Italsko-řecká válka: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
MatSuBot (diskuse | příspěvky)
m přesun šablony pahýl dospod; kosmetické úpravy
→‎Hra nervů: Nanebevzetí určitě není nejvýznamnější svátek řeckého pravoslaví
Řádek 32:
[[Soubor:Kalamas1939.JPG|náhled|vlevo|Řečtí vojáci hloubí zákopy na linii Elaia-Kalamas v březnu 1939]]
[[Soubor:GreekItalianinitialItal.JPG|náhled|vlevo|Počáteční italský útok]]
I když Mussolini měl v úmyslu [[Řecko]] napadnout tak jako tak, přece jen nechtěl vypadat jako očividný [[agresor]]. Usnadnit mu v tom měla řada provokací. Napřed Italové obvinili Řeky z vraždy "tsamurského hrdiny" (ve skutečnosti nebezpečného bandity) Dauta Hodži, jehož mrtvé tělo se našlo ve vesnici Vrina nedaleko řecké hranice. V červenci 1940 napadaly italské výškové bombardéry ze základen na italských Dodekanéských ostrovech opakovaně řecká vojenská i civilní plavidla a 15. srpna 1940 potopila italská ponorka ''Delfino'' řecký [[křižník]] ''Elli'', kotvící na ostrově [[Tinos]]. Útok byl o to odsouzeníhodnější, že byl proveden vve nejdůležitějšívýznamný svátek řecké pravoslavné církve - v den [[Nanebevzetí Panny Marie]]. Oficiální komuniké řecké vlády sice pravilo, že křižník byl potopen "ponorkou neznámého původu", nicméně řecké obyvatelstvo všeobecně tušilo pod jakou vlajkou tato ponorka slouží. Série provokací vyvrcholila začátkem října 1940, kdy italský bombardér pronikl nad Řecko a mezi Thébami a Livadií shodil tři bomby. Toto hrubé porušení řecké svrchovanosti bylo rázně potlačeno cenzurou.
 
Italské velení v Albánii, ministr zahraničí [[Galeazzo Ciano]] i samotný Mussolini však vyvodili nesprávný závěr, neboť si mysleli že Metaxasova vláda mlčí ze strachu a v případě útoku tak italská vojska nenarazí na vážnější odpor, což názorně demonstrovala porada v [[Palazzo Venezia]] dne 15. října 1940. Dle generála Prasky mělo jemu podřízených šest divizí obsadit oblast [[Epirus]] a ostrovy [[Zakynthos]], [[Kefalonia]] a [[Korfu]]. Pak měl následovat postup na [[Athény|Atény]] a obsazením hlavního města měla tato válka skončit. Mussolini se generála otázal na morálku řecké armády a dostalo se mu optimistické odpovědi, že ''Řekové neradi bojují''. Na to navázal Ciano, který uvedl, že Řecko řídí hrstka proanglických plutokratů, kteří jsou také jako jediní ochotni klást odpor, ale drtivé většině řeckého obyvatelstva bude italská invaze naprosto lhostejná, nehledě na to, že z patnácti řeckých divizí byly mobilizovány jen dvě, které měly být smeteny dle Ciana a Prasky bleskovým útokem. Námitky generálů Badoglia a Roatty, že k úspěšné invazi je třeba nasadit 20 divizí a námořnictvo pro vyloďovací operace na Krétě a ostrovech v Egejském moři, což si Itálie válčící proti Britům v severní Africe nemůže dovolit byly smeteny ze stolu. O uspěchanosti celé akce svědčí nejlépe fakt, že k tak důležité poradě nebyli přizvání zástupci námořnictva a [[Regia Aeronautica|letectva]]. Náčelník generálního štábu pozemních sil [[maršál]] [[Rodolfo Graziani]] po válce uvedl, že se o útoku dozvěděl z rozhlasu! Situaci nejlépe vystihl [[generálporučík]] [[Quirino Armellini]], další z významných velitelů pozemních sil, když napsal, že ''odpovědní činitelé'' (Mussolini, Ciano, Prasca a albánský guvernér [[Francesco Jacomoni]]) ''hovořili o obsazení Řecka a případně i [[Jugoslávie]] stejně lehkovážným způsobem, jako by rozhodovali o objednání šálku kávy.''