Středověká literatura: Porovnání verzí

Odebráno 25 bajtů ,  před 2 měsíci
m
if
m (Editace uživatele 2A00:1028:83B0:5282:6573:668B:6E59:9318 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Zelenymuzik)
značka: rychlý revert
m (if)
[[Soubor:FreiburgUBMS360aFol15v.jpg|thumb|upright|Miniatura ukřižovaného Krista v německém rukopisném [[sakramentář]]i z 11. století]]
 
Charakteristickým rysem středověké literární vzdělanosti v Evropě je silný důraz kladený na klasické řecké a římské antické autory. Tito tzv. auctores (morální a umělecké autority, školní autoři), bývali obvykle omezováni pouze na básníky, v soupisech uváděni chronologicky a vnímáni jako stejně hodnotní. Obzvláště silné postavení však měli křesťanští i pohanští autoři pozdní antiky. Od 10. století byl jako normativní výběr vnímán seznam těchto deseti autorů: [[Publius Vergilius Maro|Vergilius]], [[Homér]], [[Martianus Minneus Felix Capella|Martianus Capella]], [[Quintus Horatius Flaccus|Horatius]], [[Persius]], [[Juvenalis]], [[Boëthius]], [[Publius Papinius Statius|Statius]], [[Publius Terentius Afer|Terentius]] a [[Marcus Annaeus Lucanus|Lucanus]]. Až do 13. století byl pak seznam závazných autorů postupně stále víc rozšiřován, [[Hugo z Trimbergu]] jich v roce 1280 uvedl již osmdesát. Z výrazných tvůrců chápaných jako základ středověké vzdělanosti lze uvést ještě například [[Publius Ovidius Naso|Ovidia]], [[Aurelius Prudentius Clemens|Prudentia]], [[Marcus Tullius Cicero|Cicerona]] a [[Ezop]]a. Středověké bádání interpretovalo světské autory stejně jako [[Bible|biblické texty]] alegorickým způsobem.<ref name="curtius60-63" />
 
K dalším typickým znakům můžeme přiřadit dlouhé časové rozpětí, ve kterém literatura označovaná za středověkou vzniká, a její zachování před 15. stoletím výhradně v podobě [[rukopis]]né a velmi často více či méně fragmentární, často se tedy zachovaly pouze některé části díla. Oproti moderní literatuře existoval výrazně těsnější vztah orality (ústního podání) a psané podoby literárních děl. Zejména raně středověká díla byla tradována ústně předtím, než byla zapsána, a četné texty byly vytvářeny tak, aby bylo možné se je naučit zpaměti a následně přednášet. Středověká literární díla se často pohybovala mezi světskou a duchovní polohou, což bývá označováno jako [[synkretismus]] funkcí: například ve středověkých [[drama]]tech bývaly často náboženské výjevy stavěny vedle obhroublých žertů a naopak dobrodružné rytířské romány mohly obsahovat křesťanské a mystické důrazy. Značnou roli hrály ve středověké literatuře [[alegorie]] a [[symbol]] – symbolický význam byl přičítán například barvám, zvířatům, různým předmětům a přírodním úkazům a podobně. V celé evropské středověké literatuře je přítomno také napětí mezi univerzální, nadnárodní tvorbou v latině, spojenou s představou náboženské jednoty a s návazností na latinský starověk, a proti ní stojící tvorbou ve [[Vernakulární jazyk|vernakulárních]], národních jazycích, postupně stále silněji se prosazující.<ref>Nechutová (2000), s. 25–27.</ref>
=== Raný středověk ===
 
Vzhledem k dobovému úpadku jazyka a literární tvorby a nízkému počtu dochovaných pramenů se 7. a 8. století ve [[Franská říše|Franské říši]] popisují jako „temná staletí“, kulturní podstata antiky však nezmizela a návaznost byla pociťována velmi silně. V západoevropském prostředí udržovala tradici vzdělanosti a literatury alespoň částečně latinsko-anglosaská literatura, čerpající především z [[Isidor ze Sevilly|Isidora ze Sevilly]] a irské klášterní tvorby. Jejím zakladatelem byl [[Aldhelm]] (639–709) a dovršitelem [[Beda Ctihodný]] (672–735). Na konci 8. století pak došlo ve Franské říši k tzv. karolinské renesanci, spojené s osobou císaře [[Karel Veliký|Karla Velikého]]. Karel provedl reformy školství a církve a povolal gramatiky z Itálie a významného učence [[AlkuinAlcuin|Alkuina]]a z Británie; humanistické a vzdělanecké prostředí jeho dvora pak ovlivnilo středověké latinské písemnictví na celá staletí.<ref>Curtius (1998), s. 56–59.</ref>
 
=== Vrcholný středověk ===