Wikipedista:Juandev/Pískoviště 1: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
update
→‎Cyklus Matka s dítětem: update, doplnění, reformulace, upřesnění
Řádek 60:
V šedesátých letech začíná Sylva Lacinová i se svým cyklem matka s dítětem potažmo rodina s dítětem. Sošky matky s dítětem již modelovala v letech padesátých, ale teprve v letech šedesátých tento motiv dostává jasné obrysy. Toto téma neopustí a bude se mu věnovat až do konce své tvorby. Jedním z prvních motivů tohoto typu je Matka s dítětem z roku 1962. Matka sedí na podstavci, jednu nohu má víš a druhou níž. Dítě sedí na její noze kolmo a nohy má na nižší noze matky. Matka ho podpírá pravou rukou za zády, aby nespadlo a levou ho druží za jeho pravou ruku. Hmota obou rukou je propojena, prsty jsou pouze naznačeny rýhou. Obličej dítěte je otočen směrem k divákovi, stejně jako matčin. V jejím obličeji nalézáme dva důlky, jemný nosík a ústa. Matka má sukni. Zbytek je neznatelný. Lépe je vymodelována horní část těla matky. Povrch je uhlazený. Zbytek je modelován jen v hrubých rysech.
 
Podobnou plastikou je i Sedící matka s dítětem z roku 1967. Představuje opět matku s dítětem sedícím na jejich nohou kolmo. Jiné je však celkové pojetí. Jednak celá socha už nese jasný vliv díla Henryho Moora – sukně, ramena jsou plošně rozšířená, za druhé se obě postavy již nedívají před sebe, ale dítě se dívá vlevo dolů a matka na dítě, což působí přirozeněji než u matky s dítětem z roku 1962. Povrch je více uhlazen. Dalším příkladem je pak sousoší z roku 1972 umístěné v případěBystřici vícenad uhlazenPernštejnem.
 
Sedmdesátá léta pak přináší do tohoto cyklu nový výrazový prostředek, na počátku dekáty zkouší Sylva Lacinová dítě přitisknuté k matce a dítě otočené k divákovi či přímo stojící před matkou, která jej jen drží za ruce. Druhá polovina 70. let pak nese příklon k realističtějšímu zobrazení. Je to jednak model matky s dcerou pro památníkPamátník vbitvy Ořechověu Ořechova z roku 1977, ale také sedící rodina s dítětem pro realizacizákladní ve veřejném prostoruškolu v Opavě Kateřinkách a později vmírně obměněnou pro areáluareál nemocnice v KutnéKutná HořeHora. V případě Ořechova se jedná o mladou matku sedící na dvou hranolech, které jsou přes sebe přeloženy a mají tvar kříže. Levou rukou drží za ruku dítě - dceru. Ta stojí před matkou, a hledí před sebe mírně vzhůru. Matka pohlíží na dceru. Pravou rukou si dcera drží košilkušaty na rameni. Matka má velkou sukni až na podlahuzem. Vizuálně to vypadá, jako by její dcera byla ve stejné sukni, ale zřejmě má svoji sukýnku. Obličeje jsou zřetelné a dobře vymodelované, obě mají krátké vlasy.
Motivu matky s dítětem se pak hojně věnuje i v 70. letech. Na počátku dekády v něm ještě doznívá Moorovský, ale zároveň se objevuje nový výrazový prostředek. Zkouší, dítě přimknuté k matce a dítě otočené k divákovi či přímo stojící před matkou, která jej jen drží za ruce. V roce 1971 tvoří matku, k níž je dítě přimknuté, ale také matku, kde dítě sedí na jedné její noze a je otočeno směrem k divákovi. Vliv Henryho Moora zde není tolik znát. Trochu znatelnější je na díle z roku 1972, které je osazeno v Bystřici nad Pernštejnem. Lze zde nalézt zvětšené plochy a rýhu uprostřed těla matky podtrhující plastičnost jejího těla.
 
Druhá polovina 70. let pak nese příklon k realističtějšímu zobrazení. Je to jednak model matky s dcerou pro památník v Ořechově z roku 1977, ale také sedící rodina s dítětem pro realizaci ve veřejném prostoru v Opavě a později v areálu nemocnice v Kutné Hoře. V případě Ořechova se jedná o mladou matku sedící na dvou hranolech, které jsou přes sebe přeloženy a mají tvar kříže. Levou rukou drží za ruku dítě - dceru. Ta stojí před matkou, a hledí před sebe mírně vzhůru. Matka pohlíží na dceru. Pravou rukou si dcera drží košilku. Matka má velkou sukni až na podlahu. Vizuálně to vypadá, jako by její dcera byla ve stejné sukni, ale zřejmě má svoji sukýnku. Obličeje jsou zřetelné a dobře vymodelované, obě mají krátké vlasy.
 
Rodina pro Opavu je pak tvořena matkou a otcem, kteří sedí proti sobě na lavici a uprostřed sedí dítě. Mezi nimi sedí dítě, jeho obličej není takřka modelován. Kouká se před sebe. Rodiče také s hrubě modelovaným obličejem, mají skloněné hlavy a koukají na svého potomka. Jednou rukou se drží za zády dítěte, druhou matka drží před dítětem kulový objekt (možná jablko) a otec má ruku před jednou jeho nožičkou, aby nespadl. Matka je oblečena celá a opět se u ni objevuje charakteristická rýha v poprsí. Muž je oblečen pouze dole a má sukni. Plastika není hladká, ale je tvořena drobnými záseky což zvyšuje její dramatičnost.
 
==== Abstraktní tvorba ====
V šedesátých letech začíná Sylva Lacinová s abstrakcí. Ta se vyvíjí z děl ovlivněných Henry Moorem, i když předobrazem může být reliéf na hotelu InternacionalInternational v Brně z roku 1961 nazvaný Slunce. Ten je však výrazově značně odlišný od pozdější tvorby. Na podlouhlém betonovém reliéfu je uprostřed zobrazeno slunce s paprsky prostupující lesem nebo korunami stromů. Stromy i paprsky jsou vyvedeny v ostrých křivkách ve tvaru dlouhého trojúhelníka. Plastičnosti je docíleno obložením některých trojúhelníků světlejšími říčními oblázky. V roce 1967 modeluje Sylva Lacinová mraky. Dílo nazvané Oblaka vypadá jako ležící lidská postava. Konce rukou a nohou jsou rozšířeny. Hlava nemá vymodelován obličej. V oblasti pasu je kolmo na tělo plocha vertikální hmoty. Toto sádrové dílo je umístěno na podstavci právě v tomto místo. Podobnou zvětšenou plochu v místě pasu najdeme i u díla Jaro. Motiv oblaka je dále rozvíjen. Ve stejném roce vzniká podobná plastika, na které se již lidská postav ztrácí. V 70. letech, už postava zcela zmizela a plochy jsou modelovány ostřejšími křivkami.
 
V roce 1967 modeluje Sylva Lacinová mraky. Dílo nazvané Oblaka vypadá jako ležící lidská postava. Konce rukou a nohou jsou rozšířeny. Hlava nemá vymodelován obličej. V oblasti pasu je kolmo na tělo plocha vertikální hmoty. Toto sádrové dílo je umístěno na podstavci právě v tomto místě. Podobnou zvětšenou plochu v místě pasu najdeme i u díla Jaro (1967). Motiv oblaka je dále rozvíjen. Ve stejném roce vzniká podobná plastika, na které se již lidská postav ztrácí. V 70. letech, už postava zcela zmizela a plochy jsou modelovány ostřejšími křivkami.
Jiným abstraktním dílem je závěsná plastika (1969) pro sídlo brněnské Prefy, dnes sídlo Státního zemědělského intervenčního fondu. Kulový bod umístěný uprostřed je předsazen čtyřem obdélným plochám. Mezi každou z ploch je mezera, bod je v jejich vnitřních rozích. Všechny obdélníky jsou podélně vydlabané širokou vlnící se rýhou. V okolí bodu jsou pak v různých tvarech masy hmoty připomínající okvětní lístky květu či pupenu. V následném roce tvoří Sylva Lacinová monumentální abstraktní dílo Pomník pro Opavu. Na kvádru hmoty je umístěn větší kvádr, který je dutý a chybí mi spodní a horní strana. Postraní strany jsou vytvořeny spojením ploch hmoty, které připomínají plochy hmoty z díla pro Prefy. Prostor mezi jednotlivými částmi je značný, tak že je vidět dovnitř. Každá strana pak zobrazuje jinou část přírody. Na proti sobě jsou tak motivy Krajina vycházejícího slunce, s centrálním bodem tak typickým pro dílo Sylvy Lacinové - na proti Krajina mrtvého slunce symbolizující mrtvou krajinu. Dílo bylo v ateliéru v sádře vytvořeno v roce 1968, ale do Opavy se dostalo až v roce 1970. Tam je umístěno na betonovém pylonu, na kterém je zavěšena výše popsaná reliéfní krychle z tepané mědi. Rozměry jsou 5 na 3,6 metrů.
 
Jiným abstraktním dílem je závěsná plastika (1969) pro sídlo brněnské Prefy (Kotlářská 53). Kulový bod umístěný uprostřed je předsazen čtyřem obdélným plochám. Mezi každou z ploch je mezera, bod je v jejich vnitřních rozích. Všechny obdélníky jsou podélně vydlabané širokou vlnící se rýhou. V okolí bodu jsou pak v různých tvarech masy hmoty připomínající okvětní lístky květu.
 
Jiným abstraktním dílem je závěsná plastika (1969) pro sídlo brněnské Prefy, dnes sídlo Státního zemědělského intervenčního fondu. Kulový bod umístěný uprostřed je předsazen čtyřem obdélným plochám. Mezi každou z ploch je mezera, bod je v jejich vnitřních rozích. Všechny obdélníky jsou podélně vydlabané širokou vlnící se rýhou. V okolí bodu jsou pak v různých tvarech masy hmoty připomínající okvětní lístky květu či pupenu. V následném roce tvoří Sylva Lacinová monumentální abstraktní dílo Pomník prok založení města Opavy Opavu(původně Pomník k osvobození Opavy). Na kvádru hmoty je umístěn větší kvádr, který je dutý a chybí mimu spodní a horní strana. Postraní strany jsou vytvořeny spojením ploch hmoty, které připomínají plochy hmoty z díla pro PrefyPrefu. Prostor mezi jednotlivými částmi je značný, tak že je vidět dovnitř. Každá strana pak zobrazuje jinou část přírody. Na proti sobě jsou tak motivy Krajina vycházejícího slunce, s centrálním bodem tak typickým pro dílo Sylvy Lacinové - na proti Krajina mrtvého slunce symbolizující mrtvou krajinu. Dílo bylo v ateliéru v sádře vytvořeno v roce 1968, ale do Opavy se dostalo až v roce 1970. Tam je umístěno na betonovém pylonu, na kterém je zavěšena výše popsaná reliéfní krychle z tepané mědi. Rozměry jsou 5 na 3,6 metrů.
 
Slunce, respektive centrální bod je jedním z charakteristických prvků abstraktních děl Sylvy Jílkové. Objevuje se i v dílech let 70. a 80. jako Slunce, Krychle s reliéfy (oboje 70. léta), Zrod energie (1979), mozaika na telekomunikační budově v Břeclavi (1979), v původním návrhu Dominanta fasády (1982) či Slunce (1986).
 
Zrod energie představuje velký dlouhý reliéf umístěný na stěně v jedné z budov elektrárny Dalešice. Uprostřed se nachází kulovitý bod kolem kterého je v kruzích hnětena hmota. Tím že je podlouhlý jedná se o menší a menší části kruhu směrem od středového bodu. Sylvě Lacinové je přisuzován i reliéf, který se nachází před elektrárnou. Na stěně u silnice je reliéf kombinující prostý beton a beton obložený malými destičkami kamene. Celé toto dílo vytváří dojem prýštící vody, nad kterou je žluté slunce.
Lacinové abstrakce jsou vždy reliéfní povahy, někdy se jedná o mozaiky. Vedle centrálního bodu a motivu slunce jsou charakterizovány kusy hmoty dotvářející celkový význam díla, který je někdy lehce a jindy těžce čitelný. Tak jako na reliéfu Slunce (hotel Internacionál) zvýrazňují čitelnost díla plochy osazené říčními oblázky, tak v pozdějším dílem zvýrazňují strukturu díla prázdné plochy s odlišným zbarvením podkladu. Většina těchto děl byla totiž určena pro zavěšení na stěnu, nebo pro umístění do prostoru s podkladem přírody. Mezi čitelnější abstraktní díla spadá například dílo Spoje (1970) umístěné na telekomunikační budově v Brně. Články zde připomínají obratle a díry míchu, centrální řídící systém organismu. Méně čitelnou je pak Moorovsky laděná Dekorativní zeď (1970) ze sídliště Brno-Lesná, nebo Reliéf (1977) z Valašského Meziříčí.
 
Mozaika umístěná u vhodu do telekomunikační budovy v Břeclavi má tvar obdélníku. Uprostřed je žlutý kruh, obklopený bílým pozadím. Kolem kruhu se proplétají horizontálně černé svazky. Kruh je tvořen skleněnou mozaikou, bílé pozadí a černé svazky kamenou. Dílo působí hřejivým dojmem.
=== Sedmdesátá a osmdesátá léta, cyklus Poutníci ===
Po roce 1969 není Sylva Lacinová přijata do Svazu českých výtvarných umělců. Přicházejí ale četné zakázky pro architekturu. Pokračuje v tvorbě motivů rodiny, abstraktních děl, klasických bust (Portrét dítěte, 1977) a plastických soch s vlivem Henryho Moora (Dívka s holubicí, 1974, reliéfy Čas míru, 1976). Vrací se ke starým tématům, z nichž některé jsou modelovány s určitou formou strohosti a rázovitosti (Milenci, 1979; Slunce; Oblaka). V tomto období vzniká opět zcela nový rukopis pojetí plastiky. Patří sem Hlava Merkura (1974) či Rozeklaný pupen. Tato díla jsou historiky vysoce ceněna.
 
LacinovéAbstrakce abstrakceLacinové jsou vždy reliéfní povahy, někdy se jedná o mozaiky. Vedle centrálního bodu a motivu slunce jsou charakterizovány kusy hmoty dotvářející celkový význam díla, který je někdy lehce a jindy těžcehůře čitelný. Tak jako na reliéfu Slunce (hotel InternacionálInternational) zvýrazňují čitelnost díla plochy osazené říčními oblázky, tak v pozdějším dílem zvýrazňují strukturu díla prázdnédíry, plochykterými sdivák odlišnýmvidí zbarvenímto podkladuco je za dílem. Většina těchto děl byla totiž určena pro zavěšení na stěnu, nebo pro umístění do prostoruvolného s podkladem přírodyprostoru. Mezi čitelnější abstraktní díla spadá například dílo Spoje (1970) umístěné na telekomunikační budově v Brně. Články zde připomínají obratle a díry kanálek na míchu, centrální řídící systém organismu. Méně čitelnou je pak Moorovsky laděná Dekorativní zeď (1970) ze sídliště Brno-Lesná, nebo Reliéf (1977) z Valašského Meziříčí.
Portrét dítěte představuje hlavu mladé dívky na podstavci pohlížející vzhůru. Dívka má výrazné líce a na krátko střižené vlasy. Vše je realisticky modelováno s téměř hladkým povrchem.
 
V případě zdi z Lesné se jedná o dílo, které je tvořené ležícími betonovými bloky. Místy bloky chybí a vytvářejí tak ve stěně obdélníkové otvory. Na stěně jsou krychlové výstupky na kterých jsou zploštělé betonové kapky. Tyto výstupky se nacházejí z obou stran.
To Dívka s holubicí představuje zcela jiný druh práce. Tato práce z roku 1974 byla součástí vodní stěny (také vytvořené Sylvou Lacinovou), která byla osazena na Brněnském výstavišti. Socha dívky je jen hrubě modelována. V oblasti nohou je jen hranol, který je přeťat několika rýhami. Směrem vzhůru následují úzké nohy rozťaté rýhou a potom bok, který tvoří další nejširší hranol. Nad bokem je úzký pás a dále hruď, která je široká. Uprostřed hrudi je oválný otvor. Postava má zvednuté ruce, která končí ve výšce hlavy. Hlava je tvaru pecky se velkými důlky zvýrazňujícími oči. Modelace obličeje je nevýrazná. Na hlavě dívky je holubice. Podélná rýha jde od hlavy k pasu.
 
=== Sedmdesátá, Hlava Merkura ===
Hlava Merkura (1974) tvoří v díle Sylvy Lacinové-Jílkové značné vybočení z její dosavadní tvorby. Jedná se hmotu ve tvaru protáhlého pupenu na soklu. Tento pupen je hladký s drobnými promáčklinami. Z jedné strany je vertikálně po celé délce rozřízlý. Po stranách dole pak vychází úzký plech, který je ohnut dozadu za sochu a je mírně zvlněn.
Po roce 1969 není Sylva Lacinová přijata do Svazu českých výtvarných umělců. Přicházejí ale četné zakázky pro architekturu. Pokračuje v tvorbě motivů rodiny, abstraktních děl, klasických bust (Portrét dítěte, 1977) a plastických soch s vlivem Henryho Moora (Dívka s holubicí, 1974, reliéfy Čas míru, 1976). Vrací se ke starým tématům, z nichž některé jsou modelovány s určitou formou strohosti a rázovitosti (Milenci, 1979; Slunce; Oblaka). V tomto období vzniká opět zcela nový rukopis pojetí plastiky. Patří sem Hlava Merkura (1974) či Rozeklaný pupen. Tato díla jsou historiky vysoce ceněna.
 
Portrét dítěte (1977) představuje hlavu mladé dívky na podstavci pohlížející vzhůru. Dívka má výrazné líce a na krátko střižené vlasy. Vše je realisticky modelováno s téměř hladkým povrchem.
Jiná netradiční plastika v díle autorky je z roku 1977 a jedná se o dílo Válka umístěné v památníku bitvy u Ořechova. Dílo na kamenném podstavci tvoří šest kovových ostří, které stoupají vzhůru k nebi. Jsou natřeny na černo a jejich špice pak zlatou barvou. V dolní části jsou na ně přichycena jiná ostří ve formě dutého obdélníku. Tyto pruty jsou taktéž kovové a jsou natřeny tmavou barvou. Připomínají pušky s bajonety.
 
To Dívka s holubicí představuje zcela jiný druh práce. Tato práce z roku 1974 byla součástí vodní stěny (také vytvořené Sylvou Lacinovou), která byla původně osazena na Brněnském výstavišti. Socha dívky je jen hrubě modelována. V oblasti nohou je jenpouze hranol, který je přeťat několika rýhami. Směrem vzhůru následují úzké nohy rozťaté rýhou a potom bok, který tvoří další nejširší hranol. Nad bokem je úzký pás a dále hruď, která je široká. Uprostřed hrudi je oválný otvor. Postava má zvednuté ruce, kterákteré končí ve výšce hlavy. Hlava je tvaru pecky se velkými důlky zvýrazňujícími oči. Modelace obličeje je nevýrazná. Na hlavě dívky je holubice. Podélná rýha jde od hlavy k pasu z obou stran.
Zajímavá jsou i sdělení autorčiných děl. Například závěsná plastika Prométheus (1968) byla umístěna do pracovny ředitele podniku zatímco jeho Křídla (1970) se nacházejí před areálem na vysokém pylonu.
 
Hlava Merkura (1974) tvoří v díle Sylvy Lacinové-Jílkové značné vybočení z její dosavadní tvorby. Jedná se hmotu ve tvaru protáhlého pupenu na soklu. Tento pupen je hladký s drobnými promáčklinami. Z jedné strany je vertikálně po celé délce rozřízlý. Po stranách dole pak vychází úzký plech, který je ohnut dozadu za sochu a je mírně zvlněn. Toto dílo je považováno historiky umění za vrchol její tvorby. Podobně vypadá i plastika, která nemá kovový prvek, ani prohlubně. Na druhé straně má po obou strnách na hoře vyrytá křidélka. Rozeklaný pupen je pak sádrová plastika zobrazující pupen rozpůlený na dvě části a spojený dole částí připomínající dřevěné prkýnko a deskovým podstavcem. Je natřen tmavě hnědou barvou. Uprostřed v horní části jsou vloženy šrouby, matice a pružiny natřené zlatou barvou.
 
Jiná netradiční plastika v díle autorky je z roku 1977 a jedná se o dílo Válka umístěné v památníku bitvy u Ořechova. Dílo na kamenném podstavci tvoří šest kovových ostříprutů, které stoupají vzhůru k nebi. Jsou natřeny na černo a jejich špice pak zlatou barvou. V dolní části jsou na ně přichycena jinájiné ostřípruty ve formě dutého obdélníku. Tyto pruty jsou taktéž kovové a jsou natřeny tmavou barvou. Připomínají pušky s bajonety.
 
=== Sedmdesátá a osmdesátáOsmdesátá léta, cyklus Poutníci ===
V osmdesátých letech pokračuje trend mnohotvarosti sochařčina díla. Vedle již klasických soch jako Andílci, Křídla (oboje 1981), Hudba, Dyje, Matka s dítětem (vše 1982), Kytice (1983) či Hrající si děti, Žena s psíkem (oboje 1989), se objevují i díla s další významovou hloubkou inspirovaná románovými postavami či vlastním životem.
 
Plastiky Hudba a Dyje jsou velmi podobné. Hudba je umístěna v Brně-Kohoutovicích, Dyje v Dolních Věstonicích. V případě plastiky Dyje se jedná o ležící, ženu, která má ruce za hlavou a bosé nohy, leží ve vlající drapérii. V případě Hudby je rozdíl v držení těla, nohy jsou u sebe.
 
Kytice je prací pro základní školu v Brně Starém Lískovci. Jedná se o keramický reliéf umístěný u vstupu do školy. Kytici tvoří okvětní lístky, kulovité pesíky na tyčinkách a stuha (nebo listy), která vlaje do stran. Reliéf je podtržen oválem na pozadí.
 
Žena s psíkem je pak klasickým příkladem vlivu Henryho Moora. Jedná se o dívku sedící na podstavci. Tělo je překryto drapérií, jednotlivé plochy jsou modelovány spíše bloky hmoty. Dívka má lokte opřeny o nohy a ruce spočívají na hlavě psíka. Dílo může vedle Moorova vlivu nést i vliv asijské kultury. Kruh na zádech dívky připomíná úbor asijských gejš.
 
Vkládání vlastních pocitů či využívání literatury jako inspirace není u Sylvy Lacinové doménou jen osmdesátých let. Vyskytují se v průběhu celého autorčina života,<ref group="p">Zajímavá jsou i sdělení autorčiných děl. Například závěsná plastika Prométheus (1968) byla umístěna do pracovny ředitele podniku zatímco jeho Křídla (1970) se nacházejí před areálem na vysokém pylonu.</ref> v 80. letech však dozrávají a krystalizují. Závěsný reliéf Andílci zobrazuje dva vznášející se anděly. Jeden představující muže má sklesklý strnulý výraz, ruku při těle. Druhý, kterýho objímá může představovat ženu. Dílo je uváděno jako Andílci – svatební motiv. Na počátku dekády je autorce inspirací román francouzského spisovatele Charlese Perraulta Modrovous. Stejnojmenné dílo z roku 1983 zobrazuje horní partie muže a ženy. Muž má plnovous a je natočen směrem k dívce, která si jednou rukou zakrývá ústa, protože se muž se dotýká jednoho jejího prsu.
 
Daleko výraznějším je v tomto smyslu cyklus Poutníci: Návrat ztraceného syna (1986), Pokorný hledač (1987), Poutník (1988), Josef a Putifarka (1989), Na konci cesty (1990) a Spáč (1990). V tomto díle se zrcadlí jak vnitropolitická situace tak vnitřní autorčina cesta. Osmdesátá léta přináší do života Sylvy Lacinové možnost vrátit se mezi umělce. V roce 1983 může uspořádat první samostatnou výstavu, v roce 1986 je znovu přijata do Svazu českých výtvarných umělců. Postihnou ji však i osobní tragédie. V roce 1984 umírá její manžel a o dva roky později i její matka. Byť se režim postupně rozvolňuje, pachuť sevřené nikam nevedoucí normalizace pokračuje. Vše se náhle rozuzlí na přelomu roku 1989/1990. Dílo Na konci cesty tak symbolicky uzavírá jednu etapu v dějinách Československa a zároveň i tvůrčí činnost sochařky. Její odchod do tvůrčího důchodu je tak ještě podtržen dílem Spáč ze stejného roku. I když v roce 1993 ještě vytvoří dílo Milenci ve stejném duchu jako Poutníci, je to ojedinělý počin a její tvůrčí duch se již neprobudí.
 
== Odkazy ==
 
=== Poznámky ===
<references group="p" />
 
=== Reference ===