Němečtí [[Antifašismus|antifašisté]] byli za [[druhá světová válka|druhé světové války]] přirozeně [[nacismus|nacisty]] z politických důvodů vězněni nebo jinak pronásledováni. Vedle politických vězňů tvořily významnou skupinu odpůrců nacismu také osoby aktivně činné v [[odboj]]ovém hnutí, a to jak přímo ve [[Německá říše|Německé říši]], v zahraničním [[exil]]u, tak i ve spojeneckých vojenských jednotkách. Po osvobození vznikaly antifašistické komise, jejichž úkolem bylo prověřování německých občanů a udělování antifašistických legitimací. Legitimace antifašisty chránila před diskriminačními opatřeními, která se týkala ostatních Němců, a sloužila k získání československého státního občanství.
Protože však Dekret prezidenta č. 33 siceod 10.08.1945 nově upravoval podmínky pro udělení statusu antifašisty, aledosavadní legitimace ztratily platnost a nastalo nové prověřování německých žadatelů o státní občanství a dosavadní legitimace ztratily platnost. Procesy prověřování se táhly a množily se útoky a perzekuce na antifašistické čekatele i jejich perzekuce. Proto zakládali němečtí komunisté a sociální demokraté [[Antifa]] výbory na obranu svých členů před probíhajícími excesy. Většina německých antifašistů nakonec zvolila cestu dobrovolného vystěhování do okupačních zón v Německu. Opouštěli Československo s bolestí a pocitem křivdy. První „antifa-transporty“ odjížděly v listopadu [[1945]] do sovětské okupační zóny.<ref>Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa, 1991; Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangheit, 1995; H. Mejdrová (ed.), Trpký úděl. Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v ČSR v letech 1937–1948, 1997; M. Reindl-Mommsen, „Die Sudetendeutschen in der Tschechoslowakei nach 1945“, in: Bohemia, 1967; U. Schneider, „Die deutschen Antifaschisten in der ČSR im Jahre 1945. Die Situation nach Kriegsende und Aussiedlung in die SBZ“, in: Odsun – Die Vertreibung der Sudetendeutschen, 1995.</ref>
== Statistické údaje k vysídlení německého obyvatelstva ==
