Uzové: Porovnání verzí

Přechod slova '''Oguz''' v '''Uz''' se vysvětluje na základě osobitých zákonů turecké fonetiky. Podrobnou ,i když chronologicky dost zmatenou informaci o těchto pohybech podává byzantský císař [[Konstantin VII. Porfyrogennetos|Konstantin VII. (Porfyrogennetos)]]. Právě v období jeho panování totiž vstupují Oguzové po poprvé do zorného pole byzantských autorů, kteří je většinou označovalyoznačovali názvem ''Ονξοι'', tedy ''Uz''-ové. A protože se na území východní a střední Evropy střetáváme v toponymickém materiálu právě s tímto etnonymem, tato větev Og-uz'ů je nazývána právě takhle. Dodnes, například mnozí [[Turkmeni]], potomkové Oguzů, nazývají bájného předka svého národa [[Oghuz-kagan|Uz-chán]], místo Oguz-chán.

V roce 950 zavedli „Oguzský jabguluk“ čili „[[Oghuzové#Oguzský jabguluk|Oguzské knížectví]]“, jež vytrvalo do roku 1040. Tvořily ho kmeny kočovné, polokočovné i částečně usedlé. Uzové obývali step v oblasti řek [[Sarysu]], [[Torgaj]] a [[Emba (řeka)|Emba]], na východě až k severním břehům jezera [[Balchaš]]. Kočovné kmeny Syrdarských Kangarů bylibyly nucenénuceny se připojit k Uzům.

Téměř ve stejném čase migrace Uzů do Malé Asie, začalo stehovánístěhování druhé větve Uzů na západ za Volhu, směrem do oblasti východní a jihovýchodní Evropy. Po roce 893, když sámánovský emír [[Ahmad Sámání|Ismail ibn Ahmed]] podnikl velký vpád na území blížblíže nespecifikovaných Turků, kterého důsledkem byla řetězová reakce vyúsťující do velkého stehovánístěhování národů na středoasijských a východoevropských stepích, se Uzové dostali k Volze. Ve spojenectví s Chazary následně zaútočili na sousední pečenežsképečenèžské kmeny, kočující mezi Uralem a Volhou. Do ruských dějin se poprvé zapsali v roce 965, kdy se zúčastnilyzúčastnili na výpravěvýpravy kyjevského knížete [[Svjatoslav I. Igorevič|Svjatoslava I. (Barys)]] (972, vzdoroval christianizaci Rusi a opovrhoval veškerým náboženstvím) proti svým bývalým spojencům Chazarům, které porazilyporazili a definitivně zlomilyzlomili jejich moc (Ibn Miskawaih, Ibn al-Athír). Pravděpodobně, výměnou za slíbené území pontské části východoevropských stepí, (Ukrajinské pastviny, jež stály na místě důležité obchodní cesty vedoucí ze severu na jih), se jako spojenci knížete [[Vladimír I.|Vladimíra I.]] (980-1015) (Svjatoslavův syn), o 23 let později dohodlydohodli a zase porazilyporazili [[Volžské Bulharsko|Volžské Bulhary]].

Podle Marwazího se tlak okolních sousedů silnělstupňoval stále víc. Zejména když se spojily kmeny [[Kypčaci|Kypčaků]] s Kuny, kteří se sem přistehovalypřistěhovali z [[Dálný východ|Dálného východu]].<ref>Golden, P-B. ''„The Migration of the Oghuz“''. In: Archivum Ottomanicum, 4, 1972, s. 45-54.</ref> Uzové jim už nebyli schopnýschopni odolávat, a tak se odstěhovalyodstěhovali za řeku Volhu odkud znovu vyhnalyvyhnali Pečeněhy. Uzové se však na novém území nezdržely dlouhonezdrželi, tisknouctlačíce před sebou Pečeněhy, táhlytáhli dále na západ. V roce 1055 dosáhlydosáhli [[Dněpr]]u, ježaž se ohrožená ruská knížata dala dohromady a v roce 1060 pod vedením kyjevského knížete [[Izjaslav Jaroslavič|Izjaslava]] a jeho bratrů [[Svjatoslav II. Jaroslavič|Svjatoslava]] a [[Vsevolod I. Jaroslavič|Vsevoloda]] (synové [[Jaroslav I. Moudrý|Jaroslava Moudrého]]) zvítězilyzvítězila. '''Torki''', jak nazývaly Uzy ruské letopisy, byli zahnáni na útek. Situaci jim zkomplikovalo taky řádění epidemie, hladomoru a krutá zima, při které tisíce z nich padlipadly za oběť těmto nepříznivým okolnostem.

Byzantinci se s Uzy do přímého kontaktu dostalydostali poprvé na přelomu let 1064-1065, kdy překročilypřekročili dolní Dunaj. Jakousi jejich základnou se stal kraj jižního pobřeží Dunaje. Odtud vycházelyvycházeli a plenilyplenili od jednoho konce po druhý celou oblast [[Balkán|Balkánského poloostrova]] {{#tag:ref|dnešní území [[Řecko|Řecka]], [[Severní Makedonie]], [[Bulharsko|Bulharska]], [[Srbsko|Srbska]], [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]], [[Rumunsko|Rumunska]] a [[Moldava|Moldavska]]|group=pozn.}} a [[Uhersko|Uherska]]. Pustošení nabylo takových rozměrů, že podle některých svědků prý místní obyvatelé uvažovalyuvažovali o svém vystěhování. Zhrozený císař [[Konstantin X. Dukas|Konstantín Dukas]] se s nimi prozatím neodvážil střetnout v otevřeném boji. Nedošlo k němu ani později. V 11. - 12. století totiž přineslypřinesli panovníkovi zprávu, prý jedna část Uzů se stáhla nazpátek za severní línilinii Dunaje do pontských stepí. Spolu s ostatními kočovnými skupinami byla organizována do pohraničních strážních oddílů zvaných „[[Černé klobouky]]“, ({{Vjazyce|tr}} „Karakalpak“, {{Vjazyce|ru}} „Чёрнии клобуки“), kteří bojovali jako pohraniční stráže v službě [[Kyjev]]ského a [[Perejaslav-Chmelnyckyj|Perejaslavského knížectví]]. S těma, kterýkteří zůstalyzůstali, skoncovalyskoncovali Bulhaři a Pečeněhové. Podle [[Michaelos Attaliates|Michaelose Attaliatese]], tak jako předtím v ruských stepích, velkou roli při zdecimování Uzů sehrála studená zima, nakažlivé nemoci a hladomor. Tato poslední rána jim způsobila největší ztráty na životech. Za její oběť padly i ti, kteří se vracely za Dunaj, a jen málo z nich se před ní zachránilo. Takto zdecimovanýzdecimovaní Uzové poté vešlivstoupili do služeb Byzantského císaře, kde však rychle splynulysplynuli z okolními etniky. Totéž se stalo i s těmi co se přes Dunaj vrátili nazpátek, jež se dostali do služeb ruských knížat.

Podle [[Matouš z Edessy|Matouše z Edessy]], je pozoruhodné, že velké množství Uzů sloužících v Byzantské armádě zahynulo v [[Bitva u Mantzikertu|bitvě u Malazgirtu (1071)]], kterou zvedlisvedli právě s jejich vlastnímavlastními soukmenovci, seldžuckými Turky obrozujícímiohrožujícími říši z opačné strany. Obě skupiny tedy střetlpotkal rozdílný osud, zatímco jednyjedni se rozplynuli v různorodé mase etnik Byzantské říše, Uherska a Kyjevské Rusi, druhým štěstěna přála mnohem víc, ustavili vlastní říši, která se stala významným mocenským elementem v přední Asi a úhlavním nepřítelem Byzance.