Diocletianus: Porovnání verzí

V roce 293 se v Persii chopil moci [[Narsé]], syn [[Šápúr I.|Šápúra I.]], který byl v otázce nástupnictví po dlouhou dobu opomíjen. Narsé odklidil [[Bahrám III.|Bahráma III.]], mladého krále dosazeného po smrti Bahráma II. v předchozím roce. Po vzoru Bahráma II. věnoval Narsé Diocletianovi dary, na což Diocletianus zareagoval vysláním emisarů. V samotné Persii však Narsé odstranil všechny zmínky odkazující na jeho bezprostřední předchůdce. Sám sebe ztotožňoval s bojovnými králi, jako byl [[Ardašír I.]], a především Šápúr I., jenž vydrancoval [[Antiochie|Antiochii]] a zajal císaře [[Valerianus|Valeriana]].

Galeriovy vojenské sbory byly na jaře 298 posíleny kontingenty rekrutů čerstvě odvedenými v podunajských provinciích. Protože Narsé nevyužil římské porážky k dalším vpádům do Arménie a Mezopotámie, přešel Galerius do protiútoku. Zda se Diocletianus osobně účastnil tažení, není jasné, patrně odešel zpět do Egypta, nebo setrval v Sýrii. Narsé se rozhodl následovat Galeriovo vojsko do Arménie, ovšem hornatý arménský terén znevýhodňoval perskou jízdu vůči římské pěchotě. Galeriovi se zde podařilo dosáhnout dvou velkých vítězství nad Narsem, a v průběhu druhého střetnutí Římané dokonce obsadili královo ležení. Při tom se zmocnili královské pokladnice, harému a jeho manželky. Galerius poté pronikl k řece Tigris a ještě před ústupem na římské teritorium dobyl perské hlavní město Ktésifón.

Ještě během bojů vyslal Narsé ke Galeriovi posla se žádostí o propuštění jeho žen a dětí, avšak Galerius odmítl. Skutečné vyjednávání začalo teprve na jaře [[299]], kdy Římané prostřednictvím císařského sekretáře Sicoria Proba sdělili podmínky, za nichž byli ochotní válku ukončit. Arménie byla ponechána v římské sféře vlivu a [[Kavkazská Ibérie|Ibérie]] měla zachovávat věrnost Římanům. Pevnost [[Nusaybin|Nisibis]] se měla stát jediným střediskem k udržování obchodních styků mezi Římem a Persií. Římanům byla svěřena kontrola nad pěti [[satrapie]]mi mezi řekou Tigris a Arménií: Ingilene, [[Sophene]], Arzanene, [[Korduene]] a Zabdikene (při dnešním [[Hakkari]]). V těchto regionech se nacházely přechody přes Tigris v pohoří [[Antitaurus]], včetně průsmyku [[Bitlis]], nejpřístupnější jižní trasy do Arménie. Pás země, na němž se později nalézaly také strategicky důležité pevnosti Amida ([[Diyarbakır]]) a Bezabde, byl vystaven přímé vojenské okupaci Římanů. Držením tohoto území si Římané zajistili výhodný nástupní prostor k útokům na Ktésifón, a navíc zde byli schopni zpomalit jakýkoli budoucí perský vpád. Tigris se stal hranicí mezi oběma říšemi a současně Tiridates nabyl zpět svůj trůn. Řím posílil svůj kulturní vliv v oblasti, což vedlo v dalším desetiletí k intenzivnějšímu šíření křesťanství a v konečném důsledku k prohloubení [[christianizace]] Arménie.