Rytíř: Porovnání verzí

Odebráno 15 bajtů ,  před 8 měsíci
m
překlepy, odkazy
m
m (překlepy, odkazy)
== Pasování ==
[[Soubor:Accolade.jpg|náhled|Panovník pasuje rytíře na obraze [[Alphonse de Neuville]]]]
Pasování na rytíře byl slavnostní obřad, který měl probíhat v [[kostel]]e. Většinou se však odehrával přímo na bojišti před zahájením bitvy či po ní. Rytíře pasoval [[panovník]] nebo jeho zástupce (v [[Česko|českých]] zemích jen [[král]]). V raném středověku ale mohl rytíře pasovat kterýkoliv jiný rytíř (příkladem je třeba rytíř [[Vilém Maréchal|Vilém le Maréchal]], který pasoval na rytíře svého pána a následníka anglického trůnu, mladého [[Jindřich Mladík|Jindřicha Mladíka]]). Mladý bojovník před tím, kdo ho pasoval, poklekl a přednesl předepsanou přísahu. Poté ho pasující lehce udeřil (původně dlaní na tvář, později i plochou stranou meče na obě ramena) a předal přilbu, štít, ostruhy a připnul mu pás s mečem jako odznak rytířství (odtud pochází výraz pasování).
 
== Mravní kodex ==
== Rytířský epos a román ==
[[Soubor:Don Quijote and Sancho Panza.jpg|náhled|Don Quijote a Sancho Panza – rytířství zasazené do moderní doby]]
Rytířskými ctnostmi bývaly štědře obdařeny postavy vystupující v hrdinských eposech – rozsáhlých básnických skladbách, které vyprávěly příběhy o panovnících nebo slavných válečnících. Mezi nejznámější patří [[Píseň o Rolandovi|písně o franském rytíři Rolandovi]] (je součástí básní o [[Karel Veliký|Karlu Velikém]] (''[[chansons de geste]]'') nebo španělském bojovníku proti Arabům [[Cid]]ovi (''[[Píseň o Cidovi|Cantar de mío Cid]]''). Středověká literatura rytířství hojně oslavovala a vytvářela až bájný obraz rytíře. Ideální rytíř je hrdina až k sebezničení, statečný a chytrý, neúnavný ochránce krále a víry. Ideál a skutečnost se však často rozcházely. Soudobý scholastický filosof sv. [[Anselm z Canterbury]] proto napsal, že „rytířství se rovná ničemnosti“.
 
Hrdinské eposy skládali původně potulní zpěváci a sami je také šířili. Putovali od hradu k hradu a svoje díla přednášeli před vznešenou společností. Šlechta ani panovníci však většinou nerozuměli latině, která se dosud v literatuře výhradně používala, proto se epické básně a také milostné písně skládaly v národních jazycích (francouzštině, němčině apod.). Tak bylo ve středověké literatuře překonáno výsadní postavení latiny a duchovních, kteří jako jediní tento jazyk ovládali.{{Doplňte zdroj}}