Wikipedista:NoJin/Pískoviště: Porovnání verzí

Přidáno 691 bajtů ,  před 1 měsícem
bez shrnutí editace
Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma ''Válka'', ''Jan Žižka'', návrhy na ''pomníky obětem války'', apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]], která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve věznici Mírov. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v Častolovicích 6. října 1956 a je pochován na tamním hřbitově.<ref>Jiří Václavík, 2010</ref>
 
Ladislava Beneše lze zařadit mezi nejvýznamnější české neoklasicistní sochaře. Jeho díla byla vystavována na členských výstavách SVU Mánes, Zlínských salonech, výstavách JUV, na samostatných výstavách v Městském muzeu v Hradci Králové (1931, 1938), v Alšově síni Umělecké besedy v Praze (1968)<ref name= Karkanová>Hana Karkanová, Biografický slovník, HU AV ČR</ref> a kromě toho v Kolíně nad Rýnem, Záhřebu, Bělehradě, Lublani, Mnichově, Vídni a Paříži.<ref>Jiří Václavík, 2016</ref> Restaurované sochy Ladislava Beneše jsou od roku 2015 vystaveny v expozici [[Muzeum a galerie Orlických hor|Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou]].<ref>[https://www.kr-kralovehradecky.cz/assets/krajsky-urad/kultura/MGOH-2015.pdf Výroční zpráva Orlické galerie, 2015]</ref>
=== Ocenění ===
* 1923 ''Cena vítěze'' Autoklubu Československé republiky, 1. cena v soutěži
* 1928 ''pomník Jana Žižky'' pro Vítkov, 2. cena spolu s [[Karel Dvořák (sochař)|Karlem Dvořákem]], 1. cena nebyla vyhlášena
== Dílo ==
Ladislav Beneš se již během studií jako štukatér podílel na výzdobě významných pražských secesních budov, jako je [[Spolkový dům Hlahol|budova pěveckého spolku Hlahol]] a [[Fantova budova Hlavního nádraží|budova Hlavního nádraží v Praze]]. Spolupracoval také na reliéfech [[Hlávkův most|Hlávkova mostu]], pravděpodobně se svým spolužákem z Uměleckoprůmyslové školy [[Bohumil Kafka|Bohumilem Kafkou]]. Jeho první samostatná veřejná zakázka po ukončení studia, pískovcová socha [[Jan Hus|Mistra Jana Husa]] pro náměstí v [[Bohušovice nad Ohří|Bohušovicích]], má blíže k monumentální plastice [[Auguste Rodin]]a, s jehož dílem se mohl seznámit na pražské výstavě roku 1902. Později ho zaujalo i dílo Antoina Bourdella a Aristida Maiolla, jejichž díla byla v Praze vystavena v letech 1909 a 1910.<ref name= Karkanová />
 
Roku 1912 byl krátce ovlivněn kubismem a vytvořil několik kubistických plastik (''Dívka'', 1912, ''Sv. Antonín'', 1912). Vlastním ''autoportrétem'' a portrétem svého přítele [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnera]] (1912) se vrátil k realistické modelaci. Vytvořil také portréty [[Tavík František Šimon|Tavíka F. Šimona]] (1913) a [[Josef Mánes|Josefa Mánesa]] (1915) jako součást návrhu pro jeho pomník v Praze. Na rozhraní mezi portrétem a idealizací stojí ''Podobizna chlapce'' (1917), ke které byl modelem nemanželský syn Antonína Hudečka Jiří a ''Podobizna inženýra K.'' (1921). V době, kdy se pohyboval mezi pražskou bohémou v [[Dům U Tří divých mužů|kavárně Montmartre]], vytvořil plastiky tanečnice a herečky ''Olgy V. Gzovské'', sochy ''Dívka a smrt'', ''Diana'' (1916), ''Somnambula'' (1916). Následovala řada alegorických soch s tématem ''Smyslnost'' (1917), ''Ušlechtilost'' (1921), ''Tajemství'' (1923) a další.