Pavel Fric
Připojil(a) se dne 17. 10. 2012
Smazaný obsah Přidaný obsah
nová sekce →Žádost o opatření |
Používání slov země a historická země/historické země vědou |
||
Řádek 521:
Dobrý den. Dovoluji si upozornit, že jsem vůči Vám podal Žádost o opatření: [[Wikipedie:Žádost o opatření/Tematické omezení pro uživatele Pavel Fric]]. S pozdravem --[[Wikipedista:Vachovec1|Vachovec1]] ([[Diskuse s wikipedistou:Vachovec1|diskuse]]) 5. 10. 2020, 17:48 (CEST)
== Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918 (Postoj českých a německých politiků k ústavnímu vývoji na Moravě a v habsburské monarchii v letech 1848-1918): používání slov země a historická země/historické země vědou ==
Pojem země/historická země/historické země je používán v současnosti, což odpovídá na otázku, co je Morava dnes, a také zpětně, tak jak se pojmy používají, což odpovídá na otázku našeho možného vztahu k minulosti (jak můžeme Moravu vnímat při popisu toho, co je pro nás již bližší nebo vzdálenější minulost, a to ve vztahu k naší současnosti, anebo vedle toho či bez něj - i tak, jak ji vnímali současníci) ukazuje sborník příspěvků z 3. karolinské konference, pořádané Ústavem právních dějin Právnické fakulty UK dne 5. 9. 2005 v pražském Klementinu: Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918, Karolinum 2006, uspořádaný Karlem Malým a Ladislavem Soukupem. Z příspěvků jsem prošel (se zřetelem ke slovům země, zemský, historická země) stať Pavla Cibulky: Postoj českých a německých politiků k ústavnímu vývoji na Moravě a v habsburské monarchii v letech 1848-1918 (Podíl - recepce - alternativy), s. 531-599, s následujícím výsledkem. Na konci úvodních odstavců Pavel Cibulka píše: "První světová válka představovala mohutný otřes a všichni političtí činitelé si byli vědomi, že po jejím skončení bude možné měnit státoprávní a ústavní poměry v středoevropském prostoru, což vedlo k uvažování o různých alternativách ústavněprávního a politického vývoje (s. 531). Nejprve pár ukázek podrobněji k dění na konci feudalismu, a potom, aby toho textu s příklady a souvislostmi nebylo moc, přeskočíme až do doby 1. světové války, na konec Rakouska-Uherska: I. léta 1848-1849, s. 532: "Utváření českého národního vědomí zde bylo také komplikováno silným zemským patriotismem. Úlohu zemské politické reprezentace si s úspěchem nárokovali členové moravského stavovského sněmu, kteří těžili z živého zemského vlastenectví, v jehož duchu působilo zemské ...". "Teprve český požadavek na vytvoření jediného administrativního celku ze zemí Koruny české rozproudil na Moravě diskuzi o postavení markrabství v reformujícím se habsburském soustátí." "přístup českých politiků k Moravě byl spíše paternalistický, o čemž svědčil zejména Braunerův text druhé pražské petice, jejíž druhý článek o administrativním spojení Čech, Moravy a Slezska dovoloval výklad o zrušení teritoriální autonomie těchto zemí." S. 533: "Proti radikálním českým sjednocovacím snahám se zase uplatňoval vliv moravského politického a jazykového separatismu, který se projevoval i v rámci jednání moravského stavovského a později i "selského" sněmu." "Český státoprávní program začal počátkem dubna 1848 propagovat až profesor olomoucké univerzity Ignác Hanuš (...) obhajoval český státoprávní program, neboť v něm podle jeho názoru nešlo o vtělení Moravy do Čech, ale o spojení samostatných a rovnoprávných celků.". S. 534: "I na Moravě panovala obava, že případné zrušení celní hranice mezi rakouskými zeměmi a státy Německého celního spolku prokáže stávající neschopnost rakouského průmyslu a živností konkurovat německému zboží. Moravští stavové proto protestovali u ministra vnitra Franze Pillersdorfa proti provedení voleb. Zemský výbor proto navrhl usnesení, v němž se protestovalo proti připojení Moravského markrabství k Německu.". S. 535: "Dne 10. května 1848 schválila vídeňská vláda základní články prozatímního moravského zemského zřízení, jak je přijal stavovský zemský sněm, který pak 13. května navždy ukončil svoji činnost. V překotné době dvou týdnů proběhla volební kampaň a byli voleni noví poslanci moravského sněmu.". "Nově zvolený moravský sněm se poprvé sešel za předsednictví Huga knížete Salma 31. května 1848 v budově Reduty na Zelném trhu (...)". S. 536: "Základním cílem tohoto shromáždění bylo vypracování zemské ústavy, která měla dopomoci k přetvoření doposud nesvéprávné provincie v autonomní zemi s vlastním zákonodárstvím, výkonnou mocí a soudnictvím. Další úlohou bylo odstranění právních přehrad mezi obyvateli země a vytvoření společnosti plnoprávných občanů, kteří by měli zaručena občanská práva a zajištěn podíl na moci v zemi i v celé říši.". S. 537: "Ústavní návrh byl rozdělen na oblasti zákonodárné, výkonné a soudní. Úvodem bylo zdůrazněno, že Morava je autonomní zemí, závislé pouze na rakouském státě. Josef Wurm navrhl doplnit toto úvodní ustanovení také připomenutím toho, že Morava má úzký vztah k Čechám a je součástí Koruny české. Setkal se však s odporem ostatních poslanců, který nejvýrazněji vyjádřil Josef Czibulka zdůrazňující samostatnost Moravy. (...) Moravští poslanci se shodovali v ideálu celistvého a silného Rakouska.". "Nejspornější otázkou moravské ústavy se stala podoba příštího zemského sněmu. (...) K uklidnění situace velmi přispěl tehdejší předsedající zemského sněmu a profesor olomoucké univerzity Johann Koppel, když navrhl ustoupit od zastoupení zájmů a přiklonit se k demokratickému zastoupení.". S. 538: "Na říšské úrovni žádali moravští poslanci záruky proti tomu, aby velké země neprosazovaly své zájmy na úkor zemí menších.". S. 541: "Na této skutečnosti byla patrná obava před zablokováním účinnosti legislativních výtvorů vzešlých z moravského sněmu. Jednání delegace moravského sněmu s ministrem vnitra Franzem Stadionem 31. prosince 1848 tuto bázeň nevyvrátilo, naopak spíše potvrdilo. Stadion deputaci sdělil, že autonomie jednotlivých korunních zemí doposud nebyla uvedena do života a úkol zemských sněmů by se prozatím měl omezit na pouhé sbírání materiálu, zpracování návrhů a zákonných předloh.". "Po rozchodu moravského sněmu zůstal osud moravské ústavy v rukách říšského sněmu." S. 542: "První návrh zabývající se rozdělením pravomocí mezi říšské a zemské instituce zpracoval František Palacký, který vnitřní organizaci státu založil na vytvoření skupin zemí, přičemž Čechy, Morava a Slezsko měly představovat jednu takovou skupinu.". "Koncem ledna 1849 se poslanci v ústavním výboru začali zabývat vzájemným vztahem jednotlivých zemí a celé říše.". "Kroměřížský ústavní návrh však zůstal pouhým historickým dokumentem, neboť 7. března 1849 byl říšský sněm rozehnán a zároveň byla oktrojována tzv. Stadionova ústava, datovaná 4. březnem 1849.". II. Moravané v době tzv. ústavních experimentů (1860-1873), s. 544: "(...) představuje další významnou kapitolu v moravských dějinách 19. století, během níž se politické reprezentace českého a německého etnika i šlechtického velkostatku vyjadřovaly ke konstitučnímu vývoji v zemi i v celé habsburské monarchii.". S. 545: "Pražák opustil své rozhodné separatistické stanovisko, které zastával na stavovském sněmu v dubnu 1848, a přijal za vlastní doktrínu historicko-politické svébytnosti zemí Koruny české, jejíž prosazování bylo spjato s mnohými obtížemi, neboť moravští Němci účelově zdůrazňovali potřebu moravské autonomie a nezávislosti Moravy na Čechách a obviňovali Čechy ze snahy podmanit si Moravu. Vedení Národní strany v německy psaném prohlášení z 20. března 1861 se snažilo komplementárně spojit jak autonomii Moravy a jejího zemského sněmu, tak starou a na historickém právu se zakládající souvislost tří sousedních zemí Čech, Moravy a Slezska.". A tak dále a tak podobně až: IV. První světová válka, s. 564: "V průběhu války v extrémní poloze dospěly německé plány až k úplné negaci historických zemí Čech, Moravy a Slezska či k významným korekcím jejich hranic.". S. 565: "Z nejvyšších zemských samosprávných struktur zůstal v činnosti pouze zemský výbor.". "V říjnu 1915 byl oficiálně zaveden název Rakousko pro dosavadní království a země na říšské radě zastoupené. Na pozměněném státním znaku byly erby Čech, Moravy a Slezska zamíchány mezi heraldické symboly ostatních korunních zemí, čímž bylo symbolicky oslabeno sepětí zemí Koruny české.". S. 569: "Na žádost Národního výboru (...) zpracovalo v létě 1917 pět českých odborníků na ústavněprávní problémy (...) elaboráty obsahující ideové směrnice k vypracování ústavy českého (československého) státu, popř. podunajského soustátí. (...)Profesor František Weyr předložil svoji představu o budoucí ústavě v podobě hlavních zásad. (...) Domníval se, že za stávajících ústavních a politických poměrů je uplatnění českého politického a národního programu nerealizovatelné. Vytýčil proto požadavek obhajoby suverénního českého státu na příští mírové konferenci. (...) Při konstrukci budoucího státu by si prý česká politická reprezentace měla uvědomit, jaké území nárokuje a na základě jakého principu. Varoval před kombinací různých hledisek. Upozornil na to, že české státoprávní prohlášení z 30. května 1917 slučuje autonomii národů ve smyslu kulturně politickém a historicko-státní hledisko. Oba principy se však podle dobových názorů vylučovaly. Odmítl proto přežívající historický princip a doporučil jako životnější princip moderní autonomii národů. Jako výhodné ke korekci hlavního principu připustil i užití zeměpisných hledisek, která by bylo možné uplatnit při nárokování historického území českých zemí jakožto vyhraněného zeměpisného celku. Uvědomoval si nebezpečí, které by hrozilo tomuto historicko-právnímu celku, pokud by místní německé obyvatelstvo přišlo s právem svého národa na sebeurčení.". S. 570: "Druhý moravský příspěvek k státoprávní diskuzi představoval návrh vůdce lidové strany pokrokové Adolfa Stránského, který pojednával v prvé řadě o spojení suverénních národních států v rámci spolkového státu pod dědičnou svrchovaností habsbursko-lotrinské dynastie za účelem hájení společných zájmů.". S 571: "Český stát se měl skládat z historických zemí Čech, Moravy, Slezska a Slovenska (Slovače). Stránský nevylučoval i odstoupení částí území s německým a polským obyvatelstvem. V tomto případě navrhoval sloučení zbytku Slezska s Moravou a připojení území s českými menšinami k historickému území.". S. 572: "Stránského ústavní návrh byl z mnoha důvodů velmi pozoruhodný. Originální myšlenku představovalo zavedení krajského stupně samosprávy při zachování historických zemí, což myšlenkově odkazuje na Mayerův návrh kroměřížské ústavy. (...) Stránský se nebál poskytnout samosprávným celkům širokou míru samosprávy, což by při důsledném národnostním rozhraničení poskytlo německé národní reprezentaci mocný politický nástroj. K těmto návrhům připojil svůj komentář i Josef Pekař, který vyjádřil i své přesvědčení o potřebě vybudování nacionálně českého státu. Uvedl, že i po připojení Slovenska bude český stát patřit k menším evropským státním útvarům. Jeho dosavadní správní členění prý působí v ohledu národnostním rozkladně. Ústavní zřízení by proto mělo přispět k tomu, aby všechny dosavadní země budoucího českého státu i jejich kmeny byly co nejúže semknuty v jedno těleso s jedním národním vědomím a jedním národním ideálem. Pekař výslovně uvedl: Nechceme stát českoněmecký, nýbrž český. (...) Dosavadní dvojkolejnost státní správy viděl Pekař za užitečnou pouze z národnostních důvodů, což prý již v novém českém státě nebude potřeba. Nastínil dvě možnosti, jak dospět k národnímu státu: Stojíme-li na stanovisku státu ryze českého, pak nezbývá buď smířiti se s odtržením německého území, anebo se veřejně přiznati, že chceme kraje ty časem počeštiti. Pekařovo stanovisko k podobě českého státu a k správnímu systému se proto právě z národnostního hlediska jeví jako nekonzistentní a vyhýbající se očekávatelným problémům.". S. 573: "Aktuální politika mezitím směřovala jiným směrem. Obě česká státoprávní prohlášení z 30. května 1917 vyvolala nevoli u rakouských Němců i Maďarů. V okamžité reakci odmítl poslanec Raphael Pacher jménem německého nacionálního svazu a křesťanských sociálů jakýkoliv pokus oživovat české státní právo a kritizoval české poslance za to, že ve válečné době, kdy je potřeba silného jednotného centrálního státu, se snaží vyvolat státoprávní spor. Ministerský předseda Heinrich hrabě Clam-Martinic zavrhnul nacionální požadavky, které by zasahovaly do výsostné sféry koruny nebo ostatních zemí monarchie, tj. Uherska. Německý tisk v komentářích k českému prohlášení upozorňoval zejména na to, že požadovaný český národní stát by obsahoval početné německé a maďarské menšiny, a tudíž by v žádném případě nepředstavoval stát národní, nýbrž mnohonárodní.". "Důvěrníci německých nacionalistických stran se sešli 16. září 1917 v Německém domě v Brně, aby vyjádřili svůj nesouhlas s českými státněpolitickými požadavky.". "Účastníci se shodli na požadavcích německé Moravy. Na prvním místě odmítli ideu zřízení československého státu.". S. 574: "Dne 16. září 1917 se v Brně konala i konference německých sociálních demokratů z českých zemí, která za účasti stranických špiček odmítla české státní právo, vyslovila se pro autonomii národnostně homogenních krajů a Čechům nabídla možnost sloučit své kraje do autonomního státu, který by byl součástí rakouského spolkového státu.". "Národní sebevědomí a vnitřní jednotu proto podporovaly různé demonstrativní akce. Moravští poslanci zemského sněmu a říšské rady české národnosti se 6. ledna 1918 zúčastnili tzv. generálního sněmu poslanců českých zemí, konaného v Grégrově sálu Obecního domu v Praze. Přijatá Tříkrálová deklarace reagovala na odmítnutí nároku českých a slovinských poslanců, aby se mírových jednání se sovětským Ruskem účastnila poslanecká delegace vytvořená na základě poměrného národnostního klíče tak, aby skutečně reprezentovala národy Rakouska-Uherska. Tento návrh byl odmítnut a ministr zahraničí Otto hrabě Czernin dokonce prohlásil, že otázka státní příslušnosti národních skupin, nemajících státní samostatnost, může být řešena pouze jako ústavní otázka jednotlivých států a nemůže být upravována mezinárodně. Čeští poslanci v Tříkrálové deklaraci odmítli toto pojetí a nárokovali právo obhájit požadavek státní samostatnosti českého státu na mezinárodní mírové konferenci. Tento radikální text již neobsahoval žádné výrazy loajality vůči rakouskému státu či habsburské dynastii.". S. 576: "V obnoveném národním výboru, který se konstituoval 13. července 1918 jako nejvyšší národní grémium sestavené podle stranického klíče respektujícího volby do říšské rady roku 1911, byly moravské strany podreprezentovány, neboť mezi 38 členy tvořili moravští a slezští zástupci necelou čtvrtinu jeho členů.". "Poslední pokus zachránit habsburskou monarchii učinil císař Karel I. manifestem publikovaným 16. října 1918, podle nějž měly být v Rakousku zrušeny historicko-politické individuality (tj. i Markrabství moravské) a nahrazeny spolkovým státem čtyř národů - Němců, Čechů, Poláků a jihoslovanů. (...) Český svaz tento dokument o den později odmítl a Národní výbor tak učinil 19. října, neboť česká otázka prý přestala být problémem vnitřní přestavby Rakouska a manifest zcela pominul otázku Slovenska. Dne 21. října 1918 prohlásili rakouští Němci sbor svých poslanců za německorakouské Národní shromáždění. Všechny strany (...) vyhlásily národní stát Deutschösterreich, o jehož osudu měl rozhodnout výsledek války a mírová konference.". "Dne 30. října 1918 se konstituovalo zemské shromáždění německé sídelní oblasti severní Moravy a rakouského Slezska, které vyhlásilo provincii Sudetenland s hlavním městem Opavou. (...) Dne 3. listopadu se vytvořil kraj Deutschsüdmähren, který se mínil připojit k sousední zemi Dolní Rakousy. (...) Poté prozatímní Národní shromáždění Německého Rakouska ve Vídni schválilo vytvoření těchto sudetoněmeckých provincií. Podle zákona z 22. listopadu 1918 se součástí státního útvaru Německého Rakouska měla stát i města s převažujícím německým obyvatelstvem - Brno, Jihlava a Olomouc.".--[[Wikipedista:Pavel Fric|Pavel Fric]] ([[Diskuse s wikipedistou:Pavel Fric|diskuse]]) 7. 10. 2020, 16:41 (CEST)
| |||