Diocletianus: Porovnání verzí

Administrativa byla přetvořena v souladu s posunem od ideologie zastřeného republikánství k otevřené autokracii. Diocletianův sbor rádců, jeho ''consilium'', se odlišoval od jakéhokoli obdobného orgánu jeho předchůdců, jelikož se odklonil od Augustem navozené iluze o císařské vládě jako předmětu spolupráce, resp. konzultace mezi císařem, vojskem a senátem. Na místo toho zavedl Diocletianus efektivní autokratickou strukturu. Tato proměna byla symbolizována novým označením císařské poradní instituce, jež nadále nebyla nazývána consilium, nýbrž ''consistorium'' (podle místnosti, v níž se jeho členové scházeli). Diocletianus uspořádal svůj dvůr v rozličné oddělené rezorty (''scrina'') pro výkon různých úkolů. Jejich vedení bylo svěřeno úředníkům nazývaným ''magistri'', například ''magister officiorum'' („představený úřadů“), a přidruženým tajemníkům. Tito muži se zabývali vyřizováním [[Petice|petic]], žádostí, korespondence, přípravou návrhů zákonů a navazováním zahraničních styků. Na svém dvoře udržoval Diocletianus také stálý orgán právních poradců, majících význačný vliv na soudní záležitosti. Dva úředníci dále prováděli správu státní pokladny (''aerarium'') a soukromého majetku císaře (''fiscus''). Nejdůležitější osobou celého dvora byl [[pretoriánský prefekt]] (''praefectus praetorio''). Diocletianus redukoval [[Pretoriánská garda|pretoriánskou gardu]] na úroveň městské posádky Říma a zmenšil kompetence prefekta v oblasti civilní správy, přesto si tento úřad podržel značnou moc. Prefektovi podléhal početný správní personál, jehož prostřednictvím určoval chod všech segmentů řízení státu: daňových záležitostí, administrativy, jurisprudence, částečně i vojenského velení. Pretoriánskému prefektovi příslušela proto hned po císaři druhá nejvýznamnější pozice.

Za účelem zajištění efektivnějšího odvodu daní a jiných dávek a kvůli snazšímu vynucení práva vzrostlo za Diocletiana množství [[Římské provincie|provincií]] ze zhruba padesáti na téměř sto. Provincie byly navíc seskupeny v dvanáct [[Diecéze (římská říše)|diecézí]] (''dioecesis''), v jejichž čele stáli úředníci s titulem ''[[vicarius]]''. Rozdělení provincií muselo být později zčásti revidováno, k čemuž došlo krátce po roce 293 nebo na počátku [[4. století]]. Diocletianovy reformy římské provinciální správy vedly k snazší publikaci a dostupnosti právních norem skrzeprostřednictvím velkývelkého početpočtu místodržitelů spravujících menší oblasti s menším počtem obyvatel. Místodržící z řad senátorů a [[Equites|jezdců]] zastávali podle svého stavu titul ''[[Prokonzul|proconsul]]'', ''consularis'', ''praeses'' nebo ''corrector''. Reformy měly za následek taktéž zásadní změnu náplně místodržitelské funkce. Za [[principát]]u náležely každému správci provincie kompetence v oblasti vojenství a soudnictví, přičemž prokurátoři dohlíželi na berně. Od dob Diocletiana měli místodržitelé na starosti výkon spravedlnosti a daňový systém, zatímco vojenským velením byli pověřeni ''[[Dux|duces]]'', důstojníci jednající nezávisle na civilní správě. Duces příležitostně řídili i dvě nebo tři z nově vytvořených provincií, takže mohli velet vojenským silám čítajícím mezi dvěma až zhruba dvaceti tisíci muži. Od místodržitelů se očekávalo, že vedle role soudců a daňových výběrčí obstarají rovněž fungování státní pošty (''cursus publicus'') a zabezpečí, aby kuriálové (''curiales''), členové městských rad, plnili své povinnosti.