Wikipedista:Juandev/Pískoviště 1: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Cyklus Matka s dítětem: update, doplnění, reformulace, upřesnění značka: editace z Vizuálního editoru |
update značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 13:
== Život ==
Sylva Lacinová se narodila 6. března [[1923]] v Brně<ref name=":0">{{Citace elektronického periodika
Sylva Lacinová se narodila 6. března [[1923]] v Brně do rodiny inženýra vodních staveb Bedřicha Laciny a matky stejného jména. Její o tři roky starší bratr [[Lubor Lacina|Lubor]] vystudoval architekturu na [[Vysoké učení technické v Brně|Vysokém učení technickém v Brně]] (VUT) a celý život se Sylvou spolupracoval na různých realizacích. Samotná Sylva nejprve nastoupila na [[reálné gymnázium]], ale v šestém ročníku ho opustila a začala se věnovat umění. Psal se rok 1942. Začala doma kreslit a modelovat, velmi záhy se ocitla na kurzech [[Střední škola umění a designu a Vyšší odborná škola Brno|Školy uměleckých řemesel]]. V tom samém roce se dostala i na soukromé hodiny do ateliéru sochaře [[František Hořava|Františka Hořavy]] a později do ateliéru řezbáře [[Heřman Kotrba|Heřmana Kotrby.]] V roce 1943 byla přijata externě na [[Baťova škola umění|Školu umění ve Zlíně]], kde rok studovala pod vedením profesora [[Vincenc Makovský|Vincence Makovského]]. Profesor Makovský původně zamýšlel ženy na těžkou sochařinu nepřijímat, po shlédnutí Sylviina díla ale udělal vyjímku. Tato škola byla založena proto, aby nahradila za [[Protektorát Čechy a Morava|protektorátu]] zavřené vysoké školy. Po válce, když se vysoké školy opět otevřely, se přihlásila na [[Akademie výtvarných umění v Praze|Akademii výtvarných umění]] do Prahy a u přijímaček uspěla. Dostala se do ateliéru Monumentálního sochařství a kompozice profesora [[Karel Pokorný (sochař)|Karla Pokorného]], kde po čtyřech letech v roce 1949 úspěšně promovala, a tak ji byl nabídnut [[čestný ročník]]. Vedení profesora Pokorného v ní zanechalo takový ohlas, že tento čestný ročník ukončila právě jeho [[Busta|bustou]]. Podobnou stopu v ní zanechal profesor dějin umění [[Václav Vilém Štech]], se kterým studenti ročníku Sylvy Lacinové podnikli v letech 1946 až 1947 studijní cesty po Francii a Itálii. Za života podnikla další studijní cesty do zemí Evropy. Nejzásadnější pro ni byla cesta do Velké Británie v roce [[1965]], kde navštívila ateliér [[Henry Moore|Henryho Moora]]. Tato návštěva pak ovlivnila další její dílo. ▼
| příjmení = s.r.o
| jméno = Via Aurea
| titul = Sylva Lacinová {{!}} Výtvarní umělci/kyně {{!}} Brněnský architektonický manuál - průvodce brněnskou architekturou
| periodikum = www.bam.brno.cz
| url = https://www.bam.brno.cz/umelec/214-sylva-lacinova
| jazyk = en
| datum přístupu = 2020-07-16
}}</ref> do rodiny inženýra vodních staveb<ref name=":1">{{Citace sborníku
| příjmení = Lacinová
| jméno = Sylva
| titul = Sylva Lacinová o sobě
| příjmení sestavitele = Gabrielová
| jméno sestavitele = Bronislava
| příjmení sestavitele2 = Marčák
| jméno sestavitele2 = Bohumil
| sborník = Výtvarní umělci dneška. Sylva Lacinová
| vydání = 1
| vydavatel = Moravská galerie Brno. Město Brno.
| místo = Brno
| datum vydání = 1996
| svazek = 7
| strany = 23
| isbn = 80-7027-057-8
}}</ref> Bedřicha Laciny a matky stejného jména.<ref>LACINOVÁ, s. 24.</ref> Její o tři roky starší <ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Encyklopedie dějin města Brna
| periodikum = encyklopedie.brna.cz
| url = https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=14053
| datum vydání = 2004
| datum přístupu = 2020-08-16
}}</ref> bratr [[Lubor Lacina|Lubor]] vystudoval architekturu na [[Vysoké učení technické v Brně|Vysokém učení technickém v Brně]] (VUT) a celý život se Sylvou spolupracoval na různých realizacích.<ref name=":2">LACINOVÁ, s. 25.</ref> Samotná Sylva nejprve nastoupila na [[reálné gymnázium]], ale v šestém ročníku ho opustila a začala se věnovat umění. Psal se rok 1942.<ref name=":12">{{Citace sborníku
| příjmení = Lacinová
| jméno = Sylva
| titul = Sylva Lacinová o sobě
| příjmení sestavitele = Gabrielová
| jméno sestavitele = Bronislava
| příjmení sestavitele2 = Marčák
| jméno sestavitele2 = Bohumil
| sborník = Výtvarní umělci dneška. Sylva Lacinová
| vydání = 1
| vydavatel = Moravská galerie Brno. Město Brno.
| místo = Brno
| datum vydání = 1996
| svazek = 7
| strany = 23
| isbn = 80-7027-057-8
}}</ref> Začala doma kreslit a modelovat, velmi záhy se ocitla na kurzech [[Střední škola umění a designu a Vyšší odborná škola Brno|Školy uměleckých řemesel]].<ref name=":22">LACINOVÁ, s. 25.</ref> V tom samém roce se dostala i na soukromé hodiny do ateliéru sochaře [[František Hořava|Františka Hořavy]] a později do ateliéru řezbáře [[Heřman Kotrba|Heřmana Kotrby.]] V roce 1943 byla přijata externě na [[Baťova škola umění|Školu umění ve Zlíně]], kde rok studovala pod vedením profesora [[Vincenc Makovský|Vincence Makovského]].<ref name=":7">{{Citace elektronického periodika
| titul = Osoby {{!}} abart
| periodikum = cs.isabart.org
| url = https://cs.isabart.org/person/121/studied
| datum přístupu = 2020-08-16
▲
[[Soubor:Sylva Lacinová, 1956.jpg|vlevo|náhled|Sylva Lacinová při sochání sousoší Medvědi v roce 1956]]
Po studiích v roce 1950 se Sylva vrátila do Brna, kde již zůstala po zbytek života. Na zahradě domu jejích rodičů na ni čekal nový ateliér. Navrhli a postavili ho společně její muž, brněnský právník Jan Jílek a její bratr Lubor. S Janem Jílkem, kterého si vzala již v roce 1948, měla v roce 1951 syna Jana. Od té doby je známa i pod jménem Sylva Lacinová-Jílková. V Brně nejprve pracovala v ateliéru svého bývalého učitele profesora Makovského na VUT, později začala pracovat ve svém vlastním ateliéru. Společně se se svým bratrem účastnila celostátních soutěží, což jim zajistilo zakázky a popularitu. Tak v roce 1950 získala (i s bratrem) [[Cena osvobození města Brna|Cenu osvobození města Brna]]. Další ceny následovaly v letech 1960 – čestné uznání k 15. výročí osvobození Československa, 1965 – Krajská cena [[Antonín Procházka (sochař)|Antonína Procházky]] za sousoší ''Česající se dívka'' a ''Pohostinství'', a čestné uznání k 20. výročí osvobození Československa, v roce 1997 – [[Seznam laureátů Ceny města Brna|Cena města Brna]] za celoživotní dílo.
Řádek 31 ⟶ 82:
=== Počátky, vliv jejích učitelů ===
[[Soubor:Statue by Sylva Lacinová (Brno 2020) 37.jpg|náhled|Sádrová plastika dětí, cvrnkajících kuličky. Rok 1945]]
Prvotní díla pocházející z první poloviny 40. let ukazují na velký talent Sylvy Lacinové. Bez studijní průpravy dokázala modelovat postavy se správnými proporcemi částí těla, umístěním i formou. I proto byla přijata ke studiu na zlínské škole pod Vincence Makovského. Zde se pak její tvorba začala profesionalizovat což pokračovalo i při studiích v Praze na Akademii výtvarných umění. V druhé části 40. let a v letech 50. tak Sylva Lacinová vytvořila realistické portréty nesoucí vliv svých učitelů Vincence Makovského a Karla Pokorného. I ti tvořili realistické portréty významných osobností či sochy stylizující určité vlastnosti. Povrch soch vyhlazovali do hladka, či zanechávali struktury zvýrazňující plastičnost. Sylva Lacinová tento druh práce přijala i do svého repertoáru. Nejprve modelovala malé sošky, později přidala i reliéfy a větší díla jako busty a sochy. Námětem ji byly význačné osobnosti (Jiří Kroha, Petr Bezruč), symbolické postavy, ale i vlastní rodina (syn Jan, švagr).
Řádek 38 ⟶ 90:
=== Šedesátá léta, vlastní rukopis ===
[[Soubor:Brno Žena po koupeli (2).jpg|náhled|Žena po koupeli. 1961. Kámen. Náměstí 28. října, Brno]]
Šedesátá léta přinášejí do díla Sylvy Lacinové oproštění se od vlivu svých učitelů. Rozvíjí rodinná témata, podtrhuje citovost ženy a přímočarost muže, modeluje emoce (radost, únava, deprese); rozvíjí svůj cyklus matky s dítětem. Vedle toho se v jejím díle již na počátku 60. let začíná objevovat vliv Henryho Moora, který ještě zesílí po návštěvě jeho ateliéru v roce 1965. S tím souvisí i charakteristický rozvoj abstraktní tvorby.
Řádek 45 ⟶ 98:
==== Vliv Henryho Moora ====
[[Soubor:Statue by Sylva Lacinová (Brno 2020) 95.jpg|vlevo|náhled|Sochař. 1963. Kolorovaná sádra. ]]
Jak Sochař tak i Námořník toužící po moři již ale nesou vlivy Henryho Moora vyznačující se odlišnou prací se hmotou. Rok 1963 je prvním rokem, kdy se Moorovským pojetím můžeme v díle Sylvy Lacinové setkat. Charakterističtější jsou ale pro tento proud zejména komorní plastiky Dvojice a Černé myšlenky. V případě Dvojice se jedná o kolorovaný sádrový model velikosti 60 na 65 cm. Je tvořen dvěma nevymodelovanými postavami do půli těla umístěnými na soklu. Tělo je tvořeno obdélníkovým blokem hmoty, hlavu charakterizuje koule na jemně vymodelovaném krku. Tvář není vykreslena. Postavy mají na hlavách rozvrásněnou plochu, která může připomínat vlasy vlající ve větru. Ty jsou však vzájemně spojeny. Těla postav jsou prořízlá rýhami tvořící kříž. Postavy jsou hladké, na zádech mají zvrásněné obdélníkové pláty.
Řádek 58 ⟶ 112:
==== Cyklus Matka s dítětem ====
[[Soubor:Statue by Sylva Lacinová (Brno 2020) 94.jpg|náhled|Matka s dítětem. Po roce 1965. Sádra. ]]
V šedesátých letech začíná Sylva Lacinová i se svým cyklem matka s dítětem potažmo rodina s dítětem. Sošky matky s dítětem již modelovala v letech padesátých, ale teprve v letech šedesátých tento motiv dostává jasné obrysy. Toto téma neopustí a bude se mu věnovat až do konce své tvorby. Jedním z prvních motivů tohoto typu je Matka s dítětem z roku 1962. Matka sedí na podstavci, jednu nohu má víš a druhou níž. Dítě sedí na její noze kolmo a nohy má na nižší noze matky. Matka ho podpírá pravou rukou za zády, aby nespadlo a levou ho druží za jeho pravou ruku. Hmota obou rukou je propojena, prsty jsou pouze naznačeny rýhou. Obličej dítěte je otočen směrem k divákovi, stejně jako matčin. V jejím obličeji nalézáme dva důlky, jemný nosík a ústa. Matka má sukni. Zbytek je neznatelný. Lépe je vymodelována horní část těla matky. Povrch je uhlazený. Zbytek je modelován jen v hrubých rysech.
Podobnou plastikou je i Sedící matka s dítětem z roku 1967. Představuje opět matku s dítětem sedícím na jejich nohou kolmo. Jiné je však celkové pojetí. Jednak celá socha už nese jasný vliv díla Henryho Moora – sukně, ramena jsou plošně rozšířená, za druhé se obě postavy již nedívají před sebe, ale dítě se dívá vlevo dolů a matka na dítě, což působí přirozeněji než u matky s dítětem z roku 1962. Povrch je více uhlazen. Dalším příkladem je pak sousoší z roku 1972 umístěné v Bystřici nad Pernštejnem.
[[Soubor:Matka s dítětem (Ořechov) (004).jpg|vlevo|náhled|Matka s dítětem. 1977. Památník bitvy u Ořechova]]
Sedmdesátá léta pak přináší do tohoto cyklu nový výrazový prostředek, na počátku dekáty zkouší Sylva Lacinová dítě přitisknuté k matce a dítě otočené k divákovi či přímo stojící před matkou, která jej jen drží za ruce. Druhá polovina 70. let pak nese příklon k realističtějšímu zobrazení. Je to jednak model matky s dcerou pro Památník bitvy u Ořechova z roku 1977, ale také sedící rodina s dítětem pro základní školu v Opavě Kateřinkách a později mírně obměněnou pro areál nemocnice v Kutná Hora. V případě Ořechova se jedná o mladou matku sedící na dvou hranolech, které jsou přes sebe přeloženy a mají tvar kříže. Levou rukou drží za ruku dítě – dceru. Ta stojí před matkou, a hledí před sebe mírně vzhůru. Matka pohlíží na dceru. Pravou rukou si dcera drží šaty na rameni. Matka má velkou sukni až na zem. Vizuálně to vypadá, jako by její dcera byla ve stejné sukni, ale zřejmě má svoji sukýnku. Obličeje jsou zřetelné a dobře vymodelované.
Řádek 76 ⟶ 131:
Slunce, respektive centrální bod je jedním z charakteristických prvků abstraktních děl Sylvy Jílkové. Objevuje se i v dílech let 70. a 80. jako Slunce, Krychle s reliéfy (oboje 70. léta), Zrod energie (1979), mozaika na telekomunikační budově v Břeclavi (1979), v původním návrhu Dominanta fasády (1982) či Slunce (1986).
[[Soubor:Statue by Sylva Lacinová (Brno 2020) 100.jpg|střed|náhled|800x800pixelů|Kresba a přípravné sádrové modely díla Zrod energie pro elektrárnu Dalešice]]
Zrod energie představuje velký dlouhý reliéf umístěný na stěně v jedné z budov elektrárny Dalešice. Uprostřed se nachází kulovitý bod kolem kterého je v kruzích hnětena hmota. Tím že je podlouhlý jedná se o menší a menší části kruhu směrem od středového bodu. Sylvě Lacinové je přisuzován i reliéf, který se nachází před elektrárnou. Na stěně u silnice je reliéf kombinující prostý beton a beton obložený malými destičkami kamene. Celé toto dílo vytváří dojem prýštící vody, nad kterou je žluté slunce.
Řádek 86 ⟶ 141:
=== Sedmdesátá, Hlava Merkura ===
[[Soubor:Statue by Sylva Lacinová (Brno 2020) 65.jpg|náhled|Sádrová plastika připomínající dílo Hlava Merkura]]
Po roce 1969 není Sylva Lacinová přijata do Svazu českých výtvarných umělců. Přicházejí ale četné zakázky pro architekturu. Pokračuje v tvorbě motivů rodiny, abstraktních děl, klasických bust (Portrét dítěte, 1977) a plastických soch s vlivem Henryho Moora (Dívka s holubicí, 1974, reliéfy Čas míru, 1976). Vrací se ke starým tématům, z nichž některé jsou modelovány s určitou formou strohosti a rázovitosti (Milenci, 1979; Slunce; Oblaka). V tomto období vzniká opět zcela nový rukopis pojetí plastiky. Patří sem Hlava Merkura (1974) či Rozeklaný pupen.
Řádek 97 ⟶ 153:
=== Osmdesátá léta, cyklus Poutníci ===
[[Soubor:Sylva Lacinová - Dyje (001) (cropped).jpg|náhled|Dyje. 1984. Vápenec. U Povodí 142, Dolní Věstonice ]]
V osmdesátých letech pokračuje trend mnohotvarosti sochařčina díla. Vedle již klasických soch jako Andílci, Křídla (oboje 1981), Hudba, Dyje, Matka s dítětem (vše 1982), Kytice (1983) či Hrající si děti, Žena s psíkem (oboje 1989), se objevují i díla s další významovou hloubkou inspirovaná románovými postavami či vlastním životem.
Řádek 107 ⟶ 164:
Vkládání vlastních pocitů či využívání literatury jako inspirace není u Sylvy Lacinové doménou jen osmdesátých let. Vyskytují se v průběhu celého autorčina života,<ref group="p">Zajímavá jsou i sdělení autorčiných děl. Například závěsná plastika Prométheus (1968) byla umístěna do pracovny ředitele podniku zatímco jeho Křídla (1970) se nacházejí před areálem na vysokém pylonu.</ref> v 80. letech však dozrávají a krystalizují. Závěsný reliéf Andílci zobrazuje dva vznášející se anděly. Jeden představující muže má sklesklý strnulý výraz, ruku při těle. Druhý, kterýho objímá může představovat ženu. Dílo je uváděno jako Andílci – svatební motiv. Na počátku dekády je autorce inspirací román francouzského spisovatele Charlese Perraulta Modrovous. Stejnojmenné dílo z roku 1983 zobrazuje horní partie muže a ženy. Muž má plnovous a je natočen směrem k dívce, která si jednou rukou zakrývá ústa, protože se muž dotýká jejího prsu.
Daleko výraznějším je v tomto smyslu cyklus Poutníci: Návrat ztraceného syna (1986), Pokorný hledač (1987), Poutník (1988), Josef a Putifarka (1989), Na konci cesty (1990) a Spáč (1990). V tomto díle se zrcadlí jak vnitropolitická situace tak vnitřní autorčina cesta. Osmdesátá léta přináší do života Sylvy Lacinové možnost vrátit se mezi umělce. V roce 1983 může uspořádat první samostatnou výstavu, v roce 1986 je znovu přijata do Svazu českých výtvarných umělců. Postihnou ji však i osobní tragédie. V roce 1984 umírá její manžel a o dva roky později i její matka. Byť se režim postupně rozvolňuje, pachuť sevřené nikam nevedoucí normalizace pokračuje. Vše se náhle rozuzlí na přelomu roku 1989/1990. Dílo Na konci cesty tak symbolicky uzavírá jednu etapu v dějinách Československa a zároveň i tvůrčí činnost sochařky. Její odchod do tvůrčího důchodu je tak ještě podtržen dílem Spáč ze stejného roku. I když v roce 1993 ještě vytvoří dílo Milenci ve stejném duchu jako Poutníci, je to ojedinělý počin a její tvůrčí duch se již neprobudí.<gallery>
Soubor:Sylva Lacinová, dílo (019).jpg|Návrat ztraceného syna. 1986. Sádrový model
Soubor:Statue by Sylva Lacinová (Brno 2020) 61.jpg|Pokorný hledač. 1987. Sádrový model
Soubor:Statue by Sylva Lacinová (Brno 2020) 49.jpg|Poutník. 1988. Bronz na dřevěném soklu
Soubor:Statue by Sylva Lacinová (Brno 2020) 91.jpg|Josef a Putifarka. 1989.
</gallery>
== Odkazy ==
| |||