Ponorková válka: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
překlepy, pravopis, wikilinky |
m →Itálie: odsgranena nejasna veta bez zdroje, navic bez souvislosti s ponorkovou valkou - cele je to dost strasne napsane... |
||
Řádek 88:
==== Itálie ====
Itálie vstupovala do války s druhou největší ponorkovou flotilou na světě, hned po [[Sovětský svaz|SSSR]], měla 115 člunů. Při návštěvě Hitlera [[Benito Mussolini|Mussolini]] předvedl vynoření 100 ponorek najednou. Italské válečné loďstvo bylo podle Washingtonské smlouvy z roku 1923 čtvrté největší na světě a jedno z nejmodernějších. Podobně jako většina italských vojsk během války, i italské ponorkové loďstvo na své protivníky pak nestačilo
V hladinových lodích představovaly italské konstrukce v mnoha směrech světovou špičku, ale v ponorkách patřily k nejhorším. Problémem byly i vnitřní vztahy v posádkách, např. strava se vařila v kategoriích pro důstojníky, poddůstojníků a mužstvo zvlášť, což bylo na německé ponorce nepředstavitelné. Úspěchy, které dosáhla ponorková flotila, byla dílem několika jednotlivců. Hlavně z 10. lehké torpédové flotily v [[La Spezie]], MAS, její částí byl potápěčský oddíl určený k obsluze "živých torpéd". Bylo to upravené torpédo, na kterém seděli obkročmo dva potápěči a řídili ho. Výzbroj tvořila přísavná mina s bojovou hlavicí 400 kg TNT. K cíli, což byla vždy nepřátelská základna, byly dopraveni ponorkou, obvykle to byla Sciré. Velel jí jeden z nejlepších kapitánů, kníže Borghese. [[19. prosinec|19. prosince]] 1941 uskutečnili svou nejslavnější akci. Tři torpéda vnikla do Alexandrijského přístavu a umístila nálože pod řadové lodě [[HMS Valiant]], [[HMS Queen Elisabeth]] a tanker. Lodě klesly na dno, ale pro malou hloubku jim zůstaly paluby nad hladinou. Byl to jeden z největších úspěchů italského námořnictva. Všech šest potápěčů akci přežilo a skončilo v zajetí. Námořní kapitán Morgan, velitel Valianta, v r. 1944 připnul veliteli útoku, poručíku de La Penne, nejvyšší italské vyznamenání, Medaile Di Oro za tuto akci. Morgan v té době byl kontradmirál a vedoucí spojenecké mise při italské vládě. Britové ztrátu těchto lodí tajili až do konce války. Oznámil ji až W. Churchill v parlamentu po [[kapitulace Itálie|kapitulaci Itálie]]. Tento útok měl za následek, že i námořní mocnosti, které se na podobné bojové prostředky dívaly prozíravě, začaly s jejich vývojem. První z nich bylo Spojené království a Německo.<ref>Záludné miniponorky Naše vojsko 1990</ref>
| |||