Nejvyšší soud Spojených států amerických: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Doplnění překladem |
|||
Řádek 68:
Ústava stanoví, že soudci „budou svou funkci vykonávat během dobrého chování“ (pokud nejsou jmenováni dočasně během doby, kdy Senát nezasedá). Pojmem „dobré chování“ se rozumí, že soudci mohou sloužit po zbytek svého života, pokud nebudou Kongresem obžalováni a zbaveni úřadu (''[[impeachment]]''), pokud sami nerezignují nebo neodejdou do důchodu. [[Sněmovna reprezentantů Spojených států amerických|Sněmovna reprezentantů]] obžalovala pouze jednoho soudce, [[Samuel Chase|Samuela Chasea]] v březnu 1804, který však byl Senátem v březnu 1805 osvobozen. Později se snahy o zbavení úřadu začaly objevovat častěji (například William O. Douglas byl takto dvakrát slyšen, v roce 1953 a znovu v roce 1970, a Abe Fortas během tohoto jednání v roce 1969 sám rezignoval), ale nedospěly až k hlasování ve Sněmovně reprezentantů. Neexistuje jinak žádný mechanismus pro odstranění soudce, který je trvale neschopný výkonu funkce z důvodu nemoci nebo úrazu a není sám schopen či ochoten rezignovat.
Vzhledem k tomu, že soudci Nejvyššího soudu mají [[Definitiva|definitivu]] (''tenure''), uvolnění jejich úřadu může být nepředvídatelné. Někdy se uvolní rychle za sebou, jako na začátku 70. let 20. století, kdy byli jmenováni Lewis Franklin Powell
Navzdory tomu mohli všichni američtí prezidenti kromě čtyř jmenovat alespoň jednoho soudce Nejvyššího soudu. Prezident [[William Henry Harrison]] zemřel měsíc po nástupu do funkce, ačkoli jeho nástupce [[John Tyler]] jmenoval soudce během tohoto prezidentského období. Stejně tak [[Zachary Taylor]] zemřel 16 měsíců po nástupu do funkce, ale jeho nástupce [[Millard Fillmore]] také nominoval na Nejvyšší soud ještě před koncem tohoto funkčního období. [[Andrew Johnson|Andrewu Johnsonovi]], který se stal prezidentem po atentátu na [[Abraham Lincoln|Abrahama Lincolna]], byla odepřena možnost jmenovat soudce kvůli snížení počtu soudců. [[Jimmy Carter]] byl jedinou osobou zvolenou za prezidenta, která odešla z funkce po jednom úplném funkčním období, aniž by měla možnost nominovat soudce Nejvyššího soudu. Prezidenti [[James Monroe]], [[Franklin Delano Roosevelt|Franklin D. Roosevelt]] a [[George W. Bush]] sice sloužili po celé první funkční období bez možnosti jmenovat soudce, ale jmenovali je během následujícího volebního období. Žádný prezident, který sloužil více než jedno celé volební období, tak nezůstal bez alespoň jedné příležitosti nominovat soudce Nejvyššího soudu.
Řádek 79:
!Datum a místo narození
!Oficiální foto
!Prezidentská<br />nominace
!Hlasování<br />Senátu
!Datum nástupu
|-
|'''[[John G. Roberts]]'''<br />(předseda) ||[[27. leden]] [[1955]] [[Buffalo (New York)|Buffalo]], [[New York]]||[[Soubor:Official roberts CJ.jpg|100px]]||[[George W. Bush|George Bush ml.]]||'''78'''-22||[[29. září]] [[2005]].
|-
|'''[[Clarence Thomas]]'''||[[23. červen]] [[1948]] [[Pin Point]], [[Georgie]]||[[Soubor:Clarence Thomas official SCOTUS portrait crop.jpg|100px]]||[[George H. W. Bush|George Bush st.]] ||'''52'''-48||[[23. říjen|23. října]] [[1991]]
Řádek 107:
!Datum a místo narození
!Oficiální foto
!Prezidentská<br />nominace
!Hlasování<br />Senátu
!Datum nástupu
!Datum rezignace
Řádek 120:
=== Asistenti soudců ===
Každý soudce Nejvyššího soudu najímá několik [[Asistent soudce|asistentů]] (''law clerks''), aby přezkoumávali žádosti o soudní příkazy, prováděli rešerše judikatury, připravili návrhy rozhodnutí a vypracovávali stanoviska. Řadovým soudcům jsou povoleni čtyři asistenti, předseda jich může mít pět. Obecně platí, že asistenti působí u Nejvyššího soudu jeden až dva roky. První ''law clerk'' byl najat soudcem Horace Grayem v roce 1882 a [[Oliver Wendell Holmes mladší|Oliver Wendell Holmes
== Jurisdikce ==
Řádek 126:
Nejvyšší soud má podle [[Ústava Spojených států amerických|Ústavy USA]] výlučnou pravomoc ve věcech sporů mezi dvěma nebo více státy, ale může také takové případy odmítnout projednávat. Rovněž má původní, nikoli však výlučnou jurisdikci k projednávání „všech žalob nebo řízení, jejichž účastníky jsou velvyslanci, jiní veřejní činitelé, konzulové nebo vicekonzulové cizích států, dále všechny spory mezi Spojenými státy a jednotlivými státy USA a všech žalob federace proti občanům členského státu nebo i proti cizincům“. Jinak je [[Kongres Spojených států amerických|Kongres]] podle článku III federální ústavy oprávněn upravovat odvolací jurisdikci Nejvyššího soudu.
<!-- [[Soubor:SCOTUS-oldsenate.jpg|náhled|Od šedesátých let 19. století do třicátých let 20. století soud zasedal v Kapitolu ve Staré komoře Senátu]] --> ▼
V roce 1906 soud uplatnil svou původní jurisdikci stíhat jednotlivce za [[pohrdání soudem]] v případu ''United States vs. Shipp''. Toto řízení zůstává jediným řízením o pohrdání a také jediným trestním řízením v historii Nejvyššího soudu. Řízení vzešlo z [[lynčování]] Eda Johnsona ve městě [[Chattanooga]] v Tennessee večer poté, co soudce John Marshall Harlan povolil Johnsonovi odklad popravy, aby jeho právníci mohli podat odvolání. Johnson byl vyvlečen davem ze své vězeňské cely, přičemž jim pomohl místní šerif, který opustil prakticky nestřežené vězení, a byl pověšen z mostu, aby pak na jeho tělo zástupce šerifa připnul poznámku: „Soudci Harlanovi. Teď si přijď pro svého negra.“ Místní šerif, John Shipp, uvedl jako důvod pro lynčování právě zásah Nejvyššího soudu. Soud jmenoval svého zástupce jako zvláštního soudce, který předsedal soudu v Chattanooga a poté přednesl svou závěrečnou řeč před soudci Nejvyššího soudu ve Washingtonu, kteří shledali devět jednotlivců vinnými z pohrdání soudem a odsoudili tři z nich k trestu 90 dní ve vězení a zbytek k 60 dnům ve vězení.
Ve všech ostatních případech má však Nejvyšší soud pouze odvolací pravomoc, včetně možnosti vydávat příkazy a zákazy pro soudy nižšího stupně. Případy založené na své původní jurisdikci dané ústavou posuzuje velmi zřídka, téměř všechny případy jsou podány k Nejvyššímu soudu právě v odvolacím řízení. V praxi jsou jedinými původními případy jurisdikce projednávanými soudem spory mezi dvěma nebo více státy.
Odvolací pravomoc Nejvyššího soudu se skládá z odvolání od [[Odvolací soudy Spojených států amerických|federálních odvolacích soudů]] (prostřednictvím příkazu ''[[certiorari]]'', tohoto příkazu vydaného ještě před rozsudkem odvolacího soudu a předběžných otázek vznesených přímo těmito soudy), amerického odvolacího soudu pro ozbrojené síly (''United States Court of Appeals for the Armed Forces''; prostřednictvím ''certiorari''), Nejvyššího soudu Portorika (prostřednictvím ''certiorari''), Nejvyššího soudu Panenských ostrovů (prostřednictvím ''certiorari''), odvolacího soudu District of Columbia (prostřednictvím ''certiorari'') a vůči „konečným rozsudkům nebo výnosům vydaným nejvyšším soudem státu, ve kterém mohlo být vydáno rozhodnutí“ (prostřednictvím ''certiorari''). V posledním případě lze u Nejvyššího soudu podat odvolání od soudu nižšího stupně státu, pokud nejvyšší soud daného státu odvolání odmítl projednat nebo mu k projednání tohoto odvolání chyběla pravomoc. Například proti rozhodnutí vydanému jedním z odvolacích soudů na [[Florida|Floridě]] lze podat odvolání k Nejvyššímu soudu USA, pokud a) Nejvyšší soud Floridy odmítl udělit ''certiorari'', jako tomu bylo např. v případu ''Florida Star vs. B. J. F.'', nebo b) odvolací soud vydal tzv. rozhodnutí ''per curiam'', které jen potvrdilo rozhodnutí soudu nižšího stupně, aniž by se odvolací soud zabýval samotnou opodstatněností případu, protože Nejvyšší soud Floridy nemá pravomoc projednávat odvolání proti těmto rozhodnutím. Pravomoc Nejvyššího soudu USA posuzovat odvolání také od státních soudů, nikoli pouze od federálních, byla vytvořena zákonem o soudnictví z roku 1789 a potvrzena byla už na začátku existence soudu jeho rozhodnutími ve věcech ''Martin vs. Hunter's Lessee'' (1816) a ''Cohens vs. Virginia'' (1821). Nejvyšší soud je jediným federálním soudem, který má pravomoc rozhodovat přímo o odvoláních proti rozhodnutím státních soudů, ačkoli existuje několik federálních nařízení, která umožňují tzv. „kolaterální přezkum“ státních případů. Je však třeba poznamenat, že tento „kolaterální přezkum“ se často vztahuje pouze na jednotlivce v cele smrti, a nejde o přezkum v rámci řádného soudního systému.
Jelikož článek III Ústavy Spojených států stanoví, že federální soudy mohou projednávat pouze „případy“ nebo „spory“, Nejvyšší soud USA nemůže rozhodnout o nejednoznačných případech a nevydává ani poradní stanoviska, jako to mohou činit nejvyšší soudy některých států. Například v rozsudku ''DeFunis vs. Odegaard'' (1974), Nejvyšší soud zamítl žalobu zpochybňující ústavnost politiky [[Pozitivní diskriminace|afirmativní akce]] právnické fakulty, protože žalující student absolvoval studium až po zahájení soudního řízení, a rozhodnutí soudu o jeho nároku by tak nebylo schopno napravit žádnou újmu, které mohl utrpět. Soud však uznává některé okolnosti, kdy je vhodné projednat případ, který je zdánlivě diskutabilní. Pokud je věc „schopna opakování a přesto se vyhne přezkumu“, bude se jí Nejvyšší soud zabývat, i když strana sama by před soudem nebyla příznivým výsledkem uspokojena. Ve věci ''[[Roe vs. Wade]]'' (1973) a v dalších případech potratů se Nejvyšší soud zabýval opodstatněností tvrzení těhotných žen, které žádaly o potrat, i když již nebyly těhotné, protože odvolat se od nižších soudů až k Nejvyššímu soudu trvalo déle, než je obvyklá doba lidského těhotenství. Další výjimkou je dobrovolné ukončení protiprávního jednání, při kterém soud posuzuje pravděpodobnost opakování a potřebu žalobce získat odškodnění.
=== Soudci jako obvodní soudci ===
[[Soubor:US Court of Appeals and District Court map.svg|náhled|Rozdělení Spojených států na soudní obvody]]
Spojené státy jsou rozděleny do třinácti
Obvodní soudce je pro svůj obvod odpovědný za vyřizování určitých typů návrhů, které podle pravidel Nejvyššího soudu mohou být řešeny jen jedním soudcem. Patří mezi ně žádosti o předběžná opatření (včetně pozastavení výkonu trestu smrti) a soudní zákazy podle zákona o všech příkazech (''All Writs Act''), které vyplývají z případů daného obvodu, stejně jako běžné žádosti, jako jsou např. žádosti o prodloužení lhůty. Dříve obvodní soudci někdy rozhodovali i o návrzích na povolení kauce v trestních věcech, vydávali soudní příkazy k předvedení osoby (''[[habeas corpus]]'') a rozhodovali o žádostech na vydání soudního příkazu udělujícího povolení k odvolání (''writ of error''). Obvodní soudce může také zasedat jako soudce odvolacího soudu svého obvodu, ale za posledních sto let k tomu došlo jen zřídka. Obvodní soudce zasedající u odvolacího soudu má nad předsedou tohoto soudu [[Seniorita|senioritu]].
Předseda Nejvyššího soudu je tradičně přidělen k soudnímu obvodu [[Washington, D.C.|District of Columbia]], ke čtvrtému obvodu (který zahrnuje [[Maryland]] a [[Virginie|Virginii]], státy obklopující District of Columbia) a od jeho založení i k federálnímu obvodu. Ostatní soudci jsou přiděleni k jednomu nebo dvěma soudním obvodům. K 18. září 2020 bylo rozdělení soudců mezi obvody následující:
{|class="wikitable" | table width="70%"
!Obvod
!Okresní a další soudy v obvodu odvolacího soudu
!Soudce
|-
|
|-
|
|-
|
|-
| Třetí
|-
|
|-
|
|-
|
|-
|
|-
|
|-
|
|-
|
|-
|
|-
|
|}
Řádek 175 ⟶ 180:
{{Pahýl část}}
▲<!-- [[Soubor:SCOTUS-oldsenate.jpg|náhled|Od šedesátých let 19. století do třicátých let 20. století soud zasedal v Kapitolu ve Staré komoře Senátu]] -->
== Reference ==
|