Wikipedista:NoJin/Pískoviště: Porovnání verzí

Přidáno 539 bajtů ,  před 1 měsícem
bez shrnutí editace
'''Ladislav Beneš''' (* 24. srpna 1883, Praha - 6. října 1956, Častolovice) byl český sochař a štukatér.
== Život ==
Ladislav Beneš pocházel z chudé rodiny malostranského ševce a dětství prožil v Nerudově ulici č. 238. Ladislavova sestra zemřela na tuberkulózu v době jeho dospívání. Jeho bratr později padl během I. světové války. Ve škole si Ladislavova kreslířského a modelářského nadání všiml učitel výtvarné výchovy, který ho nasměroval na [[Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze|Uměleckoprůmyslovou školu]]. Zde studoval v Prazeletech 1897-1904 u profesorů [[Celda Klouček|Celdy Kloučka]] a [[Stanislav Sucharda|Stanislava Suchardy]]. Byl manuálně i technicky zručný a během studia si přivydělával jako štukatér. Po ukončení studia byl jedním z pravidelných návštěvníků legendární [[Kavárna Union|kavárny Union]].
 
Roku 1911 uspěl s portrétem své předčasně zesnulé sestry Aničky a byl přijat do [[Umělecká beseda|Umělecké besedy]]. Ve stejném roce získal svou první veřejnou zakázku na pomník [[Jan Hus|Jana Husa]]. Za získané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze a podnikl studijní cestu do Drážďan. Přátelil se s [[Vratislav Hugo Brunner|V.H. Brunnerem]] a roku 1912 ho portrétoval. Z Umělecké besedy přestoupil do [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]], který byl umělecky progresivnější. Jako člen [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]] se účastnil výstav spolku v letech 1911 - 1934.
[[Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze|Uměleckoprůmyslovou školu]] studoval v letech 1897-1904 u profesorů [[Celda Klouček|Celdy Kloučka]] a [[Stanislav Sucharda|Stanislava Suchardy]]. Byl manuálně i technicky zručný a během studia si přivydělával jako štukatér. Po ukončení studia byl jedním z pravidelných návštěvníků legendární [[Kavárna Union|kavárny Union]].
 
Po roce 1915 vyčerpal své dosavadní úspory vyčerpal a hledal únik před realitou a osaměním v bohémské společnosti. Byl vynikajícím tanečníkem a v té době se stal denním hostem pražsképražského kavárnykabaretu a tančírny [[Dům U Tří divých mužů|Montmartre]], kde mezi tančícími ženamitanečnicemi nacházel náměty pro svá díla. Roku 1916 byl povolán k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. Zde se seznámil s malířem [[Antonín Hudeček|Antonínem Hudečkem]] a jeho tehdejší partnerkou, rakouskou pěvkyní Marianou Vorlovou (manželkou sochaře Jaroslava Vorla), do které se již tehdy zamiloval. Vorlová svým hudebním nadáním, zpěvem a zájmem o esoteriku, věštectví, indické a orientální nauky ovlivnila i pozdější Benešova díla.
Roku 1911 uspěl s portrétem své předčasně zesnulé sestry Aničky a byl přijat do [[Umělecká beseda|Umělecké besedy]]. Ve stejném roce získal svou první veřejnou zakázku na pomník Jana Husa. Za získané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze a podnikl studijní cestu do Drážďan. Přátelil se s [[Vratislav Hugo Brunner|V.H. Brunnerem]] a roku 1912 ho portrétoval. Z Umělecké besedy přestoupil do [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]], který byl umělecky progresivnější. Jako člen SVU Mánes se účastnil výstav spolku v letech 1911 - 1934.
 
Roku 1921 podnikl studijní cestu do [[Itálie]]. Ve dvacátých letech Ladislav Beneš získal některé významné veřejné zakázky a zúčastnil se soutěží na pražské pomníky. Roku 1930, po zklamání z výsledku soutěže na pomník Jana Žižky (socha byla nakonec bez soutěže zadána [[Bohumil Kafka|Bohumilu Kafkovi]]), opustil Prahu a odešel do [[Častolovice|Častolovic]], kde se usadil v letním sídle svého přítele [[Antonín Hudeček|Antonína Hudečka]]. Zde se také oženil s Marií Vorlovou, která vychovávala dva syny, z nichž mladší Jiří byl nemanželským synem Antonína Hudečka. Roku 1931 Ladislav Beneš podnikl svou druhou studijní cestu do [[Itálie]]. V letech 1936 a 1937 se zúčastnil prvních dvou výstav ''Zlínský salon''. Za války v letech 1940-1944 vystavoval s [[Jednota umělců výtvarných|Jednotou umělců výtvarných]]. Beneš, zklamaný z neúspěchu ve veřejných zakázkách, snadno podlehl konspiračním teoriím o židovském spiknutí a v některých jeho kresbách se objevily antisemitské motivy.
Po roce 1915 své dosavadní úspory vyčerpal a hledal únik před realitou a osaměním v bohémské společnosti. Byl vynikajícím tanečníkem a v té době se stal denním hostem pražské kavárny Montmartre, kde mezi tančícími ženami nacházel náměty pro svá díla. Roku 1916 byl povolán k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. Zde se seznámil s malířem [[Antonín Hudeček|Antonínem Hudečkem]] a jeho tehdejší partnerkou, rakouskou pěvkyní Marianou Vorlovou (manželkou sochaře Jaroslava Vorla), do které se již tehdy zamiloval. Vorlová svým hudebním nadáním, zpěvem a zájmem o esoteriku, věštectví, indické a orientální nauky ovlivnila i pozdější Benešova díla.
 
Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma ''Válka'', ''Jan Žižka'', návrhy na ''pomníky obětem války'', apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]], která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve [[Mírov (hrad)|věznici Mírov]]. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v Častolovicích 6. října 1956 v [[Častolovice|Častolovicích]] a je pochován na tamním hřbitově.<ref>Jiří Václavík, 2010</ref>
Roku 1921 podnikl studijní cestu do Itálie. Ve dvacátých letech Ladislav Beneš získal některé významné veřejné zakázky a zúčastnil se soutěží na pražské pomníky. Roku 1930, po zklamání z výsledku soutěže na pomník Jana Žižky (socha byla nakonec bez soutěže zadána [[Bohumil Kafka|Bohumilu Kafkovi]]), opustil Prahu a odešel do Častolovic, kde se usadil v letním sídle svého přítele [[Antonín Hudeček|Antonína Hudečka]]. Zde se také oženil s Marií Vorlovou, která vychovávala dva syny, z nichž mladší Jiří byl nemanželským synem Antonína Hudečka. Roku 1931 Ladislav Beneš podnikl svou druhou studijní cestu do Itálie. V letech 1936 a 1937 se zúčastnil prvních dvou výstav ''Zlínský salon''. Za války v letech 1940-1944 vystavoval s [[Jednota umělců výtvarných|Jednotou umělců výtvarných]]. Beneš, zklamaný z neúspěchu ve veřejných zakázkách, snadno podlehl konspiračním teoriím o židovském spiknutí a v některých jeho kresbách se objevily antisemitské motivy.
 
Ladislava Beneše lze zařadit mezi nejvýznamnější české neoklasicistní sochaře. Jeho díla byla vystavována na členských výstavách [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]], Zlínských salonech, výstavách [[Jednota umělců výtvarných|JUV]], na samostatných výstavách v [[Muzeum východních Čech|Městském muzeu v Hradci Králové]] (1931, 1938), v [[Umělecká beseda|Alšově síni Umělecké besedy]] v Praze (1968)<ref name= Karkanová>Hana Karkanová, Biografický slovník, HU AV ČR</ref> a kromě toho v [[Kolín nad Rýnem|Kolíně nad Rýnem]], Záhřebu[[Záhřeb]]u, Bělehradě[[Bělehrad]]ě, [[Lublaň|Lublani]], Mnichově[[Mnichov]]ě, [[Vídeň|Vídni]] a Paříži[[Paříž]]i.<ref>Jiří Václavík, 2016</ref> Restaurované sochy Ladislava Beneše jsou od roku 2015 vystaveny v expozici [[Muzeum a galerie Orlických hor|Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou]].<ref>[https://www.kr-kralovehradecky.cz/assets/krajsky-urad/kultura/MGOH-2015.pdf Výroční zpráva Orlické galerie, 2015]</ref>
Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma ''Válka'', ''Jan Žižka'', návrhy na ''pomníky obětem války'', apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]], která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve věznici Mírov. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v Častolovicích 6. října 1956 a je pochován na tamním hřbitově.<ref>Jiří Václavík, 2010</ref>
 
Ladislava Beneše lze zařadit mezi nejvýznamnější české neoklasicistní sochaře. Jeho díla byla vystavována na členských výstavách SVU Mánes, Zlínských salonech, výstavách JUV, na samostatných výstavách v Městském muzeu v Hradci Králové (1931, 1938), v Alšově síni Umělecké besedy v Praze (1968)<ref name= Karkanová>Hana Karkanová, Biografický slovník, HU AV ČR</ref> a kromě toho v Kolíně nad Rýnem, Záhřebu, Bělehradě, Lublani, Mnichově, Vídni a Paříži.<ref>Jiří Václavík, 2016</ref> Restaurované sochy Ladislava Beneše jsou od roku 2015 vystaveny v expozici [[Muzeum a galerie Orlických hor|Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou]].<ref>[https://www.kr-kralovehradecky.cz/assets/krajsky-urad/kultura/MGOH-2015.pdf Výroční zpráva Orlické galerie, 2015]</ref>
=== Ocenění ===
* 1923 ''Cena vítěze'' Autoklubu Československé republiky, 1. cena v soutěži
 
== Dílo ==
Ladislav Beneš se již během studií jako štukatér podílel na výzdobě významných pražských secesních budovstaveb, jako je [[Spolkový dům Hlahol|budova pěveckého spolku Hlahol]] a [[Fantova budova Hlavního nádraží|budova Hlavního nádraží v Praze]]. Spolupracoval také na reliéfech [[Hlávkův most|Hlávkova mostu]] s [[Jan Štursa|Janem Štursou]]. Jeho první samostatná veřejná zakázka po ukončení studia, pískovcová socha [[Jan Hus|Mistra Jana Husa]] pro náměstí v [[Bohušovice nad Ohří|Bohušovicích]], má blíže k monumentální plastice [[Auguste Rodin]]a, s jehož dílem se mohl seznámit na pražské výstavě roku 1902. Později ho zaujalo i dílo [[Antoine Bourdelle|Antoina Bourdella]] a [[Aristide Maillol|Aristida Maiolla]], jejichž díla byla v Praze vystavena v letech 1909 a 1910.<ref name= Karkanová />
 
Roku 1912 byl krátce ovlivněn kubismem a vytvořil několik kubistických plastik (''Dívka'', 1912, ''Sv. Antonín'', 1912). Vlastním ''autoportrétem'' a portrétem svého přítele [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnera]] (1912) se vrátil k realistické modelaci. Vytvořil také portréty [[Tavík František Šimon|Tavíka F. Šimona]] (1913) a [[Josef Mánes|Josefa Mánesa]] (1915) jako součást návrhu pro jeho pomník v Praze. Na rozhraní mezi portrétem a idealizací stojí ''Podobizna chlapce'' (1917), ke které byl modelem nemanželský syn Antonína Hudečka Jiří a ''Podobizna inženýra K.'' (1921). V době, kdy se pohyboval mezi pražskou bohémou v [[Dům U Tří divých mužů|kavárnětančírně Montmartre]], vytvořil plastiky tanečnice a herečky ''Olgy V. Gzovské'', sochy ''Dívka a smrt'', ''Diana'' (1916), ''Somnambula'' (1916). Následovala řada alegorických soch s tématem ''Smyslnost'' (1917), ''Ušlechtilost'' (1921), ''Tajemství'' (1923) a další.
 
Ve dvacátých letech získal Ladislav Beneš několik významných veřejných zakázek a jeho socha ''Slavia'' byla oceněna zlatou medailí na [[Mezinárodní výstava moderní uměleckoprůmyslové výroby|Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži]]. Spolu se svým přítelem [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnerem]], který navrhl skleněné vitráže, vytvořil monumentální vstup do budovy Úrazové pojišťovny (''SociálníSociálního ústavústavu pro okresní nemocenskou pokladnu'') na nábřeží Vltavy, kterou v letech 1924-1926 projektoval architekt [[Bohumil Hypšman]]. Benešovy alegorické sochy v nadživotní velikosti nad vchodem symbolizují ''Práci'', ''Starobní pojištění'', ''Mateřství'' a ''Pojištění''. V letech 1928-1929 provedl dvě alegorické sochy pro budovu Krajského soudu v Ostravě.
 
Ve dvacátých letech vznikly sochy ''Poutník Kámaníta'' (podle románu básníka [[Karl Adolph Gjellerup|Karla Adolpha Gjellerupa]], ''Bohyně války'', ''Meditace'', ''Země'' (1926) a ''Matka země'' (1928). Jako bezprostřední odpověď na sochařovo vnitřní rozpoložení vznikly sochy ''Bivoj'', ''Ikaros'', ''Samson'', ''Magdaléna'' a ''Prométheus''. Pokračoval v sochařských zpracováních tanečních motivů podle Widmannové (''Klečící''), Ruth Saint - Denis (''Oheň'') a umění [[Tamara Platonovna Karsavinová|Tamary Karsaviny]].
 
Beneš vytvořil řadu návrhů pro významné pomníky, ale některé zakázky, jako Němcové ''Babička v Ratibořicích'', byly nakonec zadány mimo soutěž. V nejvýznamnější veřejné soutěži, kterou byla socha [[Jan Žižka|Jana Žižky z Trocnova]], se nakonec umístil spolu s [[Karel Dvořák (sochař)|Karlem Dvořákem]] na 2. místě (první cenu porota nevyhlásila). Beneš jisoutěž obeslal celkem třikrát (1913, 1926, 1928) a když pak zakázku bez další soutěže přidělili [[Bohumil Kafka|Bohumilu Kafkovi]], zklamaný sochař odešel z Prahy do [[Častolovice|Častolovic]]. Po dvouměsíčním pobytu v Itálii vytvořil na veřejnou zakázku sochu ''Primavera''. V dalších letech vznikly sochy ''Stařena'' (Chudoba), ''Myslitel'' (1934), ''Zrání'' (1934), ''Tanečnice'' (1934), ''Šebestián'' (1934). V Častolovicích navrhl sochu [[Bedřich Smetana|Bedřicha Smetany]] pro [[Pardubice]], se kterou roku 1936 vyhrál veřejnou soutěž, ale před blížící se válkou již na realizaci pomníku nezbyl čas.
 
Za války se opakovaně vracel k soše [[Jan Žižka|Jana Žižky]] a tvořil komorní díla ''Lotova žena'' (1939 - 41), ''Válka'' (1942 - 45) a návrhy na pomníky obětem fašismu. Jeho plastika vojevůdce asyrského krále Nabukadnésara - Holoferna a portrét protektorátního prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]] byly použity po válce u soudu jako důkaz kolaborace a vedly k jeho odsouzení k sedmi letům žaláře. Ve vězení kreslil své spoluvězně a po propuštění už žádné veřejné zakázky nezískal a živil se pouze příležitostnými portréty lidí ze sousedství. Jeho poslední sochařskou prací, inspirovanou Jiráskovým románem Psohlavci, byl [[Jan Kozina]].
=== Známá díla (výběr) ===
* ''pomník Mistra Jana Husa'' v Bohušovicích nad Ohří (1911)<ref>[https://pamatkovykatalog.cz/pomnik-mistra-jana-husa-14938293 Památkový katalog: Pomník Mistra Jana Husa, Bohušovice nad Ohří]</ref>