Andrej Kolomacký: Porovnání verzí

}}</ref> – [[13. únor]]a [[1980]] v&nbsp;[[Rumburk]]u) byl pravoslavný duchovní, architekt a umělecký malíř. Za svůj život pomohl zbudovat na území bývalého [[Československo|Československa]] kolem 90 pravoslavných chrámů, z nichž 20 bylo zcela jeho dílem, od projektu a výběru místa až po svěcení křížů a zvonů na chrámu. <ref name=":1">{{Citace elektronického periodika

Vsevolod Kolomackij se narodil jako nejmladší ze čtyř dětí [[8. únor]]a [[1896]] ve vesnici Soročinskoje v Kyjevské oblasti. Jeho otec byl chrámový žalmista a malý Vsevolod byl od dětství vychováván v&nbsp;pravoslavné víře. V&nbsp;roce 1909 nastoupil na duchovní školu v&nbsp;[[Kyjev]]ě-Podolí, potom pokračoval v duchovním semináři. V&nbsp;srpnu [[1914]] se z&nbsp;úcty k&nbsp;panovníkovi, monarchii a vlasti hlásil do carské armády jako dobrovolník, ale z&nbsp;důvodu silné krátkozrakosti nebyl přijat. V&nbsp;roce 1916 však směl vstoupit do [[Československé legie|československých legií]], složených z&nbsp;vojáků, kteří dezertovali z&nbsp;rakouské armády. V&nbsp;řadách legií pak bojoval v&nbsp;několika bitvách, kde byl sedmkrát raněn. Obdržel šest vyznamenání, mimo jiné dva záslužné [[Řád sv. Jiří (Rusko)|kříže sv. Jiří]]. <ref name=":0" /> Po odchodu z&nbsp;legií roku 1919 připojil k&nbsp;[[Bělogvardějci|Dobrovolnické armádě]] („Bělogvardějci“) generála [[Anton Ivanovič Děnikin|Antona Ivanoviče Děnikina]], v níž získal hodnost podplukovníka.<ref name=":2">{{Citace elektronického periodika

Po porážce Dobrovolnické armády se část vojska v&nbsp;srpnu [[1920]] přesunula z&nbsp;[[Krym]]u do [[Gallipoli]]. Odtud pak Kolomackij pokračoval do [[Rumunsko|Rumunska]] a odtud ilegálně přešel hranice na [[Podkarpatská Rus|Podkarpatskou Rus]], tehdejší součást [[Československo|Československa]]. Po získání československého občanství roku 1922 vstoupil jako důstojník do československé armády v&nbsp;[[Mukačevo|Mukačevu]].<ref name=":1" /> V dubnu 1923 absolvoval navazující důstojnický kurz v Košicích a otevřela se pro něj slibná vojenská kariéra. Kolomacký se však rozhodl svůj život a schopnosti věnovat službě bohu a misionářské činnosti v rámci pravoslavné církve a požádal o propuštění z arnády. <ref name=":3" />

V&nbsp;roce 1923 se oženil s&nbsp;Jelizavetou Vlasenkovou, kterou se mu z&nbsp;[[Charkov]]a podařilo dostat do Československa. V&nbsp;lednu 1924 byl vysvěcen na diákona a poté na kněze. <ref name=":0" /><ref name=":1" /> Církevní poměry byly v té době napjaté, na invektivy [[Řeckokatolická církev|uniatů]] byl Kolomacký několikrát uvězněn. Z&nbsp;důvodu obstrukcí, které [[řeckokatolická církev]] působila původně pravoslavnému obyvatelstvu, se rozhodl vystavět vlastní dřevěný chrám. Hrubou stavbu prý dokončil za pomoci farníků ve vesnici Russkoje během čtyř dnů.<ref name=":0" /> Dalších pět chrámů pak postavil ještě v&nbsp;okolních obcích, přičemž ten v&nbsp;[[Rakošino|Rakošinu]] se stal hlavním chrámem mužského [[Monastýr Přesvaté Bohorodice (Rakošino)|monastýru Přesvaté Bohorodice]]. Byl to Kolomackého první zděný chrám postavený podle plánů pražského architekta Nikolaje Paškovského. <ref name=":0" /> <ref name=":3" /> Kromě stavitelské činnosti se začal věnovat i výzdobě chrámů, přestože byl silně krátkozraký vlastnoručně zhotovoval nástěnné malby, psal [[Ikona|ikon]]<nowiki/>y a šil církevní roucha. Od roku 1928 také vydával ve spolupráci s [[Monastýr|monastýrem]] v Ladomírově časopis popisující život pravoslavné církve v Karpatské oblasti.<ref name=":3" />

Kolomacký nepřestal pracovat ani když v&nbsp;roce 1927 zemřela jeho žena Jelizaveta a dcerka Klavdije, a zůstal mu pouze malý syn Daniel. V roce 1929 se znovu oženil s Magdalenou Vajmerovou, i když tento sňatek byl porušením církevních pravidel a bylo mu uloženo pokání. <ref name=":3" /> V manželství se narodily dvě děti: Igor a Taťána.<ref name=":2" /> Postavil další chrámy, na Podkarpatské Rusi jich je celkem 18. Jednou z jeho největších staveb z tohoto období se stal chrám–památník ruským vojákům padlým v 1. světové válce v&nbsp;[[Užhorod]]ě, na kterém pracoval v letech 1929–1932.

V&nbsp;roce [[1933]] měla pravoslavná [[Eparchie olomoucko-brněnská|eparchie]] v&nbsp;Čechách a na Moravě pouze dva chrámy. Kolomacký dostal pozvání na Moravu, kde měl nastoupit místo vojenského duchovního v Brně. Na přání [[Svatý Gorazd II.|biskupa Gorazda]] se souhlasem mukačevského [[Serafím (biskup)|biskupa Serafíma]], se však rozhodl být organizátorem staveb nových pravoslavných chrámů. Tak vznikl jedinečný projekt sedmi nových pravoslavných zděných chrámů ve střední Evropě. Prvním z nich byl [[Chrám sv. Ludmily|kostel sv. Ludmily]] v [[Řimice|Řimicích]] u Litovle, nejvýznamnějším je [[Chrám svatého Gorazda (Olomouc)|katedrální chrám svatého Gorazda]] v&nbsp;[[Olomouc]]i. Vsevolod Kolomacký se později stal blízkým spolupracovníkem biskupa Gorazda. V roce 1936 se rozhodl definitivně se zříci rodinného života a dále pouze duševně a hmotně podporovat svou rodinu, což oficiálně sdělil vladykovi Gorazdovi. Bylo mu povoleno vykonávat bohoslužby a dokonce byl vyznamenán pochvalnou listinou za obětavou práci na Božím díle. <ref name=":3" />

V&nbsp;době [[Druhá světová válka|druhé světové války]], po [[Atentát na Heydricha|atentátu na říšského protektora]] [[Reinhard Heydrich|Reinharda Heydricha]], byl prozrazen úkryt v&nbsp;pravoslavném [[Pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje (Praha)|chrámu sv. Cyrila a Metoděje]] a hlavní představitelé církve v&nbsp;čele s&nbsp;vladykou Gorazdem byli popraveni. Ostatní kněží byli posláni na nucené práce do říše, mezi nimi také otec Kolomacký. Po roce však byl propuštěn kvůli svému špatnému zraku s podmínkou, že se bude pravidelně hlásit na gestapu..<ref name=":2" /> Po návratu do Prahy sloužil tajné pravoslavné bohoslužby. V&nbsp;letech 1943-45 téměř slepý otec Kolomacký pracoval jako animátor na prvním českém animovaném filmu "[[Svatba v korálovém moři]]". V&nbsp;květnu [[1945]] se účastní bojů [[Pražské povstání|Pražského povstání]].<ref name=":1" /> Záhy po skončení bojů požádal, společně s dalším pravoslavným knězem, prof. Červínem, státní orgány o zmocnění k dočasné správě pravoslavné církve v Čechách a na Moravě. Tento krok byl v rozporu s pravoslavným kanonickým právem, nicméně i díky tomu se podařilo církev opět brzy stabilizovat.

Od června 1945 pomáhal na Moravě s obnovou činnosti jednotlivých církevních obcí, podílel se na pořizování bohoslužebných rouch a předmětů, pracoval na opravách poškozených pravoslavných chrámů. V listopadu 1945 se definitivně rozešel s manželkou a stal se mnichem v&nbsp;monastýru v&nbsp;[[Ladomirová|Ladomírové]] na Slovensku, kdy přijal jméno apoštola Ondřeje (Andrej). <ref name=":3" />Nakrátko byl ustanoven představeným chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na pražských Olšanech. Po zřízení Pravoslavného duchovního semináře v Karlových Varech se stal jeho duchovníma v této funkci setrval také po přesunutí semináře do Prahy. <ref name=":2" /> Od roku 1947 směl používat titul archimandrita. [[Soubor:Rumburk 02.JPG|náhled|Chrám Stětí svatého Jana Křtitele v&nbsp;Rumburku]]

[[Soubor:PravoslavnyKostel.jpg|náhled|Kostel[[Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje (Kroměříž)]]]]

Později se stal duchovním semináře nové [[Teologická fakulta|teologické fakulty]] v&nbsp;[[Prešov]]ě. Na Slovensku realizoval několik chrámových staveb, mezi nimi katedrální chrám sv. Alexandra Něvského v Prešově. Byl také blízkým spolupracovníkem pražského metropolity Jelevferije, hlavy pravoslavné církve v Československu. V&nbsp;roce [[1952]] však byl komunistickým režimem odvolán ze všech pedagogických i duchovních funkcí na prešovské fakultě i v&nbsp;eparchii a byl přeložen do [[Česká Lípa|České Lípy]] v&nbsp;severních Čechách. <ref name=":1" />Ani v&nbsp;nuzných podmínkách, které mu připravila StB, a bez možnosti vlastního bydlení, nepřestává v&nbsp;práci na přestavbách kostelů pro potřeby pravoslavné církve po celém Československu. Jeho dílem jsou také ikonostasy a výzdoba chrámů ve více než 30 městech. <ref name=":0" /> Do České Lípy byl dosazen proti své vůli i proti vůli tamní církevní obce, která si krátce předtím zvolila za duchovního správce o. Michaila Zumra. Kolomacký se snažil s věřícími vycházet v dobrém a za krátký čas se přesunul do [[Rumburk|Rumburka]]. Zde dostal k dispozici pro bohoslužby kostelík [[Chrám Stětí svatého Jana Křtitele (Rumburk)|Stětí sv. Jana Křtitele]] na Strážném vrchu. V&nbsp;roce 1957 se mu pak podařilo získat kostelík s domkem pro kněze do vlastnictví církve. Vlastními silami kostel opravil a vyzdobil ikonami.