Fytogeografické členění Evropy

Fytogeografické členění Evropy je rozdělení evropských květenných oblastí dle jejich typických prvků na základě podnebí, teploty, vlhkosti, rozložení srážek, zeměpisné šířky a kontinentality, přičemž nejdůležitější jsou zde dva ekologické gradienty: směrem od severu na jih roste průměrná teplota a délka vegetačního období, směrem od západu na východ roste kontinentalita, tedy teplotní rozdíly mezi zimou a létem. Lze rozlišit několik hlavních oblastí, jimž odpovídají typické elementy flóry a vegetační typy.

Fytogeografické oblasti

• Mediteránní – zahrnuje zhruba oblast Středomoří a jeho nejbližšího okolí
• Atlantická – Zaujímá úzký pruh pobřeží Atlantiku od severního Portugalska po Jutský poloostrov a západní Skandinávii a Britské souostroví
• Temperátně středoevropská – většina centrálních oblastí kontinentu po střední Rusko
• Ponticko-jihosibiřská – jižní Ukrajina a jihozápad evropského Ruska, Valašská a Panonská nížina
• Arktická – pouze nejsevernější oblasti Skandinávie a její pohoří
• Boreální – Skandinávský poloostrov, severní Skotsko, severovýchod evropského Ruska

Elemety evropské květeny

• Mediteránní (středomořský) – vyznačuje se typickým klimatem s horkými suchými léty a mírnými deštivými zimami s praktickou absencí mrazů. Charakteristickou vegetací jsou tvrdolisté doubravy a sekundární křoviny (makchie, garrigue). V ČR středomořské rostliny nedokážou přežít zimu, proto se zde přirozeně nevyskytují.
• Submediteránní – přechodná oblast směrem na sever od Středomoří a na Balkáně, rostou zde rostliny přizpůsobené již zimním mrazům. Tento vliv zasahuje i do nejteplejších oblastí ČR, typickým prvkem jsou zde teplomilné doubravy na výslunných svazích pahorkatin nebo typické křoviny – šibljaky
• Alantický – charakteristická silně oceanickým klimatem, mírnými deštivými zimami, chladnými vlhkými léty a rovnoměrným rozložením srážek v průběhu roku; v ČR se druhy atlantického floroelementu vyskytují jen velmi vzácně.
• Subatlantický – přechodný pás směrem k východu, rostliny zde jsou přizpůsobeny mírně rostoucí kontinentalitě, vyznívá zhruba v západní polovině ČR
• Středoevropský v užším smyslu – přechodná oblast mezi Evropou (sub)oceanickou a (sub)kontinentální, náleží sem většina území ČR
• Subkontinentální (sarmatský) – rostliny temperátních opadavých lesů Evropy dále na východě, kde již narůstá kontinentalita prostředí
• Pontický, resp. ponticko-panonský – vázán na silně kontinentální klima, ve kterém podmínky již nedovolují souvislý růst lesa, tedy na zónu stepí. Těžištěm oblasti jsou stepi jižní Ukrajiny a Ruska, přes Maďarsko zasahuje její vliv až do střední Evropy (Dolní Rakousko, jižní Morava). Typickým vegetačním prvkem jsou úzkolisté stepní trávníky.
• Jihosibiřský – souvisí s předcházejícím, ale jeho těžiště leží o něco severněji a zasahuje dále na východ, až za Ural do oblasti Altaje. Zahrnuje hlavně druhy lesostepí a širokolistých suchých trávníků, ale též lesostepních teplomilných doubrav a dubohabřin.
• Orientálně-turanský – jeho těžištěm jsou silně kontinentální stepi a polopouště od Anatolie po Střední Asii, často se zasolenými půdami. V ČR se vyskytuje jen vzácně několik halofilních rostlin, více jich roste již na Slovensku a v Maďarsku, především rostliny z čeledi laskavcovitých a různé pelyňky
• Boreální – jedná se o rostliny s centrem rozšíření v biomu tajgy. V české přírodě k boreálnímu floroelementu patří například druhy horských jehličnatých lesů a rašelinišť.
• Subboreální – navazuje na předchozí, rozšířen více na jih
• Arktický a subarktický – rostliny tundry
• Arkticko-alpidský – druhy původně arktické, které se po skončení doby ledové zachovaly v alpínském stupni vysokých hor jako glaciální relikty; dle jejich geografického rozložení je lze dále dělit na středoevropské, alpsko-karpatské či pouze alpské atd.