Constantius II.: Porovnání verzí

Constantius se chtěl nyní plně věnovat problémům ve východní části říše, a v roce 355 proto ustanovil Gallova nevlastního bratra Juliana caesarem v Galii. Navzdory tomu Constantius v těchto letech pobýval spíše na západě. Působivá byla jeho návštěva [[Řím]]a v roce [[357]], již ve svém díle zevrubně popisuje historik [[Ammianus Marcellinus]], nejdůležitější pramen informací o této době. Julianus zatím vedl v Galii velmi úspěšnou válku. V roce 357 porazil Alamany v [[Bitva u Argentorata|bitvě u Argentorata]] (dnešní [[Štrasburk]]) a zajistil rýnskou hranici, přičemž je nutné podotknout, že Julianus byl vystaven značným zásahům ze strany císaře. Již předtím existující napětí mezi nimi se postupem doby ještě zvyšovalo. K tomu přispěla i smrt Constantiovy manželky Eusebie v roce [[360]], která byla prostřednicí mezi ním a Julianem.

V letech 357 až [[359]] bojoval Constantius ve středním Podunají s [[Kvádové|Kvády]] a [[Sarmati|Sarmaty]], proti nimž dosáhl řady úspěchů. Východ byl však nadále vážně znepokojován Peršany. Nejprve sice proběhla vyjednávání s Šápúrem, o jejichž obsahu nám podává zprávu Ammianus. Šápúr v nich prý požadoval, aby Římané přenechali Sásánovcům Mezopotámii a Arménii, což ovšem císař přirozeně odmítl. V roce 359 zahájili Peršané invazi. Poučeni svými předchozími neúspěchy, se rozhodli změnit svoji strategii. Silné římské pevnosti na hranicích chtěli na místo obléhání obejít a přímo napadnout římskou provincii [[Sýrie|Sýrii]], k čemuž je prý přesvědčil římský dezertér jménem Antoninus. Peršané byli přesto přinuceni obléhat důležitou pevnost [[Amida]], která padla teprve po 73 dnech bojů. Krátce poté následovalo dobytí měst Singara a Bezabde.

Přestože římské vojsko bylo dosud intaktní, situace byla natolik vážná, že Constantius vydal rozkaz přemístit na východ zálohy ze západu. V reakci na to se armáda v Galii vzbouřila a Julianus byl zřejmě zdánlivě proti své vůli provolán císařem. Constantiův systém vlády se tak již podruhé během krátké doby ocitl ve vážných potížích. Kvůli četným kritickým situacím a velikosti říše bylo nezbytné vládu nad říší rozdělit a spoluvládce vybavit dostatečnými kompetencemi. Stejně jako Gallus ale ani Julianus nebyl připraven hrát roli podřízeného vládce. Místo toho se chtěl stát rovnoprávným spolucísařem, k tomu ovšem Constantius nebyl svolný. Julianus proto vytáhl do války proti Constantiovi, který se rovněž začal chystat k boji. Constantius přitom využil té skutečnosti, že Šápúrovi se nepodařilo proniknout do Sýrie a nakonec se musel stáhnout zpět do [[Persie]].