Josef Bonaventura Piter: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace
Řádek 65:
 
== Život ==
Pocházel z chudé rodiny hrnčíře a chalupníka Václava Pitera, radního města Třebechovic, a jeho první manželky Alžběty, dcery Jana Lochmana. Za základy literárního a hudebního vzdělání vděčil svému učiteli Josefu Vondrovi († 1730). Zároveň ho otec učil hrnčířskému řemeslu a vozil s sebou na trhy prodávat nádobí. Jeho strýc Antonín Lochmann, řeholním jménem Eleutherius, byl františkánem v Hostinném, ujal se ho a učil ho němčině a hudbě, takže dobře zpíval a dokázal hrát na varhany. K dalšímu studiu roku 1721 dovedl Josefa do Broumovského kláštera k opatu [[Otamr Zinke|Otmaru ZinnkoviZinkovi]], který jej vyzkoušel a přijal jako zpěváka altistu do chlapeckém sboru i ke studiu v latinském klášterním gymnáziu. <ref> Hawelka, 1838, s.50-52</ref> Tam současně studoval humanitní obory. Po absolutoriu roku 1728 přijal řeholní kutnu benediktina, jméno Bonaventura a vstoupil jako novic do řádu. Zkušební rok strávil zčásti v brouimovskémbroumovském klášteře a zčásti v Polici, až se rozhodl a 30. června 1729 složilsložit sliby a stal se profesem. Odejel do kláštera v [[Břevnov]]ě, kde samostatně studoval filosofii a teologii a roku 1733 byl vysvěcen na kněze. Byl farářem v Břevnově a v [[Police nad Metují|Polici nad Metují]], profesorem gymnázia v [[Broumov]]ě a od roku 1737 profesorem filozofie v Břevnově. V říjnu 1742 tam zažil vpád francouzského vojska, které vyplenilo klášter. Od roku 1742 byl představeným konventu v Polici nad Metují a od roku 1746 knihovníkem a archivářem opata [[Benno Löbl|Bennona Löbla]], později také benediktinského řádu v českých zemích se sídlem v Broumově. V této funkci získal rozsáhlé a hluboké vědomosti z historie a zejména z diplomatiky. Roku 1756 byl vyslán do Vídně hájit [[exempce|exempci]] svého kláštera ve sporu s pražským arcibiskupem [[Jan Mořic Gustav z Manderscheid-Blankenheimu|Manderscheidem]]. Ve Vídni se spřátelil s řadou významných učenců a na přímluvu dvorního archiváře Antona Taula z Rosenthalu se stal „c. k. českým historiografem“, což znamenalo přístup do císařské knihovny a dvorního archivu ve Vídni. Císařovna [[Marie Terezie]] jej jmenovala svým zpovědníkem a prosadila jeho volbu [[Seznam proboštů a opatů benediktinského kláštera v Rajhradě|proboštem]] [[Benediktinský klášter Rajhrad|rajhradského kláštera]] (25. května 1756), jímž byl až do své smrti roku 1764. Našel klášter zadlužený, po jeho konsolidaci zažil vpád vojsk prusko-rakouské války, poznal polní maršály [[Leopold Daun|Dauna]] i [[Karel Tomáš z Löwenstein-Wertheim-Rochefortu|Löwensteina]].<ref>Hawelka, 1838, s. 60-61</ref> Praktické starosti a povinnosti spojené s klášterem mu zabíraly mnoho času, přesto se Piter snažil pracovat i v historii. Zemřel po dvouleté nemoci 15. května 1764.<ref name="A">Ottův slovník naučný, heslo Piter, Bonaventura Josef. Sv. 19, str. 804</ref>
 
== Dílo ==
Piter byl mezi prvními českými historiky, kteří se věnovali excerpci, shromažďování a kritice písemných pramenů. Jeho první zásadní badatelská práce se týkala dějin [[Břevnovský klášter|kláštera v Břevnově]], zakladatelské úlohy Niederaltaichu, břevnovských filiací a benediktinské hagiografie svatého Vintíře. Zpracoval ji podle svých schopností a znalostí, v barokní interpretaci a vydal tiskem v bibliofilské úpravě o 230 stranách, s četnými iniciálami, vlysy a vinětami a 4 mědirytinami v přílohách. Kniha tvořila pendant kompendiu ''Historia rei litterariae ordinis S. Benedicti..'' od [[Magnoald Ziegelbauer|Magnoalda Ziegelbauera]], který pojednal dějiny benediktinského řádu kritickým pohledem encyklopedisty v širších evropských souvislostech. Oproti Ziegelbauerovi, Legipontovi a dalším Němcům měl jako rodilý Čech, že dobře četl české historické prameny.
 
Piterova nesmírně rozsáhlá sbírka opisů a excerpt, která zůstala v rukopisu v Rajhradu, obsahovala jednak nejstarší české kroniky (pravděpodobně opsané z břevnovského vzoru ze 17. století), za druhé sbírku listin k dějinám českých a moravských klášterů, a konečně kroniky moravských klášterů od 11. do 14. století. Zejména část, kterou opisoval sám, čeští historikové vysoko cenili a obdivovali Piterovu pracovitost a pečlivost.<ref name="A"/>
Řádek 75:
 
Tiskem vydané Piterovy spisy měly různý účel a význam:
* ''Hlas na výsosti, naříkání a pláče Rachel'' (modlitební knížka), 8°, Hradec Králové (1748)
* ''Pietas Benedictina'' (Benediktinská zbožnost), kodex, 396 stran, formát 8°, vydal Iohann Baptista Albrizzano v Benátkách 1751) – přehled světců benediktinského řádu, ctěných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a officia k jejich svátkům.
* ''Řehole aneb Zákon svatého otce Benedikta opata'' (překlad řeholních pravidel), vydal Emanuel Swoboda, Brno 1760)<ref>[https://www.europeana.eu/en/item/92004/NKCR___NKCR__54_E_000066_3IANEOF_cs/ repro knihy]</ref>,<ref>Alexandr Stichː Bonaventura Pitr a střeva milosrdenství, inː Listy filologické roč. CXIX, č. 1-4, 1996, s.70-87</ref>
* ''Thesaurus absconditus in Agro seu Monasterio Břevnoviensi prope Pragam Ord. Sancti Benedicti...'' (Poklad ukrytý na poli čili v klášteře břevnovském u Prahy) Brno 1762) <ref>[http://www.manuscriptorium.com/ dostupné online]</ref>
* ''Wenceslai a Chwaletitz Benedictini Reyhradensis Tractatus de Passione et morte Domini Nostri Jesu Christi'' (Václava z Chvaletic, benediktina rajhradského Traktát o utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista), Brno 1764.<ref name="A"/>