Karpaty: Porovnání verzí

Ve skandinávské ''sáze Hervarar'', která vypráví starogermánské legendy o bojích mezi [[Gótové|Góty]] a [[Hunové|Huny]], se jméno ''Karpates'' objevuje v předvídatelné germánské podobě jako ''Harvaða fjöllum'' (viz [[Grimmův zákon]]). [[Gervasius z Tilbury|Gervase z Tilbury]] ve svém ''Otia Imperialia'' („Rekreace pro císaře“) z roku 1211 psal o pohoří jako o ''Hunických alpách''. Uherské listiny ze třináctého až patnáctého století pojmenovávají hory ''Thorchal'', ''Tarczal'' nebo méně často ''Montes Nivium'' („Zasněžené hory“). V Polsku název "Karpaty" poprvé použil [[Stanisław Staszic]] na začátku 19. století ve svém díle ''O ziemiorództwie Karpatów i innych gór i równin Polski'' (O pozemkovém hospodářství Karpat a jiných hor a pláních Polska).<ref>{{Citace elektronického periodika

Z&nbsp;vegetačních typů jsou pro Karpaty typické především rozsáhlé plochy podhorských a horských [[Bučina|bučin a jedlobučin]], místy doposud pralesovitého charakteru; část z&nbsp;nich byla vyhlášena součástí přírodního dědictví UNESCO jako [[Původní bukové lesy Karpat a dalších oblastí Evropy]]. Na ně ve vyšších polohách a v&nbsp;kotlinách centrálních částí navazují zonální horské [[Smrčina|smrčiny]]; lesnicky byl však smrk rozšířen i do většiny dalších vegetačních stupňů, často ve formě monokultury. [[Hranice lesa]] se v&nbsp;Karpatech v&nbsp;průměru nachází ve výškách zhruba 1650–1750&nbsp;m n.&nbsp;m., směrem na jih a východ vlivem rostoucí kontinentality stoupá; v&nbsp;jižních Karpatech místy dosahuje až k&nbsp;2 000 metrům.<ref name=":4" /> Na mnoha místech byla uměle snížena tvorbou letních pastvin, tzv. [[Polonina|polonin]], a to i&nbsp;o&nbsp;stovky metrů; fytocenologicky jsou to převážně [[Louka#Smilkové louky|smilkové louky]], které po opuštění pastvy opět podléhají sukcesi [[Brusnice (rod)|borůvkových]] křovin a posléze stromů. Lesní hranice je tvořena [[Smrk ztepilý|smrkem ztepilým]], [[Jeřáb ptačí|jeřábem]], místy též [[Modřín opadavý|modřínem]] a [[Borovice limba|limbou]], v&nbsp;poloninách i&nbsp;[[Buk lesní|bukem]].<ref name=":4" /> Subalpínský stupeň je tvořen porosty [[Borovice kleč|kosodřeviny]], [[Brusnice (rod)|brusnic]], v&nbsp;jižních a východních Karpatech též [[Olše zelená|olše zelené]], zakrslého [[Jalovec obecný|jalovce]] a karpatského pěnišníku. V&nbsp;nejvyšších polohách jsou [[Hole|alpínské louky]] a [[Sněhové vyležisko|sněhová výležiska]], bohatě zastoupena je také vegetace skal a sutí, a to jak acidofilních, tak bazifilních.<ref name=":7">Kapitola zpracována na základě přednášky M. Chytrého z cyklu ''Vegetace a biotopy Evropy'' na Přírodovědecké fakultě MU, viz níže v sekci Externí odkazy</ref>[[Soubor:Rzekabiałka.jpg|náhled|vlevo|Štěrkonosná řeka [[Biela voda (přítok Dunajce)|Biela voda]] v&nbsp;jižním Polsku, v&nbsp;pozadí Vysoké Tatry|alt=Říční koryto, v&nbsp;pozadí hory]]Nivální stupeň, tedy vysokohorská oblast věčného sněhu a ledu, v&nbsp;Karpatech není vyvinut; pouze několik nejvyšších masivů zasahuje do stupně subniválního ([[Vysoké Tatry]] nad 2300 m n.&nbsp;m., ojediněle i&nbsp;exponované nejvyšší štíty jižních Karpat). Naproti tomu v&nbsp;nízkých pahorkatinách včetně jihomoravských Karpat či Transylvánské vysočiny převládají [[Dubohabřina|dubohabřiny]] a na klimaticky příhodných stanovištích též [[Teplomilná doubrava|teplomilné doubravy]], [[suché trávníky]] a [[Lesostep|lesostepi]]. Náhradní polopřirozenou vegetací středních a podhorských poloh jsou [[Louka|louky]] a [[Pastvina|pastviny]], které jsou díky dlouhodobému působení tradičních způsobů hospodaření často mimořádně druhově bohaté, mezi nimi i&nbsp;ty [[Bělokarpatské louky|bělokarpatské]] v&nbsp;ČR. Především na flyšových vrstvách jsou častá luční svahová [[prameniště]] a [[slatiniště]], v&nbsp;oblastech vývěru minerálních pramenů též s&nbsp;unikátní [[Halofilní rostliny|halofilní]] vegetací.<ref name=":7" /><ref>{{Citace elektronického periodika

V&nbsp;oblasti Karpat se nacházejí významné odlehlé plochy s&nbsp;malým zalidněním. Přežívá zde proto dosud například množství velkých šelem (více než třetina všech evropských populací), jako jsou [[medvěd hnědý]] (okolo 8000 kusů), [[vlk obecný]] (přes 4000 kusů), [[rys ostrovid]] (více než 10003000 kusů)<ref name=":11">{{Citace elektronického periodika
| titul = Heritage in the Natural Environment
| periodikum = www.ccibis.org
| url = http://www.ccibis.org/carpathian-features/82-heritage-in-the-natural-environment
| datum přístupu = 2021-05-06
}}</ref>, dále též [[Kočka divoká evropská|kočka divoká]] nebo [[vydra říční]]. Vysoké horské polohy jsou hnízdištěm [[Orel skalní|orla skalního]] (téměř polovina evropské populace) a [[Orel křiklavý|orla křiklavého]], v&nbsp;hlubokých lesích žije [[tetřev hlušec]]. K&nbsp;dalším typickým významným živočichům patří například [[kamzík horský tatranský]], [[jelen evropský]], [[svišť horský]] s&nbsp;jedním [[Svišť tatranský|endemickým poddruhem]] v&nbsp;Tatrách či několik populací [[Zubr evropský|zubra evropského]]; v&nbsp;[[Poloniny|poloninách]] lze místy narazit i&nbsp;na stáda polodivokých koní.<ref name=":2">{{Citace elektronického periodika

První přírodní rezervace vznikaly v Karpatech od 30. let 20. století. Pro zachování přírodních hodnot vznikla roku 2003 Karpatská úmluva, která vstoupila v&nbsp;platnost 4. ledna 2006. V&nbsp;ní se sedm států zavázalo k&nbsp;ochraně přírodního a kulturního dědictví a k&nbsp;udržitelnému rozvoji Karpat.<ref>{{Citace elektronického periodika

Karpaty jsou oblastí, kde se vždy vzájemně setkávaly různé kulturní vlivy. Významným historickým procesem, který se podepsal na osídlení a také na vytvoření charakteristické podoby karpatské krajiny (včetně typických místopisných názvů), byla od 13.–14. století především [[Valašská kolonizace]] se svou kulturou [[Salaš|salašnického]] [[Pastevec|pastevectví]], která se podepsala na osídlení, vytvoření charakteristické podoby karpatské krajiny s vysokohorskými pastvinami, mýtinami a loukami i na typickém místopisném názvosloví od Rumunska až po české Valašsko.<ref>{{Citace elektronického periodika