Wikipedie

Jaroslav Mihule: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
typo. Zároveň prosím pana Mihuleho, aby needitoval text sám o sobě jednak z důvodu porušování pravidel Wikipedie a jednak z důvodu porušování etiky vědecké práce. Děkuji
m Doplnění podle nových podkladů.
Řádek 20:
Po ukončení základní školní docházky (během nacistické okupace Československa, v tzv. [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu Čechy a&nbsp;Morava]]) absolvoval středoškolská studia ve svém rodišti, nejprve na Amerlingově mužském ústavu učitelském (1944–45, s povinným studiem houslí), dále na [[Benešovo státní reálné gymnázium|Benešově reformním reálném gymnasiu]] v&nbsp;Praze&nbsp;6 (1945–1946) a posléze na klasickém [[Akademické gymnázium Štěpánská|Akademickém gymnasiu]] v&nbsp;Praze&nbsp;2 (maturita 1949).<ref name="ČHSOI" /> Doba jej vedla nejprve k&nbsp;povinnému seznámení se s&nbsp;němčinou, na gymnáziu pak s&nbsp;francouzštinou, latinou a&nbsp;povinnou ruštinou, po přestupu na Akademické gymnasium pak ještě se [[Starořečtina|starořečtinou]] a&nbsp;angličtinou.
 
PotéKlavírní hru studoval ve škole profesorky Hany Králíkové-Slavkovské, dcery smetanovského a dvořákovského klavírního virtuosa Karla ze Slavkovských, později za vedení profesorů pražské konzervatoře (Albín Šíma a Anna Dolinská). Na Karlově univerzitě si v letech 1949-53 zapsal [[Bohemistika|bohemistiku]] (na [[Filozofická fakulta Univerzity Karlovy|Filozofické fakultě]]) a [[Hudební výchova|hudební výchovu]] (na [[Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy|Pedagogické fakultě). UniverzityAbsolvoval Karlovy]] (1949–1953,jako promovaný pedagog (gymnaziální profesor) v červnu 1953. Hudební vzdělání si prohloubil v letech 1952–19551952–55 studiemsouběžně skladby a dirigováníprohluboval na [[Pražská konzervatoř|pražské konzervatoři]] studiem skladby (u Františka Píchy, žáka Josefa Suka) a dirigování (absolutorium obou oborů 1955).
 
=== Akademická dráha ===
Demokratické povahové založení a trvalé odmítání nátlaku stát se členem komunistické strany jej přivedlo hneduž popřed ukončeníukončením vysoké školy k prvnímu střetu s totalitní mocí, která se držela ve státě  vládla mezi roky 1948 až 1989. Místo akademické kariéry se musel zpočátku spokojit místem klavírního doprovazeče (v [[Československýtaneční státnísložce souborČeskoslovenského státního souboru písní a tanců|Československém státním- souboru1954-59 písní- apro tanců]]nějž složil i několik skladeb). V letech 1955-57 vykonával povinnou vojenskou službu v poddůstojnické škole, kterou absolvoval jako desátník a Vzorný minometník. Na samém konci služby byl degradován na [[Institutvojína, tělesnéale výchovypo anávratu sportu|Institutudo tělesnécivilu výchovybyl aznovu sportu]])povýšen na desátníka.
 
Od konce roku 1958 začal působit jako lektor hudebních nauk na Institutu tělesné výchovy a sportu (od roku 1965 Fakulta tělesné výchovy a sportu) Univerzity Karlovy. Vyučoval tu v tělovýchovném prostředí až do roku 1989 řadě disciplin spjatých s hudbou (pohybová skladba, rytmická gymnastika), i teoretických (dějiny a teorie hudby, teorie komunikace, hudební estetika a psychologie). I zde se uplatnil také jako klavírista a skladatel (autor několika spartakiádních skladeb, dále skladeb pro mezinárodní Večery družby,  pro vystoupení v gymnastice moderní i sportovní apod.) a také v odborném výzkumu (několik publikací kinantropologického zaměření).
Na základě souboru prací o [[Bohuslav Martinů|Bohuslavu Martinů]] získal v roce 1968 titul PhDr. V roce 1974 obhájil spis ''Čas hudebně-pohybových struktur'' a získal titul kandidát pedagogických věd (CSc.). Docentem jmenován v roce 1988, profesorem v roce 1990 (od 1998 emeritní profesor).<ref name="ČHSOI" />
 
Již během této doby se začal aktivně věnoval muzikologii. V roce 1968 získal titul PhDr. na základě souboru prací (mezi nimi již publikované „Symfonie [[Bohuslav Martinů|Bohuslavu Martinů]]“) a roku 1974 hodnost kandidát pedagogických věd (CSc.) po obhajobě spisu „Čas hudebně-pohybových struktur“. Jako docent se habilitoval 1988, profesorem  jmenován 1990 (od 1998 emeritní profesor<ref name="ČHSOI" />).
V letech 1990–1994 byl na dvě období zvolen prorektorem [[Univerzita Karlova|Univerzity Karlovy]] a v roce 1994 proděkanem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
 
Byl rovněž vyzván k autorské účasti na řadě učebnic a učebních textů. Prof. Ivan Poledňák o něm napsal pro Český hudební slovník: „Do dějin české hudební výchovy se prof. Jaroslav Mihule významně zapsal spoluprací na řadě učebnic pro hudební výchovu na všeobecně vzdělávacích školách a dlouhodobou spoluprací na vědeckých studiích a didakticko-metodických publikacích, jež se zabývají múzickou výchovou, vztahem hudby a pohybu, teorií rytmu, vztahem hudební pedagogiky a psychologie atp. Zásadním způsobem vstoupil na pole bádání o životě a díle Bohuslava Martinů. Martinůovskou problematikou se začal zabývat hned na počátku svého muzikologického studia a postupně publikoval řadu prací: analyticky zaměřenou studii Symfonie Bohuslava Martinů, monografii Bohuslav Martinů – profil života a díla a jiné. Řadu dalších drobnějších martinůovských prací (z nichž některé vyšly v různých evropských jazycích) uzavřela rozsáhlá (626 stran) syntetická završující monografie Martinů – osud skladatele.“  
=== Diplomatická činnost ===▼
V roce 1991 pověřen ministerstvem školství zastupováním ČSFR v komisi pro [[UNESCO]] na 26. zasedání v Paříži jako expert pro otázky vysokých škol a zařazen do mezinárodní databanky expertů UNESCO pro tento okruh činnosti.
 
Když došlo k historické proměně státu (1989) a k demokratické obrodě Karlovy univerzity, byl zvolen na dvě období jejím prorektorem (1990-94). Souběžně byl povolán na Pedagogickou fakultu UK, kde na katedře hudební výchovy přednášel obor dějiny hudby.
V letech 1994–97 působil jako první mimořádný a zplnomocněný [[Vyslanec|velvyslanec]] České republiky v&nbsp;[[Nizozemsko|Nizozemsku]].
 
▲=== Diplomatická činnost ===
V roce 1991 pověřen ministerstvem školství zastupováním ČSFR v komisi pro [[UNESCO]] na 26. zasedání v Paříži jako expert pro otázky vysokých škol a zařazen do mezinárodní databanky expertů UNESCO pro tento okruh činnosti. V roce 1994 dočasně přerušil práci na akademické půdě (naposledy ve funkci proděkana pro zahraniční vztahy Pedagogické fakulty UK) a přešel do diplomatických služeb. Funkci (prvního) mimořádného a zplnomocněného velvyslance České republiky v Nizozemsku vykonával na základě jmenovacího dekretu prezidenta Václava Havla v letech 1994 až 1997.
 
== Dílo ==
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Mihule“