Walter Sickert: Porovnání verzí

Sickert byl kosmopolitní a výstřední. Ukazoval na svých obrazech často obyčejné lidi a městské scény. Jeho tvorba ale zahrnuje také portréty známých osobností a obrazy vytvořené na základě otištěných [[Fotografie|fotografií]]. Je považován za významnou postavu přechodu od [[Impresionismus|impresionismu]] k [[Moderní umění|modernismu]].

Sickert se narodil v Mnichově v Německu 31. května 1860 jako nejstarší syn dánsko-německého umělce Oswalda Sickerta a jeho manželky Eleanor Louisy Henry, která byla nevlastní dcerou britského astronoma [[Richard Sheepshanks|Richarda Sheepshankse]].<ref>Baron et al. 1992, ps. 33.</ref> V roce 1868, po německé anexi [[Šlesvicko-Holštýnsko|Šlesvicko-Holštýnska]], se rodina usadila v Británii<ref name=Benezit/>, kde Oswaldovo dílo doporučila baronka Rebecca von Kreusser Ralphovi Nicholsonovi Wornumovi, který byl v té době kurátorem [[National Gallery]].<ref>{{Citace elektronické monografie |url=http://www.nationalarchives.gov.uk/catalogue/displaycataloguedetails.asp?CATLN=7&CATID=-4126413&j=1 |titul=British National Archives |vydavatel=Nationalarchives.gov.uk |datum vydání= |datum přístupu=2014-01-19|<!--WIRE:doplněno:-->jazyk=anglicky}}</ref> Rodina získala britskou státní příslušnost.<ref name=Benezit>{{Citace elektronické monografie |titul=SICKERT, Walter Richard |url=http://www.oxfordartonline.com/subscriber/article/benezit/B00169092?q=Walter+Sickert&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit |<!--WIRE:nepřevedeno:-->website=[[Benezit Dictionary of Artists]]|<!--WIRE:doplněno:-->jazyk=anglicky}} {{small|{{subscription or membership required}}}}</ref> Mladý Sickert byl poslán na londýnskou univerzitu College School, kde studoval v letech 1870 až 1871, poté přešel na King's College School, kde studoval až do svých osmnácti let. Ačkoli byl synem a vnukem malířů, nejprve se rozhodl pro hereckou kariéru. Objevil se v malých rolích ve společnosti Sira [[Henry Irving|Henryho Irvinga]]. V roce 1881 začal studovat umění na Slade School. Na škole zůstal necelý rok. Odešel aby se stal žákem a asistentem malíře a grafika [[James McNeill Whistler|Jamese Abbotta McNeilla Whistlera]].<ref>Baron et al. 1992, ps. 34.</ref> Sickertovy nejranější obrazy byly malé studie tvořené technikou ''Alla prima'' – italsky „''na první„,'' kdy umělec chce během malování v [[Plenér|plenéru]] zachytit co nejvěrněji zobrazovaný výjev či pocit. Musí tedy pracovat rychle, celý obraz tvoří na jeden zátah, do mokrých barev. Příkladem použití této techniky mu byl právě Whistler.<ref name="BaronShone57">Baron et al. 1992, ps. 57.</ref>

V roce 1883 Sickert odcestoval do Paříže a setkal se zde s [[Edgar Degas|Edgarem Degasem]], jehož využití obrazového prostoru a důraz na kresbu mělo na Sickertovu tvorbu silný vliv. Vyvinul osobní verzi [[Impresionismus|impresionismu]], která upřednostňuje pochmurné zabarvení. Na základě Degasovy rady Sickert maloval ve studiu a pracoval na základě kresby a z paměti, označoval to jako únik z „tyranie přírody“.<ref name="BaronShone57"/> V roce 1888 se Sickert připojil ke skupině francouzských realistických umělců New English Art Club, vytvořené jako alternativa k [[Royal Academy of Arts|Royal Academy of Arts.]] Sickertova první významná díla z konce 80. let 19. století zobrazovala scény z londýnských kabaretů a hudebních divadel. Jeden ze dvou obrazů, které vystavoval na NEAC (New English Art Club) v dubnu 1888, nazvaný ''Katie Lawrence at Gatti's'' ukazuje tehdejší populární zpěvačku. Obraz vyvolal velkou kontroverzi „více vzrušující než byla kterákoliv debata kolem anglického obrazu z konce 19. století“.<ref>Baron et al. 1992, pps. 15–17</ref> Sickertovo ztvárnění zpěvačky bylo odsouzeno jako ohavné a vulgární a jeho volba námětu byla komentována jako politováníhodná, příliš drsná pro umění, neboť tyto umělkyně byly obecně považovány za stejně nemorální jako prostitutky.<ref>Baron et al. 1992, ps. 15</ref> Téma obrazu [[Predikce|predikovalo]] Sickertův budoucí zájem o sexuálně provokativní témata.

Koncem 80. let 19. století trávil Sickert většinu času ve Francii, zejména v [[Dieppe (Seine-Maritime)|Dieppe]], které poprvé navštívil v polovině roku 1885 a kde žila jeho milenka a možná i nemanželský syn. Během tohoto období Sickert začal psát uměleckou kritiku pro různé publikace, včetně týdeníku „The Whirlwind“ založeného [[Herbert Vivian|Herbertem Vivianem]] a [[Ruaraidh Erskine|Ruaraidhem Erskinem]] (rodné jméno Stuart Richard Erskin).<ref>{{Cit |url=https://www.stephenongpin.com/object/791273/18212/portrait-of-giovanni-boldini |titul=Biography of Walter Sickert}}</ref> V letech 1894 až 1904 jezdil Sickert často do [[Benátky|Benátek.]] Nejprve bylo tématem jeho obrazů samo město. Během pobytu v Benátkách v letech 1903–04 byl nucen vzhledem k nepříznivému počasí pracovat v ateliéru. Vyvinul v té době osobitý přístup k zobrazení postav, na kterém dále pracoval i po svém návratu do Británie.<ref>Upstone, 2009, pps. 9–11</ref> Modelem na mnoha jeho obrazech z Benátek byly nejspíše prostitutky, které Sickert poznal jako klient.<ref>Upstone 2009, ps. 47</ref>

Sickert byl fascinován městskou kulturou. Zkušenosti získával v dělnických částech Londýna, nejprve na trhu v [[Cumberland|Cumberlandu]] v letech 1890, poté v roce 1905 v londýnské čtvrti [[Camden Town]].<ref>Upstone 2009, ps. 39</ref> V Camden Town byl inspirován událostí, která zajistila Sickertovi proslulost v realistickém hnutí v Británii.<ref>Baron et al. 1992, ps. 153</ref> Dne 11. září 1907 byla Emily Dimmocková, prostitutka podvádějící svého partnera, zavražděna ve svém domě v Agar Grove (tehdy St Paul's Road), v Camdenu. Po pohlavním styku jí muž během spánku podřízl hrdlo a ráno po činu odešel.<ref name="janus" /> Vražda v Camden Town se stala v tisku neustálým zdrojem chlípné senzacechtivosti.<ref name="janus" /> Již několik let Sickert maloval pochmurné ženské akty a pokračoval v tom, když záměrně zpochybňoval konvenční přístup k tomuto tématu – „Moderní záplava prezentací nic neříkajících obrazů pod důstojných jménem „akt “ukazuje pouze uměleckou a intelektuální vyprázdněnost“- čtyři ze svých obrazů včetně zobrazení mužské postavy s názvem ''The Camden Town Murder (Vražda v Camdenu)'' vystavil a vyvolal tak polemiku, která zajistila velkou pozornost jeho práci.<ref name="janus" /> Tyto obrazy však neukazují násilí, nýbrž truchlivost žití, což dokazuje fakt, že tři z nich byly původně vystaveny se zcela odlišnými názvy. První ze série ''Summer Afternoon (Letní odpoledne)'' nese výstižný název ''What Shall We Do for the Rent? (Jak zaplatíme nájem).''<ref name=janus/>

Tato díla je možno srovnávat s impresionismem, kterým byla inspirována. Jejich emocionální vyznění pouze naznačuje příběh, kterým se díla více podobala [[Žánrová malba|žánrové malbě]], konkrétně Degasovu obrazu ''Interiér''<ref>Baron et al. 1992, ps. 208.</ref>, ovšem dokumentární realismus obrazů z Camden Town byl v britském umění zcela bezprecedentní<ref>Baron et al. 1992, ps. 213.</ref>.

Těsně před první světovou válkou prosazoval avantgardní umělce [[Lucien Pissarro|Luciena Pissarra]], [[Jacob Epstein|Jacoba Epsteina]], [[Augustus John|Augusta Johna]] a [[Wyndham Lewis|Wyndhama Lewise]]. Zároveň Sickert založil s dalšími umělci skupinu britských malířů [[The London Group|Camden Town Group]], pojmenovanou podle londýnské čtvrti, ve které žil. Tato skupina se setkávala neformálně od roku 1905, ale oficiálně byla založena v roce 1911. Byla ovlivněna [[Postimpresionismus|postimpresionismem]] a [[Expresionismus|expresionismem]], ale soustředila se hlavně na scény často fádního předměstského života; Sickert sám řekl, že dává přednost kuchyni před salonem jako scéně pro své obrazy.<ref>Baron et al. 1992, ps. 156.</ref> [16]

V letech 1908 až 1912 a znovu v letech 1915 až 1918 pracoval jako učitel na [[Westminster School of Art]], kde mezi jeho studenty byli [[David Bomberg]], [[Wendela Boreel]], [[Mary Godwin (malířka)|Mary Godwin]]<ref name="Kosman">{{Citace elektronické monografie |titul=Mary Godwin 1887-1960 |url=https://www.louisekosman.com/artists/artist_446.php |<!--WIRE:nepřevedeno:-->website=Louise Kosman |datum přístupu=8 July 2018|<!--WIRE:doplněno:-->jazyk=anglicky}}</ref> a John Doman Turner. V roce 1910 založil na Hampstead Road soukromou uměleckou školu Rowlandson House<ref name="Baron&Sickert2006_p80">Baron and Sickert 2006, ps. 80.</ref> Škola existovala až do roku 1914; po většinu tohoto období byla jejím spolumajitelem a hlavním finančním podporovatelem malířka [[Sylvia Gosse]], bývalá studentka Sickerta.<ref>Hartley 2013, pps. 189–90.</ref> Založil uměleckou školu v [[Manchester|Manchesteru]], kde mezi jeho studenty patřil Harry Rutherford.<ref name="Baron&Sickert2006_p80">Baron and Sickert 2006, ps. 80.</ref>

V roce 1926 onemocněl, uvažovalo se o menší mrtvici.<ref>Sickert et al. 1981, ps. 29.</ref> V roce 1927 přestal používat své křestní jméno Walter a rozhodl se být znám jako Richard Sickert.<ref>Baron et al. 1992, ps. 283.</ref> Změnil se také jeho styl a téma: Sickert přestal kreslit a místo toho maloval podle fotografií, které obvykle pořídila jeho třetí manželka, Thérèse Lessore, nebo podle fotografií z různých magazínů. Fotografie byly zvětšeny podle rastru a přeneseny na plátno, přičemž na hotových obrazech je jasně viditelná původní tužkou předkreslená mřížka.

Sickertova pozdní tvorba, kterou mnozí jeho současníci považují za důkaz umělcova úpadku, předznamenávají praktiky [[Chuck Close|Chucka Close]] a [[Gerhard Richter|Gerharda Richtera]].<ref>Schwartz, Sanford. “The''The Master of the Blur„Blur'', ''The New York Review of Books'', 11. Aprildubna 2002, ps. 16.</ref> Ostatní obrazy z pozdního období Sickerta byly převzaty z ilustrací viktoriánských umělců jako [[Georgie Bowers]] a [[John Gilbert]]. Sickert, který oddělil tyto ilustrace od jejich původního kontextu a namaloval je v plakátových barvách, takže narativní a prostorová srozumitelnost se částečně roztříštila, nazval výsledná díla svými „anglickými ozvěnami“.<ref>Sickert et al. 1981, pps. 102–103.</ref>

Kolem roku 1927 Sickert namaloval neformální portrét [[Winston Churchill|Winstona Churchilla]].<ref>Sickert et al. 1981, ps. 93.</ref> Churchillova manželka Clementine ho představila Sickertovi, který byl přítelem její rodiny. Oba muži spolu vycházeli tak dobře, že Churchill, jehož koníčkem bylo malování, napsal své manželce, že „jako malíři mi opravdu dává nový život“<ref>Soames 1999, pps. 308–309.</ref>

Sickert učil studenty skupiny East London Group a krom toho v listopadu 1929 vystavoval v Galerii Lefevre. Svůj poslední lept vytvoři v roce 1929.<ref>Shone and Curtis 1988, ps. 9.</ref>

V letech 1928 až 1930 byl prezidentem Royal Society of British Artists (Královské společnosti britských umělců).<ref>{{Citace elektronické monografie |příjmení=Lester |jméno=Anthony J |titul=Illustrious Past Members of the RBA |url=https://royalsocietyofbritishartists.org.uk/members/past-members/ |<!--WIRE:nepřevedeno:-->website=[[Royal Society of British Artists]] |datum přístupu=15 June 2020|<!--WIRE:doplněno:-->jazyk=anglicky}}</ref> V březnu 1934 se stal členem Royal Academician (RA), ale 9. května 1935 rezignoval na své členství na protest proti prezidentovu odmítnutí podpořit zachování sochařských reliéfů [[Jacob Epstein|Jacoba Epsteina]] v budově British Medical Association (odborová lékařská organizace v Británii).<ref name="Baron 1980">Baron 1980.</ref> V posledním desetiletí svého života se při vytváření svých obrazů stále více spoléhal na pomocníky, zejména na svou manželku.<ref>Sickert et al. 1981, pps. 97–98.</ref>

Jedním z Sickertových nejbližších přátel a podporovatelů byl vydavatel novin a politik baron [[Max Aitken|Max Aitken, 1st Baron Beaverbrook]], který nashromáždil největší sbírku Sickertových obrazů na světě. Tato sbírka spolu se soukromou korespondencí mezi Sickertem a Beaverbookem je v galerii umění Beaverbrook ve [[Fredericton|Frederictonu]] v New Brunswicku v Kanadě. Sickert namaloval nejen portrét Beaverbrooka, také namaloval portréty dalších významných osobností jako byli [[Gwen Ffrangcon-Davies]], [[Hugh Walpole]], [[Valentine Browne, 6th Earl of Kenmare|Valentine Browne, 6. hrabě z Kenmare]] a méně formální vyobrazení [[Aubrey Beardsley]], krále [[Jiří V.|Jiřího V.]] a Peggy Ashcroft.

Sickert zemřel v [[Bath|Bathu]] v [[Somerset|Somersetu]] v roce 1942 ve věku 81 let. Ke konci života strávil v Bathu hodně času a mnoho jeho obrazů zachycuje rozmanité pouliční scény z tohoto města. Byl třikrát ženatý: od roku 1885 až do jejich rozvodu v roce 1899 s Ellen Cobden, dcerou Richarda Cobdena; od roku 1911 až do její smrti v roce 1920 s Christine Angus; a od roku 1926 až do své smrti s malířkou Thérèse Lessore.<ref>Shone and Curtis 1988, pps. 8–9.</ref> Je pohřben na hřbitově kostela sv. Mikuláše v Bathamptonu.

U svých prvních obrazů Sickert pokračoval ve Whistlerově stylu rychlého provedení „mokrý do mokrého“ pomocí velmi tekuté barvy. Následně přijal promyšlenější postup malování obrazů v několika fázích a „přikládal velkou důležitost tomu, co nazýval “kuchařskou stránkou malby“.<ref>Shone and Curtis 1988, ps. 6.</ref> Nejraději maloval nikoliv v přírodě ale z kreseb nebo v druhé polovině dvacátých let 20. století z fotografií nebo z populárních tisků [[Viktoriánské období|viktoriánských]] ilustrátorů.<ref>Wilcox et al. 1990, ps. 10.</ref> Po přenesení vzoru na plátno pomocí mřížky provedl Sickert rychlé podmalování pomocí dvou barev, které se před nanesením finálních barev nechaly důkladně zaschnout. Neúnavně experimentoval s podrobnostmi své metody, vždy s cílem, podle autorky jeho životopisu Wendy Baronové, „malovat rychle, nejraději na dvě sezení, s maximální hospodárností a minimem rozruchu“.<ref>Baron et al. 1992, ps. 132.</ref>

Sickert měl tendenci malovat své kompozice v sériích.<ref name="ShoneCurtis11" /> Je znám zejména svými interíérovými scénami, obrazy s tématem Benátek, scénami z hudebních divadel a portréty. Namaloval jen velmi málo [[zátiší]]. Pro své kompozice z hudebních divadel často volil složité a nejednoznačné úhly pohledu, takže prostorový vztah mezi publikem, umělcem a orchestrem není jednoznačný, postavy dělají svá gesta do prostoru a další se odrážejí v zrcadlech.<ref>Baron et al. 1992, pps. 16–17</ref> Zdá se, že izolovaná rétorická gesta zpěváků a herců nikoho zvlášť neoslovují a postavy v publiku jsou vykresleny, jak se natahují a pokukují aby viděli věci, které leží mimo viditelný prostor. Toto téma zmatené nebo neúspěšné komunikace mezi lidmi se v jeho umění objevuje často. Zdůrazněním vzorů tapet a architektonických dekorací vytvořil Sickert abstraktní dekorativní arabesky a zploštil tak trojrozměrný prostor. Jeho obrazy z divadel se podobají Degasovým obrazům tanečníků a bavičů v kavárnách a na koncertech, spojují umělost samotného umění s konvencemi divadelního představení a malovanými kulisami.

Nicméně Sickertovy obrazy ze série ''Vraždy v Camden Town'' z let 1906–1909 byly namalovány těžkým [[Impasto|impastem]] s úzkým tonálním rozsahem, stejně jako řada dalších aktů obézních postav z období před první světovou válkou, kdy je tělesnost postav spojena s tloušťkou barvy – kompozice, která byla později převzata [[Lucian Freud|Lucianem Freudem]]. Vliv těchto obrazů na následující generace britských umělců byl zaznamenán v dílech Freuda, [[David Bomberg|Davida Bomberga]], [[Francis Bacon (malíř)|Francise Bacona]], [[Frank Auerbach|Franka Auerbacha]], [[Howard Hodgkin|Howarda Hodgkina]] a [[Leon Kossoff|Leona Kossoffa]].<ref>Baron et al. 1992, ps. 6.</ref>

V letech 1910 až 1920 se temné pochmurné tóny jeho raných obrazů postupně rozjasňovaly<ref name="ShoneCurtis11">Shone and Curtis 1988, ps. 11.</ref> a Sickert postavil vedle sebe neočekávané tóny s novou smělostí v obrazech jako ''Brighton Pierrots'' (1915) a ''Portrait of Victor Lecourt'' (1921–24). Jeho několik autoportrétů obvykle obsahovalo herecký prvek jako narážku na jeho ranou hereckou kariéru: například ''Lazarus Breaks his Fast'' (c.asi 1927) a ''The Domestic Bully'' (c. 1935–1938). Na svých pozdních obrazech Sickert dává přednost jemně zastřeným závojům barvy, což popsala Helen Lessore jako „chladnou barvu rychle přetřenou teplým podmalováním (nebo naopak) na hrubém plátně a v omezeném rozsahu umožňující základní nátěr zastřít.<ref>Sickert et al. 1981, ps. 22.</ref>

Sickert se velmi zajímal o zločiny [[Jack Rozparovač|Jacka Rozparovače]] a věřil, že se ubytoval v místnosti, kterou obýval notoricky známý sériový vrah. Řekla mu to jeho hospodyně, která z vražd podezřívala předchozího nájemníka. Sickert udělal obraz pokoje a nazval jej ''Jack the Ripper's Bedroom'' (''Ložnice Jacka Rozparovače''), muzeum Manchester Art Gallery v [[Manchester|Manchestru]]u. Obraz ukazuje temnou, melancholickou místnost s nejasnými detaily.<ref>{{Citace elektronické monografie|url=http://www.manchestergalleries.org/the-collections/search-the-collection/display.php?EMUSESSID=0dda029b93c619fcb42ba5d6d3b09920&irn=8432 |titul=Manchestergalleries.org |vydavatel=Manchestergalleries.org |datum vydání=2006-07-07 |datum přístupu=2014-01-19|<!--WIRE:doplněno:-->jazyk=anglicky}}</ref>

* V letech 1989 až 1998 [[Alan Moore]] a [[Eddie Campbell]] vydali komiksový román ''From Hell (Z pekla)''<ref>Holub, Christian (May 31, 2018). [https://ew.com/books/2018/05/31/eddie-campbell-from-hell-color/ „Eddie Campbell explains why he's coloring ''From Hell'' for the first time“]. ''[[Entertainment Weekly]]''.</ref>, který byl založen na teorii Stephena Knighta.<ref>Curtis, Adam (2. Aprildubna 2014). [https://www.bbc.co.uk/blogs/adamcurtis/entries/8b69a786-56d5-317b-b8f4-461f6ebc1b70 „SUSPICIOUS MINDS“]. [[BBC News]]. RetrievedDatum Septemberpřístupu: 25,. září 2019.</ref>.<ref>Dave Windett, Jenni Scott & Guy Lawley, „Writer From Hell: the Alan Moore Experience“ (interview), ''Comics Forum'' 4, ps. 46, 1993</ref>.

* V roce 2002 autorka kriminálních románů [[Patricia Cornwell]] ve své knize ''Portrait of a Killer: Jack the Ripper—Case Closed'' (''Portrét zabijáka: Jack Rozparovač – případ uzavřen''), tvrdila, že Sickert byl Jack Rozparovač.<ref name="TimesOnline.co.uk / Portrait">{{Citace elektronické monografie|url=http://www.timesonline.co.uk/tol/news/uk/article614377.ece |url archivu=https://web.archive.org/web/20081007170624/http://www.timesonline.co.uk/tol/news/uk/article614377.ece |<!--WIRE:nepřevedeno:-->url-status=dead |datum archivace=2008-10-07 |titul=TimesOnline.co.uk |vydavatel=TimesOnline.co.uk |datum přístupu=2014-01-19|<!--WIRE:doplněno:-->jazyk=anglicky}}</ref> Psychologická motivace Sickerta: jeho úchylka byla způsobena vrozenou anomálií jeho penisu.<ref name=gibbons/> Cornwellová koupila 31 Sickertových obrazů a někteří v uměleckém světě uvedli, že jeden z nich zničila při hledání Sickertovy [[DNA]], ale Cornwellová to popírá.<ref name="TimesOnline.co.uk / Portrait"/><ref name=gibbons>Gibbons, Fiachra. [http://books.guardian.co.uk/news/articles/0,,615448,00.html „Does this painting by Walter Sickert reveal the identity of Jack the Ripper?“], ''[[The Guardian]]'', 8 December 2001. Retrieved 13 September 2008.</ref> Přesto tvrdila, že má vědecky ověřený důkaz o tom, že [[Mitochondriální DNA|mitochondriální]] DNA z jednoho z více než 600 dopisů Rozparovače zaslaných [[Scotland Yard|Scotland Yardu]] a mitochondriální DNA z dopisu napsaného Sickertem patří pouze jednomu procentu populace.<ref name=cornwell>Cornwell, Patricia. Otava, 2004</ref> V roce 2017 vydala Cornwellová na toto téma další knihu ''Ripper: The Secret Life of Walter Sickert (Ripper: Tajný život Waltera Sickerta''), ve které odkrývá to, co považuje za další důkaz o Sickertově vině.<ref name="TimesOnline.co.uk / Ripper">{{Cite newspaper|url=http://www.thetimes.co.uk/article/he-dunnit-rare-paper-wraps-up-case-of-ripper-7dm2l839h |title=He dunnit! Rare paper wraps up case of Ripper |journal=The Sunday Times |date= 2017-02-19|accessdate=2017-03-08|last1=Alberge |first1=Dalya }}</ref> V roce 2004 ''Dictionary of National Biography (''Oxfordský slovník národní biografie) ve svém článku o Sickertovi zamítl jakékoli tvrzení, že byl Jackem Rozparovačem, jako „fantasy“.<ref>Wendy Baron, ‘Sickert, Walter Richard (1860–1942)’, ''Oxford Dictionary of National Biography'', Oxford University Press, September 2004; online edn, January 2008 [http://www.oxforddnb.com/view/article/36083, accessed 5 May 2010],</ref> V roce 2019 článek v magazínu Science a v časopise American Association for the Advancement of Science, uvedl, že obvinění Patricie Cornwellové, že Sickert byl Rozparovač bylo založeno na analýze DNA z dopisů, o kterých „mnoho odborníků věří ...že jsou falešné“ a že „další genetická analýza dopisů potvrdila, že vrahem mohla být i žena“.<ref>{{Citace periodika |příjmení=Adam |jméno=David |titul=Does a new genetic analysis finally reveal the identity of Jack the Ripper? |periodikum=[[Science (journal)|<!--WIRE:nepřevedeno:-->Science]] |datum vydání=15 March 2019 |doi=10.1126/science.aax3500 |vydavatel=[[American Association for the Advancement of Science]]|<!--WIRE:doplněno:-->jazyk=anglicky}}</ref>

File:Jack the Ripper's Bedroom.jpg|''Jack Rozparovač v ložnici'', c.asi 1907

*Baron, Wendy (September 1980). „The Perversity of Walter Sickert“. ''Arts Magazine''. pps.&nbsp;125–29.