Smrt Panny Marie (Caravaggio): Porovnání verzí

''Smrt Panny Marie'' je největším Caravaggiovým oltářním obrazem. a původněPůvodně byl určen na hlavní oltář [[Řád bosých karmelitánů|karmelitánského]] kostela [[Kostel Santa maria della Scala|Santa Maria della Scala]] v [[řím]]ské čtvrti [[Trastevere]]. Kostel postavený v roce 1593 stál v jedné z nejchudších římských čtvrtí a proto ho navštěvovali především lidé z nejnižších společenských vrstev. Spolu s přilehlým klášterem Casa Pia se stával útočištěm zejména bezbranných žen a dívek, týraných a často nucených k prostituci. V roce 1597 se jeho správcem stal Laerzo Cherubini, který kolem roku 1606 objednal u Caravaggia oltářní obraz s námětem skonu [[Maria (matka Ježíšova)|Panny Marie]].

CaravagioviCaravaggiovi byl svěřen nelehký úkol. Kolem posledních dnů života a smrti Panny Marie se totiž v průběhu staletí nashromáždilo množství legend, ale koncem 16. století, kdy se kladl důraz na historickou přesnost, byly mnohé z nich zavrženy. Především se zdůrazňovala Mariina lidská podstata a s ní související utrpení pozemské ženy. Církev prohlašovala, že ''"Maria„Maria zemřela jako obyčejná duše a ohledně smrti Boží matky neexistují žádné pochybnosti, protože je jasné, že měla lidskou přirozenost a tedy stejně prožívala i lidskou nutnost smrti."“''

Navzdory církevnímu podání této události Caravaggio čerpal ze starých záznamů v ''[[Zlatá legenda|Zlaté legendě]]'', kde se uvádí, že při Mariině skonu apoštolové, tehdy rozprchlí po celém světě, byli zázračně přeneseni k jejímu smrtelnému lůžku v Jeruzalémě. Tehdy se zde zázračně zjevil i její syn, připraven přenést její duši do věčnosti. Caravaggio však příběh podal zcela osobitě. Především z něho vyloučil cokoliv božského, což dosud na obrazech s tímto námětem dominovalo -– žádný sbor andělů nezpívá Marii na poslední cestě; ani jeden pohled nesměřuje do nebes a nedívá se na onen svět; žádný náznak Boží pomoci neprosvětluje atmosféru hlubokého žalu.

Po dohotovení díla však následovala katastrofa. Umělcovo osobité podání se u zadavatelů setkalo s rázným odmítnutím. Karmelitáni neviděli v díle dojemné rozjímání o žalu a smrti. Více než námět jejich zaujala osoba Panny Marie, v níž poznali místní prostitutku, ba co víc, Caravaggiovu milenku. Podle nich její tělo s nafouknutým břichem svědčilo o nějaké nemoci. Byly otřeseni touto "nestoudnosti"„nestoudností“ ,jakož i výjevem, na kterém chyběl byť jen náznak důstojnosti. Nezpochybňovali umělecké kvality díla, ale pro "necudnost„necudnost a nedostatek slušnosti"slušnosti“ ho odmítli a u benátského umělce [[Carlo Saraceni|Carla Saraceniho]] si objednali náhradu.

Jeden z Caravaggiových "nejrevolučnějších"„nejrevolučnějších“ obrazů otřásl základy věky zaužívaných výtvarných konvencí. Pro církevní kruhy byla Panna Maria královnou nebes, tudíž by měla být zobrazována s největší velebností při zachování slušnosti a při malování její smrti by se měl umělec pečlivě vyhýbat jakýmkoli apokryfním pramenům.

Caravaggio vzhledem k těmto okolnostem nenašel pro svůj obraz kupce. Nakonec ho pro svou soukromou sbírku získal mantovský vévoda [[Vicenzo Gonzaga]], a to na radu [[Peter Paul Rubens|Rubense]], fascinován obrazem, jeho námětem i technikou provedení šerosvitu. V roce 1628 byl obraz spolu s dalšími díly z vévodovy sbírky prodán anglickému králi [[Karel I. Stuart|Karlovi I.]] Po jeho smrti se prostřednictvím jistého francouzského kupce dostal z [[Anglie]] na kontinent, kde ho později získal král [[Ludvík XIV.]] Z královských sbírek se se dostal do galerie [[Louvre|Louvru]].

* H. LangdonovýchLangdonová, ''Caravaggio'', BB art, Praha, 2002, {{ISBN|80-7257-898-7}}