Christo Botev: Porovnání verzí

}}</ref> Po dokončení základní školy v rodném [[Kaloferu]] v r. [[1863]] odešel studovat do [[Oděsa|Oděsy]], kde získal stipendium na gymnáziu. Po dvou letech byl pro nedostatek zájmu o výuku ze školy vyloučen. Zůstal v Oděse, věnoval se soukromému studiu a pracoval jako domácí učitel v rodině polských emigrantů. Koncem října 1866 odejel do vesnice Zadunajevka v [[Besarábie|Besarábii]], kde přijal místo učitele. V r. [[1867]] se vrátil domů do [[Kaloferu]] a suploval ve škole za svého nemocného otce. Z té doby se dochovaly jeho první literární pokusy. Jeho první báseň ''Majce si'' (Své matce) byla uveřejněna v časopise Gajda (Dudy).<ref name=":1">{{Citace monografie

}}</ref><ref name=":0" /> Aktivně se zapojil do veřejného života, vyzýval k boji za osvobození Bulharska. Protože na závěrečné školní slavnosti pronesl ostře protiturecký projev, musel emigrovat. Chtěl odejet zpět do [[Rusko|Ruska]], ale z finančních důvodů zůstal v [[Rumunsko|Rumunsku]], kde se podílel na přípravě ozbrojeného oddílu, který měl být vyslán do Bulharska. V r. 1869 se v [[Bukurešť|Bukurešti]] seznámil s [[Vasil Levski|Vasilem Levským]], významnou postavou osvobozeneckého boje. Žil ve velmi skrovných poměrech, onemocněl, ale přesto připravoval svou první knížku. Sbírka básní a prozaických prací pro nedostatek financí vydána nebyla. Pomáhal vydávat časopis Tapan (Buben).<ref name=":1" /> V roce [[1869]] se vrátil do Besarábie, kde po dva roky učil a zároveň udržoval úzké spojení s bulharskými emigranty. V r. [[1871]] odejel zpět do Rumunska a zde začal téhož roku vydávat noviny ''Duma na bulgarskite emigranti (''Slovo bulharských emigrantů'')'', přispíval do časopisu ''Karles'' (Klíště), spolupracoval na časopise ''Svoboda.''<ref name=":1" /> V novinách publikoval i svoje básně, z ruštiny přeložil učebnici aritmetiky. Rovněž se stal členem [[Bulharský revoluční ústřední výbor|bulharského revolučního ústředního výboru]]. Pro svoji politickou činnost byl v Rumunsku několikrát zatčen. V r. 1873 pracoval pro časopis ''Nezavisimost'' (Nezávislost) a vydával satirický časopis ''Budilnik'' (Budíček).

[[Soubor:Паметник на Христо Ботев, Враца.jpg|120px|thumb|left|Pomník ve městě [[Vraca]]]]Po popravě Levského v [[Sofie|Sofii]] v r. [[1873]] se Botev stal vůdcem radikální frakce a prosazoval ideu okamžitého ozbrojeného povstání. Následujícího roku se stal učitelem na bulharské škole v [[Bukurešť|Bukurešti]]. Po zrušení časopisu Nezávislost založil týdeník ''Zname'' (Prapor), v němž prezentoval svoje politické, filozofické i umělecké ideje.<ref name=":1" /> V červenci 1875 se oženil s Venetou Minčevovou-Vezlerovou, která sdílela jeho politické názory a podpořila jej i finančně. Měli spolu dceru Ivanku, ale jejich rodinný život trval jen krátce.<ref name=":0" />

Po vypuknutí [[Hercegovské povstání|hercegovského povstání]] v r. [[1875]] odejel do Ruska s úkolem získat finanční podporu pro povstání v Bulharsku. Toto povstání však selhalo, protože vypuklo předčasně. V důsledku této porážky Botev abdikoval na funkce ve výboru, nicméně pokračoval ve své politické činnosti. Kromě toho se věnoval literární práci. Vydal ''Kalendáře'' pro r. 1875 a 1876 s články a básněmi věnovanými osobnostem bulharského národního hnutí a s přítelem [[Stefan Stambolov|Stefanem Stambolovem]] knihu ''Pesni i stichotvotrenija ot Boťova i Stambolova.'' <ref name=":1" /> Poté, co v r. [[1876]] vypuklo [[dubnové povstání]], usoudili radikálové, že je čas na ozbrojený boj. Rozhodli se vytvořit ozbrojenou družinu a vniknout do vlasti; pro politické neshody se nakonec velení ujal Botev, ačkoli neměl žádné vojenské zkušenosti. V květnu se v převlečení za cestující zmocnili parníku Radecký a vylodili se poblíž [[Kozloduj]]e. Dvousetčlenná jednotka se okamžitě stala terčem tureckých vojsk. Sice se jí podařilo probít do [[Stara planina|hor]], ale zde 1[[1. červen|. června]] června (podle starého kalendáře 20. května) byla mezi vrchy Kamara, Kupena a Okolčiva obklíčena a podlehla přesile; padl zde i Botev. Traduje se, že na vrchu Vol mu byla useknuta hlava a spolu s ostatními bojovníky vystavena na náměstí ve městě [[Vraca]].<ref name=":1" /> Mezi lidem vznikla legenda, že nezemřel a dál bojuje proti Turkům.<ref name=":0" />

V r. 1972 byla založena státní cena Christo Boteva, která byla udělována jednou za pět let vynikajícím literátům -– umělcům, kteří se aktivně zapojili svou prací za upevnění míru a pokroku. Od roku 1972 do roku 1991 bylo uděleno celkem dvanáct titulů Laureátů této mezinárodní ceny.<ref>{{Citace periodika