Finská literatura: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
doplnění zapomenutého slova |
m oprava překlepu |
||
Řádek 31:
}}</ref>
Pod zrození moderní finské literatury se pak podepsal především [[Aleksis Kivi]], vzdělaný dramatik navazující na Runeberga i Lonrötta a píšící jak tragédie, tak komedie. Obzvláštní místo má v dějinách finského písemnictví rok 1870, kdy byl knižně publikováno dílo, které bývá označováno za první finský román – Kiviho ''[[Sedm bratří]]''.<ref>Parente-Čapková (2006), s. 374–376.</ref> Literatura 70. let 19. století se pak nesla v duchu prolínání idylických a humoristických prvků. Teprve v následující dekádě pak došlo pod vlivem dánského kritika [[Georg Brandes|Georga Brandese]] a norských a ruských děl k formulování [[realismus (literatura)|realistického programu]]. Významné byly především dva literární [[salon (společnost)|salony]] v [[Kuopio|Kuopiu]]: salon [[Minna Canthová|Minny Canthové]] (1844–1897), která byla sama autorkou realistických a později psychologických románů, a [[škola Järnefeltových]], v níž se nejvýrazněji prosadil [[Juhani Aho]] (1861–1921), zprvu realista a mapovatel finské [[industrializace]], později [[novoromantismus|novoromantik]].<ref>Parente-Čapková (2006), s. 377–384.</ref> V 90. letech 19. století a na přelomu 19. a 20. století se realistické směřování proměnilo v přijetí [[modernismus (literatura)|modernismu]] v podobě využívání prvků [[symbolismus (literatura)|symbolistických]], [[secese|secesních]] a [[dekadence (literatura)|dekadentních]]. Finské modernistické snahy bývaly označovány jako „národní novoromantismus“. Zastáncem tohoto označení byl především [[Eino Leino]], nejvlivnější básník své doby, jenž měl blízko k [[Friedrich Nietzsche|nietzschovskému]] pojetí nadčlověka a romantickému titánství a je popisován jako „největší finský bohém“. K dalším výrazným jménům patřil symbolista [[Otto Manninen]] či dekadentní tvůrcové [[L. Onerva]] a [[Johannes Linnankoski]].<ref>Parente-Čapková (2006), s. 386–393.</ref>
Po vyhlášení nezávislosti na Rusku v roce 1917 a [[Finská občanská válka|finské občanské válce]] posílil v zemi nacionalismus, včetně vyostřenějšího odmítání švédštiny, a literatura se ve 20. a 30. letech 20. století opatrně držela tradičních témat a forem. Do literatury nicméně v této době vstoupili významní tvůrcové jako [[Frans Eemil Sillanpää]] (1888–1964), autor poetických, filosofujících próz a pozdější nositel [[Nobelova cena za literaturu|Nobelovy ceny za literaturu]], nebo [[Mika Waltari]] (1908–1979), i mimo Finsko oblíbený autor historické prózy. Z Waltariho historických románů je známý především jeho ''[[Egypťan Sinuhet]]'' (1945). Z básníků vynikla [[Katri Valová]], představitelka hnutí [[Tulenkantajat]] („Nosiči pochodní“).<ref>Parente-Čapková (2006), s. 399–406.</ref> Po [[druhá světová válka|druhé světové válce]] a době uměleckých nejistot 40. a 50. let 20. století došlo díky nástupu nové generace, otevřeně se hlásící k modernismu, k překonání provinčního a nacionalistického zaměření dosavadní tvorby. K nejúspěšnějším osobnostem patřili [[Paavo Haavikko]] (1931–2008), mnohovrstevnatý komentátor finské historie, nebo [[Eeva-Liisa Mannerová]] (1921–1995), kritička vyprázdněnosti jazyka. V próze se uplatnila [[Maja-Liisa Vartiová]] či [[Väinö Linna]], autor tolstojovsky laděných realistických fresek.<ref>Parente-Čapková (2006), s. 413–421.</ref> V 60. a 70. letech 20. století se finská literatura dále rozrůznila – vstoupila do ní nová témata jako [[feminismus]] či [[životní prostředí]] ([[Eva Kilpiová]]), otázky [[Sámové|laponské menšiny]] ([[Timo K. Mukka]]) nebo život dělníků ([[Hannu Salama]]). Část autorů se přiklonila k radikálním pozicím, někdy až tezovitým.<ref>Parente-Čapková (2006), s. 427–435.</ref> 80. a 90. léta 20. století se pak nesla ve znamení přijetí [[postmodernismus (literatura)|postmoderních]] východisek a zkoumání kosmopolitní post-industriální společnosti. K odvážným experimentátorům patří [[Matti Pulkkinen]] (1944–2011), [[Markku Eseklinen]] (*1959) či [[Jyrki Lehtola]] (*1963). Důrazem na rytmus a současným odmítnutím jednoduché logiky a kauzality se vyznačují díla autorek, jako je prozaička [[Mariaana Jäntttiová]] (*1953) nebo filosofka a básnířka [[Heidi Liehuová]] (*1967). Postmodernistickými povídkami, ale také romány a komiksy pronikla do zahraničí [[Rosa Liksomová]] (*1958). Značný vzestup zaznamenala na přelomu tisíciletí [[fantastika|fantastická]] a [[science-fiction|vědeckofantastická]] literatura, kterou s [[magický realismus|magickým realismem]] skloubil například [[Johanny Sinisalo]] (*1958).<ref>Parente-Čapková (2006), s. 440–449.</ref> Ve 21. století vzbudila značný ohlas estonsko-finská autorka [[Sofi Oksanenová]] (*1977), zpracovávající často citlivá témata a patřící k nové „dramaturgické generaci“. Především její ''[[Očista (román)|Očista]]'' (2008), zabývající se historickými křivdami ve vztahu k Sovětskému svazu, uspěla u kritiků i čtenářů.<ref>{{Citace sborníku
| |||