Richard Simon: Porovnání verzí

Narodil se ve zbožné rodině v Dieppe v [[Normandie|Normandii]], kde navštěvoval oratoriánskou kolej a díky podpoře mohl studovat teologii v Paříži. Tam se také začal zajímat o hebrejštinu a další orientální jazyky. V roce 1662 vstoupil do tamního oratoria a učil filosofii na řádové koleji v Juilly u Paříže a roku 1670 byl vysvěcen na kněze. V letech 1663-16781663–1678 byl pověřen katalogizací orientálních rukopisů v bohaté řádové knihovně. Měl k dispozici i královskou knihovnu a spolupracoval s pařížskými rabíny, roku 1670 publikoval protest na obranu Židů v [[Mety|Metách]] proti obvinění z rituální vraždy. Svými ostrými kritikami však vyvolal i nepřátelství [[jansenisté|jansenistů]], zejména Arnaulda.

Roku 1678 chtěl publikovat své "Kritické„Kritické dějiny Starého zákona"zákona“, ale ač knihu schválila pařížská univerzita, dvorní kazatel [[Jacques-Bénigne Bossuet]] prosadil zabavení a zničení celého nákladu 1300 výtisků. Vydání z nedbalého opisu vyšlo proti Simonově vůli v [[Amsterdam]]u u [[Elzevier]]a, bylo přeloženo do latiny (1681) a angličtiny (1682) a vzbudilo mimořádný zájem: četl je mimo jiné [[John Locke]], [[Isaac Newton]], [[John Dryden]] a Simona kritizoval například [[Samuel Clarke]]. Simon musel opustit oratorium a když i jeho snaha o dohodu s Bossuetem ztroskotala, působil jako farář v Bolleville a pak se vrátil do rodného Dieppe, kde také zemřel.

V roce 1689 vydal "Kritické„Kritické dějiny Nového zákona"zákona“ a o rok později "Kritické„Kritické dějiny překladů Nového zákona"zákona“ a 1693 "Kritické„Kritické dějiny komentářů k Novému zákonu"zákonu“. Jeho knihy vyvolaly bouřlivou polemiku, na niž Simon odpověděl knihou "Odpovědi"„Odpovědi“ (1696). Roku 1702 vydal v Trévoux vlastní překlad Nového zákona, který opět narazil na odpor Bossuetův.

Simon mohl navázat na jisté pochybnosti o Mojžíšově autorství prvních knih bible, na kritiku masoretské hebrejské bible u Louise Cappela nebo na oratoriána Jeana Morina, ostře však polemizoval se skepsí [[Baruch Spinoza|B. Spinozy]]. Při studiu rukopisů Starého zákona narazil na množství odchylek a -– v návaznosti na poznámky v komentářích [[Abraham ibn Ezra|Abrahama ibn Ezry]] -– ukázal, že autorem prvních knih [[Tóra|Tóry]] nemohl být Mojžíš. Z odchylek různých rukopisů však neodvodil -– jako Spinoza -– pochybnost o bibli vůbec, ale dospěl k názoru, že na samotný text se nelze spolehnout, nýbrž že byl a je závislý na tradici jeho výkladu. Tak punktování hebrejského textu, které zabránilo dalším omylům, vzniklo až v 6. století na základě rabínské výkladové tradice. Boží inspiraci bible tak nelze přisoudit jen zachovanému texttextu, neboť vlastně pokračuje ve výkladové tradici.

Tento postoj ovšem narazil na několika stranách. Katolíci i protestantéprotestanti se obávali, že Simon zpochybňuje autoritu bible, i když naopak hájil její inspiraci. Katolíky podráždila Simonova kritika Církevních otců, kdežto protestantům vadilo, že Simon vyvrací reformační princip ''[[sola scriptura]]'' a obhajuje katolické učení o Písmu a tradici. Skutečný význam Simonův tak objevili až biblisté 19. a 20. století, takže je pokládán za otce biblické kritiky.<ref>[http://www.1902encyclopedia.com/S/SIM/richard-simon.html Článek v Britannica 1902]</ref>