[[Soubor:Sun red giant.svg|náhled|Porovnání rozměru Slunce po jeho přeměně na [[červený obr|červeného obra]] se současným rozměrem]]
Budoucí vývoj sluneční soustavy závisí odna vývojevývoji Slunce. Slunce má jaderné palivo dostačující ještě na 5, maximálně na 7 miliard let postupného hoření. Po jeho spotřebování se začnou vnější vrstvy Slunce pomalu nafukovat a pohlcovat vnitřní planety sluneční soustavy. Slunce přejde do dalšího stadia svého vývoje, které nazýváme [[červený obr]]. V něm zůstane Slunce přibližně na 35 milionů let stabilní a zatím bude ve svém jádru spalovat [[helium]] („odpad“ původních fúzních reakcí) na [[uhlík]] a [[kyslík]].<ref>{{Citace elektronické monografie
| autor = [[Vojtech Rušin]]
| titul = Slnko, naša najbližšia hviezda
Řádek 140:
}}</ref> Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi −2,0 až 5,5<sup>m</sup>, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nevzdaluje od Slunce nikdy dále než na 28,3° je velice těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky tak nastávají při soumraku či úsvitu než vyjde Slunce nad horizont.
Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesla až dvojice sond, která kolem planety prolétla. První sondou u Merkuru byla americká sonda [[Mariner 10]] v 70. letech, která nasnímala přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda [[MESSENGER]], která provedla tři průlety kolem Merkuru a v v roce [[2011]] byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Po vyčerpání veškerého paliva ukončila svou misi plánovaným pádem na povrch Merkuru dne 30. dubna 2015. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, ten silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a [[měsíční moře|lávových planin]]. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na [[povrch Merkuru]] je většina povrchu [[eroze|erodována]] drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových [[zlom]]ů dosahujících výšky několika [[metr|kilometrů]] a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován [[foton]]y i [[Sluneční vítr|slunečním větrem]] – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů [[teplota|teplot]] mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 [[Stupeň Celsia|°C]]. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C. Na polokouli odvrácené panuje mráz až −180 °C.
