Pavel Javor: Porovnání verzí

Vyrostl v [[Agrarismus|agrárnické]] rodině, jeho otec [[Jan Škvor]] byl poslancem za [[Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu|agrární stranu]] a i on sám se od útlého mládí angažoval v různých dorosteneckých a mládežnických organizacích agrární strany. Po maturitě na reálném gymnáziu v [[Benešov]]ě (1935) studoval na [[Právnická fakulta Univerzity Karlovy|Právnické fakultě Univerzity Karlovy]], avšak v dokončení studia mu zabránilo nacistické uzavření vysokých škol v roce 1939. Tehdy se již zabýval literaturou, vydal první sbírku ''Zlatokop'' a hlásil se k literární skupině Aktivisté. V roce 1943 byl zatčen a poslán do německého pracovního tábora, kde byl až do konce války. Po osvobození v roce 1945 dokončil studia práv. Agrární strana již nebyla obnovena, stal se tudíž členem [[Česká strana národně sociální|národně socialistické strany]] a také redaktorem ''[[Svobodné slovo|Svobodného slova]]'' (stranického deníku národních socialistů). V únoru 1948 na něj byl vydán zatykač, podařilo se mu však uprchnout do [[Západní Německo|západního Německa]]. Žil ve [[Stuttgart]]u a [[Würzburg]]u, kde se živil jako dělník. Později se zapojil i do činnosti Mezinárodní organizace pro uprchlíky. V roce 1950 odešel do [[Kanada|Kanady]], kde byl nejprve [[kovboj]]em na ranči na úpatí [[Skalnaté hory|Skalistých hor]]. Poté odešel do Montréalu, kde se znovu začal živit jako dělník. V roce 1951 se stal redaktorem Radio Canada International, což byla mezinárodní rozhlasová stanice veřejnoprávní společnosti [[Canadian Broadcasting Corporation]]. V té době začal psát znovu poezii, jejímž tématem byl zejména exil. Typické jsou v ní pocity vykořeněnosti, stesku a naděje na návrat do vlasti (zejm. ''Daleký hlas''). Zapojil se také do činnosti krajanských spolků. V roce 1955 začal pracovat na Faculté des lettres Montrealské univerzity. V roce 1956 podepsal spolupráci s Československou komunistickou rozvědkou, které podával informace z emigrace až do roku 1961. Na spolupráci přistoupil výměnou za umožnění výjezdu manželky Anny z ČSSR. V roce 1958 zde začal učit češtinu a českou literaturu. V roce 1960 zde získal doktorát ([[Ph.D.]]), jeho doktorská práce se věnovala reflexi [[První světová válka|první světové války]] v [[Česká literatura|české literatuře]]. V roce 1962 byl jmenován [[profesor]]em. Byl také členem Kanadské slavistické asociace, [[Mezinárodní PEN klub|PEN-klubu]] nebo [[Společnost pro vědy a umění|Společnosti pro vědy a umění]] v [[New York]]u. Ta vydávala exilový časopis ''Proměny'', který on v letech 1971–1979 vedl. Založil v Montréalu rovněž Slovanské nakladatelství, kde pak vedl knižnici Dobrá kniha. V letech 1976–1977 redigoval básnickou edici Bílá růže v [[Curych|curyšském]] exilovém nakladatelství Konfrontace. V 70. letech se do jeho veršů stále více drala politika, například kritika západu za jeho smířlivost vůči komunistickému bloku (zejm. ''Krůpěje''). V závěru života psal i [[Próza|prózu]], vrcholným dílem je autobiografický román ''Kus života těžkého'' z roku 1967. V dalších prózách však, na rozdíl od veršů, se již povětšinou přichyloval k [[Francouzština|francouzštině]].<ref>{{Citace elektronického periodika