Alma Karlinová: Porovnání verzí

V roce 1919 se vrátila domů, do Celje, které již bylo součástí [[Království Jugoslávie|Jugoslávského království]]. Začala shánět peníze na další cesty po světě. Za tím účelem otevřela v Celje jazykovou školu, kde učila až deset hodin denně, zatímco volný čas trávila malováním a psaním. Dne 24. listopadu 1919 znovu vyrazila na devítiletou cestu kolem světa. Navštívila jižní a severní Ameriku, tichomořské ostrovy, [[Austrálie|Austrálii]] a různé asijské země. Poslední etapou její cesty byla [[Indie]]. I když je často označována za první evropskou ženu, která sama objela celý svět, byla patrně druhou ženou, která tak učinila, předešla ji [[Ida Laura Pfeifferová]]. Na svých cestách sesbírala mnoho [[Etnografie|etnografického]] materiálu. Většinu poslala domů, kde později založila malé soukromé muzeum. Některé z exponátů jsou nyní umístěny v regionálním muzeu Celje. Během cest prožila mnoho nebezpečí, na [[Nová Guinea|Nové Guineji]] onemocněla [[Malárie|malárií]] a tropickou úplavicí a unikla jen o vlásek [[Kanibalismus|kanibalům]].

V lednu 1928 se na žádost své umírající matky vrátila domů, vyčerpaná fyzickými nemocemi a v hlubokých [[Deprese|depresích]]. Už nikdy poté necestovala. Většinu času pak věnovala psaní. V roce 1931 se seznámila s malířkou Theou Schreiber Gamelinovou, kterou poté nazývala svou spřízněnou duší a žily spolu do smrti. Kolem roku 1934 se začala zajímat o studium [[teosofie]]. V pozdějších letech, zejména během [[Druhá světová válka|druhé světové války]], se přichýlila ke [[Katolicismus|katolicismu]]. Psala německy až do nástupu [[Nacismus|nacistů]] v Německu, kdy se na protest němčiny vzdala. V Německu byly kvůli tomu její knihy páleny, z Celje se musela odstěhovat kvůli tlaku a nepřátelství místních Němců. Usadila se s Gamelinovou ve vile v Zagradu. Psala pak slovinsky a anglicky. V letech 1937–1938 našel v jejím domě útočiště francouzsko-německý novinář a protinacistický spisovatel Hans Joachim Bonsack.

Brzy po německé okupaci Dolního Štýrska byla zatčena a poslána do [[Maribor|Mariboru]], kde čekala na transport do některého z táborů. Byla však propuštěna díky energickému zásahu Schreiber Gamelinové, která měla jisté kontakty ve [[Třetí říše (pojem)|Třetí říši]]. Mohla se pak vrátit do Celje, kde pak žila v domácím vězení. Na jaře 1944 se rozhodla uprchnoutuprchla do jižního slovinského regionu Bílé Kraňsko, který byl ovládán slovinským partyzánským odbojem. Chtěla odjet do [[Bari]], které v tu dobu již ovládali Britové, ale komunističtí partyzáni jí to nedovolili. Až do konce války tak pobývala v [[Dalmácie|Dalmácii]], po ní se přestěhovala zpět do Zagradu. Její tamější vilu ale stát zabavil, a tak dožila ve značně skromných podmínkách v malé vesnici Pečovnik ležící nedaleko Celje. Zemřela na [[Karcinom prsu|rakovinu prsu]] a [[Tuberkulóza|tuberkulózu]] dne 14. ledna 1950, pochována je na hřbitově ve Svetině po boku Gamelinové.