Wikipedista:NoJin/Pískoviště: Porovnání verzí

Přidáno 350 bajtů ,  před 1 měsícem
bez shrnutí editace
Roku 1911 vytvořil portrét své předčasně zesnulé sestry Aničky a byl přijat do [[Umělecká beseda|Umělecké besedy]]. Ve stejném roce získal svou první veřejnou zakázku na pískovcovou sochu Jana Husa. Za získané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze a podnikl studijní cestu do Drážďan. Přátelil se s [[Vratislav Hugo Brunner|V.H. Brunnerem]] a roku 1912 ho portrétoval. Z Umělecké besedy přestoupil do [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]], který byl umělecky progresivnější. Jako člen SVU Mánes se účastnil výstav spolku v letech 1911 - 1934.
 
Po roce 1915 své dosavadní úspory vyčerpal a hledal únik před realitou a osaměním v bohémské společnosti. Byl vynikajícím tanečníkem a v té době se stal denním hostem pražské kavárny Montmartre, kde mezi tančícími ženami nacházel náměty pro svá díla. Roku 1916 byl povolán k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. Zde se seznámil s malířem [[Antonín Hudeček|Antonínem Hudečkem]] a jeho tehdejší partnerkou, rakouskou pěvkyní Marianou Vorlovou (manželkou sochaře Jaroslava Vorla), do které se již tehdy zamiloval. Vorlová svým hudebním nadáním, zpěvem a zájmem o esoteriku, věštectví, indické a orientální nauky ovlivnila i pozdější Benešova díla.
 
Ve dvacátých letech Ladislav Beneš získal některé významné zakázky a zúčastnil se soutěží na pražské pomníky. Roku 1930, po zklamání z výsledku soutěže na pomník Jana Žižky (socha byla nakonec bez soutěže zadána [[Bohumil Kafka|Bohumilu Kafkovi]]), odešel Ladislav Beneš do Častolovic a usadil se v letním sídle svého přítele [[Antonín Hudeček|Antonína Hudečka]]. Zde se také oženil s Marií Vorlovou, která vychovávala dva syny, z nichž mladší Jiří byl nemanželským synem Antonína Hudečka. Roku 1931 Ladislav Beneš podnikl svou druhou studijní cestu do Itálie. V letech 1936 a 1937 se zúčastnil prvních dvou výstav ''Zlínský salon''. Za války v letech 1940-1944 vystavoval s [[Jednota umělců výtvarných|Jednotou umělců výtvarných]].
 
Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma ''Válka'', ''Jan Žižka'', návrhy na ''pomníky obětem války'', apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]], která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve věznici Mírov. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v Častolovicích 6. října 1956 a je pochován na tamním hřbitově.<ref>Jiří Václavík, 2010</ref>
* 1928 ''Jezdecký pomník Jana Žižky'' pro Vítkov, 2. cena spolu s [[Karel Dvořák (sochař)|Karlem Dvořákem]], 1. cena nebyla vyhlášena
== Dílo ==
Ladislav Beneš se již během studií jako štukatér podílel na výzdobě významných pražských stavbách v secesnímsecesních slohubudov, jako je [[Spolkový dům Hlahol|budova pěveckého spolku Hlahol]] a [[Fantova budova Hlavního nádraží|budova Hlavního nádraží v Praze]]. Spolupracoval také na reliéfech [[Hlávkův most|Hlávkova mostu]], pravděpodobně se svým spolužákem z Uměleckoprůmyslové školy [[Bohumil Kafka|Bohumilem Kafkou]]. Také jeho první veřejná zakázka po ukončení studia, pískovcová socha [[Jan Hus|Mistra Jana Husa]] pro náměstí v [[Bohušovice nad Ohří|Bohušovicích]], je ovlivněna secesním slohem.
 
Roku 1912 byl krátce ovlivněn kubismem a vytvořil několik kubistických plastik (''Dívka'', 1912, ''Sv. Antonín'', 1912). Vlastním ''autoportrétem'' a portrétem svého přítele [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnera]] (1912) se vrátil k realistické modelaci. Vytvořil také portréty [[Tavík František Šimon|Tavíka F. Šimona]] (1913) a [[Josef Mánes|Josefa Mánesa]] (1915) jako součást návrhu pro jeho pomník v Praze. Na rozhraní mezi portrétem a idealizací stojí ''Podobizna chlapce'' (1917), ke které byl modelem nemanželský syn Antonína Hudečka Jiří a ''Podobizna inženýra K.'' (1921). V době, kdy se pohyboval mezi pražskou bohémou v [[Dům U Tří divých mužů|kavárně Montmartre]], vytvořil plastiky ''tanečnice a herečky ''Olgy V. Gzovské'', sochy ''Dívka a smrt'', ''Diana'' (1916), ''Somnambula'' (1916). Následovala řada alegorických soch s tématem ''Smyslnost'' (1917), ''Ušlechtilost'' (1921), ''Tajemství'' (1923) a další.
 
Ve dvacátých letech získal Ladislav Beneš několik významných veřejných zakázek a jeho socha ''Slavia'' byla oceněna zlatou medailí v Paříži. Spolu se svým přítelem [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnerem]], který byl autorem skleněné vitráže, vytvořil monumentální vstup do budovy Úrazové pojišťovny (''Sociální ústav pro okresní nemocenskou pokladnu'') na nábřeží Vltavy, kterou v letech 1924-1926 projektoval architekt [[Bohumil Hypšman]]. Benešovy alegorické sochy v nadživotní velikosti nad vchodem symbolizují Práci, Starobní pojištění, Mateřství a Pojištění.