Vojenská hranice: Porovnání verzí

'''Vojenská hranice''' (též označována jako '''Krajina''', [[srbochorvatština|srbochorvatsky]] '''Војна Крајина/Vojna Krajina''', [[maďarština|maďarsky]] '''Határőrvidék''', [[němčina|německy]] '''Militärgrenze''', [[rumunština|rumunsky]] '''Graniţa Militară''') je označení pro pásmo v příhraničí [[Habsburská monarchie|Habsburské monarchie]] (později [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uherska]]) v jejích jižních oblastech a [[Osmanská říše|Osmanskou říší]].{{chybí zdroj}}

 

== Geografické vymezení ==

Vojenská hranice vznikla proti hrozbě, kterou představovali Osmanští Turci. Byla vytvořena na konci 17. století po uzavření [[Karlovický mír|Karlovického míru]], kdy byli Turci zatlačeni až za řeku [[Sáva|Sávu]]. Zde se potom vojenská hranice rozkládala. Její nejzápadnější část byla v oblasti pohoří [[Velebit]], nedaleko hranic s [[Bosna a Hercegovina|Bosnou a Hercegovinou,]] a nejvýchodnější část až v rumunských [[Karpaty|Karpatech]], na hranici s [[Valašsko (Rumunsko)|Valašskem]]. Nejdéle však existovala západní sekce Vojenské hranice, která přetínala v různých směrech území dnešního [[Chorvatsko|Chorvatska]].

 

Z druhé strany hranice, na území [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]], byla podobným způsobem zřízena tzv. [[Bosanska krajina|Bosenská krajina]], která měla chránit turecké území před případnými rakouskými nájezdy. Rozkládala se podél severní hranice Bosny až po [[Cazin]] (tzv. [[Cazinská krajina]]). Jak na území habsburské Vojenské hranice, tak i z turecké strany, byly vybudovány četné pevnosti a systémy opevnění.

 

Území Vojenské hranice bylo správně rozděleno na několik celků. V jižní části Sedmihradska existovala tzv. ''Sedmihradská vojenská hranice'', mezi soutěskou [[Đerdap]] a [[Zemun]]em pak tzv. ''Banátská vojenská hranice'', od města [[Zemun]] (předměstí srbské metropole [[Bělehrad]]u) až po [[Novska|Novsku]] dále ''Slavonská vojenská hranice'' a zbytek (část Dalmácie, oblast pohoří [[Papuk]]) pak byla tzv. ''Chorvatskou vojenskou hranicí''.

 

Zmíněné území bylo roku [[1578]]<ref>{{citace monografie | příjmení = Macan| jméno = Trpimir| odkaz na autora = | titul = Dějiny Chorvatů: přehled| url = | vydavatel = ISE| místo = Praha| rok = 2000| počet stran = | kapitola = | strany = 64| isbn = 80-86130-11-8| jazyk = }}</ref> vyjmuto z vlády chorvatského [[bán]]a a začleněno přímo pod ústřední velení z Vídně. Kromě osmanských záborů tedy i toto správní opatření ještě více zmenšilo oblast chorvatského státu, což dalo na chorvatském zemském sněmu vzniknout sousloví, označujícímu zemi za „zbytky zbytků kdysi slavného království Chorvatského“ ({{vjazyce2|la|''reliquiae reliquiarum olim inclyti regni Croatiae''}}). Jediným územím, které nebylo dotčeno válkou v té době, bylo totiž [[Chorvatské Záhoří|Záhoří]] (Zagorje), kam se sestěhovala většina zbylé šlechty. I Záhoří však bylo zatíženo vysokými daněmi, neboť vedení válek s Turky bylo nesmírně drahé.

 

V pohraničním pásmu, které na chorvatském území sledovalo linii měst [[Senj]]–[[Otočac]]–[[Slunj]]–[[Glina]]–[[Hrastovica]]–[[Sisak]]–[[Ivanić Grad]]–[[Koprivnica]]–[[Križevci]]–[[Đurđevac]]–[[Drnje]] byla budována opevnění, která měla podobu masivních pevností, ale i menších soustav opevněných objektů. Jelikož toto území bylo nebezpečné, obývali ho tzv. hraničáři. Ti byli zpočátku [[Němci|německy]] mluvící a v pozdějších letech je doplnilo převážně [[pravoslaví|pravoslavné]] obyvatelstvo. To se v dobách jihoslovanských obrozeneckých a národně-formujících procesů identifikovalo jako [[Srbové|srbské]]. Těm, kteří přicházeli na území Vojenské hranice a chtěli sloužit jako hraničáři, byly slibovány četné výhody, mezi které patřily daňové úlevy{{chybí zdroj}} a především půda. Kolonisté dostávali nemalé příděly země, na níž hospodařili.

 

Během revolučního roku [[1848]] bylo početně silné vojsko z hraniční oblasti využito pro zastavení nepokojů v Uhrách a v [[Italové|Italy]] osídlených oblastech [[Rakouské císařství|Rakouské říše]].<ref name="SHO-216">{{Citace monografie

| příjmení = Krestić