Volžsko-baltská vodní cesta: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Hydrologické poměry: typografie za použití AWB |
m Úprava rozcestníku za pomoci robota: Vytěgra - změna odkazu/ů na Vytěgra (řeka) |
||
Řádek 14:
| výška2 =
| protéká = {{vlajka a název|Rusko}}
| povodí = [[Volha]], [[Šeksna]], [[Kovža]], [[Vytěgra (řeka)|Vytěgra]], [[Svir]], [[Něva]] <br />[[Kaspické moře]], [[Baltské moře]]
| hčp =
}}
Řádek 29:
1 průtočná vodní elektrárna na řece [[Šeksna]] v povodí [[Volha|Volhy]]
Celá vodní cesta probíhá od strany [[Volha|Volhy]] v následující posloupnosti hydrologického systému: [[Šeksna|řeka Šeksna]], [[Bílé jezero]], řeka [[Kovža]], převodný kanál, [[Vytěgra (řeka)|řeka Vytěgra]], [[Oněžské jezero]], řeka [[Svir]], [[Ladožské jezero]], řeka [[Něva]].
Cesta z města [[Čerepovec]] do [[Petrohrad]]u měří 1 100 km, z toho je trať umělých kanálů dlouhá 478 km. Tato soustava existuje pod jednotným názvem Volžsko-baltská vodní cesta jako samostatná ekonomická jednotka s 254 plavidly. Je součástí vodní cesty od ústí [[Volha|Volhy]] do ústí [[Něva|Něvy]] v délce 4 900 km.
== Hydrologické poměry ==
Rozvodí mezi [[Něva|Něvou]] a [[Volha|Volhou]] se nachází v oblasti s poměrně vysokým odtokovým koeficientem v rozsahu 8–9 l/s.km<sup>−2</sup>. Poměr sněhových a dešťových srážek v ročním chodu je přibližně 1 : 1. Ledové jevy nastávají v průměru od poloviny listopadu do konce dubna. Vegetace povodí je tvořena smíšenou až jehličnatou severskou tajgou s dobrými akumulačními schopnosti. Horní povodí [[Volha|Volhy]] je vůči jižnímu povodí [[Oněžské jezero|Oněžského jezera]] výrazně plošší. Převýšení systému na straně Volhy je 13,5 m oproti oněžskému stupni vysokému 113 m. Většina umělých stupňů je proto vybudována v povodí Něvy v systému řeky [[Vytěgra (řeka)|Vytěgra]]. Vzhledem k vysokému zastoupení jezerních ploch na rozvodí je chod jarních povodní v oblasti poměrně plochý. Hydrologické podmínky jsou proto pro budování vodních děl poměrně příznivé.
== Historie výstavby ==
Řádek 48:
Do velkorysých plánů cara [[Petr I. Veliký|Petra Velikého]] na vybudování moderního ruské velmoci s hlavním městem na břehu [[Baltské moře|Baltu]] se brzy dostalo i překopání volžsko-něvských [[volok]]ů do podoby kanálů. První práce započaly již v roce 1703 spolu s budováním [[Petropavlovská pevnost|Petropavlovské pevnosti]]. První kanál byl prokopán u [[Vyšnij Voločok|Vyšného Voločku]] poblíž významného města na Volze [[Tver]]. Spojoval řeku [[Tverca]] v povodí Volhy a s řekou [[Cna (přítok jezera Mstino)|Cna]] v povodí Něvy. Vodní cesta byla pojmenována [[Vyšněvolocký kanál|Vyšněvolocká]]. Z řeky [[Cna (přítok jezera Mstino)|Cny]] cesta pokračovala přes jezero [[Mstino]] do řeky [[Msta (řeka)|Msty]], která ústí do [[Ilmeňské jezero|Ilmeňského jezera]] ve městě [[Veliký Novgorod]]. Ilmeňské jezero je již spojeno s mohutnou řekou [[Volchov]] ústící do [[Ladožské jezero|Ladožského jezera]]. Cesta z [[Rybinsk]]u do [[Petrohrad]]u byla otevřena v roce 1709 a byla zprvu velikou chloubou cara Petra. Časem se ukázala jako příliš mělká a málo propustná. Navíc sloužila mezi [[Tver]]em a [[Veliký Novgorod|Novgorodem na Ilmeni]] jako jednocestná ve směru od [[Volha|Volhy]], a to pro těžko zdolatelné peřeje na řece [[Msta (řeka)|Mstě]]. Lodě schopné překonat cestu do [[Ladožské jezero|Ladožského jezera]] nebyly vhodné pro plavbu na jezeře. Plavba na velkých jezerech v povodí Něvy se totiž v náročnosti nijak neliší od plavby na Baltu. Za četných bouří skončilo mnoho nákladu na dně jezera a bylo proto potřeba vybudovat obchvatný kanál mezi ústím řeky [[Volchov]] a výtokem [[Něva|Něvy]].
[[Soubor:Mf por botton 1770.jpg|vlevo|náhled|[[Žofie Dorota Württemberská|Marie Fjodorovna]] v dívčích letech]]
Car Petr osobně navštívil stavbu kanálů několikrát. Stovky pracovníků na peřejích řeky [[Msta (řeka)|Msty]] osvobodil od veškerých daní, desítky zahraničních specialistů a zkorumpovaných úředníků odvedl ze stavby obchvatného kanálu rovnou k petrohradskému soudu. Odsouzení cizinci byli ze země vyhoštěni a místní stavební úředníci se vrátili na stavbu kanálu v jiném pracovně právním vztahu. Na trase všech umělých vodních cest, mířících k Baltu se lze setkat s pomníky, připomínajícími imperátorovu návštěvu nebo místa splnění snů slavného cara vší Rusi báťušky Petra I. Velikého. <br />Za dob vlád následných panovníků se výstavba průplavových systémů téměř zastavila. K plánům a mapám velikého Petra na další vodní cesty se významně obrátila až pozornost ambiciózního syna a následníka [[Kateřina II. Veliká|Kateřiny Veliké]], cara [[Pavel I. Ruský|Pavla I Petroviče]]. Z jeho iniciativy byly obnoveny práce na vybudování historické starověké cesty k Ladožskému jezeru přes město [[Tichvin]] a k využití přítoku Volhy [[Šeksna|Šeksny]] ke spojení s řekou [[Vytěgra (řeka)|Vytěgrou]] tekoucí do [[Oněžské jezero|Oněžského jezera]]. Na financování posledního projektu použil car Pavel fond pro výstavbu sirotčinců, spravovaný jeho ženou, carevnou [[Žofie Dorota Württemberská|Marií Fjodorovnou]]. Jistým odčiněním bylo alespoň pojmenování budovaného vodní díla jménem carevny. [[Mariinská vodní cesta|Mariinský vodní systém]] i [[Tichvinský kanál|systém Tichvinský]] byly dobudovány až po násilné smrti cara Pavla. [[Mariinská vodní cesta]] byla zprovozněna v roce 1810 a [[Tichvinský kanál|Tichvinský systém průplavů]] v roce 1811. Oba průplavy byly obousměrné a požadavkům doby postačující.
[[Vyšněvolocký kanál|Vyšněvolocký systém]] byl odsouzen k lokálnímu významu. V souboji o postavení mezi [[Tichvinský kanál|Tichvinským]] a [[Mariinská vodní cesta|Mariinským systémem]] rozhodl [[volok]] mezi řekou [[Šeksna|Šeksnou]] a [[Severní Dvina|Severní Dvinou]]. Od Mariinské cesty se mohla odvíjet strategická cesta k [[Bílé moře|Bílému moři]]. Práce na [[Severodvinský kanál|Severodvinském průplavu]] byly započaty v roce 1823 a první loď z Volhy do Bílého moře proplula roku 1829.
V letech 1843 – 1846 byl vybudován podél jižního břehu [[Bílé jezero|Bílého jezera]] Bělozerský kanálový obchvat a v letech 1845 – 1851 byl prokopán kanál mezi ústím [[Vytěgra (řeka)|Vytěgry]] do [[Oněžské jezero|Oněžského jezera]] a výtokem řeky [[Svir]]. V roce 1951 bylo vybudováno železniční spojení mezi [[Moskva|Moskvou]] a [[Petrohrad]]em. Vodní doprava, fungující pro ledovou pokrývku a jarní povodně jenom šest měsíců v roce, dostala vážného soupeře. Lidskou pracovní sílu čekaly změny v podobě přeměny feudálních vztahů v kapitalistické.
=== Od zrušení nevolnictví do nástupu sovětské moci (1861 - 1917) ===
Řádek 88:
Podle změněného projektu začaly konečné práce na průplavu v roce 1956. Do roku 1962 byla prokopána hlavní trasa a vybudovány zdymadlové systémy. Na jaře 1963 začalo napouštění [[Čerepovecká přehradní nádrž|Šeksninské přehradní nádrže]], pod hladinou zmizelo pět zdymadel starého systému.
2. listopadu 1963 byl oficiálně ukončen provoz na [[Mariinská vodní cesta|staré Mariinské cestě]]. V létě 1964 byl nový kanál naplněn vodami [[Kovža|Kovžy]] i [[Vytěgra (řeka)|Vytěrgy]]. [[Něva]] a [[Volha]] byly spojeny novou hladinou.
První loď s budovateli díla proplula novým systémem 4. června 1964, druhý den proplul systémem první nákladní transport. 28 června 1964 proplula systémem slavnostní výletní loď z [[Petrohrad|Leningradu]] do [[Jaroslavl]]i.
| |||