Papyrus: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m korekce překlepu značka: editace z Vizuálního editoru |
Bez shrnutí editace značka: revertováno |
||
Řádek 4:
'''Papyrus''' je [[psací látky|psací materiál]], sloužící k zápisu textů. Pro svou kvalitu, lehkost a skladnost brzy vytlačil ostatní psací materiály (hliněné, dřevěné, kovové, voskované destičky, [[ostrakon|ostraka]]), i když je nikdy zcela nenahradil. Základní surovinou pro výrobu byla stébla [[šáchor papírodárný|šáchoru papírodárného]], který rostl a byl sklízen ve starověkém Egyptě. Zde také se soustředila výroba papyru, i když se pak vyvážel do celého středomoří a byl preferovaným materiálem v celém antickém světě. Slovo papyrus pochází z koptštiny (pozdní fáze vývoje staroegyptštiny), v níž slovo ''papuro'' znamená ''„patřící králi“''. Název prozrazuje, že v [[Ptolemaiovci|ptolemaiovské]] době byla výroba královským monopolem.
První dochovaný svitek papyru, ovšem nepopsaný, pochází z hrobky velmože Hemaky v [[Sakkára|Sakkáře]] z období 1. dynastie, nejstarší papyry popsané [[Egyptské hieroglyfy|hieroglyfy]] jsou doloženy z konce 4. a z 5. dynastie (archiv nalezený v [[Abúsír]]u). Papyrus se používal až přibližně do roku 1100 po Kr., kdy změna
Studiem starověkých papyrů se zabývá [[papyrologie]].
== Výroba ==
[[Soubor:Papyrus.jpg|náhled|Zápis na papyrus]]
Jak se papyrus ve starověku vyráběl, není dnes úplně přesně známo. Poté, co se papyrus přestal okolo roku 1100 používat, bylo toto umění zapomenuto. Znalost výroby byla obnovena až ve 20. století na základě [[Plinius starší|Pliniových]] Přírodních dějin (''Naturalis Historia'') a na základě dalších, nově nalezených textů. Přesto však se dosud nepodařilo vyrobit papyrus takové kvality, která by se vyrovnala starověkým exemplářům.
Při výrobě se postupovalo tak, že se typicky trojhranná stébla šáchoru zbavila svrchní
zelené vrstvy. Tím se obnažila bílá dřeň, která vypl
ňuje stonek. Ta se následně podélně rozřezala na (cca 1-2 mm) tenké plátky. Jakého způsobu se používalo k řezání, je dnes předmětem dohadů. Proužky se namáčely na delší dobu do vody, aby změkly – samotná dřeň šáchoru (přestože je to hygrofyt) je křehká a snadno se láme. Ve vodě se dřeň
máčela cca 6 dní pro výrobu světlého a 12 dnů, měl-li být výsledkem
hnědý papyrus. Panovalo přesvědčení, že nejlepší je nilská voda, ale toto tvrzení nemá opodstatnění. Poté se proužky (např. paličkou) jemně zpracovaly a válečkem slisovaly, aby byly ploché, a následně rovnaly těsně vedle sebe nebo s malým překryvem na rovný podklad. Na ně se napříč kladla další vrstva. Vrstev mohlo být několik, podle toho, jak měl být list papyru silný. Obvykle ale byly dvě. Výsledné příčně přeložené plátky byly vloženy na několik dnů pod mechanický lis, kde se zároveň několik (podle novodobé výroby šest) dní sušily. Dlouhodobé stlačení způsobilo, že jednotlivé vrstvy plátků k sobě přilnuly natolik, že po vytažení z lisu držely vcelku, i když byl papyrus namáhán nebo překládán. Nakonec výrobce zarovnal hrubý povrch a případně ořezal nerovné okraje. Jednotlivé listy papyru se lepily za sebe [[škrob]]ovou kaší, tak že mohl vzniknout i několik metrů dlouhý svitek.
V pozdějších dobách (přelom letopočtu) se kromě svitků používaly i papyrové [[kodex]]y. Ty byly svázány na způsob dnešní knihy a listy tak byly popsány z obou stran, čímž se šetřilo místem. V současnosti existují v oblastech kolem Luxoru a Asuánu výrobny papyru, nyní již jako suvenýru pro turisty.
| |||