Druhá Polská republika: Porovnání verzí

V důsledku [[dělení Polska|trojího dělení Polska]] zanikl roku [[1795]] svrchovaný polský stát ([[polsko-litevská unie]]), jehož území bylo rozděleno mezi tři státy: [[ruské impérium|Rusko]], [[Prusko]] (později [[Německé císařství]]) a [[Habsburská monarchie|Rakousko]] (později [[Rakousko-Uhersko]]). Nejhorší podmínky Polákům skýtala ruská vláda, která tvrdě potlačovala polské elity a uplatňovala represe vůči [[katolická církev|katolické církvi]]. V Německu byla situace o něco příznivější, přesto byly podnikány snahy o germanizaci Poláků a německou [[kolonizace|kolonizaci]] Polska. Relativně nejlepší byla pro Poláky situace v rakouském záboru, kde požívali značné autonomie, zároveň se však také jednalo o dosti zaostalou oblast.<ref name="F">{{Citace monografie|příjmení=Fasora|jméno=Lukáš|odkaz na autora=|titul=Dějiny Polska v meziválečném období|vydání=|místo=Brno|vydavatel=CERM|rok=1999|isbn=80-7204-121-5|poznámka=Dále jen Fasora (1999)|strany=3-4|jazyk=}}</ref>{{rp|3-4}}

Na přelomu [[19. století|19.]] a [[20. století]] vznikaly polské politické strany, z nichž nejdůležitější byla [[Národní demokracie (Polsko)|Národní demokracie]] (konzervativní nacionalistická prokatolická strana s prvky [[antisemitismus|antisemitismu]] pod vedením [[Roman Dmowski|Romana Dmowského]]), [[Polská socialistická strana]] (strana pod vedením [[Józef Piłsudski|Józefa Piłsudského]], která měla vliv zejména v Haliči, kde rovněž disponovala polovojenskými oddíly) a strany [[bolševici|bolševických]] radikálů ([[Julian Marchlewski]], [[Felix Edmundovič Dzeržinskij|Felix Dzeržinskij]]).<ref>Fasora (1999). S. 4.<name="F"/ref>{{rp|4}}

Po vypuknutí [[první světová válka|první světové války]] se část Poláků zapojila do německého a rakouského vojska v naději na získání autonomie za tyto služby, zatímco polská elita v emigraci vyvíjela diplomatické úsilí, aby prosadilo právo polského národa na sebeurčení.<ref name="F"/>Fasora (1999). S. {{rp|4-5.</ref>}}

Po prohře [[Centrální mocnosti|Centrálních mocností]] v [[první světová válka|první světové válce]] [[11. listopad]]u [[1918]] začaly [[Německé císařství|německé]] jednotky opouštět polské území a vládu v zemi začaly přebírat provizorní vlády, z nichž byla nejvýznamnější [[Varšava|varšavská]] [[Vláda Jędrzeje Moraczewského|vláda]], v jejímž čele stál [[Jędrzej Moraczewski]] a která po několika dnech jmenovala vojenského velitele [[Józef Piłsudski|Józefa Piłsudského]] „náčelníkem státu“.<ref name="M">{{Citace monografie|příjmení=Melichar|jméno=Václav|odkaz na autora=|spoluautoři=a kol.|titul=Dějiny Polska|vydání=|místo=Praha|vydavatel=Svoboda|rok=1975|isbn=|poznámka=Dále jen Melichar (1975)|strany=331-333|jazyk=}}</ref>{{rp|331-333}}

Prvořadým úkolem bylo stanovení hranic. Většina polských politiků usilovala o dosažení hranic [[Polsko-litevská unie|polsko-litevské unie]] před [[dělení Polska|prvním dělením Polska]] ([[1772]]), což však naráželo na zájmy okolních států. V otázce západní hranice Polsko spoléhalo na pomoc [[Státy Dohody|vítězných mocností]] a snažilo se uplatňovat princip [[Právo národů na sebeurčení|národního sebeurčení]] Poláků. Na východě však Poláci tento princip zavrhli, neboť na nárokovaném území tvořili pouhou menšinu, a prosazovali zde proto princip historických hranic, ačkoli to znamenalo potlačení práva na sebeurčení [[Ukrajinci|Ukrajinců]], [[Bělorusové|Bělorusů]] či [[Litevci|Litevců]].<ref>Melichar (1975). S. 346.<name="M"/ref>{{rp|346}}

Mocnosti polské nároky neodmítly, protože v nich viděly možnost, jak zabránit šíření [[Říjnová revoluce|komunistické revoluce]] na západ (tento postoj zastávala zejména [[Třetí Francouzská republika|Francie]], když viděla, že bolševici získávají v Rusku navrch). Polská armáda zahájila tažení na východ v dubnu [[1919]] vpádem do [[Litva|Litvy]] a [[Bělorusko|Běloruska]] a koncem téhož měsíce napadla také [[Západoukrajinská republika|Ukrajinu]]. Pak se polský postup zastavil, mimo jiné také kvůli vzpourám obyvatelstva na okupovaném území a nestabilní politické situaci v Polsku. Další ofenzíva začala v dubnu [[1920]], když [[Rudá armáda]] zničila [[Ukrajinská lidová republika|Ukrajinskou národní republiku]] a Poláci se obávali dalšího sovětského postupu na západ. Polské jednotky dosáhly v preventivním útoku až [[Kyjev]]a, v té době však již měli [[Komunistická strana Sovětského svazu|bolševici]] v [[Ruská občanská válka|ruské občanské válce]] převahu, a mohli tak na polský postup na východ odpovědět protiútokem.<ref name="M"/>Melichar (1975). S. {{rp|333-345.</ref>}}

Sovětskou mírovou nabídku Polsko odmítlo, a tak [[Polsko-sovětská válka|sovětsko-polská válka]] pokračovala. Postup [[Rudá armáda|Rudé armády]] byl velmi rychlý, až nakonec v srpnu 1920 oblehla [[Varšava|Varšavu]], kde však byla v [[Bitva u Varšavy (1920)|bitvě u Varšavy]] poražena. Polská armáda vzápětí zahájila rychlou protiofenzívu. [[21. září]] [[1921]] byl konečně uzavřen [[rižský mír]], který stanovil sovětsko-polskou hranici cca 200&nbsp;km východně od [[Curzonova linie|Curzonovy linie]], která do značné míry kopírovala etnickou hranici. S nabytým územím Polsko získalo také velké množství nepolského obyvatelstva, což způsobovalo nacionální pnutí ve státě.<ref name="M"/>Melichar (1975). S. {{rp|345-350.</ref>}}

Při utváření západní hranice k válce nedošlo, ani zde však situace nebyla klidná. V průběhu let 1918-1921 vypuklo na německém území s velkým počtem polského obyvatelstva k několika povstáním (v [[Poznaň]]sku a v [[Horní Slezsko|Horním Slezsku]]). [[Versailleská smlouva]] téměř celé Poznaňsko a velkou část Západního Pruska Polsku přiřkla rovnou, část Horního Slezska však Polsko získalo roku [[1921]] po tamějším plebiscitu a dalším [[Hornoslezská povstání|povstání]].<ref name="M"/>Melichar (1975). S. {{rp|334-353.</ref>}}

Po 123 letech neexistence suverénního polského státu čelilo znovuzrozené Polsko závažným výzvám. Války spojené s utvářením hranic vedlo po první světové válce k dalšímu vyčerpání Polska. Po záboru východních etnicky nepolských území navíc [[Poláci]] tvořili v Polsku pouze cca 69 % obyvatelstva, velmi významně byli zastoupeni [[Ukrajinci]], [[Židé]] či [[Němci]]. Nacionální napětí pak bylo ještě více umocňováno tím, že mnohé [[průmysl]]ové podniky byly vlastněny Němci či Židy.<ref name="M"/>Melichar (1975). S. {{rp|353-356.</ref>}}

Neúspěchy na válečné frontě taky vedly k destabilizaci politické situace a k pádu několika polských vlád. Ústava z roku [[1921]] (vešla v platnost následujícího roku) sice charakterizovala Polsko jako demokratickou [[parlamentní republika|parlamentní republiku]] s rovnými právy občanů, ve skutečnosti však byla zvýhodňována [[římskokatolická církev|katolická církev]] a Bělorusové a Ukrajinci byli diskriminováni, na východě Polska proto propukala ozbrojená povstání. Ani [[atentát]] na [[Prezident Polska|prezidenta]] [[Gabriel Narutowicz|Narutowicze]] při jeho [[inaugurace|inauguraci]], [[hyperinflace]], německo-polská [[clo|celní]] válka, [[stávka|stávky]] či neustálé štěpení a přeskupování politických stran ke stabilitě Polska vůbec nepřispělo.<ref name="M"/>Melichar (1975). S. {{rp|356-360.</ref>}}

V tomto období Polsko uzavřelo [[vojenský pakt|pakt]] s [[Třetí Francouzská republika|Francií]] a [[Rumunsko|Rumunskem]], aby tak získalo oporu v sevření dvou mocností: [[Výmarská republika|Německa]] a [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]]. Během první poloviny 20. let nastalo také k mírnému sbližování s [[První republika|Československem]].<ref>Melichar (1975). S. 157n.<name="M"/ref>{{rp|157n}}

Když začal [[Józef Piłsudski]] nestabilní demokracii, kterou nazýval „sejmokracií“, napadat a požadoval „generální ozdravění“ polské politiky (odtud termín ''sanace''), získal poměrně snadno dost příznivců a podařilo se mu ovládnout vojsko, se kterým 14. května [[1926]] obsadil Varšavu a donutil prezidenta i vládu podat demisi.<ref name="M"/>Melichar (1975). S. {{rp|358-361.</ref>}}

Nový režim výrazně posílil pravomoci prezidenta a předsedy vlády a stal se vojenskou [[diktatura|diktaturou]], zároveň však odmítal být spojován s jakoukoliv [[politická ideologie|politickou ideologií]].<ref>Fasora (1999). S. 11.<name="F"/ref>{{rp|11}} Piłsudski se domníval, že oslabený [[Sejm]] nebude s to klást odpor, brzy se však ukázalo, že Sejm se poslušným nástrojem režimu nestane. Režim se snažil využívat nejednoty politických stran, tvrdě potíral zejména [[Komunistická strana Polska|komunistickou opozici]].<ref name="M"/>Melichar (1975). S. {{rp|364-367.</ref>}}

Díky Piłsudského stykům s velkostatkáři a finančníky a podpoře [[Spojené státy americké|amerických]] bank zprvu Polsko za sanačního režimu zažívalo hospodářskou [[konjunktura|konjunkturu]]. Na přelomu 20. a 30. let se však začala i na polské ekonomice projevovat [[velká hospodářská krize|hospodářská krize]], což vedlo k zesílení opozičního hnutí, [[stávka|stávkám]] a [[Demonstrace (protest)|demonstracím]], na což režim odpověděl represemi, zatýkáním [[poslanec|poslanců]] a členů opozičních stran, pacifikační expedicí do východních vojvodství a zmanipulováním voleb do Sejmu.<ref name="M"/>Melichar (1975). S. {{rp|368-372.</ref>}}

Krom toho se vláda snažila odvrátit pozornost veřejnosti k zahraničním problémům – podporovala polské nacionalisty na [[Těšínsko|Těšínsku]] a podporovala [[Nacistické Německo|nacistické]] a [[Maďarsko|maďarské]] nároky vůči Československu. V třicátých letech se Polsko snažilo normalizovat vztahy se dvěma svými největšími sousedy. 25. července 1932 byl uzavřen polsko-sovětský pakt o neútočení na 3 roky<ref>[http://isap.sejm.gov.pl/DetailsServlet?id=WDU19321150951 Text smlouvy (polsky a rusky)]</ref>. Pakt byl obnoven 5. května 1935<ref>[http://isap.sejm.gov.pl/DetailsServlet?id=WDU19340530487 Text smlouvy (polsky a rusky)]</ref>. 26. ledna 1934 byl uzavřen také polsko-německý pakt o neútočení.<ref name="M"/>Melichar (1975). S. {{rp|372-378.</ref>}}

Roku [[1935]] Piłsudski sice zemřel, tato událost však příliš změn nepřinesla. Téhož roku byla vydána [[Ústava#Podle způsobu přijetí|oktrojovaná ústava]], která soustředila moc do rukou prezidenta, který byl odpovědný výhradně „Bohu a dějinám“. Byla také zrušena rovnost občanů, jejichž práva byla stanovena podle „hodnoty jejich úsilí a zásluh ve prospěch všeobecného dobra“. Třemi nejvýznamnějšími muži ve státě byl prezident [[Ignacy Mościcki]], generální inspektor ozbrojených sil [[Edward Śmigły-Rydz|Edward Rydz-Śmigły]] a ministr zahraničí [[Józef Beck]]. Snaha legalizovat svou moc skrze volby do Sejmu nevyšla, a proto represe i nadále pokračovaly, stejně jako vzrůstalo opoziční hnutí, jehož členové nyní působili již také v zahraničí.<ref name="M"/>Melichar (1975). S. {{rp|379-387.</ref>}} Dokonce i v rámci představitelů sanačního režimu se začaly projevovat názorové rozdíly mezi umírněnou „generálskou skupinou“ a radikální a antisemitskou „plukovnickou skupinou mladších důstojníků“, která propagovala [[fašismus]].<ref>Fasora (1999). S. 12.<name="F"/ref>{{rp|12}}

Rostoucí bojovnost polského státu měla přenést problém na otázky zahraniční politiky, Polsko podporovalo snahu Německa, Maďarska a [[Konrad Henlein|henleinovců]] rozbít Československo. Po uzavření [[Mnichovská dohoda|Mnichovské dohody]] polské vojsko okupovalo většinu české části [[Těšínsko|Těšínska]], osídlenou [[Poláci|polskou]] menšinou (35 % místního obyvatelstva podle výsledků československého sčítání lidu z roku [[1930]]).<ref>Stanisław Zahradnik ve Sborníku referátů z mezinárodní vědecké konference konané 4. října 2001 v Českém Těšíně: Mniejszości narodowe na Śląsku Cieszyńskim dawniej i dziś (2001), str. 44.</ref> Teprve po obsazení [[Druhá republika|druhé Československé republiky]] [[Nacistické Německo|nacisty]] v březnu [[1939]] si Polsko uvědomilo, jak byla jeho zahraniční politika krátkozraká a že brzy dojde i na ně – [[Spojené království]] a [[Třetí Francouzská republika|Francie]] sice vydaly záruky nezávislosti Polska, to však Polsko nezachránilo před [[Invaze do Polska (1939)|nacistickou]] a [[Sovětská invaze do Polska|sovětskou invazí]] a okupací, které ukončily existenci druhé Polské republiky.<ref name="M"/>Melichar (1975). S. {{rp|387-396.</ref>}}