Gloriana: Porovnání verzí

Přidáno 38 bajtů ,  před 1 rokem
m
typos, styl
m (typos, styl)
'''''Gloriana''''' je operouopera o třech dějstvích anglického skladatele [[Benjamin Britten|Benjamina Brittena]] na anglické libreto [[William Plomer|Williama Plomera]] založené na hře [[Lytton Strachey|Lyttona StracheyeStracheyho]] z roku 1928 Elizabeth''Alžběta a Essex: Tragická historie''. Premiéra této historické operní fresky proběhla v [[Royal Opera House]] v [[Londýn|Londýně]] v roce 1953 při oslavách korunovace královny [[Alžběta II.|Alžběty II]]. Opera nese název podle přezdívky, kterou přisoudil postavě anglické královně Alžbětě I. anglický básník [[Edmund Spenser]] v jehoeposu básni Čáry''Královna královnyvíl''. Opera pojednává o vládě Alžběty I. a jejím komplikovaném vztahu k hraběti z Essexu, kterého i přes svou lásku musí nechat popravit za zradu státních zájmů. Děj opery je koncentrován přibližně do období pěti let (1598-1603).
 
== Inscenační historie a kritické ohlasy ==
| datum přístupu = 2021-05-31
| jazyk = cs
}}</ref> I čeští kritikové ve své svém hodnocení této incenace někdy nevyhnuly celkově kritickému přístupu k této opeře. Např. Věra Drápelová označuje toto Brittenovo dílo za pouhý „''sled symbolických obrazů na téma panovnice a její dilemata“''. Radmila Hrdinová za opeře vyčítá to, že je "''formálně i hudebně rozštěpená mezi oslavným a intimním pásmem“'' Vůči obojím u se ohradil dramaturg Opery Národního divadla [[Ondřej Hučín]].<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Plus
| jméno = Opera
 
== Charakteristika díla ==
V hudbě se mísí polovina 20. století (rozšířená tonalita, aleatorika, významná role bicích nástrojů, použití „voice on tape“ – tedy nahrávky Essexova hlasu v závěru opery) s obdobím vrcholné renesance a s postupy neorenesančními. Asi nejvýrazněji toto vyznívá ve druhém jednání obsahující sadu dvorních tanců. Např. úvodní Pavanapavana začne v orchestřišti v neorenesančním stylu, po chvilce však začíná hrát scénická hudba (pět dechových nástrojů a bubínek), při níž se orchestr postupně vytratí. Do dalších tanců vstupuje orchestr v orchestřišti,; hudba sedosáhne stylu čistě renesančního, kdy lze nabítnabýt dojmu, jakobyjako by tuto část napsal [[John Dowland]], ze kterého Britten rád čerpal. Na konci scény se však skladetel, ústy dirigenta [[Zbyňek Müller|Zbyňka Müllera]], "''rafinovaným postupem vrací zpět do století dvacátého.''"<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Plus
| jméno = Opera