Giovanni Pierluigi da Palestrina: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
oprava reference značka: editace z Vizuálního editoru |
doplňky značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 1:
{{Infobox - umělec}}
'''Giovanni Pierluigi da Palestrina''' (kolem [[1525]]{{Nejisté datum|narození}}, [[Palestrina]] – [[2. únor|2. února]] [[1594]], [[Řím]]) byl [[Itálie|italský]] [[hudební skladatel]] a [[varhany|varhaník]], vrcholný představitel [[Renesanční hudba|renesanční hudby]], často zvaný "mistr [[Kontrapunkt|kontrapunktu]]".<ref name=":0">{{Citace elektronického periodika
| titul = Giovanni Pierluigi da Palestrina {{!}} Biography & Facts
| periodikum = Encyclopedia Britannica
Řádek 23:
Palestrina tvořil v severoevropském stylu [[polyfonie]], převážně pod vlivem nizozemských skladatelů [[Guillaume Dufay]]e a [[Josquin Desprez|Josquina des Preze]], kteří v té době působili v Itálii.
V letech 1544–1551 byl Palestrina varhaníkem ve svém rodišti, v katedrále [[Agapitus ze Synnady|sv. Agapita]] (Cattedrale di Sant'Agapito martire). V Palestrině se i oženil, v roce 1547 si vzal Lucrezii Goriovou, která do manželství přinesla dům s koželužnou, vinici a pozemky, takže se hmotně zajistil a mohl se věnovat poměrně svobodně tvorbě. Narodili se jim tři synové: Rodolfo, Angelo a Iginio. Pouze poslední však svého otce přežil.<ref name=":0" />
V Palestrině okouzlily jeho první skladby místního biskupa, kardinála Giovanni Maria Ciocchi del Monteho. Ten byl roku 1550 zvolen [[Papež|papežem]]. Na Petrův stolec nastoupil pod jménem [[Julius III.]] Krátce po svém zvolení, v roce 1551, jmenoval Palestrinu sbormistrem a hudebním ředitelem pěveckého sboru [[Cappella Giulia]] (nazvaném po svém zakladateli, papeži [[Julius II.|Juliovi II.]]) působícího ve [[Bazilika svatého Petra|Svatopetrském dómu]] ve [[Vatikán]]u. Mše Palestrinovy první sbírky, jež vyšla tiskem roku 1554, byly prvními ryze italskými duchovními skladbami. Do té doby pocházela většina v Itálii provozované chrámové hudby od skladatelů z [[Nizozemsko|Nizozemska]], [[Francie]], [[Portugalsko|Portugalska]] a [[Španělsko|Španělska]]. Sbírka byla koncipována podle sbírky mší španělského skladatele [[Cristóbal de Morales|Cristóbala de Morales]]. [[Dřevoryt]] na přední straně obálky je téměř přesnou kopií jedné ze sbírek mší tohoto skladatele. Díky papežově podpoře se stal členem i dalšího prestižního tělesa, Cappella Sistina, a to přestože byl ženatý, což pravidla tohoto sboru nedovolovala. Vysloužil si kvůli tomu i nevraživost některých kolegů ve sboru. Se smrtí papeže Julia III. v roce 1555 však maximální přízeň Giovanni ztratil. Nový papež [[Pavel IV.]] nechal všechny ženaté členy sboru propustit.
V následujícím desetiletí působil jako sbormistr i v dalších římských kostelech, jmenovitě v [[Lateránská bazilika|Lateránské bazilice]] (1555–1560), kde však nebyl příliš spokojen, a v [[Bazilika Panny Marie Sněžné|bazilice Panny Marie Sněžné]] (1561–1566), kde strávil již svá učednická léta. Skladby si u něho v té době objednával například Guglielmo Gonzaga pro svůj dvůr v [[Mantova|Mantově]], s Gonzagou si i intenzivně dopisoval. Kardinál Ippolite II. d’Este ho rovněž požádal o organizování letních koncertů v jeho vile v [[Tivoli]] u Říma a o vedení tamního ansámblu. Stal se rovněž kapelníkem v Seminario Romano, instituci vzdělávající kněze. K jeho odměně zde patřilo i to, že zde mohl zajistit vzdělání pro své dva syny. Místo dvorního kapelníka mu nabídl i [[Seznam rakouských arcivévodů a císařů|rakouský císař]] [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmiliána II.]], ale nakonec neakceptoval Palestrinovy finanční požadavky. V roce 1571 se vrátil na post kapelníka baziliky svatého Petra a zůstal tam po zbytek svého života. Roku [[1577]] byl papežem [[Řehoř XIII.|Řehořem XIII.]] pověřen reformovat [[Gregoriánský chorál]] podle pravidel [[Tridentský koncil|Tridentského koncilu]].
Sedmdesátá léta byla pro Palestrinu tragická. V [[mor]]ových epidemiích přišel o manželku, bratra i dva syny. Zdá se, že v té době uvažoval, že se stane knězem, roku 1580 získal i [[nižší svěcení]]. Nicméně se nakonec znovu oženil s bohatou vdovou po papežském kožešníkovi. Tím konečně získal finanční nezávislost (jako sbormistr nebyl příliš dobře placen, minimálně si na to Palestrina nápadně často stěžoval) a bylo mu tak umožněna tvůrčí práce až do smrti. Pomohl také založit sdružení profesionálních hudebníků s názvem ''Vertuosa Compagnia dei Musici''. Zemřel na zánět [[pohrudnice]] v roce 1594. Byl pohřben ve stejný den, kdy zemřel, v prosté rakvi s olověnou deskou, na které byl nápis ''Libera me Domine''. Pohřeb se konal ve Svatopetrském dómu. Jeho hrob byl později překryt novou výstavbou a pozdější pokusy o jeho nalezení nebyly úspěšné.
== Dílo ==
Ve svém díle spojil hudební myšlenky, které byly populární v Římě s tzv. nizozemskou hudební školou, a tím vlastně vytvořil styl, který se nazývá po něm palestrinovský styl, neboli [[A cappella|a capella]] (tj. zpěv bez doprovodu hudebních nástrojů). Jeho skladby prosluly klidem a vyvážeností. To z nich i díky přizpůsobení rytmu [[Latina|latiny]] udělalo vzor [[katolictví|katolické]] [[Duchovní hudba|chrámové hudby]] na dlouhou dobu. Jednou z typických tvůrčích postupů byla takzvaná parodická technika, kdy autor vystaví nové dílo na základě díla cizího, nebo staršího díla svého.
Rozsah jeho díla je obrovský, složil 105 [[mše (hudba)|mší]], více než 300 [[moteto|motet]], 68 [[ofertorium|ofertorií]], 35 [[magnificat]], 11 [[Litanie|litanií]], čtyři až pět sbírek žalmů, 42 duchovních [[Madrigal|madrigalů]], 91 madrigalů světských a nejméně 75 [[Chvalozpěv|hymnů]]. Za vrcholné jeho dílo bývá často označována šestihlasá ''Missa Pappae Marcelli'' napsaná v letech 1562-1563.<ref>{{Citace elektronického periodika
| |||