The Rolling Stones: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
Bez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 441:
| datum přístupu = 2020-07-24
}}</ref> Stones to pomohlo lépe se prezentovat početnějšímu publiku, které se stále víc rozrůstalo. Keith Richards konstatoval: ''„Když jsme získali Charlieho, opravdu hodně nám to pomohlo.”<ref name=":9" />'' Bill Wyman na početné davy vzpomíná: ''„První večer tam bylo 80 lidí, další večer už 120 lidí a třetí večer se venku táhla fronta, že se lidi nevešli dovnitř.” <ref name=":11" />'' Gomelsky si všímal toho jakým způsobem Rollin' Stones dostávali „do varu” přítomné diváky, kteří při písni „[[Hey Crawdaddy]]” křepčili a hopsali, inspiroval se tak k pojmenovaní klubu [[Crawdaddy Club|Crawdaddy]] podle oné písně.
Ačkoliv Stones úspěšně budovali koncertní kariéru, stále ještě neměli smlouvu na nahrávku, Brian Jones proto kontaktoval [[BBC]], aby skupinu pustili v rádiu. V BBC jej odbyli s tím, že by cesta Stones k přehrávce byla snazší, kdyby měli nový demopásek.<ref name=":12">{{Citace monografie
| příjmení = DAVIS
| jméno = Stephen
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = Rolling Stones na věčné časy
| vydání = 1.
| vydavatel = Brodway Books: Jiří Buchal - BB/art
| místo =
| rok vydání = 2001
| počet stran = 441
| strany = 56 - 57
| isbn = 80-7341-093-1
}}</ref> Skupina proto nahrála hodinou frekvenci na předem domluvený termín ve studiích [[IBC Studios|IBC]] na Portland Place, pro nahrávání si opět zvolila [[coververze]]; „[[Road Runner]]”, „[[Crackin' Up]]” a „[[Diddley Daddy]]” od Bo Diddleyho; „[[Bright Lights, Big City]]” a „[[Honey What's Wrong]]” od Jimmyho Reeda; a „[[I Want to Be Loved]]” od [[Willie Dixon|Willieho Dixona]]. Na veškeré nahrávání této demonahrávky dohlížel [[Producent (hudba)|producent]] a [[zvukař]] [[Glyn Johns]], který i několik let poté se Stones spolupracoval.<ref name=":12" />
V květnu 1963 podepsala společnost Rolling Stones Andrew Loog Oldham jako svého manažera. Jeho předchozí klienti, Beatles , nasměrovali bývalého publicistu do kapely. Protože Oldham byl teprve devatenáct a nedosáhl plnoletosti – byl také mladší než kdokoli jiný v kapele – nemohl získat agentovu licenci ani podepsat žádné smlouvy, aniž by podepsal svou matku. Podle potřeby se spojil s rezervačním agentem Ericem Eastonem aby zajistil záznamové financování a asistenční místa. Gomelsky, který neměl písemnou dohodu s kapelou, nebyl konzultován. Zpočátku se Oldham pokusil použít strategii, kterou použil Brian Epstein , Beatlesův manažer, a nechal členy kapely nosit obleky. Později změnil názor a představil si skupinu, která byla v kontrastu s Beatles, představující bezkonkurenční oblečení, dlouhé vlasy a nečistý vzhled. Chtěl udělat z kamenů „úchvatný, gamy, nepředvídatelný svazek nežádoucích věcí“ a „prokázat, že Stones ohrožovaly, nemilosrdně a zvířecky“. Stewart opustil oficiální sestavu, ale zůstal správcem silnic a cestoval klávesistou. Podle Stewartova rozhodnutí Oldham později řekl: „No, ten část prostě nevypadá a šest je pro fanoušky příliš mnoho na to, aby si vzpomněli na tváře na obrázku.“ Později Oldham snížil věk členů skupiny v propagačních materiálech, aby se jevil jako teenageři.
| |||