Averroes: Porovnání verzí

| zájmy = [[Filosofie|Filozofie]] ([[metafyzika]], [[přírodní filozofie]], [[politická filosofie|politická filozofie]] apod.) [[teologie]], [[Lékařství|medicína]], [[astronomie]], [[fyzika]], [[psychologie]], [[matematika]], [[právní věda]], [[logika]] a [[lingvistika]]

| ideje = vztah mezi náboženstvím a filozofií, jednota intelektu

| ovlivněný = [[Aristotelés]], [[Platón]], [[Sókratés]], [[al-Fárábí]], [[Avicenna]], [[al-Ghazálí]], [[Ibn Tufajl]], [[Avempace]], [[Málik ibn Anas]], [[Galén]] atp.

| ovlivnil = [[al-Bitrudží]], [[Maimonides]], [[Šmuel ibn Tibon]], [[Levi ben Geršom]], [[Siger z Brabantu]], [[Boethius z Dácie]], [[Tomáš Akvinský]], [[Albert Veliký]], [[Jan z Jandunu]], [[Marsilius z Padovy]], [[Gaetano da Thiene]], [[Pietro Pomponazzi]], [[Agostino Nifo]], [[Marcantonio Zimara]] atp.

}}

 

Ibn Rušd pocházel z význačné [[imám]]ské a právnické rodiny. Po studiích v roce 1153 odešel do [[Marrákeš]]e, kde se roku 1169 seznámil s almohadským chalífou [[Abú Jakúb Júsuf|Abú Jakúbem Júsufem]], který se stal jeho ochráncem a podporovatelem. Od roku 1169 Averroes působil jako [[kádí]] (soudce) v [[Sevilla|Seville]] a Córdobě, kde byl v roce 1182 jmenován hlavním soudcem. Téhož roku se stal chalífovým dvorním lékařem. V roce 1195 kvůli svým svobodomyslným názorům upadl ve vladařovu nemilost a byl vyhoštěn do nedaleké [[Lucena|Luceny]]. Do Marrákeše se vrátil o dva roky později, ale brzy nato zemřel.

 

=== Teologie ===

 

=== Medicína ===

=== Vztah náboženství a filozofie ===

{{Viz také|Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie}}

 

# [[Rétorika|Rétorické]] (řečnické) argumenty – Tuto skupinu představují masy lidí, kteří nejsou schopni podat žádný výklad [[Korán|Písma]], jelikož jsou přístupní pouze řečnickým proslovům a argumentům. Jejich argumenty jsou založeny na přesvědčování. Slovy aristotelské logiky se opírají o [[Premisa|premisy]], které „jsou spolehlivé sami sebou“, tedy [[apodiktický|apodiktické]]. Závěry, ke kterým docházejí, jsou proto nutné.{{Sfn|Libera|2001|s=172–173}}

Ibn Rušd zkrátka rozlišuje dvě cesty k pravdě – víru, jež náleží davům, a pravdu vycházející z logiky a rozumu. Víra i rozum jsou jen dvě různé metody k dosažení jedné pravdy. Tím také vysvětluje vztah mezi náboženstvím a filozofií, které se v konečném důsledku nacházejí v souladu.{{Sfn|Adamson|2016|s=184}}{{Sfn|Guessoum|2011|s=XX}} Averroeseovo rozdělení společnosti do tří skupin předběhlo svou dobu, poněvadž lidi rozlišovalo psychologicky, a nikoli sociologicky, jak činili tehdejší teologové. Ibn Rušdova nauka o vztahu náboženství a filozofie se proto ale setkala s nepochopením a dezinterpretací. Pro příklad lze uvést fiktivní slogan, přisuzovaný Averroesovi, který ve středověku koloval po západní Evropě, totiž: „Žádné náboženství není pravdivé, i když může být užitečné“, což je ale překrucování Averroesových skutečných názorů.{{Sfn|Libera|2001|s=172, 175–177}} Ibn Rušd jednoznačně tvrdil, že islám (stejně jako obsah [[Šaría|šaríi]]), potažmo náboženství obecně, platí pro všechny tři skupiny lidí.{{Sfn|Rosenthal|2007}} Dezinterpretací je v podstatě i Averroesovo údajné učení o dvojí pravdě, které ale Ibn Rušd nikdy nezastával, neboť byl přesvědčen, že pravda existuje pouze jedna, a to pravda boží.{{Sfn|Buryšová|2013|s=21}}

 

[[Soubor:Plato-raphael.jpg|náhled|Platón]]

Averroes svou politologii rozvijí v komentáři k [[Platón]]ově ''[[Ústava (Platón)|Ústavě]]''. Platónovy názory spojuje se svou vlastní naukou a islámskou tradicí.{{Sfn|Rosenthal|2017}} Základ jeho politické filozofie tvoří ideál společnosti, jež se řídí podle věčného božského řádu a islámského práva [[Šaría|šaríi]]. Panuje v ní dokonalá jednota mezi politikou, právem i náboženstvím a každý člověk v ní plní svou přesně vymezenou úlohu odvozenou od svých vrozených schopností. Čili každý má mít povolání, v němž vyniká, avšak současně by měl mít svobodu zvolit si prostředek, kterým bude své poslání vykonávat. Jedině tak je možno dosáhnout božího řádu. V důsledku těchto myšlenek se Ibn Rušd dovolává společenské rovnosti. Protože se všechny ctnosti nemohou sejít v jednotlivci, musí se tato dokonalost realizovat skrze společnost. Ta se podle Ibn Rušda dělí na tři skupiny, o čemž se pojednává ve zdejší podkapitole „Vztah náboženství a filozofie.“ Člověka Ibn Rušd pokládá za stvoření politické, jež se musí nutně angažovat ve společnosti. Ústředním aspektem společnosti je totiž vědění, klíč k lidské spokojenosti, které se musí neustále znásobovat, což jeden člověk sám o sobě nezvládne. Společenskou autoritou by měli být moudří lidé.{{Sfn|Buryšová|2013|s=20–26}}