Ekonomika Nového Zélandu: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
mBez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
Historie značky: nevhodná syntaxe v nadpisu editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 14:
| jazyk = en
}}</ref> Jedná se o 51. největší národní ekonomiku na světě, měřeno podle nominálního hrubého domácího produktu (HDP), a 67. největší na světě, měřeno pomocí parity kupní síly (PPP). [[Nový Zéland]] má pro svou velikost a počet obyvatel velké HDP. Země má jednu z nejvíce globalizovaných ekonomik a je velmi závislá na mezinárodním obchodu, zejména s [[Austrálie|Austrálií]], [[Kanada|Kanadou]], [[Čína|Čínou]], [[Evropská unie|Evropskou unií]], [[Japonsko|Japonskem]], [[Singapur]]em, [[Jižní Korea|Jižní Koreou]] a [[Spojené státy americké|Spojenými státy americkými]]. Dohoda o užších ekonomických vztazích Nového Zélandu s Austrálií z roku 1983 znamená, že ekonomika je úzce propojena s ekonomikou Austrálie.
== Historie ==
Po mnoho let byla ekonomika Nového Zélandu postavena na úzkém spektru zemědělských produktů, jako je vlna, maso a mléčné výrobky. Tyto produkty se staly základním a nejcennějším vývozem Nového Zélandu a podporovaly úspěch ekonomiky od 50. do 70. let. [85] Například od roku 1920 do konce 30. let byla kvóta na vývoz mléka a mléčných výrobků obvykle kolem 35% celkového vývozu Nového Zélandu a v některých letech tvořila téměř 45%. [86] Vzhledem k vysoké poptávce po těchto primárních produktech, která se projevila na vlně novozélandského vlnění v roce 1951, měl Nový Zéland po 70 let jednu z nejvyšších životních úrovní na světě. [87]
V šedesátých letech ceny těchto tradičních vývozů klesaly a v roce 1973 Nový Zéland ztratil svoji preferenční obchodní pozici se Spojeným královstvím, když Spojené království vstoupilo do Evropského hospodářského společenství. Následně v letech 1970 až 1990 klesl relativní novozélandský HDP na obyvatele očištěný o kupní sílu z přibližně 115% průměru OECD na 80%. [88]
V letech 1984 až 1993 se Nový Zéland změnil z poněkud uzavřené a centrálně řízené ekonomiky na jednu z nejotevřenějších ekonomik v OECD. [89] V procesu, který se na Novém Zélandu často označuje jako Rogernomics, postupné vlády zavedly politiky, které dramaticky liberalizovaly ekonomiku.
V roce 2005 Světová banka ocenila Nový Zéland jako zemi, která je pro podnikání nejpříznivější na světě. [31] [90] Ekonomika se diverzifikovala a do roku 2008 se cestovní ruch stal největším generátorem deviz. [91]
=== '''Raná léta''' ===
Před evropským osídlením a kolonizací Nového Zélandu měli Māori existenční ekonomiku, jejíž základní ekonomickou jednotkou byl subkmen nebo hapū. [92] Od 90. let 20. století využívali novozélandské přístavy britské, francouzské a americké velrybářské, námořní a obchodní lodě. Jejich posádky obchodovaly s evropským zbožím, včetně zbraní a kovových nástrojů. Pro Māori importovali především jídlo, vodu, dřevo, len a sex. [93] Jejich rostoucí bezpráví a plány na formální urovnání Novozélandskou Společností podnítily podepsání smlouvy z Waitangi v roce 1840. Ta ustanovila Nový Zéland jako kolonii. Osadníci byli do 60. let 20. století závislí na jídle od Māori. [92] [93] Od té doby se přistěhovalci stali soběstačnými v zemědělství a začali těžit různé minerály včetně zlata, které bylo objeveno v Gabriel's Gully ve střední části Otaga, což vedlo ke Otagské zlaté horečce v roce 1861. V oblastech, kde byly tyto lomy založeny, vzkvétaly osady. V 80. letech 19. století se Dunedin stal nejbohatším městem v zemi především díky investicím ze zlaté horečky. [94]
Chov ovcí začal ve Wairarapě, ale brzy se rozšířil nahoru a dolů na východním pobřeží od Southlandu k East Cape, jakmile byly k dispozici základní silnice a doprava. Velká část půdy využívané k zemědělství byla převzata nebo pronajata od Māori. Počty ovcí rychle rostly a do poloviny padesátých let 20. století bylo na Novém Zélandu již milion ovcí; počátkem 70. let 19. století jich bylo 10 milionů. [85] Vlna se stala prvním základním vývozem, původně vyváženým z Wellingtonské osady koncem padesátých let 20. století, ačkoli nechlazené maso a mléčné výrobky byly vyváženy až do Austrálie. [85]
V 70. letech 19. století byl Julius Vogel pravidelně jak koloniálním pokladníkem, tak premiérem. Považoval Nový Zéland za „Británii jižních moří“ [95] a zahájil rozvoj infrastruktury na Novém Zélandu s výraznými investicemi do silnic, železnic, telegrafů a mostů financovaných z veřejných půjček. [96] Pokrok se zpomalil po zhroucení City of Glasgow Bank v roce 1878, což vedlo ke snížení úvěrů z Londýna, v té době centra světového finančního systému. Ekonomická aktivita byla po několik let potlačena, dokud nebylo v roce 1882 zavedeno chlazení. [87] Díky tomu mohl Nový Zéland začít vyvážet maso a jiné zmrazené výrobky do Velké Británie. Chlazení transformovalo a formovalo vývoj ekonomiky, ale v tomto procesu nastolilo ekonomickou závislost Nového Zélandu na Británii.
Úspěch chlazení byl přímo spojen s růstem a rozvojem zemědělství v zemi. V 19. století byla hlavní část ekonomické aktivity na Jižním ostrově Nového Zélandu. Kolem roku 1900 se chovatelství stávalo životaschopným v oblastech, které byly pro ovce méně vhodné, zejména v Northlandu, Waikato a Taranaki. Jak se vyvíjelo mlékárenství, Severní ostrov se pro ekonomiku pomalu stával důležitějším. [97] Jak bylo obděláváno a obděláváno více půdy, Británie se stala jediným trhem s novozélandským masem a živočišnými produkty. Chov mléka a mléčných výrobků lze proto chápat jako reakci na silné tržní požadavky v Evropě, transformující nejen venkovskou, ekonomickou a výrobní techniku Nového Zélandu, ale také způsobující migraci za účelem vytvoření potřebné nabídky chovu mléka. [98]
=== '''20. století''' ===
Rezervní banka Nového Zélandu byla zřízena jako centrální banka Nového Zélandu 1. srpna 1934. Do té doby byla novozélandská měnová politika stanovena ve Velké Británii a novozélandská libra byla vydávána soukromými bankami. Samostatná centrální banka dala poprvé vládu Nového Zélandu nad měnovou politikou [99], ačkoli Nový Zéland zůstal součástí oblasti šterlinků navázáním libry na britskou libru šterlinků až do zavedení novozélandského dolaru v roce 1967, poté který byl místo toho vázán na americký dolar. [100]
V polovině 20. století tvořily produkty pastevního zemědělství více než 90% vývozu Nového Zélandu, [97] z nichž 65% směřovalo do Británie v 50. letech. Díky bezpečnému trhu se zaručenými cenami umožnil Nový Zéland uvalit vysoká cla na dovážené zboží z jiných zemí. Tvrdá kontrola importu dala místním výrobcům schopnost vyrábět podobné produkty lokálně, rozšířit základnu pracovních míst dostupných na Novém Zélandu a stále konkurovat dovozům za vyšší ceny.
Tato prosperita pokračovala až do roku 1955, kdy Británie přestala dávat Novém Zélandu zaručené ceny za vývoz. [101] Od té doby diktoval volný trh Nový Zéland. Výsledkem bylo, že během padesátých a šedesátých let začala životní úroveň země klesat, protože exportní sektor již nebyl schopen platit za úroveň dováženého zboží potřebnou k uspokojení rostoucího konzumu v zemi.
Británie požádala o vstup do Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1961, ale Francouzi ji vetovali. Vláda Keitha Holyoake reagovala pokusem o diverzifikaci exportních trhů Nového Zélandu, podepsáním první dohody o volném obchodu (Austrálie a Nový Zéland) v roce 1965 [102] a otevřením nových diplomatických pozic v Hongkongu, Jakartě, Saigonu, Los Angeles a San Francisco. [86] Británie znovu požádala o členství v EHS v roce 1967 a jednání o členství zahájila v roce 1970. Zástupce a nástupce Holyoake Jack Marshall (krátce předseda vlády v roce 1972) vyjednal pokračující přístup pro vývoz z Nového Zélandu do Velké Británie v rámci tzv. „Lucemburská dohoda“. [103]
Británie získala plné členství v EHS dne 1. ledna 1973 a všechny obchodní dohody s Novým Zélandem skončily, s výjimkou lucemburské dohody. [103] Na konci téhož roku bylo pouze 26,8% vývozu Nového Zélandu do Británie. [104] To mělo významný dopad na životní úroveň. V roce 1953 měl Nový Zéland třetí nejvyšší standard na světě. Do roku 1978 klesla na 22. místo. [101]
Poté, co Nový Zéland ztratil neomezený přístup na svůj tradiční trh, pokračoval v hledání alternativních vývozních trhů a diverzifikaci své ekonomiky. Vláda Normana Kirka, který vystřídal Marshalla, kládla větší důraz na rozšíření obchodu na Novém Zélandu, zejména s jihovýchodní Asií. Po válce v Jomkippuru v říjnu 1973 bylo vývozci ropy na Středním východě zavedeno ropné embargo, což vedlo k ropné krizi v roce 1973. To dále zhoršilo hroznou ekonomickou situaci Nového Zélandu. Inflace značně vzrostla s rostoucími náklady na dopravu a dovážené zboží, což způsobilo pokles životní úrovně. [105]
=== '''Mysli ve velkém''' ===
Po energetické krizi z roku 1979, která byla výsledkem íránské revoluce téhož roku, zavedl Robert Muldoon, předseda vlády v letech 1975 až 1984, ekonomickou strategii známou jako Think Big. Velké průmyslové závody byly založeny na bohatém zemním plynu Nového Zélandu. Vyráběla se nová řada produktů pro export, jako je čpavek, močovinové hnojivo, metanol a benzín, s větším využitím elektřiny (s elektrifikací hlavní železniční trati na Severním ostrově) s cílem snížit závislost Nového Zélandu na dovozu ropy . [91]
Mezi další projekty patřila přehrada Clyde na řece Clutha, která byla postavena za účelem uspokojení rostoucí poptávky po elektřině, a rozšíření závodu na výrobu oceli New Zealand v Glenbrooku. [106]
Tavírna Tiwai Point Aluminium, která byla otevřena v roce 1971, byla také upgradována v rámci strategie Think Big a nyní každoročně přináší vývoz přibližně 1 miliardu NZ. [107]
Bohužel pro Nový Zéland, většina z těchto projektů byla uvedena do provozu současně s poklesem cen ropy v průběhu osmdesátých let. Cena ropy vzrostla z více než 90 USD za barel v roce 1980 na zhruba 30 USD o několik let později. Protože tyto projekty Think Big vyžadovaly na začátku obrovské půjčky, vzrostl veřejný dluh z 4,2 miliardy dolarů v roce 1975, kdy se Muldoon stal předsedou vlády, na 21,9 miliardy dolarů, když o devět let později odešel z funkce. Inflace zůstala na denním pořádku, v 80. letech činila v průměru 11%. [105] Jakmile se labouristé dostali k moci v roce 1984, mnoho z těchto projektů bylo prodáno soukromému průmyslu jako součást širšího prodeje státních aktiv. [106]
Vláda Muldoona však učinila určité kroky směrem k deregulaci. Například v roce 1982 zrušila dopravní licenční omezení pro silniční dopravce přepravující zboží na více než 150 km a z ministerstva železnic stala statutární společnost.
=== '''Rogernomika''' ===
Čtvrtá labouristická vláda zvolená v červenci 1984 se vzdálila vládním intervencím do ekonomiky a nechala dominovat mechanismy volného trhu. Tyto reformy se staly známými jako „Rogernomics“, pojmenované po ministru financí Rogera Douglase v letech 1984 až 1988. Změny zahrnovaly nezávislost rezervní banky na politických rozhodnutích; smlouvy o plnění pro vyšší státní zaměstnance; reforma financování veřejného sektoru založená na akruálním účetnictví; daňová neutralita; zemědělství bez dotací; a průmyslově neutrální regulace hospodářské soutěže.
V letech 1984 až 1993 prošel Nový Zéland radikální ekonomickou reformou, která se posunula od pravděpodobně nejvíce chráněného, regulovaného a státem ovládaného systému jakékoli kapitalistické demokracie k extrémní pozici na otevřeném, konkurenceschopném konci spektra volného trhu. [108]
Zrušeny byly státní dotace včetně zemědělských dotací; dovozní předpisy byly uvolněny; směnný kurz se pohyboval; a kontroly úrokových sazeb, mezd a cen byly odstraněny; a osobní daňové sazby byly sníženy. Napjatá měnová politika a velké úsilí o snížení deficitu vládního rozpočtu snížily míru inflace z roční míry více než 18% v roce 1987. Deregulace vládních podniků v 80. a 90. letech snížila roli vlády v ekonomice a umožnila odchod z veřejného dluhu.
Nová vláda čelila kurzové krizi den po svém zvolení. Spekulanti očekávali, že změna vlády povede k 20% devalvaci novozélandského dolaru, což vedlo k ústavní krizi Nového Zélandu v roce 1984 kvůli Muldoonově odmítnutí devalvovat, což dále zhoršilo měnovou krizi. Výsledkem bylo, že dolar byl uvolněn dne 4. března 1985, což umožnilo změnu hodnoty dolaru s trhem. [109] Než byl dolar uvolněn, byl dolar vázán na koš měn. [109]
Finanční trhy byly deregulovány a cla na dovážené zboží se snížila a postupně zrušila. Zároveň byly zrušeny nebo výrazně sníženy dotace do mnoha průmyslových odvětví, zejména do zemědělství. Snížily se daně z příjmu a společnosti a snížila se horní mezní sazba daně ze 66% na 33%. Ty byly nahrazeny komplexní daní ze zboží a služeb (GST) původně stanovenou na 10%, poté vzrostla na 12,5% a nedávno vzrostla na 15% v roce 2011. Byla rovněž zavedena přirážka k univerzálnímu důchodu [93]. Mnoho vládních ministerstev bylo korporátních a od 1. dubna 1987 se staly státem vlastněnými podniky, které byly povinny dosáhnout zisku. Nové korporace zbavují tisíce pracovních míst, což zvyšuje nezaměstnanost; Electricity Corporation 3 000; Coal Corporation 4 000; Forestry Corporation 5 000; Novozélandská pošta 8 000. [110]
Zmrazení mezd a cen na počátku osmdesátých let spolu s odstraněním finančních omezení a nedostatkem investičních příležitostí vedlo ke spekulativní bublině na trhu novozélandských Sharemarketů, krachu Sharemarketů v roce 1987, kdy se trh Nového Zélandu zbavil 60% svého vrcholu v roce 1987. a zotavení trvalo několik let. [111] [112]
Inflace byla i nadále hlavním problémem ovlivňujícím novozélandskou ekonomiku. Mezi lety 1985 a 1992 byla inflace v průměru 9% ročně a ekonomika byla v recesi. [113] Míra nezaměstnanosti vzrostla z 3,6% na 11%, [114] rating Nového Zélandu dvakrát poklesl a zahraniční dluh se zčtyřnásobil. [113] V roce 1989 byl přijat zákon o rezervní bance z roku 1989, který vytvořil přísnou měnovou politiku pod výlučnou kontrolou guvernéra rezervní banky. Od té doby se rezervní banka zaměřila na udržení nízké a stabilní inflace, přičemž jako primární prostředek k tomu používala oficiální hotovostní sazbu (OCR) - cenu půjčování peněz na Novém Zélandu. Výsledkem bylo, že míra inflace v 90. letech klesla v průměru na 2,5% ve srovnání s 12% v 70. letech. [105] Zpřísnění měnové politiky však na počátku 90. let přispělo ke zvýšení nezaměstnanosti. [115]
Labouristická strana byla kvůli Rogernomicsu značně rozdělena, zejména po krachu Sharemarket v roce 1987 a jeho dopadu na ekonomiku, která se na počátku 90. let propadla spolu se zbytkem světa do recese. Národní strana se vrátila k moci ve všeobecných volbách v roce 1990 a Ruth Richardsonová se stala ministerkou financí za vlády premiéra Jima Bolgera. Na novou vládu byla znovu uvalena velká ekonomická výzva, zatímco tehdejší státní banka Nového Zélandu potřebovala záchranu, aby zůstala v provozu.
První rozpočet Richardsona v roce 1991, přezdívaný „Matka všech rozpočtů“ [116], se pokusil řešit neustálé fiskální deficity a půjčky snižováním státních výdajů. Byly sníženy dávky v nezaměstnanosti a dávky sociální péče a zavedeny „tržní nájemné“ pro státní domy - v některých případech ztrojnásobení nájemného u lidí s nízkými příjmy. [117] Richardson rovněž zavedl požadavky na uživatele platící v nemocnicích a školách. [116] Tyto reformy se posměšně nazývaly Ruthanasie.
Do této doby čelila ekonomika Nového Zélandu vážným sociálním problémům; počet Novozélanďanů, kteří podle odhadů žijí v chudobě, vzrostl mezi lety 1989 a 1992 nejméně o 35%; [113] mnoho slibovaných ekonomických výhod experimentu se nikdy neuskutečnilo. [118] Hrubý domácí produkt na obyvatele v letech 1986–87 až 1993–94 stagnoval a do března 1992 vzrostla nezaměstnanost na 11,1% [119] Mezi lety 1985 a 1992 vzrostla ekonomika Nového Zélandu o 4,7% ve stejném období, ve kterém rostla průměrná země OECD o 28,2%. [120] Od roku 1984 do roku 1993 dosahovala inflace v průměru 9% ročně, rating Nového Zélandu klesl dvakrát a zahraniční dluh se zčtyřnásobil. [113] V letech 1986 až 1993 se míra nezaměstnanosti zvýšila z 3,6% na 11%. [121]
Deregulace také vytvořila regulační rámec vstřícný k podnikání, který přinesl prospěch těm, kteří jej mohou využít. Průzkum z roku 2008 v časopisech The Heritage Foundation a Wall Street Journal zařadil Nový Zéland na 99,9% v kategorii „Svoboda podnikání“ a 80% v kategorii „Ekonomická svoboda“. , ve srovnání s celosvětovým průměrem 43 dní. [122]
Deregulace byla také obviňována z dalších významných negativních účinků. Jedním z nich byla krize děravých domů, kdy uvolnění standardů budov (v očekávání, že tržní síly zajistí kvalitu) vedlo k tomu, že po desetiletí byla postavena řada tisíc vážně nedostatečných budov, většinou obytných domů a bytů. Náklady na odstranění škod se odhadují na více než 11 miliard NZ $ (v roce 2009). [123]
=== '''21. století''' ===
Nezaměstnanost od fiskálního roku 1993 do fiskálního roku 1994 nadále klesala, až do nástupu asijské finanční krize v roce 1997 se sazba opět posunula výše. Do roku 2016 se míra nezaměstnanosti snížila na 5,3 procenta, což je nejnižší úroveň za posledních 7 let. [125]
V letech 2000 až 2007 se ekonomika Nového Zélandu rozšířila v průměru o 3,5% ročně, a to především díky soukromé spotřebě a silnému trhu s bydlením. Během tohoto období dosahovala inflace v průměru pouze 2,6% ročně, v cílovém rozmezí rezervní banky od 1% do 3%. [126] Začátkem roku 2008 však ekonomika vstoupila do recese, než se účinky globální finanční krize (GFC) projevily později v tomto roce. Sucho v létě 2007/08 vedlo k nižší produkci mléčných výrobků v první polovině roku 2008. Domácí aktivita se v průběhu roku 2008 prudce zpomalila, protože vysoké ceny pohonných hmot a potravin tlumily domácí spotřebu, zatímco vysoké úrokové sazby a klesající ceny domů způsobily rychlý pokles. v investicích do bydlení. [126]
Po celém světě se ve finančním sektoru vyvíjela nestabilita. To dosáhlo svého vrcholu v září 2008, kdy se zhroutila Lehman Brothers, významná americká banka, která pohnula svět do globální finanční krize. [127]
=== '''Finanční společnost se zhroutí''' ===
Globálnímu finančnímu a ekonomickému prostředí začala dominovat nejistota. Důvěra podniků a spotřebitelů na Novém Zélandu se propadla, když se zhroutily desítky finančních společností. [128] Aby se pokusila zastavit únik finančních prostředků z institucí Nového Zélandu do institucí v Austrálii, vláda zavedla systém pojištění vkladů Crown Retail, který pokrývá prostředky vkladatelů v případě, že dojde k rozbití banky nebo finanční společnosti. To ochránilo některé investory, ale přesto se během krátké doby zhroutilo nejméně 67 finančních společností. [130] Největší z nich byla společnost South Canterbury Finance, která při pádu společnosti v srpnu 2010 stála daňové poplatníky 1,58 miliardy NZ. [131] Ředitelé mnoha z těchto finančních společností byli následně vyšetřováni kvůli podvodům a někteří vysoce postavení ředitelé šli do vězení. [132] [133] [134] [135] [136]
Ve snaze stimulovat ekonomiku snížila rezervní banka oficiální hotovostní sazbu (OCR) z vysokých 8,25% (červenec 2008) na historické minimum 2,5% na konci dubna 2009. [126]
=== '''Ekonomika „rockové hvězdy“''' ===
Naštěstí pro Nový Zéland byla recese ve srovnání s mnoha jinými národy v OECD relativně povrchní, byla šestá nejméně zasažená z 34 členských zemí se záporným růstem reálného HDP v celkové výši 3,5%. [126] V roce 2009 se ekonomika oživila, vedená silnou poptávkou od hlavních obchodních partnerů, Austrálií a Čínou, a historicky vysokými cenami novozélandských mléčných a logistických exportů. V roce 2010 vzrostl HDP o skromných 1,6%, ale v příštích několika letech se ekonomická aktivita nadále zlepšovala, a to díky obnově v Canterbury po zemětřeseních v Christchurch a oživení domácí poptávky [126]. V průběhu roku 2011 se globální podmínky zhoršily a směnné relace se uvolnily ze svého maxima v roce 2011 a do září 2012 se nadále zmírňovaly. Od té doby se ceny komodit silně odrazily, přičemž se zlepšila silná poptávka z Číny a mezinárodní situace. Ceny komodit byly v posledních čtvrtletích na rekordních maximech a zůstávají vysoké. Očekává se, že vysoké ceny komodit v blízké budoucnosti významně podpoří růst nominálního HDP. [126]
V roce 2013 ekonomika vzrostla o 3,3%. Hlavní ekonom HSBC pro Austrálii a Nový Zéland, Paul Bloxham, byl tak ohromen, že předpovídal, že růst Nového Zélandu předstihne většinu jeho vrstevníků, a popsal Nový Zéland jako „ekonomiku rockových hvězd roku 2014“. [137] Další finanční komentátor uvedl, že novozélandský dolar byl „nejžhavější“ měnou roku 2014. [138] Pouze o tři měsíce později vyjádřila novozélandská Komise pro produktivitu obavy z nízké životní úrovně a problémů ovlivňujících dlouhodobé hnací síly růstu. Paul Conway, ředitel pro ekonomiku a výzkum v komisi pro produktivitu, napsal: „Široká politická nastavení Nového Zélandu by měla vytvářet HDP na obyvatele o 20 procent nad průměrem OECD, ale skutečný výsledek je o více než 20 procent pod průměrem. nad svou váhu, ale to jen proto, že jsme ve špatném hmotnostním dělení! “[139] V srpnu Bloxham připustil, že„ prudký pokles cen mléka za posledních šest měsíců poněkud zakryl výhled “. V prosinci však Bloxham uvedl, že si myslí, že novozélandská ekonomika bude i nadále silně růst. [141]
V roce 2014 byla věnována zvýšená pozornost rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. V listu The Guardian Max Rashbrook uvedl, že politika prováděná labouristickými i národními vládami zvýšila nerovnost. Tvrdí, že po dvacet let pobouření „bylo ztlumeno“, ale „poplašné zvony se konečně začínají ozývat. Nedávné volební průzkumy ukazují, že tři čtvrtiny Novozélanďanů si myslí, že už nejsou rovnostářskou zemí.“ [142]
=== '''2020 hospodářská recese''' ===
Dne 17. září 2020 Nový Zéland oficiálně vstoupil do recese, přičemž hrubý domácí produkt země se v červnovém čtvrtletí stáhl o 12,2%. Recese byla přičítána pandemii COVID-19, přičemž v odvětví maloobchodu, ubytování, pohostinství a dopravy došlo k poklesu produktivity v důsledku mezinárodního zákazu cestování a přísného celonárodního uzavření. [143] [144] [145]
== Zahraniční obchod ==
| |||