Arnold Gehlen: Porovnání verzí

Po maturitě studoval jazyky a [[psychologie|psychologii]] v Lipsku a v [[Kolín nad Rýnem|Kolíně nad Rýnem]], kde roku [[1927]] promoval u [[vitalismus|vitalistického]] biologa [[Hans Driesch|Hanse Driesche]]. Roku [[1930]] se [[habilitace|habilitoval]] prací o „absolutní [[fenomenologie|fenomenologii]]“ a roku 1933 vstoupil do [[Národně socialistická německá dělnická strana|NSDAP]]. Od roku [[1934]] byl asistentem kulturních dějin a sociologie v Lipsku, od roku 1938 byl [[profesor]]em v [[Kaliningrad|Královci]] (''Königsberg'', ''Kaliningrad'') a od roku [[1940]] ve [[Vídeň|Vídni]]. Roku [[1941]] byl povolán do armády a sloužil jako úředník v Praze, ke konci války musel jako [[důstojník]] na frontu a byl těžce zraněn. V letech 1947-19611947–61 byl profesorem na vysoké škole ve [[SpeyerŠpýr|Špýru]]u a v letech 1962-19691962–69 na Technické vysoké škole v [[Cáchy|Cáchách]] (''TH Aachen'').

Gehlenovo myšlení bylo ovlivněno [[Hans Driesch|H. Drieschem]], [[Nicolai Hartmann|Nicolaiem Hartmann]]em a zejména [[Max Scheler|Maxem Schelerem]]. Ve svém nejznámějším díle „Člověk“ (''Der Mensch'', poprvé vyšlo 1940, mezitím v mnoha vydáních a překladech) podává široce založenou syntézu biologických, [[etologie|etologických]] a [[antropologie|antropologických]] poznatků s fenomenologickým výkladem.

Člověk je podle Gehlena především „jednající bytost“, která pracuje a přetváří své prostředí. Zároveň je ale anatomicky v nevýhodě tím, že není specializován pro žádný určitý způsob života a obživy, a navíc oproti svým nejbližším příbuzným [[primát]]ům ztratil v průběhu [[evoluce]] (ve [[fylogeneze|fylogenezi]]) velkou část [[instinkt]]ů. Jeví se tedy jako „nedostatečná„nedostatková bytost“ (''Mängelwesen''), což musí nahrazovat jednak mimořádnou schopností přijímat podněty ze svého okolí a učit se (''Weltoffenheit''), jednak kulturou, technikou, tradicí, a zejména vytvářením [[instituce|institucí]], které ho chrání před přílišným a nebezpečným experimentováním.

Schopnost odstupu, zobecnění a abstrakce se ještě stupňuje [[řeč]]í, která vstupuje jako prostředník mezi člověka a přímou zkušenost,. zároveňZároveň člověka mimořádně silně [[socializace|socializuje]] a umožňuje přesné a účinné předávání zkušeností a znalostí, včetně osvědčených způsobů jednání. Pouze člověk je díky řeči schopen kumulovat, uchovávat a účinně předávat bohatství zkušenosti, kterou sám neudělalneučinil. To je základ lidské kultury, která se předává tradicí a upevňuje v institucích. Bez nich by člověk nemohl přežít.

Zejména v pozdějších letech se Gehlen zabýval dějinami lidské kultury a jejím ohrožením technikou v současné době. Patřil tak k výrazným postavám „kulturní kritiky“ modernity. Ostře kritizoval hnutí roku [[1968]] a vedl četné [[polemika|polemiky]], včetně veřejné debaty s [[Adorno|Adornem]], s nímž se ale ve svém kulturním pesimismu shodl.

Sedmdesát let po svém prvním vydání zůstává Gehlenův „Člověk“ velmi užitečnou syntézou našich vědomostí o člověku. Pojem „zahlcení podněty“ (''Reizüberflutung'') přešel do obecného jazyka, pojem „nedostatečné„nedostatkové bytosti“ převzali američtí sociologové [[Peter Berger]] a [[Thomas Luckmann]], s jistou kritikou filosof [[Hans Blumenberg]] a mnoho dalších. O významu kultury a institucí podobně soudil i filosof [[Jürgen Habermas]], sociolog [[Niklas Luhmann]] a jeho škola, stejně jako současní badatelé v oblasti kulturní evoluce. Kritikové Gehlenovi vytýkají, že jeho pojetí příliš zdůrazňuje nedostačivost člověka a na druhé straně přeceňuje význam institucí.

* A.Arnold Gehlen, ''Duch ve světě techniky'', přel. Miloslav Žilina, Praha: Svoboda, 1972.