Nejvyšší soud Spojených států amerických: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Doplnění překladem |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 129:
[[Soubor:Marbury v Madison John Marshall by Swatjester crop.jpg|náhled|Citace na zdi budovy Nejvyššího soudu z případu ''[[Marbury vs. Madison]]'', ve kterém předseda John Marshall vyjádřil koncept soudního přezkumu]]
Ve všech ostatních případech má však Nejvyšší soud pouze odvolací pravomoc, včetně možnosti vydávat příkazy a zákazy pro soudy nižšího stupně. Případy založené na své jurisdikci dané ústavou posuzuje velmi zřídka, téměř všechny případy jsou podány k Nejvyššímu soudu právě v odvolacím řízení. V praxi jsou jedinými případy této jurisdikce projednávanými soudem spory mezi dvěma nebo více státy. Šlo například o spory ''United States vs. Texas'', kde šlo o určení, zda určitý pozemek patřil USA nebo Texasu, nebo ''Virginia vs. Tennessee'', který se týkal určení, zda lze změnit nesprávně zakreslenou hranici mezi těmito státy jen rozhodnutím soudu jednoho z nich a zda k určení správné hranice je zapotřebí souhlasu Kongresu. Dva další případy
Odvolací pravomoc Nejvyššího soudu se skládá z odvolání od [[Odvolací soudy Spojených států amerických|federálních odvolacích soudů]] (prostřednictvím příkazu ''[[certiorari]]'', tohoto příkazu vydaného ještě před rozsudkem odvolacího soudu a předběžných otázek vznesených přímo těmito soudy), amerického odvolacího soudu pro ozbrojené síly (''United States Court of Appeals for the Armed Forces''; prostřednictvím ''certiorari''), Nejvyššího soudu Portorika (prostřednictvím ''certiorari''), Nejvyššího soudu Panenských ostrovů (prostřednictvím ''certiorari''), odvolacího soudu District of Columbia (prostřednictvím ''certiorari'') a vůči „konečným rozsudkům nebo výnosům vydaným nejvyšším soudem státu, ve kterém mohlo být vydáno rozhodnutí“ (prostřednictvím ''certiorari''). V posledním případě lze u Nejvyššího soudu podat odvolání od soudu nižšího stupně státu, pokud nejvyšší soud daného státu odvolání odmítl projednat nebo mu k projednání tohoto odvolání chyběla pravomoc. Například proti rozhodnutí vydanému jedním z odvolacích soudů na [[Florida|Floridě]] lze podat odvolání k Nejvyššímu soudu USA, pokud a) Nejvyšší soud Floridy odmítl udělit ''certiorari'', jako tomu bylo např. v případu ''Florida Star vs. B. J. F.'', nebo b) odvolací soud vydal tzv. rozhodnutí ''per curiam'', které jen potvrdilo rozhodnutí soudu nižšího stupně, aniž by se odvolací soud zabýval samotnou opodstatněností případu, protože Nejvyšší soud Floridy nemá pravomoc projednávat odvolání proti těmto rozhodnutím. Pravomoc Nejvyššího soudu USA posuzovat odvolání také od státních soudů, nikoli pouze od federálních, byla vytvořena zákonem o soudnictví z roku 1789 a potvrzena byla už na začátku existence soudu jeho rozhodnutími ve věcech ''Martin vs. Hunter's Lessee'' (1816) a ''Cohens vs. Virginia'' (1821). Nejvyšší soud je jediným federálním soudem, který má pravomoc rozhodovat přímo o odvoláních proti rozhodnutím státních soudů, ačkoli existuje několik federálních nařízení, která umožňují tzv. „kolaterální přezkum“ státních případů. Je však třeba poznamenat, že tento „kolaterální přezkum“ se často vztahuje pouze na jednotlivce v cele smrti, a nejde o přezkum v rámci řádného soudního systému.
Řádek 176:
== Řízení před Nejvyšším soudem ==
[[Soubor:Blueford v Arkansas.jpg|náhled|Kresba ze soudního líčení ve věci Blueford vs. stát [[Arkansas]], 4. října 2017]]▼
Zasedání Nejvyššího soudu začíná první pondělí každého října a trvá až do června nebo do začátku července následujícího roku. Každé zasedání se skládá ze dvou střídajících se období trvajících kolem dvou týdnů, známých jako „sezení“ a „přerušení“. Soudci během sezení projednávají případy a vydávají rozhodnutí, během přestávek diskutují o případech a píší svá stanoviska.
=== Přístup k Nejvyššímu soudu ===▼
Aby
=== Výběr případů ===
Téměř všechny případy přichází k Nejvyššímu soudu formou návrhů na vydání soudních příkazů ''[[certiorari]]'', obvykle označovaných jako „cert“. Soud může přezkoumat jakýkoli případ federálních odvolacích soudů „soudním příkazem vydaným na základě žádosti kterékoli strany v jakémkoli občanskoprávním nebo trestním řízení“. Soud může také přezkoumat „konečné rozsudky vynesené nejvyšším soudem státu, ve kterém by mohlo být vydáno rozhodnutí“, avšak pouze pokud tyto rozsudky zahrnují otázku výkladu federálních zákonů nebo ústavního práva. Účastník řízení, který se odvolal k Nejvyššímu soudu, je navrhovatel (''petitioner''), a osoba, která není navrhovatelem, je odpůrce (''respondent''). Názvy všech případů řešených před Nejvyšším soudem jsou stylizované jako „navrhovatel vs. odpůrce“, bez ohledu na to, která strana zahájila soudní řízení u soudu prvního stupně. Například trestní stíhání je vedeno jménem státu a proti jednotlivci, jako tomu bylo v případě ''State of Arizona vs. Ernesto Miranda''. Když byl obžalovaný usvědčen a rozhodnutí bylo potvrzeno i v odvolacím řízení u nejvyššího soudu daného státu, požádal pak o „cert“ a název jeho případu byl už ''Miranda vs. Arizona''.
Existují i situace, kdy Nejvyšší soud uplatňuje svou výlučnou ústavní pravomoc, například když mají dva státy spor mezi sebou
O návrhu na vydání soudního příkazu se hlasuje na zasedání soudu, které se nazývá „konference“. Konference je soukromé setkání devíti soudců, veřejnost i asistenti soudců jsou z ní vyloučeni. Tzv. „pravidlo čtyř“ umožňuje už čtyřem z těchto devíti soudců vydat soudní příkaz ''certiorari''. Pokud je takto rozhodnuto, případ se dostane do fáze vyžádání zpráv, jinak věc končí. S výjimkou případů týkajících se trestu smrti a dalších případů, kdy si soud sám vyžádá zprávu od odpůrce, odpůrce může, ale nemusí soudu zaslat vlastní odpověď na žádost navrhovatele o vydání soudního příkazu. Soud vyhoví žádosti o soudní příkaz pouze ze „závažných důvodů“, které jsou uvedeny v jednacím řádu Nejvyššího soudu. Mezi tyto důvody patří řešení konfliktu při výkladu federálního zákona nebo ustanovení federální Ústavy mezi různými federálními odvolacími soudy (''circuit split''), oprava závažného odklonu od už přijatého a obvyklého průběhu soudního řízení, vyřešení důležité otázky federálního práva nebo přezkum rozhodnutí soudu nižšího stupně, pokud je v přímém rozporu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu
▲[[Soubor:Blueford v Arkansas.jpg|náhled|Kresba ze soudního líčení ve věci Blueford vs. stát [[Arkansas]], 4. října 2017]]
▲=== Přístup k Nejvyššímu soudu ===
Jestliže soud hlasuje pro zamítnutí návrhu na vydání soudního příkazu, jako je tomu u velké většiny takovýchto návrhů (Nejvyšší soud každoročně obdrží více než 7 tisíc návrhů, z nichž do fáze vyžádání zpráv a ústního projednání postoupí sto i méně), činí tak obvykle bez odůvodnění. Odmítnutí žádosti není rozhodnutím ve věci samé a konečné rozhodnutí daného případu je proto rozhodnutí soudu nižšího stupně.
▲Aby však bylo možné podat žalobu k Nejvyššímu soudu, musí být [[advokát]] nejprve přijat do advokátní komory soudu (''Supreme Court bar''). Každý rok do ní vstoupí přibližně čtyři tisíce právníků. Komora má odhadem asi 230 tisíc členů, ve skutečnosti je však možnost podání žaloby omezeno jen na několik stovek z nich, zbytek se připojuje jednorázově za poplatek. Advokáti mohou být přijati buď jako jednotlivci, nebo jako skupiny právníků. Skupinové přijetí se koná před soudci Nejvyššího soudu, přičemž návrh na přijetí nových advokátů schvaluje předseda soudu. Právníci běžně žádají certifikát o přijetí do komory, který si vyvěsí ve své kanceláři nebo ho uvádějí v životopise. Mají také lepší místa k sezení, pokud se chtějí zúčastnit ústního jednání soudu. Členům advokátní komory Nejvyššího soudu je rovněž umožněn přístup do sbírek jeho knihovny.
=== Ústní projednání a rozhodnutí ===
| |||