Diocletianus: Porovnání verzí

'''Gaius Aurelius Valerius Diocletianus''' (kolem [[244]] v [[Dalmácie (provincie)|Dalmácii]] – [[3. prosinec|3. prosince]] [[312]] nebo [[316]] ve Spalatu, dnešní [[Split]]), rodným jménem ''Diocles'', obvykle známý jako '''Diocletianus''' ([[Čeština|česky]] '''Dioklecián''') byl [[Starověký Řím|římský]] [[císař]] od [[20. listopad]]u [[284]] až do [[1. květen|1. května]] [[305]]. Přestože byl prostého původu, stanoviludělal úspěšnou vojenskou kariéru a za císaře [[Carus|Cara]] se stal velitelem jezdectva. Po smrti Cara a jeho syna [[Numerianus|Numeriana]] byl Diocletianus prohlášen vojskem za císaře, načež v krátkém střetnutí porazil Carova druhého syna [[Carinus|Carina]]. Diocletianův nástup na trůn je pokládán za okamžik konce [[krize třetího století]] a současně počátku etapy [[Pozdní antika|pozdní antiky]]. V roce [[285]] učinil Diocletianus svého přítele a důstojníka [[Maximianus|Maximiana]] svým spolucísařem v hodnosti [[Augustus (titul)|augusta]]. [[1. březen|1. března]] [[293]] byli pak [[Galerius]] a [[Constantius I. Chlorus|Constantius Chlorus]] ustaveni za mladší spolucísaře s tituly [[caesar]]ů. V tomto systému „vlády čtyř“, nazývaném [[tetrarchie]], vykonával každý z císařů správu nad čtvrtinou říše. Diocletianus upevnil hranice státu v kampaních proti [[Sarmati|sarmatským]] kmenům v letech 285 až [[290]], válkou s [[Alamani|Alamany]] v roce [[288]] a potlačením [[uzurpátor]]ů v [[Egypt]]ě v letech [[297]] až [[298]]. Vedl rovněž vyjednávání se [[Sásánovci|sásánovskou]] [[Perská říše|perskou říší]], tradičním nepřítelem Římanů, s níž dosáhl příznivého míru.

Diocletianus oddělil a rozšířil civilní a vojenskou správu, přičemž reorganizoval uspořádání [[Římské provincie|provincií]], a vytvořil tak nejrozsáhlejší a nejbyrokratičtější administrativní aparát v dějinách [[Římská říše|římské říše]]. Založil nová správní centra ve městech [[Nikomédie]], [[Milán|Mediolanum]], [[Antiochie]] a [[Trevír]], jež se nacházela blíže k hranicím říše než [[Řím]], odvěké hlavní město impéria. Diocletianus navázal na tendence posilování císařského [[Absolutismus|absolutismu]], příznačné pro [[3. století]], a vystupoval jako [[Autokracie|autokratický]] vládce. Sám sebe vyzdvihnul nad masy svých poddaných zavedením okázalé dvorní ceremonie a architektury. Zvětšení byrokracie a armády, stálé vedení válek a stavební programy zvýšily nároky na státní pokladnu, což si vynutilo provedení obsáhlé daňové reformy. Nejpozději po roce 297 byl císařský daňový systém standardizován a stal se spravedlivějším, ačkoli daňové sazby byly celkově zvýšeny.

NikoliNe všechny Diocletianovy záměry došly svého zdárného naplnění. Edikt o maximálních cenách z roku [[301]], jímž se Diocletianus pokusil zkrotit [[Inflace|inflaci]] prostřednictvím kontroly cen, zcela selhal a kvůli svým kontraproduktivním účinkům přestal být záhy uplatňován. Systém tetrarchie, který prokazoval svoji účinnost za panování Diocletiana, se zhroutil nedlouho po jeho abdikaci, v čemž sehrála významnou roli nevraživost mezi [[Maxentius|Maxentiem]] a [[Konstantin I. Veliký|Konstantinem]], syny Maximiana, resp. Constantia Chlora. Diocletianovo pronásledování, poslední, nejintenzivnější a nejkrvavější z [[Pronásledování křesťanů|perzekucí křesťanů]], nevyústilo v zánik [[Křesťanství|křesťanské]] komunity. Naopak za vlády Konstantina se po roce [[324]] křesťanství povzneslo na pozici preferovaného náboženství v říši. I přes tyto neúspěchy přivodily Diocletianovy reformy zásadní proměnu římské císařské vlády a přispěly k hospodářské a vojenské stabilizaci říše, která zůstala v podstatě nedotčena po další jedno století, třebaže v době Diocletianova mládí se ocitala na pokraji zhroucení. Zesláblý vlivem nemoci, Diocletianus ve dvacátém prvním roce svého panování složil neomezenou moc a stal se prvním [[Seznam římských císařů|římským císařem]], jenž se dobrovolně vzdal vlády. Zbytek života strávil v ústraní ve [[Diokleciánův palác|svém paláci]] na dalmatském pobřeží, kde se staral o své zahrady.

Již šedesátiletý Carus usiloval o založení dynastie, a proto bezodkladně povýšil své syny [[Carinus|Carina]] a [[Numerianus|Numeriana]] do hodností caesarů. V roce [[283]] Carus obdařil Carina titulem augustus a zároveň mu svěřil vládu nad západní části impéria. Pak se za doprovodu Numeriana, Dioclea a pretoriánského prefekta Apera odebral na východ, aby se utkal se sásánovskou říší. [[Sásánovci]] byli od smrti [[Šápúr I.|Šápúra I.]] zaneprázdněni dynastickými rozbroji, a nebyli tudíž schopni účinně čelit Carovu postupu. Podle Zonara, [[Eutropius (historik)|Eutropia]] a [[Rufius Festus|Festa]] dobyl Carus nad Sásánovci velkého vítězství a obsadil [[Perská říše|perská]] sídelní města [[Seleukie|Seleukii]] a [[Ktésifón]], která se nacházela na protějších březích řeky [[Tigris]]. Na oslavu tohoto úspěchu přijali Carus a jeho synové titul ''Persici maximi''. V červenci nebo počátkem srpna však Carus zemřel po údajném zásahu bleskem.

Po svém nástupu na trůn se Diocletianus stal spolu s Luciem Caesoniem Bassem novým [[Římský konzul|konzulem]] na místo Carina a Numeriana. Bassus byl členem senátorského rodu původem z [[Kampánie]] a za vlády Proba zastával konzulát a působil jako [[prokonzul]] [[Afrika (provincie)|Afriky]], neboť oplýval mimořádně skvělou pověstí. Jednalo se tedy o muže dobře obeznámeného s vládnutím, v čemž Diocletianovi chyběly zkušenosti. Diocletianovo povýšení Bassa symbolizovalo jeho odmítnutí Carinovy vlády v Římě, stejně jako odmítnutí podřízeného postavení vůči jinému císaři. Dále tím dával najevo ochotu pokračovat v dlouhotrvající spolupráci mezi senátorskou [[Aristokracie|aristokracií]] a vojskem, a ucházel se tak o podporu [[Římský senát|senátu]].

Po bitvě u Margu se Diocletianus zapojil do bojů proti [[Kvádové|Kvádům]] a [[Markomani|Markomanům]]. Posléze odcestoval do severní Itálie, aby si zajistil svoji vládu, není ovšem jisté, zda při této příležitosti navštívil samotný [[Řím]]. Existují sice soudobé mince připomínající císařův příchod (''adventus'') do města, někteří moderní badatelé však tvrdí, že Diocletianus se městu vyhnul, protože Řím a jeho senát již neurčovaly chod římské politiky. To je dobře patrné i ze skutečnosti, že Diocletianus datoval počátek své vlády od okamžiku svého provolání vojáky, jemuž dával přednost před svým potvrzením senátem. Pokud vůbec Diocletianus do Říma vstoupil, nesetrval zde příliš dlouho, neboť [[2. listopad]]u 285 je doložena jeho přítomnost na Balkáně během tažení proti [[Sarmati|Sarmatům]]. Diocletianus nahradil římského [[prefekt]]a svým kolegou v konzulátu Bassem. Nicméně většina hodnostářů sloužících Carinovi si podržela své úřady i za Diocletiana. [[Aurelius Victor]] to ve svém díle označil za neobvyklý akt mírnosti (''clementia''). Diocletianus nenechal popravit, ani sesadit Carinova věrolomného pretoriánského prefekta a konzula Aristobula, nýbrž ho potvrdil v obou funkcích a později ho ustavil prokonzulem Afriky a [[Městský prefekt|městským prefektem]].

[[Krize třetího století]] přesvědčivě prokázala, jak nebezpečná může být pro stabilitu říše samovláda. Zavraždění [[Aurelianus|Aureliana]] a Proba svědčila o reálnosti tohoto faktu. Takřka všechny provincie říše bylabyly navíc vystaveny značným hrozbám, jejichž zvládnutí bylo nad síly jediné osoby, a Diocletianus proto potřeboval zástupce. V červenci 285 Diocletianus jmenoval v Mediolanu ([[Milán]]) svého přítele a důstojníka [[Maximianus|Maximiana]] svým spolucísařem v hodnosti [[caesar]]a. Koncept dvojvládí nepředstavoval v římské říši neznámý jev. Už Augustus, první císař, sdílel moc se svými kolegy v úřadě. Formálnější podoba spoluvlády existovala od dob [[Marcus Aurelius|Marca Aurelia]]. Vláda Cara a jeho synů vycházela z týchž principů. Na rozdíl od většiny svých předchůdců měl Diocletianus pouze jedinou dceru Valerii a žádného syna. Jeho spoluvládce nemohl tedy pocházet z okruhu jeho rodiny, čímž byla oslabena vzájemná důvěra. Někteří historikové se domnívají, že Diocletianus podobně jako určití císařové před ním adoptoval Maximiana jako „augustova syna“ (''filius Augusti''). Toto tvrzení není ale všeobecně akceptováno.