Wikipedista:NoJin/Pískoviště: Porovnání verzí

Přidáno 57 bajtů ,  před 1 měsícem
Po roce 1915 své dosavadní úspory vyčerpal a hledal únik před realitou a osaměním v bohémské společnosti. Byl vynikajícím tanečníkem a v té době se stal denním hostem pražské kavárny Montmartre, kde mezi tančícími ženami nacházel náměty pro svá díla. Roku 1916 byl povolán k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. Zde se seznámil s malířem [[Antonín Hudeček|Antonínem Hudečkem]] a jeho tehdejší partnerkou, rakouskou pěvkyní Marianou Vorlovou (manželkou sochaře Jaroslava Vorla), do které se již tehdy zamiloval. Vorlová svým hudebním nadáním, zpěvem a zájmem o esoteriku, věštectví, indické a orientální nauky ovlivnila i pozdější Benešova díla.
 
Roku 1921 podnikl studijní cestu do Itálie. Ve dvacátých letech Ladislav Beneš získal některé významné veřejné zakázky a zúčastnil se soutěží na pražské pomníky. Roku 1930, po zklamání z výsledku soutěže na pomník Jana Žižky (socha byla nakonec bez soutěže zadána [[Bohumil Kafka|Bohumilu Kafkovi]]), opustil Prahu a odešel do Častolovic, kde se usadil v letním sídle svého přítele [[Antonín Hudeček|Antonína Hudečka]]. Zde se také oženil s Marií Vorlovou, která vychovávala dva syny, z nichž mladší Jiří byl nemanželským synem Antonína Hudečka. Roku 1931 Ladislav Beneš podnikl svou druhou studijní cestu do Itálie. V letech 1936 a 1937 se zúčastnil prvních dvou výstav ''Zlínský salon''. Za války v letech 1940-1944 vystavoval s [[Jednota umělců výtvarných|Jednotou umělců výtvarných]]. Beneš, zklamaný z neúspěchu ve veřejných zakázkách, snadno podlehl konspiračním teoriím o židovském spiknutí a v některých jeho kresbách se objevily antisemitské motivy.
 
Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma ''Válka'', ''Jan Žižka'', návrhy na ''pomníky obětem války'', apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]], která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve věznici Mírov. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v Častolovicích 6. října 1956 a je pochován na tamním hřbitově.<ref>Jiří Václavík, 2010</ref>
* 1925 Zlatá medaile za sochu ''Slavie'', Mezinárodní výstava dekorativního umění v Paříži
* 1928 ''pomník Jana Žižky'' pro Vítkov, 2. cena spolu s [[Karel Dvořák (sochař)|Karlem Dvořákem]], 1. cena nebyla vyhlášena
 
== Dílo ==
Ladislav Beneš se již během studií jako štukatér podílel na výzdobě významných pražských secesních budov, jako je [[Spolkový dům Hlahol|budova pěveckého spolku Hlahol]] a [[Fantova budova Hlavního nádraží|budova Hlavního nádraží v Praze]]. Spolupracoval také na reliéfech [[Hlávkův most|Hlávkova mostu]] s [[Jan Štursa|Janem Štursou]]. Jeho první samostatná veřejná zakázka po ukončení studia, pískovcová socha [[Jan Hus|Mistra Jana Husa]] pro náměstí v [[Bohušovice nad Ohří|Bohušovicích]], má blíže k monumentální plastice [[Auguste Rodin]]a, s jehož dílem se mohl seznámit na pražské výstavě roku 1902. Později ho zaujalo i dílo Antoina Bourdella a Aristida Maiolla, jejichž díla byla v Praze vystavena v letech 1909 a 1910.<ref name= Karkanová />