Marcel Mihalovici: Porovnání verzí

V létě 1919 odjel Mihalovici přes [[Berlín]], kde navštívil bratra, do Paříže. Ještě téhož roku se zapsal na Scholu Cantorum. Až do roku 1925 studoval kompozici u d'Indyho, harmonii u Léona Saint-Réquiera (1872–1964) a jeho nástupce Paula Le Flema (1881–1984), jehož si velmi vážil. Obzvláště inspiroval Mihaloviciho svět [[gregoriánský chorál|gregoriánského chorálu]], který mu otevřel Amédée Gastoué (1873–1943). Ve hře na housle se zdokonaloval u Nestora Lejeune (1879–1962). Studium zakončil známkou "très bien", diplom ale nezískal. Ještě během studia se Mihalovici intenzívně účastnil pařížského uměleckého života, zejména s rumunskou tanečnicí Lizicí Codreanu-Fontenoy (1901–1993) a ruskými malíři [[Michail Larionov|Michailem Larionovem]] a [[Natalia Gončarovová|Natalií Gončarovovou]]. Kromě toho ho spojovalo blízké přátelství se sochaři Constantin Brâncuși|Constantinem Brâncușim]] a Rumunkou Irène Codréano (1896–1985). Během [[Avantgardní hudba|avantgardních]] produkcí mezi roky 1921–1925 zazněly skladby ''Prélude antique'' a ''Une vie de Polichinelle'', které Lizica Codreanu-Fontenoy doprovázela tancem. Na provedení svého [[balet]]u ''Karagueuz, op. 23'' spolupracoval Mihalovici s Larionovem, Gončarovovou a [[Frank Martin|Frankem Martinem]]. V letech 1919, 1921 a 1925 vyhrál Mihalovici soutěž Prix national de composition George Enescu. Jeho skladby, například smyčcový kvartet op. 10, se hrály v pařížských hudebních kruzích, mj. v Société musicale indépendante, skladby Notturno a Fantaisie op. 26 provedl Orchestre des concerts Straram.