Vitráž: Porovnání verzí

Barevné mozaikové výplně oken se objevují již v době římské [[Starověk|antiky]], kdy se užívaly k osvětlení v budovách lázní. Technologie vitráže se dále rozvíjela spolu se skleněnou mozaikou v nástupnických zemích Římské říše v Evropě i v [[Byzanc|Byzantské říši]]. Ze 6. století je doložena v byzantském chrámu Hagia Sofia v [[Konstantinopol]]i, z 10. století pochází nejstarší středoevropský příklad sklomalby technikou švarclotu ze Štrasburku. Největší rozvoj vitráže od konce 12. století a zejména ve ve 13. století souvisí se stavbou středověkých [[Katedrála|katedrál]], jejichž okna byla považována za zdroj vyzařování nebeské krásy na zemi<ref>Rosario Assunto: Die Theorie des Schönen im Mittelalter. DuMont Verlag Köln a.R. 1987</ref>. Tehdejší technologie neumožňovala výrobu velkých skleněných tabulí, skleněné tabulky nutno spojovat olověnými příčkami a rámečky. Rozvoj vitráží byl vysvětlenn francouzským ideologem katedrální architektury, opatem [[Suger]]em ze St. Denis u Paříže. Přikládal světlu a barvám zářícím z velkých chrámových oken mimořádný význam teologický a liturgický. Výroba barevných skel byla podmíněna zdokonalením techniky barvení ( převažovaly barvy modrá, červená a žlutá) a spojování skel, vyprofilovalo se jako samostatné [[umělecké řemeslo]], označované za sklenářství, sklenáři se latinsky nazývali ''vitreatores''. U figurálních výjevů z jednobarevných skel byla důležitá malba jejich tváří a stínování oděvů, které se provádělo technikou [[švarclot]]u, byla to černá barva smaltu z oxidů kovů, skleněného prášku a pojiva, vypalovala se se na skle při teplotě 600° C.