Dahae: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
íránský kmen
(Žádný rozdíl)

Verze z 11. 10. 2020, 09:26

Dahae (staropersky Dahâ, starořecky Δάι Dai, Δάοι Daoi či Δάαι Daai) je latinské jméno pro íránský kmen, pravděpodobně příbuzný Skytům.

Ve staré perštině bylo slovo dahâ ve významu „lupiči, loupežníci“ a jako lid jsou zmiňováni Daivovském nápisu Xerxe I. z 5. století př. n. l. jako jedna ze satrapií jež králi podléhá. Protože nejsou zmiňováni v nápisech Dáreia I., jeho předchůdce, zdá se že byli porobeni právě Xerxem. Hérodotos je ve svých Dějinách z 5. století př. n. l. zmiňuje mezi perskými kmeny jako Δάι Dai a řadí je mezi kmeny kočovné.[1][2][3]

V Daivovském nápisu, ale také u Arriána a jiných řeckých a římských autorů věnujích se výbojům Alexandra Makedonského jsou zmiňováni společně s vlastními Skyty i Skyty v širším významu – Saky, Massagety a Sogdijci, což napovídá že mohly být také skytským kmenem. Podle týž autorů vynikali v užití luku při jízdě na koni a obývali přibližně území Margiány. Je možné že byli zodpovědní za zničení Alexandrie v Margiáně a Herakleie, jež se snad nacházala v Arii, kolem roku 300 př. n. l. Poté se přesunuli na západ, do oblasti severně od Hyrkánie nazývané po nich Dehestán. Strabón zmínil že mezi Dahae náleželi kmeny zvané Xánthioi, Píssouroi a (S)párnoi, přičemž náčelníkem posledního z nich měl být Arsakés I., zakladatel Parthské říše.[3]

Podle indologa Asko Parpoly od jména tohoto kmene odvozeno jméno Dásové, jež označuje nepřátelů Árjů a jejich bohů v indické mytologii. Pevnosti s trojitým opevněním, zmiňované v Rgvédu, podle jeho názoru odkazují na pevnosti íránských kmenů v Baktrii a severním Aghánistánu. Na podporu svého názoru uvádí také slovo z chotánské sačtiny daha „člověk, muž, odvážný“.[4]

Reference

  1. Hérodotos, Dějiny, 1.125
  2. Dahae [online]. Livius.org [cit. 2020-10-08]. Dostupné online. 
  3. a b DE BLOIS, François; VOGELSANG, Willem. Dahae [online]. Encyclopædia Iranica [cit. 2020-10-08]. Dostupné online. 
  4. MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. Abingdon: Routledge, 1997. ISBN 978-1884964985. S. 179.