběnic]] však Přemysl odpustil. Počátkem roku 1278 byl odboj definitivně zdolán.<ref>Přemysl Otakar II., s. 443−445443–445.</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 241−248241–248.</ref>

Na počátku roku 1278 již bylo patrné, že dojde k&nbsp;dalšímu rozhodujícímu střetu českého a římskoněmeckého krále. Přemysl do svého tábora znovu nalákal Jindřicha Dolnobavorského, který byl zklamán liknavým plněním Rudolfových slibů. Po boku českého krále také opět stála braniborská markrabata Ota V. Dlouhý, [[Ota IV. Braniborský|Ota IV. se Šípem]], [[Jan II. Braniborský|Jan II.]] a [[Albrecht III. Braniborský|Albrecht III.]],{{#tag:ref|Braniborští Askánci v tu dobu válčili s magdeburským arcibiskupem. Jejich spor vyvrcholil 10. ledna 1278 krvavým střetem u Froshe. Důležité bylo, že na straně Askánců v této bitvě bojovalo i vojsko Přemysla Otakara II.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 249.</ref>|group="pozn."}} vratislavský kníže Jindřich IV. Probus a míšeňský markrabě [[Jindřich III. Míšeňský|Jindřich III.]] i&nbsp;se synem lantkrabětem Albrechtem II. Naopak Rudolfova popularita klesala, odvracel se od něj německý episkopát a v&nbsp;otázce sporu s&nbsp;Přemyslem za ním fakticky stáli pouze hrabě Menhart Tyrolský, arcibiskup Fridrich Salcburský a purkrabí Fridrich Norimberský.<ref>Přemysl Otakar II., s. 447−449447–449.</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 248−252248–252.</ref> V&nbsp;červenci 1277 se české diplomacii podařilo do svého tábora získat i&nbsp;Boleslava V. Stydlivého, vládce Krakovského knížectví, s&nbsp;nímž Přemysl v&nbsp;Opavě uzavřel úmluvu výslovně namířenou proti Rudolfovi.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 252−253252–253.</ref>

Koncem června 1278 Přemysl nastoupil na vojenské tažení proti Rudolfovi. Jejich spor tentokrát nabyl rysy silné osobní rivality, a i&nbsp;proto byla účast spojenců na obou stranách poměrně malá. Místem srazu českých vojsk se stalo Brno, kam se postupně stahovaly panské čety. Je možné, že na pomoc Přemyslovi přispěchala i&nbsp;některá polská knížata a braniborská markrabata.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 265−266265–266.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 450−452450–452.</ref> Mezitím se Rudolfova vláda v&nbsp;Rakousích dostávala do prvních rozporů s&nbsp;místní elitou. Brzy zde propukla vzpoura, takzvaná protihabsburská fronda, jejímž vůdcem se stal předák rakouské zemské šlechty Jindřich z&nbsp;Kuenringu. Frondu podpořil mimo jiné i&nbsp;Jindřich Dolnobavorský.<ref>Velké dějiny III., s. 187.</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 259−261259–261.</ref> Koncem července 1278 zaútočil Přemysl na Rakousy. Nedokázal však využít svého náskoku a místo toho, aby zabránil spojení Rudolfova vojska s&nbsp;Uhry, se zaměřil na dobývání měst a hradů podél rakousko-moravského pohraničí. Rudolf, tou dobou ještě ve Vídni, čekal na posily z&nbsp;jižního Německa. Celé dva týdny trvalo Přemyslovo počáteční obléhání [[Drosendorf-Zissersdorf|Drozdovic]] a podobný odpor kladla i&nbsp;Láva. Dne 22. nebo 23. srpna se spojila uherská vojska s&nbsp;Rudolfovými, na pomoc Rudolfovi dorazil i&nbsp;Albert Tyrolsko-Gorický a hotovosti z&nbsp;dalších alpských zemí. Rudolf rozbil tábor před vsí [[Jedenspeigein]]. Český král na místo dorazil 20. srpna a s&nbsp;vojskem se utábořil asi 5 kilometrů od Rudolfa. Obě vojska se nacházela na takzvaném [[Moravské pole|Moravském poli]] (Marchfeld) a dělila je od sebe pouze vesnice [[Dürnkrut|Suché Kruty]].<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 266−270266–270.</ref><ref>Přemysl Otakar II., 452−455452–455.</ref>

| sborník = Česko-rakouské vztahy ve 13. století: Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II.: sborník příspěvků ze symposia konaného 26.−27–27. září 1996 ve Znojmě

| strany = 173−174173–174

Již brzy ráno 26. srpna začali luky a šípy vyzbrojení Kumáni obtěžovat nepřítele. Těžkooděnci Miloty z&nbsp;Dědic byli proti rychle se pohybujícím rojům Kumánů bezmocní a jejich uskupení se brzy rozložilo. Toho využili sprškou šípů chránění Uhři, kteří postupovali kupředu. Když se přiblížili k&nbsp;Přemyslovým těžkooděncům, udeřili na ně čeští jezdci. Kumánské šípy však jezdce, a především jejich koně, uvedly do takového zmatku, že se Uhrům posléze podařilo prolomit české řady a donutit je k&nbsp;útěku. Do boje nyní na obou stranách zasáhla druhá řada. Protože Otakarovy oddíly měly převahu nad Rudolfovými, podařilo se jim zatlačit nepřítele až k&nbsp;potoku Waidenbachu, asi kilometr od Suchých Krut. Ustupujícím oddílům však mezitím přispěchal na pomoc Rudolf se třetím šikem, jemuž se podařilo Přemyslovy vojáky zatlačit daleko na sever. Výsledek bitvy mohl ještě zvrátit Přemyslův dosud svěží třetí šik. Vyčkávající Oldřich z&nbsp;Capellen a Konrád se Sommerau však rozpoznali vhodnou příležitost a se svým malým oddílem nečekaně vpadli Přemyslovu šiku do boku. Celé Přemyslovo vojsko zachvátil chaos a obrátilo se na útěk. Zmatku brzy podlehl i&nbsp;třetí šik, přestože vůbec nezasáhl do boje. Jen několik málo Přemyslových oddílů setrvalo v&nbsp;boji a mezi nimi i&nbsp;český král. A&nbsp;právě v&nbsp;této závěrečné fázi bitvy Přemysl Otakar II. padl. Jeho osiřelé vojsko posléze Kumáni hnali až k&nbsp;Lávě; mnoho českých vojáků při tom utonulo v&nbsp;řece Moravě. Rudolf Habsburský ze svého vojska následně propustil Uhry a vytáhl do Čech.<ref>Bitva na Moravském poli, s. 176−180176–180.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 462−463462–463 a 470−472470–472.</ref>

Řada kronikářů svalila vinu za porážku v&nbsp;bitvě na bývalého štýrského zemského hejtmana Milotu z&nbsp;Dědic, který podle nich českého krále zradil odvelením svých oddílů z&nbsp;bojiště. O&nbsp;Milotově zradě se poprvé zmínil Otakar Štýrský, od kterého tuto pověst převzalo mnoho jiných kronikářů i&nbsp;obrozeneckých historiků. Pozdější výzkumy však nenalezly o&nbsp;této zradě žádné důkazy; naopak řada indicií svědčí spíše proti této možnosti.<ref name="MP">{{Citace monografie | příjmení = Kofránková | jméno = Václava | odkaz na autora = | titul = 26. 8. 1278. Moravské pole. Poslední boj zlatého krále | vydavatel = Havran | místo = Praha | rok = 2006 | počet stran = 153 | strany = 70−7170–71 | isbn = 80-86515-71-0 | poznámky = [dále jen Moravské pole]}}</ref><ref>{{Citace sborníku

| strany = 98−9998–99

Nejasnosti panují rovněž v&nbsp;otázce Přemyslovy smrti. Podle kroniky [[Fürstendelfský mnich|fürstendelfského mnicha]] usmrtil krále rytíř, kterému Přemysl údajně zabil bratra. Podle [[Vídeňské pokračování|Vídeňského pokračování]] byl král stržen z&nbsp;koně, vláčen a zabit kopím a mečem. Otakar Štýrský za vrahy označuje dva vojáky, z&nbsp;nichž se jeden mstil za smrt svého strýce Siegfrieda z&nbsp;Mahrenberka, druhý pak za smrt svého přítele. Motiv pro královo zabití hledá v&nbsp;osobní mstě za smrt otce i&nbsp;[[Erfurtská kronika]] a po ní to opakují další prameny. [[Salcburský letopisec]] uvedl, že Přemysl byl zajat a kolektivně ubit. Některé prameny naopak tvrdí, že Přemysla osobně zabil uherský král Ladislav. Nejvíce je však rozšířena verze [[Kolmarská kronika|Kolmarské kroniky]]. Podle ní byl král zajat „neurozencem“, oloupen a potupně odváděn; v&nbsp;tu chvíli k&nbsp;němu přistoupil rytíř, který českého krále poznal a zabil ho úderem do hlavy, přičemž úder do hlavy jako příčinu smrti určilo i&nbsp;antropologické vyšetření králových ostatků.<ref>Přemysl Otakar II., s. 465−468465–468.</ref><ref>{{Citace sborníku

| strany = 133−137133–137

}}</ref>{{#tag:ref|[[Emanuel Vlček]] roku 1976 po otevření Otakarova hrobu v katedrále svatého Víta v Praze zjistil, že královi byla zasazena sečná rána zepředu do čela, když ležel na zádech, která mu rozpoltila lebku.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Vlček | jméno = Emanuel | odkaz na autora = Emanuel Vlček | titul = Fyzické osobnosti českých panovníků; II. díl. Čeští králové: 1: atlas kosterních pozůstatků českých králů přemyslovské a lucemburské dynastie s podrobným komentářem a historickými poznámkami | vydavatel = Vesmír | místo = Praha | rok = 1999 | počet stran = 558 | strany = 94 | isbn = 80-85977-17-6 | poznámka = [dále jen Fyzické osobnosti]}}</ref>|group="pozn."}} O&nbsp;rekonstrukci posledních okamžiků českého krále se na základě svědectví kronik pokusil [[Libor Jan]]: Když Přemysl poznal, že bitva je ztracena, rozhodl se v&nbsp;ní zemřít a se skupinou posledních odolávajících mužů se vrhl proti nepříteli. V&nbsp;boji však byl stažen z&nbsp;koně, kyjem mu byla sražena helma a následně byl oloupen o&nbsp;zbroj. Když byl s&nbsp;provazem na krku odváděn z&nbsp;bojiště, spatřila ho skupina jezdců. Jeden z&nbsp;nich krále poznal, a protože k&nbsp;němu choval zášť, probodl ho kopím. Přítomnými byl následně král udeřen do hlavy. Posléze byla Přemyslova mrtvola svlečena donaha a pohozena na poli. Zde ji našla skupina rakouských šlechticů, mezi nimiž byl [[Bertold z Emmbergu]], který královo tělo nechal očistit a zahalené odvézt do Marcheggu. Tato iniciativa však podle Libora Jana neprospěla Bertoldově pověsti, neboť mnoho kronikářů na něj později svalilo vinu za královu smrt.<ref>Rytíř a válečník, s. 137−138137–138.</ref>

| strany = 135−136135–136

Naposledy byly Přemyslovy ostatky přemístěny na příkaz [[Karel IV.|Karla IV.]], ctitele odkazu svých přemyslovských předků a zejména Přemysla Otakara II. Uloženy byly roku 1373 v&nbsp;chrámu sv. Víta na [[Pražský hrad|Pražském hradě]] pod opukovou náhrobní deskou s&nbsp;reliéfem rytíře ve zbroji těžkooděnce, královském rouchu a s&nbsp;korunou na hlavě od [[Petr Parléř|Petra Parléře]]. Přemyslův hrob byl znovu otevřen až roku 1976, a to v rámci lékařsko-antropologického výzkumu kosterních pozůstatků historických osobností antropologem [[Emanuel Vlček|Emanuelem Vlčkem]]. Byla zde nalezena olověná rakvička s&nbsp;několika málo Přemyslovými kostmi ve špatném stavu, zničenými vzlínáním vody z&nbsp;Vltavy.<ref>Hroby a hrobky, s. 136−137136–137.</ref>

Dochovaly se pozůstatky látky, do které byla Přemyslova mrtvola oděna. Zřejmě se jednalo o velmi luxusní a bohatě zdobené látky. Jednu tkaninu tvořily pravidelně rozložené kruhové medailony, jejichž rám byl zdvojen a vyplněn lístky. Uvnitř každého medialonu stáli dva ptáci otočení ke stromu života. Vzor další tkaniny byl tvořen kandelábrovitými stromy, ke kterým byli z obou stran otočeni lvi.<ref>Hroby a hrobky, s. 137−140137–140.</ref>

Prvořadou roli v&nbsp;Přemyslově okolí trvale sehrával olomoucký biskup [[Bruno ze Schauenburku]], tvůrce Přemyslovy zahraniční politiky, jeho nenahraditelný nejbližší rádce a pomocník, zástupce i&nbsp;úředník. Jedním z&nbsp;králových nejvěrnějších byl také [[Jarek z Waldenberka]], jenž za Přemyslovy vlády zastával rozličné významné funkce. Dalším královými důvěrníky byli zvíkovský purkrabí [[Hirzo z Klingenbergu|Hirzo]] a královský mincmistr [[Eberhard (mincmistr)|Eberhard]].<ref>Přemysl Otakar II., s. 227−229227–229.</ref>

Mimořádné postavení na Přemyslově dvoře zaujímala královská kancelář. Její členové vyřizovali styk s&nbsp;cestujícím vládcem a rozvíjeli jeho diplomatické zájmy. V&nbsp;čele královské kanceláře stál od 40. let v&nbsp;hodnosti vicekancléře mistr Diviš. Po Divišově smrti se kancléřem stal mladý Piastovec [[Vladislav Slezský]]; v&nbsp;jeho případě se však jednalo spíše o&nbsp;titulární funkci. Později Vladislava v&nbsp;tomto úřadě nahradil mistr Petr, který se však od roku 1274 již zabýval pouze diplomatickými záležitostmi a kancléřem se stal notář [[Jindřich z Isernie|Jindřich z&nbsp;Garsu]]. Zvláštní důvěře panovníka se těšil člen kanceláře notář [[Přísnobor]].<ref>Velké dějiny III., s. 216−217216–217.</ref>

Jádro králova dvora tvořila česká a moravská šlechta. Nejvýznamnější funkce zastával [[Bavor I. ze Strakonic]], který spravoval úřad [[Nejvyšší zemský komorník|nejvyššího komorníka]], a [[Vok I. z Rožmberka]], jenž byl [[nejvyšší maršálek|nejvyšším maršálkem]]. V&nbsp;úřadu [[Purkrabí Pražského hradu|pražského purkrabí]] působil od roku 1253 [[Jaroš ze Slivna]], jehož v&nbsp;roce 1263 vystřídal [[Oldřich Zajíc z Valdeka]]. [[Nejvyšší stolník|Stolníkem]] byl od roku 1250 [[Ondřej z Všehrom]], který se roku 1260 po Bavorovi stal nejvyšším komorníkem a stolnictví po něm zdědil jeho bratr [[Diviš z Všehrom]]. Dalšími předními úředníky na Přemyslově dvoře byli nejvyšší sudí [[Čéč|Čéč z&nbsp;Budějovic]] a soudce [[Pomněn]]. Čéče v&nbsp;jeho funkci v&nbsp;roce 1264 nahradil [[Držislav]]. Po smrti Voka z&nbsp;Rožmberka byl roku 1263 do hodnosti maršálka jmenován [[Jindřich z Lichtenburka]]. V&nbsp;roce 1268 v&nbsp;této funkci již působil [[Purkart z Janovic]]. Mezi podkomořími vynikali [[Markvart z Dunajovic]], [[Oldřich I. z Hradce|Oldřich z&nbsp;Hradce]] a [[Heřman z Rychnova]]. Jako [[nejvyšší číšník]] dlouho působil [[Havel II. z Lemberka]]. Od roku 1267 byl nejvyšším komorníkem [[Domaslav ze Škvorce]]. V&nbsp;70. letech prošel Přemyslův dvůr další řadou proměn. Pražským purkrabím v&nbsp;tu dobu byl Zbyslav. V&nbsp;roce 1277 došlo ke kompletnímu přeskupení dvora. Maršálkem se stal [[Bavor II. ze Strakonic]] a [[Děpolt z Rýzmburka]] zase nejvyšším sudím. Jako pražský purkrabí je v&nbsp;tu dobu uváděn [[Mstidruh z Chlumu]].<ref>Velké dějiny III., s. 218−222218–222.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 202−203202–203.</ref>

Jako znojemský purkrabí působil nejprve [[Boček z Jaroslavic a ze Zbraslavi]], kterého později nahradil [[Oldřich z Drnholce]]. Purkrabím na [[Děvičky|Děvičkách]] byl na počátku Přemyslovy vlády [[Crha z Ceblovic]] a oloumouckým kastelánem [[Vítek z Hradce]]. Bočkův bratr [[Smil ze Zbraslavi a Střílek]] byl v&nbsp;50. letech [[přerov]]ským kastelánem a až do roku 1273 purkrabím na [[Brumov-Bylnice|Brumově]]. [[Veveří (hrad)|Veverským]] purkrabím, moravským maršálkem a po Vítkovi z&nbsp;Hradce olomouckým komorníkem byl další Bočkův bratr [[Kuna ze Zbraslavi a Kunštátu]]. Moravským maršálkem se po něm stal [[Bohuš z Drahotuš]]. Úřad moravského podkomořího zastával [[Beneš z Civlína]]. Stolníkem byl [[Zdeslav z Divišova|Zdeslav ze Šternberka]] a jistý Ratibor, později také [[Vznata z Tasova]]. [[Pardus z Horky|Parduse z&nbsp;Horky]] král jmenoval moravským komorníkem. Podobně jako v&nbsp;Čechách i&nbsp;své moravské hodnostáře Přemysl zásadně obměnil roku 1277. Znojemským purkrabím se stal [[Radslav z Heraltic]] a novým moravským komorníkem byl jmenován [[Hartleb z Deblína]].<ref>Velké dějiny III., s. 222−228222–228.</ref>

Přemyslův dvůr měl značně rozpracovaný systém vladařské ideologie, který se opíral například o&nbsp;kult [[Alexandr Veliký|Alexandra Velikého]], k&nbsp;němuž byl Přemysl často připodobňován, nebo o&nbsp;Přemyslovy křížové výpravy. Nechyběl v&nbsp;něm ale ani kult Přemyslových předků. Tradiční součástí dvorské propagandy bylo vyzdvihování souboru panovníkových ideálních ctností jako bohatství, štědrost, velkorysost či udatnost. Český král byl rovněž prezentován jako obránce a záštita míru.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kuthan | jméno = Jiří | odkaz na autora = Jiří Kuthan | titul = Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš | vydavatel = Tina | místo = Vimperk | rok = 1993 | počet stran = 370 | strany = 24−3724–37 | isbn = 80-85618-10-9 | poznámka = [dále jen Král železný a zlatý]}}</ref>

Za vlády Přemysla Otakara II. vyvrcholilo středověké zakládání královských měst doplňované zakládáním královských hradů a [[Manská soustava|manství]].<ref>Velké dějiny III., s. 256−257256–257.</ref><ref>Král železný a zlatý, s. 44.</ref> Podle tradičních představ měla tato králova aktivita za cíl zatlačit šlechtu do [[Ministerialita|ministeriální]] role a obnovit tak úřední charakter státu.<ref>Velké dějiny III., s. 257.</ref> Polský historik [[Antoni Barciak]] se však domnívá, že Přemysl svou stavitelskou činností spíše naplňoval panovnické ctnosti z&nbsp;potřeby zvelebování země a v&nbsp;souladu s&nbsp;božími záměry.<ref>{{Citace sborníku

| strany = 36−4436–44

Velký rozvoj královských měst provázelo šíření [[Žebravé řády|žebravých řádů]]. Za Přemyslovy vlády byly v&nbsp;Chrudimi, Nymburku, [[Klatovy|Klatovech]], Českých Budějovicích, [[Uherský Brod|Uherském Brodě]] a v&nbsp;[[Písek (město)|Písku]] založeny kláštery [[Řád augustiniánů|dominikánů]], v&nbsp;[[Hradec Králové|Hradci Králové]] klášter dominikánek. V&nbsp;[[Cheb]]u a [[Znojmo|Znojmě]] se za Přemysla usadili [[Řád augustiniánů|augustiniáni]], v&nbsp;[[Krnov]]ě, [[Stříbro (okres Tachov)|Stříbře]] a Bruck an der Muru zase [[Řád menších bratří konventuálů|minoriti]]. Některé tyto fundace sice nezřídil sám panovník, jejich založení se však neobešlo bez jeho vědomí, souhlasu a podpory. V&nbsp;roce 1256 Přemysl založil [[Klášter cyriaků (Staré Město)|klášter cyriaků na Starém Městě]]. Jeho nejvýznamnější a největší církevní fundací však byl [[Cisterciácký řád|cisterciácký]] [[klášter Zlatá Koruna]] v&nbsp;jižních Čechách založený roku 1263. Český král se zřejmě podílel i&nbsp;na šíření [[Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou|špitálního bratrstva křižovníků s&nbsp;červenou hvězdou]] založeného svatou Anežkou, Přemyslovou tetou, jehož kláštery byly vystavěny v&nbsp;Chebu i&nbsp;ve Vídni. Podobně byly v&nbsp;době Přemyslovy vlády zřízeny odnože [[Anežský klášter|Anežského kláštera]] ve Znojmě, [[Vratislav (město)|Vratislavi]] a Chebu.<ref>Král železný a zlatý, s. 49 a 52−5352–53.</ref> Přemysl se v&nbsp;době po své korunovaci patrně pokoušel i&nbsp;o&nbsp;založení nového pohřebiště vládnoucí dynastie v&nbsp;[[Anežský klášter#Kostel svatého Salvátora|kostele svatého Salvátora]] v&nbsp;Anežském klášteře.<ref>{{Citace sborníku

| sborník = Česko-rakouské vztahy ve 13. století: Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II.: sborník příspěvků ze symposia konaného 26.−27–27. září 1996 ve Znojmě

| strany = 203−216203–216

* [[Dvůr Králové (hrad)|Dvůr Králové]] (?)<ref>Ilustrovaná encyklopedie, s. 127−128127–128.</ref>

Za vlády Přemysla Otakara II. došlo k&nbsp;významným změnám v&nbsp;oblasti práva. Dosavadní univerzální (všeobecně rozšířené) právo postupně erodovalo a bylo nahrazováno právem lenním, umožňujícím panovníkovi prosazovat jeho územní autoritu, a v&nbsp;nově kolonizovaných oblastech dále přicházelo na scénu [[Magdeburské právo|právo německé]] (viz kapitola Kolonizace a města). V&nbsp;rámci církve se zase uplatňovalo římské a římskokanonické právo a obchodníci se rovněž řídili vlastním právem. Všechny tyto nové prvky se zároveň začaly prolínat. Neomezenou škálu právních úkonů od procesních zvyklostí na soudech, přes úkony při převodu majetků, až po způsoby ustanovování pozemkových majetků zaštiťovalo zemské právo, které nemělo přesně vymezenou působnost.<ref>Přemysl Otakar II., s. 285−286285–286.</ref>

| strany = 42−6342–63

| strany = 42−5442–54

}}</ref> byl soud soudcův civilním soudem a soud vilikův trestním soudem. Tuto domněnku však ostře odmítl [[Josef Žemlička]]<ref>Přemysl Otakar II., s. 290−293290–293.</ref> a kritizoval ji i [[Václav Novotný (historik)|Václav Novotný]]<ref>České dějiny I./IV., s. 313.</ref> a [[Václav Vaněček]].<ref>{{Citace monografie

| strany = 30−3630–36

}}</ref>|group="pozn."}} Působnost hradských soudů se ve 13. stoletím však štěpením univerzálního práva postupně zužovala.<ref>Přemysl Otakar II., s. 290−295290–295.</ref>

}}</ref><ref>{{Citace monografie | příjmení = Fiala | jméno = Zdeněk | titul = Přemyslovské Čechy | vydavatel = Svoboda | místo = Praha | rok = 1975 | počet stran = 252 | strany = 198 }}</ref> Podle domněnek [[František Palacký|Františka Palackého]] a jiných historiků vznikl díky Přemyslově zakladatelské a reformátorské činnosti.<ref>Dějiny národu českého, s. 9−109–10.</ref> Vyskytují se rovněž názory, že zemský soud se odštěpil z&nbsp;panovníkova dvorského soudu nebo se oddělil od starších sněmů, tzv. kolokvií.<ref>Přemysl Otakar II., s. 296</ref> [[Libor Jan]] všechny zmíněné názory odmítl a vývoj zemského práva vložil do rukou šlechty. Ze zákonodárné činnosti šlechty se podle Jana vygenerovala role zemského soudu.<ref>{{Citace monografie

| strany = 194−215194–215

}}</ref> Janův výklad se setkal s&nbsp;ostrou kritikou [[Josef Žemlička|Josefa Žemličky]], podle kterého se při vzniku zemského soudu slévalo více příčin a důvodů. Podle Žemličky vznik zemského soudu krystalizoval již od vlády Václava I. postupně sílící centrální rolí pražského hradského soudu, ale pevnější obrysy získal až za Přemysla Otakara, přičemž se dá konečná institucionalizace zemského soudu přičíst králově reformní aktivitě. Žemlička zároveň souhlasí s&nbsp;Fialou, že panovníkův vliv na zemské právo šlechta vytěsnila až po Moravském poli.<ref>Přemysl Otakar II., s. 296−297296–297.</ref> Vratislav Vaníček vznik zemského soudu považuje za vyústění šlechtické teritorializace. Členy zemského soudu byli za Přemyslovy vlády král, [[Nejvyšší zemský komorník|nejvyšší komorník]], [[Nejvyšší zemský sudí|nejvyšší sudí]], [[Nejvyšší zemský písař|zemský písař]] a přísedící kmeti z&nbsp;řad panstva, jejichž přítomnost představovala podíl šlechty na vývoji zemského práva.<ref>Velké dějiny III., s. 212 a 213.</ref> Soud zasedal čtyřikrát do roka. Protože trestní agenda ve světských državách spadala pod šlechtickou jurisdikci, zemský soud se zabýval trestními záležitostmi urozených. Dále řešil majetkové pře, spory o&nbsp;hranice a jiné sváry mezi šlechtici.<ref>Přemysl Otakar II., s. 297−298297–298.</ref>

| strany = 229−239229–239

| strany = 142−166142–166

}}</ref> nicméně to je vyloučené, neboť desky prokazatelně fungovaly již na sklonku Přemyslovy vlády. Po Moravském poli zemské desky evidovaly svobodné majetky a jejich transakce, není však jisté, zda byl toto Přemyslův záměr. Zřízením zemských desek mohl také usilovat o&nbsp;jasné odlišení soukromých statků od zeměpanských, v&nbsp;léno propůjčovaných majetků, aby nedošlo k&nbsp;jejich zcizení a privatizaci. Vznik zemských desek tak úzce souvisel s&nbsp;královou snahou o&nbsp;zamezení dosavadní praxe, kdy se v&nbsp;důsledku nejasnosti vlastnických poměrů nižší úředníci hradního správního systému, takzvaní beneficiáři, postupně proměňovali v&nbsp;pozemkovou šlechtu.<ref>Přemysl Otakar II., s. 298−300298–300.</ref>

| strany = 211−234211–234

}}</ref> Přičemž v&nbsp;době nástupu Přemysla Otakara II. na trůn v&nbsp;Čechách a na Moravě žilo okolo 1 200 000 až 1 300 000 lidí s&nbsp;hustotou zalidnění asi 15 obyvatel na kilometr čtvereční.<ref>Přemysl Otakar, s. 58−5958–59</ref> Důvodů, proč Němci opouštěli svou rodnou zemi, je více. Nabízely se jim totiž lákavé možnosti, jak získat půdu či vyhledat nové obchodní a finanční zájmy. Jinde k&nbsp;odchodu podněcovaly špatné životní podmínky. V&nbsp;Českých zemích se usazovali jak [[Frankové]] a obyvatelé středního Německa, tak [[Nizozemci|Holanďané]] a [[Vlámové]]. Do Slezska přicházeli rovněž [[Valoni]]. Kolonizace se uplatňovala podle takzvaného [[Magdeburské právo|magdeburského práva]].<ref>Království v&nbsp;pohybu, s. 65−6665–66 a 70.</ref>

}}</ref> Toto dělení však současní historikové jako například [[Jan Klápště]] odmítají. Podle Klápštěho se ve středověku nesetkávaly dvě etnicky a kulturně odlišné kolonizační aktivity. Kolonizace domácích obyvatel a přistěhovalců se naopak prolínala.<ref>{{Citace monografie | jméno = Jan| příjmení = Klápště | odkaz na autora = Jan Klápště | titul = Proměna českých zemí ve středověku | vydání = I | vydavatel = Nakladatelství Lidové Noviny | místo = Praha | rok = 2005 | počet stran = 624 | strany = 170−171170–171 | isbn = 80-7106-175-1}}</ref>

Za Přemyslovy vlády se kolonizace dotkla oblasti na hranicích Čech a Moravy v&nbsp;[[Litomyšl]]sku a [[Lanškroun]]sku. Starší kolonizaci [[Pelhřimov]]ska překryla vlna německých imigrantů a intenzivním dolováním se otevřela krajina [[Jihlava|Jihlavska]] a dalších území na [[Kraj Vysočina|Vysočině]]. Zvětšovalo se osídlení kolem [[Zvíkov (hrad)|Zvíkova]], [[Písek (město)|Písku]] a [[Klatovy|Klatov]]. Na Šumavě se kolonizační proces uplatňoval pomocí osadníků z&nbsp;Bavorska a Rakous. V&nbsp;jižních Čechách ke kolonizaci velkou měrou přispěl i&nbsp;[[klášter Zlatá Koruna]] a [[Vyšebrodský klášter|Vyšší Brod]]. Zatímco [[Bavorové ze Strakonic]] zalidňovali [[Prácheň (hrad)|Prácheňsko]], [[Vítkovci]] osidlovali své majetky v&nbsp;jižních Čechách, [[Švábenští ze Švábenic]] zase [[Trutnov]]sko a [[Markvartici]] [[Pojizeří]]. [[Břevnovský klášter|Benediktini z&nbsp;Břevnova]] se v&nbsp;polovině 13. století ujali osazování [[Broumov]]ska. Osídlené enklávy vznikaly také na [[Poděbrady|Poděbradsku]] a [[Kutná Hora|Kutnohorsku]]. V&nbsp;druhé polovině 13. století bylo rovněž završeno osidlování [[Zábřeh|Zábřežska]], [[Šumperk|Šumperska]] a jižního předhůří [[Nízký Jeseník|Jeseníků]]. Z&nbsp;iniciativy olomouckého biskupa [[Bruno ze Schauenburku|Bruna ze Shauenburka]] vzešly kolonizační podniky na [[Nový Jičín|Novojíčínsku]] a [[Příbor (okres Nový Jičín)|Příborsku]]. Další kolonizace probíhala na [[Frýdek-Místek|Místecku]], [[Brušperk|Brušpersku]], v&nbsp;jižním [[Těšínsko|Těšínsku]] i&nbsp;slezském [[Nysa|Nisku]] a [[Otmuchów|Otamuchovsku]].<ref>Království v&nbsp;pohybu, s. 97−9997–99.</ref>

Proces kolonizace byl spjat s&nbsp;lokacemi – vysazením nového města či vesnice. Lokační města byla pravidelně uspořádána. Novou lokaci si na starost brali profesionální podnikatelé, takzvaní [[Lokátor|lokátoři]], kteří zodpovídali za možné selhání podniku a po úspěšném vysazení vesnice či města se obvykle stávali rychtáři.<ref>Království v&nbsp;pohybu, s. 68−7068–70.</ref> Podle výzkumů [[František Graus|Františka Grause]] lokátoři ve 13. století byli častěji německé než české národnosti a pocházeli především z řad šlechty.<ref>{{Citace monografie

}}</ref> Většina měst za Přemyslovy vlády byla založena na místě, kde se již nacházelo osídlení. Jen výrazná menšina měst vznikla takzvaně „na zeleném drnu“, tedy dosud neosídleném místě. Mezi tato města patří například [[České Budějovice]].<ref>Království v&nbsp;pohybu, s. 74−7574–75.</ref> Počet založených měst a hradů v&nbsp;období Přemyslovy vlády, zcela jednoznačně dokazuje zvětšující se hospodářskou sílu státu a velmi výkonnou zeměpanskou správu.<ref>Král železný a zlatý, s. 55.</ref> O&nbsp;úloze Přemysla Otakara II. v&nbsp;zakládání měst a o jednotlivých lokátorech pojednává kapitola Zakladatelská činnost.

Pojem [[královská komora]] označuje soubor králových majetků a z&nbsp;něj plynoucích zisků. Z&nbsp;královské komory se proplácely záležitosti všeho druhu, ať to byly vojenské výdaje, výplaty úředníků, náklady dvora, stavby měst, hradů či kostelů, mecenášské dotace nebo politické dary a odměny. O&nbsp;královskou komoru se měl v&nbsp;Čechách i&nbsp;na Moravě měl starat [[Nejvyšší zemský komorník|nejvyšší komorník]]. Poté existovala také funkce podkomořího zvlášť pro Čechy a zvlášť pro Moravu. Komorník se však již za Přemyslovy vlády zabýval spíše justičními záležitostmi, což dokládá jeho vůdčí účast na zemském soudu. [[Nejvyšší zemský podkomoří|Podkomoří]] naopak spravoval příjmy z&nbsp;měst i&nbsp;klášterů a celkově se místo nejvyššího komorníka staral o&nbsp;královskou komoru. Tím se úloha komorníka a podkomořího v&nbsp;průběhu druhé poloviny 13. století postupně definitivně rozešla – komorník se trvale usadil na poli justice a podkomoří převzal správu královské komory.<ref>Přemysl Otakar II., s. 247−249247–249.</ref>

Za Přemyslovy vlády, ale ani později, nebylo možné čitelně oddělit státní pokladnu od panovníkových privátních příjmů. Královská komora se při tom zabývala naprosto odlišnou skladbou příjmů, než se kterou se vyrovnávala knížecí doba a s&nbsp;tím úzce souvisely změny vyvolané v&nbsp;oblasti vlastnictví. Král přestával být vrchním dohližitelem a organizátorem nad celou zemí. Zmizela daň z&nbsp;míru, zeslábly výtěžky z&nbsp;pokut, soudních tax, břemen, trhových plateb, cel a mýt i&nbsp;zemských robot. Nyní zanikaly, slábly nebo přecházely na šlechtu. Přelévaly se však zároveň do jiných forem. Například již zmíněnou daň z&nbsp;mírů nahradily berně, které se postupně štěpily na všeobecné berně a berně zvláštní vymáhané například od měst nebo klášterů. Zmizely rovněž naturální zátěže. Královy příjmy tvořily výnosy z&nbsp;berně a z&nbsp;urburů, ražby mince, dávky z&nbsp;vilikací (korunní statky), různých práv a regálů, měst, vesnic a královských hradů, mýt, cel a trhů, ze soudů, pokut a justice obecně, ze židovské daně a odúmrtního práva.<ref>Přemysl Otakar II., s. 233−234233–234.</ref> Jako nejvýraznější ekonomické nástroje královy moci si Přemysl však udržel [[Horní regál|horní]] a [[mincovní regál]].<ref>Velké dějiny III., s. 319</ref> V&nbsp;tahouny nové ekonomiky se zároveň měnila města.<ref>Přemysl Otakar II., s. 234.</ref>

Drahé kovy se získávaly nejen z&nbsp;dolů, ale také pomocí rýžování na vodotečích. Zvrat v&nbsp;českém hornictví přineslo především odkrytí stříbrných ložisek v&nbsp;[[Českomoravská vrchovina|Českomoravské vrchovině]].<ref>Království v&nbsp;pohybu, s. 338−340338–340.</ref> Za Přemyslovy vlády dosáhla vrcholu své slávy, jako centrum těžby stříbra na [[Kraj Vysočina|Vysočině]], [[Jihlava]].<ref>Velké dějiny III., s. 324.</ref> Těžba v&nbsp;Českomoravské vrchovině se uplatňovala podle takzvaného jihlavského horního práva, které vydělovalo nárok k&nbsp;rudnému bohatství od vlastnictví půdy. Podzemní bohatství si formou regálu vyhrazoval král, který své kompetence přenášel na městskou a horní obec. Jihlavské horní právo počítá rovněž se svobodou báňského podnikání. Nálezce rudné žíly, jestliže splnil závazky k&nbsp;majiteli půdy, měl podle jihlavského práva přednostní oprávnění k&nbsp;jejímu využití. Jihlavské zásady byly králem postupovány i&nbsp;do jiných oblastí. Za svůj vzestup těžbě stříbra vděčilo za Přemyslovy vlády také město Smilův Brod (dnešní [[Havlíčkův Brod]]) pojmenované po svém zakladateli šlechtici [[Smil z Lichtenburka|Smilovi z&nbsp;Lichtenburka]]. Stříbro se těžilo ale i&nbsp;v&nbsp;okolí jiných měst na Českomoravské vrchovině. Od poloviny 13. století začaly převažovat hlubinné doly, ve kterých se horníci museli vyrovnávat s&nbsp;problémem podzemních vod. Těžební práce patřily ve 13. století k&nbsp;mimořádně obtížným činnostem.<ref>Království v&nbsp;pohybu, s. 343−356343–356.</ref>

Ve 13. století se v&nbsp;Českých zemích platilo neraženým zlatem či stříbrem a raženými mincemi zároveň. Platidla se často počítala na marky či hřivny. V&nbsp;polovině 13. století posílila hodnota takzvané pražské hřivny a sblížila se s&nbsp;moravskou hřivnou, jež vážila 280 gramů. Ze svého vévodského titulu Přemysl v&nbsp;Rakousích nechával razit [[fenik]]y. V&nbsp;Čechách se již od počátku století razily [[brakteát]]y, které však nedokázaly udržet svojí stabilní hodnotu a byly proto často vytlačovány penězi z&nbsp;mimočeských zemí. V&nbsp;Čechách Přemysl Otakar II. nechával vyrábět střední brakteáty (cca 27–28 milimetrů) a malé brakteáty (cca 18 milimetrů). Za markrabské vlády Přemysla Otakara II. se na Moravě začaly razit malé moravské brakteáty, aniž by však byla ukončena produkce malých moravských denárů ražených už od dob moravské vlády [[Vladislav Jindřich|Vladislava Jindřicha]]. Přemysl mincovnictví rovněž významně reformoval, a to ve třech fázích. Jeho první reformní úprava je datována přibližně do roku 1253, druhá reforma mezi léta 1261 a 1262 a třetí nejvýznamnější do roku 1268.<ref>Království v&nbsp;pohybu, s. 319−321319–321 a 334.</ref>

Do Přemyslovy vlády spadá rozptýlení mincoven do řady královských měst. Důlní rajóny ve jménu krále spravovali [[Mincmistr|mincmistři]], kteří zároveň dohlíželi na mincovní produkci a distribuci. Nejvýznamnějším mincmistrem Přemysla Otakara II. byl [[Eberhard (mincmistr)|Eberhard]].<ref>Království v&nbsp;pohybu, s. 321−323321–323.</ref>

Přemyslova vláda pro České země znamenala vrcholící upevňování a stmelování šlechtických majetků, což mělo za následek panovníkův ústup z&nbsp;mnoha oblastí, které dříve ovládal. Šlechtické rody si totiž přivlastňovaly hrady a sídla, které jim král svěřil do dočasné správy. V&nbsp;době Přemysla Otakara II. si šlechtici rovněž začali stavět vlastní honosné hrady. Pronikali také do nově osídlených oblastí, kde se zmocňovali půdy a vytvářeli zde svou infrastrukturu, která se opírala o&nbsp;jejich hrady, klienty a služebníky. [[Vítkovci]] (mezi které za Přemyslovy vlády patřili například [[Vítek z Hradce]], [[Oldřich I. z Hradce]], [[Záviš z Falkenštejna]], [[Vok I. z Rožmberka]], [[Jindřich I. z Rožmberka]]) své panství takto budovali v&nbsp;jižních Čechách, [[Bavorové ze Strakonic]] ([[Bavor I. ze Strakonic]], [[Bavor II. ze Strakonic]]) zase v&nbsp;[[Prácheň (hrad)|Prácheňsku]]. [[Švábenští ze Švábenic|Švábenicové]] ([[Idík ze Švábenic]], [[Hrabiš ze Švábenic]]) osidlovali severovýchodní Čechy a severní Moravu. Západní svahy [[Českomoravská vrchovina|Českomoravské vrchoviny]] ovládli [[Lichtenburkové]] ([[Smil z Lichtenburka]], [[Jindřich z Lichtenburka]]). V&nbsp;[[Bílina (město)|Bílinsku]] a [[Podkrušnohorská oblast|Podkrušnohoří]] své dominium rozšiřovali zase [[Hrabišici]] ([[Boreš z Rýzmburka]]). Tyto rody patřily ke přednímu českému panstvu.<ref>Přemysl Otakar II., s. 353−356353–356.</ref>

Přemysl Otakar II. na počátku své vlády v&nbsp;50. letech pokračoval v&nbsp;zaběhlé praxi, později svou taktiku však změnil – šlechtickou expanzi se pokoušel omezovat a panské rozsáhlé pozemkové celky rozrušit. Uskutečňoval to pomocí budování a modernizace královských hradů i&nbsp;měst v&nbsp;oblasti šlechtických panství (takto vznikly například [[Loket (hrad)|Loket]], [[Domažlice]], [[Tachov]], [[Kynžvart]], [[Domažlice]], [[Tachov]], [[Klatovy]], [[Přimda]], [[České Budějovice]]). Přemysl se rovněž pokoušel vrátit do královského vlastnictví hrady, které panovník svěřil do dočasné správy panským rodům, jež si ho po čase přivlastnily. Přemysl české šlechtě však zároveň z&nbsp;těchto eskalujících sporů poskytoval únik. Chronické války s&nbsp;Uhry i&nbsp;Bavorskem totiž nejprve sváděly jejich přebytečnou energii do jiného řečiště. I přesto však napětí mezi králem a panstvem postupně gradovalo a vyvrcholilo odbojem Vítkovců a Hrabišiců v&nbsp;roce 1276, jehož příčiny jsou historiky různě interpretovány (viz kapitola Odboj české šlechty a dodatkové smlouvy).<ref>Přemysl Otakar II., s. 355−356355–356.</ref>

Doba Přemysla Otakara II. nepatří v&nbsp;dějinách české církve k&nbsp;dramatickým nebo zlomovým mezníkům. Byla spíše obdobím, kdy se setkávaly a zhodnocovaly starší podněty. Pro český stát bylo výhodou, že se země (Čechy, Morava) přesně shodovaly se svým biskupským okrskem (pražská diecéze, olomoucká diecéze). Zemská církev se za Přemyslovy vlády rovněž stávala oporou královské moci. V&nbsp;čele obou zemských církví při tom stály dvě výrazné postavy – po smrti [[Mikuláš z Újezda a Riesenburka|Mikuláše z&nbsp;Riesenburka]] to na pražském biskupském stolci byl [[Jan III. z Dražic]] a v&nbsp;Olomouci přes celou Přemyslovu vládu jeden z&nbsp;nejbližších králových důvěrníků [[Bruno ze Schauenburku]]. Přemysl až do 70. let udržoval velmi dobré vztahy také s&nbsp;mimočeským episkopátem – s&nbsp;bavorskými biskupy (Pasov, Řezno) a především se salcburským arcibiskupem, kterým byl mezi lety 1247 a 1265 Otakarův bratranec [[Filip Salcburský|Filip Sponheimský]] a po něm mezi lety 1265 a 1270 další bratranec českého krále [[Vladislav Slezský]]. Přemysl pod svou ochranu přijímal mnoho klášterů. Některé kláštery dokonce sám založil (viz kapitola Zakladatelská činnost). V&nbsp;roce 1255 český král vydal privilegium pro [[Řád německých rytířů]]. Králova ochrana náležela i&nbsp;[[Žebravé řády|mendikantům]]. Svázanost církve a panovníka dokazuje fakt, že Přemysl někdy zasahoval do ryze církevních záležitostí. Jeho slovo platilo v&nbsp;pražské i&nbsp;olomoucké kapitule. Církev se sice nedokázala vymanit z&nbsp;vlivu svých fundátorů a dobrodinců, ale přesto se měnila ve výkonného hospodáře. Přestávala být závislá na dávkách a příjmech, které ji z panovnických výnosů měli odvádět vilikové. Česko-moravská církev se ve třetí čtvrtině 13. vyznačovala také intenzivními styky s&nbsp;Římem. Mizela tak její volnost, která byl nahrazována závislostí na papežské kurii.<ref>Přemysl Otakar II., s. 306−308306–308, 310−311310–311 a 322−330322–330.</ref>

}}</ref> Dostavba farností měla za následek mnoho vleklých sporů o&nbsp;jejich limitace a desátkové příjmy. V&nbsp;církvi pokračovaly také pře o&nbsp;[[Patronátní právo|patronáty]] a jejich dědičnost i&nbsp;prodejnost. Zatímco stoupala váha episkopátu a jeho orgánů, rozvíjel se úřad [[Arcijáhen|arcijáhnů]]. Současně se také začaly tvořit venkovské [[Děkan#Římskokatolická církev|děkanáty]]. Nechyběly však četné stížnosti na poklesky světsky žijících kněží i&nbsp;řeholníků. Biskup Bruno Olomoucký se ve svém spisu z&nbsp;prosince 1273 psal o&nbsp;problému loupeživých duchovních a farářů, kteří zanedbávají své povinnosti a porušují celibát.<ref>Přemysl Otakar II., s. 310−316310–316.</ref>

V&nbsp;první polovině 13. století stále vzrůstalo napětí mezi křesťanským a menšinovým židovským obyvatelstvem v&nbsp;Českých zemích. Papež [[Inocenc IV.]] v&nbsp;reakci na to vydal roku 1247 a poté znovu v&nbsp;roce 1253 [[papežská bula|buly]], které zakazovaly jakékoli násilnosti vůči Židům. Přemysl Otakar II. v&nbsp;roce 1254 papežovy buly potvrdil a snad ještě téhož roku, snad až v&nbsp;roce 1262,{{#tag:ref|Text vydaný [[Karel IV.|Karlem IV.]] uvádí jako dobu vzniku původní listiny rok 1254,<ref>{{Citace monografie | příjmení = Rössler | jméno = Emil Franz | titul = Deutsche Rechtsdenkmäler aus Böhmen und Mähren | místo = Prag | rok = 1845 | vydavatel = Friedrich Tempsky | strany = 177–187 | url = http://books.google.com/books?id=BKbkAAAAMAAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false | jazyk = la}}</ref> uvedenou titulaturu ovšem Přemysl Otakar II. užíval až v letech 1262–1269, proto například historička [[Jana Zachová]] datuje originální privilegium až do roku 1262.<ref>{{Citace periodika | příjmení = Zachová | jméno = Jana | titul = Un privilege de Přemysl Otokar II | periodikum = Judaica Bohemiae | ročník = 14 | rok = 1978}}</ref>|group="pozn."}} vydal pro Židy rozsáhlé privilegium s&nbsp;32 ustanoveními nazývané ''[[Statuta Judaeorum]]''. Židé se tímto privilegiem dostali do pozice [[servi camerae]] (služebníků komory), což znamenalo, že je král přijal pod svou [[Jurisdikce|jurisdikci]] a ochranu, ale zároveň finančně těžil z jejich příjmů. Židé díky němu měli ve většině případů rovnoprávné postavení s&nbsp;křesťany a mohli kdykoli překročit hranice Přemyslova státu, museli u&nbsp;toho však zaplatit stejné clo jako obyvatelé města, ke kterému náleželi (výjimkou byla situace, kdy převáželi své mrtvé). Dále je nikdo neměl právo pohánět k&nbsp;vyplácení zástav na soud o&nbsp;jejich svátečním dni. Pokud byl Žid křivě obviněn z&nbsp;vraždy křesťana a úspěšně se obhájil, měl být potrestán žalující křesťan. Král rovněž zakázal šíření protižidovských pověr. Pokud byl Žid zavražděn, vyšetřování měli vést sami členové židovské obce. Přemysl také uvedl, že pokud pátrání povede k&nbsp;podezřelému, panovník k&nbsp;odhalení zločince napomůže. Křesťanu, který zaútočil na Žida, měla mu být uťata ruka. Přemysl toto privilegium v&nbsp;reakci na obnovení protižidovských nálad znovu potvrdil v&nbsp;roce 1268.<ref>Velké dějiny III., s. 332−334332–334.</ref>

Hodnocení Přemyslovy osobnosti a vlády se u&nbsp;historiků různí. [[František Palacký]] Přemysla představil jako vynikajícího panovníka oplývajícího moudrostí, bystrým rozhledem, politickou obratností, statečností a odvahou, energickým vládním nasazením i&nbsp;organizačními schopnostmi a smyslem pro řád. Zároveň mu však vyčetl vstřícné chování k&nbsp;Němcům, které Přemysla podle Palackého nakonec stálo život, když se stal obětí německé zrady v&nbsp;osobě Rudolfa Habsburského.<ref>Dějiny národu českého, s. 185−217185–217.</ref> Důkladně zpracované ''Dějiny krále Otakara II. Českého a jeho doby'' (''Geschichte König Ottokars II.: Von Böhmen und Seiner Zeit'') vydané roku 1866 vídeňským profesorem [[Ottokar Lorenz|Ottokarem Lorenzem]] Přemysla hodnotí převážně negativně. Podle Lorenze Přemyslův vzestup umožnil pouze úpadek Římskoněmecké říše a Přemyslovo soustátí bylo dílem papežské politiky a kuriální přízně, kterou ukončil až lyonský koncil roku 1274. Lorenz Přemyslovi sice přiznal diplomatické schopnosti, zato mu však přiřkl bezostyšnost a kořistnickou vypočítavost.<ref>{{Citace monografie

Na konci 30. let 20. století Přemyslovu vládu velmi detailně popsali [[Václav Novotný (historik)|Václav Novotný]], [[Josef Šusta]] a [[Josef Vítězslav Šimák]]. Podle Šusty tkvěl kořen Přemyslova pádu v&nbsp;obecných středověkých podmínkách. Přemyslovo vytváření monarchické moci podle něj naráželo na císařský univerzalimus v&nbsp;říši, který byl sice v&nbsp;úpadku, ale stále dosti silný na to, aby mohl zabránit budování většího soustátí na východě říše.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 283−284283–284.</ref> V&nbsp;90. letech 20. století se Přemyslem zabýval [[Jiří Kuthan]]. Přemysla považuje za cílevědomého, schopného a neobyčejně nadaného vládce; domníval se však, že důvodem jeho pádu bylo jeho příliš autoritativní chování vůči panstvu a snaha všechny své země spojit do jednoho celku, což podle Kuthana paradoxně vedlo k&nbsp;patriotismu a nesourodosti soustátí.<ref>Král železný a zlatý, s. 21−2221–22.</ref> Názory považující Přemyslovu vládu za [[Despocie|despotickou]] či [[Centralizace|centralistickou]] odmítl [[Vratislav Vaníček]]. Přemyslův vzestup považuje za synchronní s&nbsp;dlouhodobým proudem inovací a s&nbsp;celkovým modernizačním trendem středoevorpské společnosti. Krize Přemyslova soustátí podle něj nastala kvůli určité konzervativnosti Přemyslovy moci (omezování politické [[Sociální mobilita|mobility]] a [[restrikce]] vůči městským svobodám), jeho tvrdému přístupu k&nbsp;vlastním stoupencům a k&nbsp;vůli nepochopení potřeb na západě říše.<ref>Velké dějiny III., s. 590−593590–593.</ref> Nejnovější pokus o&nbsp;zhodnocení osobnosti a vlády Přemysla Otakara učinil v&nbsp;roce 2011 [[Josef Žemlička]]. Podle něj byl Přemysl statečný muž milující velkolepé a okázalé výpravy. Nechybělo mu charisma, přirozené vůdcovství ani organizační schopnosti. Podléhal však často náladám a někdy jednal neuváženě a zbrkle. Podle Žemličky dával Přemysl před diplomatickým řešením přednost rázným zásahům. Ačkoli mu nechyběla vstřícnost k&nbsp;modernizačním změnám, vládním stylem a vztahem ke šlechtě se choval podle vzoru svých předků. Stejně jako Kuthan a Vaníček se i&nbsp;Žemlička domnívá, že k&nbsp;panstvu se Přemysl choval příliš tvrdě. Celkově jej však hodnotí jako mocného a sebevědomého panovníka, který patří mezi největší české krále.<ref>Přemysl Otakar II., s. 491−493491–493.</ref>

Antropologický výzkum ostatků Přemysla Otakara II. provedl [[Emanuel Vlček|Emanuel Vlček.]] Podle jeho zjištění byl král na svou dobu průměrně vysoký, asi 166 až 168 centimetrů, měl velmi robustní a svalnatou postavu a malý předkus horní čelisti. Zřejmě měl kolmé čelo, poměrně vysoký obličej s vysokými očnicemi a středně vysoký nos. Přemyslův dobře dochovaný chrup byl poměrně zdravý.<ref>Fyzické osobnosti, s. 97−9897–98.</ref> Většina kronik mluví o&nbsp;králově příjemném zevnějšku a snědém obličeji.<ref>Přemysl Otakar, s. 492.</ref> Králův popis podává například Kolmarská kronika:

Přemyslovu osobnost ještě za jeho života ve svých dílech oslavovalo mnoho básníků, jako například [[Oldřich z Etzenbachu]] ve své [[Alexandreis|Alexandreidě]], kterou si český král patrně i sám objednal, dále také [[Friedrich von Sonnenburg]], [[Tannhäuser (básník)|Tannhäuser]] nebo [[Ulrich Türlin]].<ref>Velké dějiny III., s. 341−342341–342.</ref> [[Zbraslavská kronika]] Přemysla ukazuje jako statečného a ctnostného muže.<ref>{{Citace periodika | příjmení = Antonín | jméno = Robert | odkaz na autora = | titul = Epilog slavného věku. Svědectví Zbraslavské kroniky o přemyslovské dynastii | periodikum = Dějiny a současnost | odkaz na periodikum = Dějiny a současnost | rok = 2006 | měsíc = | ročník = 28 | číslo = 2 | strany = 40–43 | url = http://dejiny.nln.cz/archiv/2006/2/epilog-slavneho-veku- | issn = 0418-5129}}</ref><ref>{{Citace monografie

| strany = 246−247246–247

}}</ref> [[Otakar Štýrský]] ve své ''[[Štýrská rýmovaná kronika|Štýrské veršované kronice]]'' českého krále naopak vykresluje jako tyranského vládce.<ref>Přemysl Otakar II., s. 15.</ref> V&nbsp;''[[Dalimilova kronika|Dalimilově kronice]]'' se Přemyslova postava postupně proměňuje ze skvělého a nadějného mladíka na hubitele české šlechty.<ref>Ideální panovník, s. 246.</ref> Přemyslův život ve svých kronikách dále vylíčili například [[František Pražský]], [[Přibík Pulkava z Radenína]], [[Jan Marginola]] nebo [[Pokračovatelé Kosmovi]].<ref>Ideální panovník, s. 247−248247–248.</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 27−3527–35.</ref> O&nbsp;sklonku jeho života pojednává rovněž ''Kronika pražského kostela'' [[Beneš Krabice z Veitmile|Beneše Krabice z&nbsp;Veitmile]], dále [[Jindřich Heimburský]] či [[Kolmarská kronika]]. Významnou výpovědní hodnotu o&nbsp;Přemyslovi a jeho vládě má formulářová sbírka [[Jindřich z Isernie|Jindřicha z&nbsp;Isernie]]. Pojednává o&nbsp;něm však i&nbsp;mnoho dalších kronik z&nbsp;celé střední Evropy.<ref>Přemysl Otakar II., s. 29.</ref> [[Dante Alighieri]] Přemysla ve své ''[[Božská komedie|Božské komedii]]'' umístil do očistce.

Španělský dramatik a básník [[Lope de Vega]] českému králi věnoval hru ''Císařská koruna Otakarova''.<ref name="Kžaz">Král železný a zlatý, s. 7.</ref> V&nbsp;roce 1825 se na vídeňské scéně objevilo drama [[Franz Grillparzer|Franze Grillparzera]] ''Krále Otakara štěstí a konec'' (''Konig Ottokars Glück und Ende''), kde byl Přemysl líčen jako pyšný a tyranský vládce.<ref name=Kžaz /><ref>Přemysl Otakar II., s. 12−1312–13.</ref>

* {{Citace periodika | příjmení = Bar | jméno = Přemysl | odkaz na autora = | titul = Král a kníže. Přemysl Otakar II. a Jindřich IV. Probus | periodikum = Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university. C, řada historická | rok = 2005 | měsíc = | ročník = 52 | číslo = | strany = 57−7157–71 | url = | issn = 0231-7710}}

* {{Citace monografie | příjmení = Bláhová | jméno = Marie | odkaz na autora = Marie Bláhová | příjmení2 = Hlaváček | jméno2 = Ivan | odkaz na autora2 = Ivan Hlaváček | titul = Česko-rakouské vztahy ve 13. století: Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II.: sborník příspěvků ze symposia konaného 26.−27–27. září 1996 ve Znojmě | vydavatel = Rakouský kulturní institut ; Filozofická fakulta Univerzity Karlovy | místo = Praha | rok vydání = 1998 | isbn = 80-85899-41-8 | strany = 163−189163–189}}

* {{Citace monografie | příjmení = Dopsch | jméno = Heinz | příjmení2 = Brunner | jméno2 = Karl | příjmení3 = Weltin | jméno3 = Maximilian | titul = Österreichische Geschichte 1122−12781122–1278. Die Länder und das Reich: der Ostalpenraum im Hochmittelalter | vydavatel = Ueberreuter | místo = Wien | rok = 1999 | počet stran = 620 | isbn = 3-8000-3532-4 | jazyk = německy}}

* {{Citace monografie | příjmení = Kusternig | jméno = Andreas | odkaz na autora = | titul = Die Zeit König Ottokars in Österreich (1251−12761251–1276/78) | vydavatel = Verlag Niederösterreichisches Pressehaus | místo = Sankt Pölten ; Wien | rok = 1978 | počet stran = 31 | isbn = 3-85326-524-3 | jazyk = německy}}

* {{Citace monografie | příjmení = Lutovský | jméno = Michal | odkaz na autora = Michal Lutovský | příjmení2 = Bravermanová | jméno2 = Milena | titul = Hroby a hrobky našich knížat, králů a prezidentů | místo = Praha | vydavatel = Libri | rok = 2007 | počet stran = 223 | kapitola = Pocta padlému králi | strany = 135−140135–140 | isbn = 9788072772285}}

* {{Citace monografie | příjmení = Mika | jméno = Norbert | odkaz na autora = Norbert Mika | titul = Walka o spadek po Babenbergach 1246−12781246–1278 | vydavatel = WAW | místo = Racibórz | rok = 2008 | počet stran = 136 | isbn = 978-83-919765-4-8 | jazyk = polsky}}

* {{Citace monografie | příjmení = Mikovec | jméno = Ferdinand Břetislav | odkaz na autora = Ferdinand Břetislav Mikovec | ilustrátoři = Josef Vojtěch Hellich, Vilém Kandler | rok = 1860 | titul = Starožitnosti a Památky země České | vydavatel = Kober a Markgraf | místo = Praha | url = http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:bc47e710-f41d-11dc-9bf1-000d606f5dc6?page=uuid:043c4620-fc7d-11e7-816d-5ef3fc9bb22f | kapitola = Hrob krále Přemysla Otakara II. | strany = 1−61–6}}

* {{Citace monografie | příjmení = Novotný | jméno = Václav | odkaz na autora = | titul = České dějiny I./IV. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253−12711253–1271) | vydavatel = Jan Laichter | místo = Praha | rok = 1937 | počet stran = 499 | isbn =}}

* {{Citace monografie | příjmení = Šusta | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Šusta | titul = Přemysl Otakar II. a římská koruna v roce 1255 | vydavatel = vl.n. | místo = Praha | rok = 1930 | počet stran = 119−129119–129 | url = http://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:eb105b90-1257-11e4-8f64-005056827e52}}

* {{Citace sborníku | příjmení = Vaníček | jméno = Vratislav | odkaz na autora = Vratislav Vaníček | titul = Přemysl Otakar II | odkaz na titul = | příjmení sestavitele = Ryantová | jméno sestavitele = Marie | odkaz na sestavitele = Marie Ryantová | příjmení sestavitele2 = Vorel | jméno sestavitele2 = Petr | odkaz na sestavitele2 = Petr Vorel | sborník = Čeští králové | odkaz na sborník = | vydavatel = Paseka | odkaz na vydavatele = Nakladatelství Paseka | místo = Praha ; Litomyšl | rok vydání = 2008 | isbn = 978-80-7185-940-6 | strany = 103−115103–115}}

* {{Citace monografie | příjmení = Vaníček | jméno = Vratislav | odkaz na autora = | titul = Velké dějiny zemí Koruny české II. 1197−12501197–1250 | vydavatel = Paseka | místo = Praha | rok = 2000 | počet stran = 582 | isbn = 80-7185-273-2}}

* {{Citace monografie | příjmení = Vaníček | jméno = Vratislav | odkaz na autora = | titul = Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250−13101250–1310 | vydavatel = Paseka | místo = Praha | rok = 2002 | počet stran = 760 | isbn = 80-7185-433-6}}

* {{Citace monografie | příjmení = Žemlička | jméno = Josef | titul = Počátky Čech královských 1198−12531198–1253 | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 2002 | počet stran = 964 | isbn = 80-7106-140-9}}