Ferenc Gyulai: Porovnání verzí

Přidáno 3 101 bajtů ,  před 1 měsícem
doplnění textu, opravy nesmyslů + odkazy, literatura
m (typo)
(doplnění textu, opravy nesmyslů + odkazy, literatura)
{{Upravit|poznámky=styl}}
{{Infobox - osobapolitik
| úřad = Vrchní velitel v [[Lombardsko-benátské království|Lombardii]]
| od = [[27. duben|27. dubna]] [[1859]]
| do = [[8. červen|8. června]] [[1859]]
| úřad2 = Rakouský ministr války
| od2 = [[2. červen|2. června]] [[1849]]
| do2 = [[16. červenec|16. července]] [[1850]]
| předchůdce2 = [[Franz Cordon]]
| nástupce2 = [[Anton Csorich]]
}}
 
'''Hrabě Ferenc Gyulay de MarosnémethiMarosnémeth et Nádaska''' (''Franz Joseph Graf Guylay'') ([[1. září]] [[17991798]], [[Pešť]] – 1[[21. září]] [[1868]], [[Vídeň]]), také známý jako '''Ferencz Gyulai''', '''Ferencz Gyulaj''' nebo '''Franz Gyulai''', byl [[Maďaři|maďarský]] šlechtic, který sloužil jakoa [[Rakouské císařství|rakouský]] guvernérgenerál. Vynikl v Itálii v revolučních letech 1848–1849, poté byl rakouským ministrem války (1849–1850). V roce 1859 převzal vrchní velení rakouských vojsk v Itálii, v rámci [[Lombardsko-benátskéDruhá království|Lombardie-Benátska]]italská aválka velelza poraženénezávislost|války rakouskése Sardinií]] byl armáděporažen v [[Bitva u Magenty|bitvě u Magenty]] a penzionován.<ref>''Ottův slovník naučný'', 10. díl, Praha, 1896; s. 672 [http://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid:1e6ae2c0-e6e8-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:f99a6660-0b21-11e5-b309-005056825209 dostupné online]</ref>
 
== Životopis ==
[[File:Franz_Graf_Gyulai_Litho.jpg|thumb|left|Ferenc Gyulay v roce 1835 ([[Josef Kriehuber]], litografie)]]
Gyulay se narodil 1. září 1799 v [[Pešť|Pešti]] v [[Uhersko|Maďarsku]] rodičům [[Ignácz Gyulay|Ignácovi Gyulay]] von Maros-Németh und Nádaska a Marii Freiin von Edelsheim.
Narodil se jako jediný syn generála hraběte [[Ignácz Gyulay|Ignáce Gyulaye]] a jeho manželky Marie, rozené baronky Edelsheimové. V sedmnácti letech sloužil jako [[poručík]] u 60. pěšího pluku „Ignác Gyulay“. V roce 1820 byl přeložen do husarské brigády Hesse-Homburg jako [[nadporučík]] a jen rok poté byl povýšen na hejtmana císařských [[Hulán|hulánů]]. V roce 1826 byl jmenován vedoucímvelitelem [[Württembersko|husarské brigády Württemberg]] a brzy poté, v roce 1829, se stal nadporučíkem pěchoty Hesse-Homburg. V roce 18381837 byl povýšen na [[Generálmajor|generálmajoragenerálmajor]].a a Vv roce 1846 byldosáhl jižhodnosti generálporučíkem[[Polní 33.podmaršálek|polního pěšíhopodmaršála]], praporu.od V roceroku 1847 se stalbyl vojenským velitelem okolí [[Terst|Terstu]] .
 
První Gyulayův válečný úkol nastal během [[Revoluce v roce 1848|revoluce v roce 1848.]] Nejprve musel čelit hrozbě [[Risorgimento|italských států]] [[Pula|v Pule]] . Musel bránit císařskou flotilu rozmístěnou v Pule, aby se ho nezmocnila povstalecká posádka. Postavil města Terst a Pula na obranu, vyzbrojil lodě a zaplnil jejich chybějící italskou posádku lidmi z místních obchodních lodí. Gyulay přeskupil jednotky ustupující z [[Benátky|Benátek]] v [[Soča|Isonzu]] . Jeho úsilí zabránilo společné [[Království obojí Sicílie|napolenskoneapolsko]] - [[Sardinské království|sardinské]] flotile přepadnout klíčové přístavy na [[Istrie (poloostrov)|Istrii]]. [[Bitva u Custozy (1848)|Bitva u Custozy]] zmírnila tlak na pobřeží Jaderského moře a oblast zajistila Gyulayova preventivní opatření.
V sedmnácti letech sloužil jako [[poručík]] u 60. pěšího pluku „Ignác Gyulay“. V roce 1820 byl přeložen do husarské brigády Hesse-Homburg jako [[nadporučík]] a jen rok poté byl povýšen na hejtmana císařských [[Hulán|hulánů]]. V roce 1826 byl jmenován vedoucím [[Württembersko|husarské brigády Württemberg]] a brzy poté, v roce 1829, se stal nadporučíkem pěchoty Hesse-Homburg. V roce 1838 na [[Generálmajor|generálmajora]]. V roce 1846 byl již generálporučíkem 33. pěšího praporu. V roce 1847 se stal vojenským velitelem okolí [[Terst|Terstu]] .
 
V roce 1849 byl Gyulay povýšen do hodnosti [[GenerálporučíkPolní zbrojmistr|generálporučíkapolního zbrojmistra]]<ref>''Služební (postup''Feldmarschallleutnant in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: ''Die )k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918'', Vídeň, 2007; s. 61 [http://www.historie.hranet.cz/heraldika/pdf/schmidt-brentano2007.pdf dostupné online]</ref> a v létě byl císařem [[František Josef I.|Františkem Josefem]] jmenován rakouským ministrem obranyválky<ref>''Československé dějiny v datech''; Praha, a1987; taks. 583</ref>. V této funkci se podílel na potlačení [[Maďarská revoluce 1848–1849|maďarské revoluci roku 1848revoluce]] na straně Habsburků. Obléhal Raab[[Györ]] 28. června, po němž následovala bitva u Komárna, kterou však v raných fázích opustil, alespoň částečně kvůli tendenci císaře a jeho pobočníka [[Karl Ludwig Grünne|Grünna]] obejít jeho funkci ministra při vojenských rozhodnutích.<ref >name="Rothenburg">Rothenburg, G. ''The Army of Francis Joseph''. West Lafayette: Purdue University Press, 1976. p 40.</ref> Byl převelen do [[Milán|Milána,]] aby se ujal vedení 5. armádní divize.
První Gyulayův válečný úkol nastal během [[Revoluce v roce 1848|revoluce v roce 1848.]] Nejprve musel čelit hrozbě [[Risorgimento|italských států]] [[Pula|v Pule]] . Musel bránit císařskou flotilu rozmístěnou v Pule, aby se ho nezmocnila povstalecká posádka. Postavil města Terst a Pula na obranu, vyzbrojil lodě a zaplnil jejich chybějící italskou posádku lidmi z místních obchodních lodí. Gyulay přeskupil jednotky ustupující z [[Benátky|Benátek]] v [[Soča|Isonzu]] . Jeho úsilí zabránilo společné [[Království obojí Sicílie|napolensko]] - [[Sardinské království|sardinské]] flotile přepadnout klíčové přístavy na [[Istrie (poloostrov)|Istrii]]. [[Bitva u Custozy (1848)|Bitva u Custozy]] zmírnila tlak na pobřeží Jaderského moře a oblast zajistila Gyulayova preventivní opatření.
 
[[File:Antonie_Gyulai_Litho.jpg|thumb|left|Ferencova manželka Antonie, rozená hraběnka Vratislavová z Mitrovic]]
V roce 1849 byl Gyulay povýšen do hodnosti [[Generálporučík|generálporučíka]] (''Feldmarschallleutnant'' ) a v létě byl císařem [[František Josef I.|Františkem Josefem]] jmenován rakouským ministrem obrany, a tak se podílel na [[Maďarská revoluce 1848–1849|maďarské revoluci roku 1848]] na straně Habsburků. Obléhal Raab 28. června, po němž následovala bitva u Komárna, kterou však v raných fázích opustil, alespoň částečně kvůli tendenci císaře a jeho pobočníka [[Karl Ludwig Grünne|Grünna]] obejít jeho funkci ministra při vojenských rozhodnutích.<ref name="Rothenburg">Rothenburg, G. ''The Army of Francis Joseph''. West Lafayette: Purdue University Press, 1976. p 40.</ref> Byl převelen do [[Milán|Milána,]] aby se ujal vedení 5. armádní divize.
V roce 1857 byl po rezignaci [[Josef Václav Radecký z Radče|Josefa Radeckého]] Gyulay jmenován vrchním velitelem v [[Lombardsko-benátské království|Lombardii]] se sídlem v [[Milán|Miláně]]<ref>''Seznam představitelů Lombardie'' na webu ''worldstatesmen'' [https://www.worldstatesmen.org/Italy_states.htm#Lombardy dostupné online]</ref>. Na začátku roku 1859 zahájily [[Sardinské království|Sardinie]] a Piemont společně s [[Druhé Francouzské císařství|Francií]] mobilizaci své armády, pravděpodobně v rámci přípravy na invazi na italská území ovládaná Rakouskem. Dne 23. dubna vydalo Rakousko ultimátum pro Sardinii a požadovalo demobilizaci. Když Sardinci odmítli, začala [[druhá italská válka za nezávislost]]. Jako velitel rakouských sil v severní Itálii [[Polní zbrojmistr|dostal]] hrabě Gyulay rozkaz překročit [[Ticino|29. dubna řeku Ticino]], hranici mezi rakouským a sardinským územím. V reakci na to byly [[Druhé Francouzské císařství|francouzské]] síly pod vedením [[Patrice de Mac-Mahon|Patrice MacMahona]] vyslány na obranu svých sardinských spojenců. Dne 20. května byly rakouské síly pod hrabětem Stadionem poraženy v [[Bitva o Montebello (1859)|bitvě u Montebella]], poté se Gyulay stáhl zpět na rakouské území. Později utrpěl další porážku v [[Bitva o Palestro|bitvě u Palestra]].<ref> name="RonField">{{Citace monografie
 
V roce 1857 byl po rezignaci [[Josef Václav Radecký z Radče|Josefa Radeckého]] Gyulay jmenován guvernérem [[Lombardsko-benátské království|Lombardie-Benátska]] se sídlem v [[Milán|Miláně]].
 
Na začátku roku 1859 [[Sardinské království|zahájilo království Sardinie]] a Piemont společně s [[Druhé Francouzské císařství|Francií]] mobilizaci své armády, pravděpodobně v rámci přípravy na invazi na italská území ovládaná Rakouskem. Dne 23. dubna vydalo Rakousko ultimátum pro Sardinii a požadovalo demobilizaci. Když Sardinci odmítli, začala [[druhá italská válka za nezávislost]] .
 
Jako velitel rakouských sil v severní Itálii [[Polní zbrojmistr|dostal]] hrabě Gyulay rozkaz překročit [[Ticino|29. dubna řeku Ticino]], hranici mezi rakouským a sardinským územím. V reakci na to byly [[Druhé Francouzské císařství|francouzské]] síly pod vedením [[Patrice de Mac-Mahon|Patrice MacMahona]] vyslány na obranu svých sardinských spojenců. Dne 20. května byly rakouské síly pod hrabětem Stadionem poraženy v [[Bitva o Montebello (1859)|bitvě u Montebella]], poté se Gyulay stáhl zpět na rakouské území. Později utrpěl další porážku v [[Bitva o Palestro|bitvě u Palestra]].<ref name="RonField">{{Citace monografie
| url = https://books.google.com/books?id=MIFjbss7p6MC&printsec=frontcover&q&f=false#v=onepage&q&f=false
| isbn = 1849083215
}}</ref> Francouzská armáda poté překročila Ticino na rakouské území a po malé bitvě dobyla vesnici Boffalora sopra Ticino. Nakonec se 5. června setkaly hlavní rakouské a francouzské armády v [[Bitva u Magenty|bitvě u Magenty]]. Rakušané vedeni Gyulayem byli poraženi, což vedlo k jeho odvolání do [[Vídeň|Vídně]]. Císař František Josef I. převzal osobní velení rakouské armády v Lombardii-Benátsku a následnou [[Bitva u Solferina|bitvu u Solferina]] prohrál. V jednom ze svých posledních vojenských střetnutí byl povýšen na velitele regimentu a bylGyulay poslán na obranu [[Mantova|Mantovy]] před piemontskou invazí. V tomto úkolu neuspěl, města se vzdala v roce 1866, což nakonec vedlo k jeho připojení k nově vytvořené Itálii.<ref name="RonField">{{Citace monografie
}}</ref>
 
Francouzská armáda poté překročila Ticino na rakouské území a po malé bitvě dobyla vesnici Boffalora sopra Ticino. Nakonec se 5. června setkaly hlavní rakouské a francouzské armády v [[Bitva u Magenty|bitvě u Magenty]]. Rakušané vedeni Gyulayem byli poraženi, což vedlo k jeho odvolání do [[Vídeň|Vídně]]. Císař František Josef I. převzal osobní velení rakouské armády v Lombardii-Benátsku a následnou [[Bitva u Solferina|bitvu u Solferina]] prohrál. V jednom ze svých posledních vojenských střetnutí byl povýšen na velitele regimentu a byl poslán na obranu [[Mantova|Mantovy]] před piemontskou invazí. V tomto úkolu neuspěl, města se vzdala v roce 1866, což nakonec vedlo k jeho připojení k nově vytvořené Itálii.<ref name="RonField">{{Citace monografie
| url = https://books.google.com/books?id=MIFjbss7p6MC&printsec=frontcover&q&f=false#v=onepage&q&f=false
| isbn = 1849083215
}}<cite class="citation book cs1" data-ve-ignore="true" id="CITEREFRon_Field2011">Ron Field (2011). [https://books.google.com/books?id=MIFjbss7p6MC&printsec=frontcover&q&f=false#v=onepage&q&f=false ''Garibaldi: The Background, Strategies, Tactics and Battlefield Experiences of the Greatest Commanders of History'']. [[Oxford]], United Kingdom: [[Vydavatelství Osprey|Osprey Publishing]]. p.&nbsp;57. [[International Standard Book Number|ISBN]]&nbsp;[[Special:BookSources/1849083215|<bdi>1849083215</bdi>]]<span class="reference-accessdate">. Retrieved <span class="nowrap">8 June</span> 2012</span>.</cite></ref>
 
V říjnu 1859 byl penzionován a od té doby žil v soukromí. Byl též [[Tajný rada|c. k. tajným radou]] a [[Císařský komorník|komořím]]. Za zásluhy byl nositelem [[Královský uherský řád sv. Štěpána|Řádu sv. Štěpána]] a velkokříže [[Císařský rakouský řád Leopoldův|Leopoldova řádu]]. Během své vojenské kariéry získal [[Vojenský řád Marie Terezie|Řád Marie Terezie]] a [[Vojenský záslužný kříž (Rakousko)|Vojenský záslužný kříž]], několik vyznamenání obdržel také od zahraničních panovníků. V roce 1853 obdržel [[Řád zlatého rouna]]. Byl ženatý s hraběnkou Antonií [[Vratislavové z Mitrovic|Vratislavovou z Mitrovic]] (†1831), manželství ale zůstalo bez potomstva.<ref>''Rodina Gyulay'' in: ''Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser'', Gotha, 1868; s. 317–318 [https://books.google.cz/books?id=zEpNAAAAcAAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false dostupné online]</ref> V roce 1866 adoptoval svého synovce barona Leopolda Edelsheima (1826–1893), který byl též generálem v rakouské armádě a od roku 1882 užíval jméno ''Edelsheim-Gyulay''.
Gyulay zemřel ve [[Vídeň|Vídni]] v [[Rakouské arcivévodství|Rakousku]] .
 
== Odkazy ==
 
=== Reference ===
{{Překlad|en|Ferenc Gyulay|1001332230}}
<references />
 
=== Literatura ===
* Deak, Istvan. ''Beyond Nationalism: A Social & Political History of the Habsburg Officer Corps 1848-1918''. Oxford University Press, 1990. {{ISBN|0-19-504505-X}}.
* Morris, Charles. [[iarchive:onehundredyearso00morruoft|''One Hundred Years of Conflict Between the Nations of Europe: The Causes and Issues of the Great War'']]. The John C. Winston Company, Philadelphia, PA, 1914.
=== Externí odkazy ===
* [https://de.wikisource.org/wiki/BLK%C3%96:Gyulay_von_Maros-N%C3%A9meth_und_Nadaska,_Franz_(VI.)_Graf Ferenc Guylay in: ''Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich'']
* [https://de.wikisource.org/wiki/ADB:Gyulai,_Franz_Graf_von Ferenc Gyulay in: ''Allgemeine Deutsche Biographie'']
* [http://genealogy.euweb.cz/hung/gyulay.html Rodokmen hraběcího rodu Gyulayů]
 
{{Autoritní data}}
[[Kategorie:Uherští šlechtici]]
[[Kategorie:Rakouští šlechtici]]
[[Kategorie:Rakouští generálové]]
[[Kategorie:Rakouští válečníci]]
[[Kategorie:Místodržitelé]]
[[Kategorie:Politici habsburské monarchie]]
[[Kategorie:Císařští komoří]]
[[Kategorie:Rytíři rakouského Řádu zlatého rouna]]
[[Kategorie:Rytíři Řádu bílého orla]]
[[Kategorie:Nositelé Královského řádu svatého Štěpána]]
[[Kategorie:Nositelé Vojenského záslužného kříže (Rakousko)]]
[[Kategorie:Nositelé Řádu Leopoldova]]
[[Kategorie:Nositelé Řádu svaté Anny]]
[[Kategorie:Narození 1799]]
[[Kategorie:Narození 1. září]]